border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2008 arrow Prosinec 2008 arrow Josef Horák
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Josef Horák Tisk E-mail
Miloš Růžička (rk, rm, rum)   
Před vánoci jeden tejden
Nebylo ani jeden den
By nebylo shánění
A do města běhání.
Pasecká ze sbírky J. Horáka Krkonošské koledy, 1939

     Přijíždíme z kopcovitého Podkrkonoší, či spíše již Českého ráje, k Jičínu. Za ním mineme hřeben Veliše a před námi se rozprostírá utěšená rovina směrem k Poděbradům a Nymburku. Polabská nížina. Jak lidé v horských vesničkách prostě říkali – tam „v kraji“. A mysleli tím kraj úrodný, kde se lehčeji žilo, ale také s většími možnostmi kulturními, na které s trochou závisti shlíželi tamní čeští vlastenci již od dob národního obrození. Řepná pole protkaná pásem lesů táhnoucím se od Libáně až za Smetanovy Jabkenice. Pás rybníků mezi Kopidlnem a Hasinou lemují mohutné duby. A pak již každého příchozího zdraví dvě kupole kostela sv. Havla. I když byl vystavěn na velmi nízké vyvýšenině, vévodí celému kraji a právem se honosí přezdívkou Rožďalovické Hradčany. Přijeli jsme do rodné obce pana řídícího učitele Josefa Horáka, regionalisty, sběratele, muzikanta a významného propagátora krkonošské kultury. Již při průjezdu městečkem se zašlou slávou českého cukrovarnictví si kladu otázku, co vedlo učitele „z kraje“, bez rodinných vazeb na Krkonoše, aby si hory tak zamiloval a cele se věnoval odkazu jejich obyvatel.
     Josef Horák vyrůstal v rodném městečku jen do šestnácti let a pak se sem natrvalo vrátil až po svém penzionování. Špatné vzpomínky na německý živel v liberecké měšťance (1896–1897) vystřídala veselá doba studentská na jičínském učitelském ústavu. Tam trávil období 1899–1903 a kromě životních vědomostí si odnesl celoživotní lásku k hudbě. Roku 1909 se oženil s Marií Douskovou z nedalekých Vojic a za tři roky poté se narodila jeho jediná dcera, „miláček Mirečka“, jak ji oslovuje ve svých pamětech a dopisech. S dnes 96letou paní Miroslavou Mikoláškovou jsme při našem podzimním putování měli možnost pobesedovat a jelikož v naší „redakční minivýpravě“ nechyběla ani bývalá Horákova žačka, též zavzpomínat. „Tatínek nastoupil nejdříve do Kruhu u Jilemnice. Myslel si , jak se tenkrát říkalo, na jednu zejmu, než si najde něco nastálo…“

Venclíčku, oblec se do kožíšku,
Nes Panáčkovi mošnu oříšků
Petře, ty k pekaři běž
Houstičky děťátku nes!
 Koleda z Kruhu

     Ale léta ubíhala a v mladém kantorovi se zájmem o hudbu, dějiny a vůbec o vše české učarovala drsná krása pohraničních hor. Kruh vystřídal po pěti letech Jablonec nad Jizerou. Přímo uprostřed kraje Raisových Zapadlých vlastenců se definitivně rozhodl jít cestou sběratele lidového folkloru a zejména koled. Uvědomoval si, že s technickým rozvojem konce 19. a začátku 20. století, s průmyslem, migrací obyvatel, i třeba s železnicí do Rokytnice, definitivně mizí jedna éra lidského projevu. A sem patřily zvyky krkonošských Vánoc – koledy, betlémy, štědrovečerní koláče… „Když dnes slyším o Vánocích monotónně odříkávat – Koleda, koleda, Štěpáne – je mi vždycky smutno, protože je to ubohý odumírající zbytek z velkého pokladu krkonošských koled, jež vyrůstaly z jedinečné poezie předvánoční doby a naplňovaly vůní svých květů srdce i duše všech krkonošských horáků,“ posteskl si kantor. A tak chodil po vesničkách, osadách i zapadlých samotách západních Krkonoš a hledal staré pamětníky, dotazoval se, prosil o zazpívání. Jeho vrozené pedantství dnes ocení badatel – folklorista, ale i praktikující hudebník, snažící se z archivních záznamů získat inspiraci. I dnešní starousedlíci žasnou nad tím, že koleda, kterou znají s bídou ve třech čtyřech slokách, jich kdysi mívala přes dvacet a v různých variantách se obměňovala od vesnice k vesnici. „Už na počátku mého učitelského působení mi bylo nápadné, že se na horách málo zpívá. Proč tomu tak je, to jsem poznal později. Musel jsem tomu ovšem jít hlouběji na kořen. V předešlém století měli krkonošští horalé krušný život, byli odkázáni jen na přádlo, snování a tkalcování na ručním stavu. Běda, když se neurodilo lnu. Malá kamenitá políčka nestačila uživit svých horských dětí. Tento těžký, den ze dne stejnou prací vyplněný život nenalaďoval ke zpěvu, jak tomu bylo v krajích níže položených, bohatších, kde se zpívalo po celý rok doma při všední práci, na přástkách, na poli, na louce a snad při každé příležitosti. Ale i hory jednou v roce oživly – a to na Vánoce. Na ty se celý rok těšil starý i mladý, bohatý i chudý. Vánoce byly horskému člověku jediným jasným bodem všedních, tvrdou, lomoznou prací vyplněných dnů…“ Tak se ve svých Pamětech vyznává ze vztahu ke koledám. Na svých poutích po Vysocku, Jilemnicku a Jablonecku přirozeně nemohl opomenout již tehdy legendární Pasecko „Zapadlých vlastenců“. Zde s neutuchající zaujatostí pátral za pomoci starousedlíků na půdách chalup, ve starých zpěvníčcích písmáků 19. století – jeho předchůdců v tomto snažení. A tak ze starého švabachu se do jeho sbírky dostávají i dávno zapomenuté lidové skvosty opatřené notovým záznamem kantora a houslaře Věnceslava Metelky.

Pan rychtář se svou manželkou
Nesou mnoho běle
Schovánek a Pilařovi
Jdou také vesele
Tito nesou krupičku
Malinkému Ježíšku
Aby jemu jeho matka
Uvařila kašičku.
Koleda z Pasek

     Naivní panoptikum paseckých lidiček kolem roku 1840, většinou dle skutečné životní „předlohy“, se v 25 slokách chystá obdarovat Ježíška…
     Ale postupně ubývalo písemných i ústních zdrojů a sběratelské žně slábly. „V poslední době se mi stává, že příkladmo sedmkrát musím chodit za stařenkou, která se jen těžko rozvzpomínává na celou koledu, sloky se jí pletou, jindy zase text musím dávat dohromady ze tří, čtyř neúplných podání,“ zapisuje si Horák v roce 1936.

Poslala mne moje žena
Pro koření do Bydžova
Pro kvasnice do Prahy
Že u nás byly drahý…
Koleda z Martinic

     Po osmnácti letech v Jablonci se Josef Horák stal řídícím učitelem v podkrkonošské obci Martinicích a jeho sběratelské zájmy se soustředily i na folkloristy jinak opomíjené Jilemnicko – na Roztoky, Studenec, Horka a samozřejmě Benecko. Zde však již jeho životní pouť nemusíme hodnotit jen z dokumentů archivu, ale i dle žijících pamětníků. Je nutno si připomenout, že kantor na malé vesnické škole byl nejen učitelem, ale též iniciátorem kulturního života, muzikantem, sociálním pracovníkem atd. Josef Horák toto poslání ovládal dokonale. Školní i obecní kronika nešetří superlativy jako „všemi milovaný pan řídící Horák“. Pěvecký a houslový sbor, pořádání obecních kulturních akcí, zřízení fondu na podporu chudých obecních dětí, založení sadu ovocných dřevin, roubování…
     „Martinice, to byla trojtřídka. Prvňáci, druhá s třetí a čtvrtý ročník s pátým. Tatínek jako řídící vždy učil první ročník. To bylo takovým zvykem u všech malých škol,“ dozvídáme se od dcery, paní Mikoláškové. „On byl výborný muzikant, sběratel, učitel, ale na nějaké kreslení či tělocvik vlohy příliš neměl. Tak jsem mu trochu pomáhala.“
     „Ano, když skončilo čtení či úmorné počty, a pan řídící vyhlásil, že přijde Mirečka, už jsme se těšili na pohádku či nějaké to rozptýlení,“ vzpomíná žákyně 1. třídy ze školního roku 1937–1938 a dodává: „Na celý život mi zůstala v paměti krátká slovní hříčka, které jsme říkali modlitbička. Před každou hodinou, když pan řídící vstoupil do třídy, jsme povstali a odrecitovali: ‚Jako zlaté zrní do půdy úrodné nechť padají slova poznání a pravdy do našich srdcí.‘ Pak přišlo ‚Sednout!‘ a vyučování začalo“.

     Martinické působení bylo vyvrcholením jeho činnosti, ale zároveň i profesním koncem, poznamenaným krutostí doby. K Vánocům roku 1938 se již ve Vrchlabí připravovalo knižní vydání jeho Krkonošských koled, když práci přerušilo obsazení pohraničí po Mnichovu. Nakladatel Krbal byl nucen přesídlit do Lázní Bělohradu a Horákovy koledy s ilustracemi malíře V. Hraby a kolegů učitelů J. Skrbka, F. Janaty a F. Šaldy se k českým čtenářům dostaly až v pohnutém roce 1939. Ke svým posluchačům se ale dostal jeho uklidňující hlas v památné přednášce na Štěpána 1938. Vzbudil obrovskou odezvu v zarmouceném národě, všude, kde bylo ještě možno slyšet český rozhlas. „Bratře! Na svatého Štěpána přešlo půl Sklenařic říšské hranice, abychom slyšeli tvou přednášku. Byli jsme ve Vysokém v hostinci U Kašťáků. Ticho bylo jako v kostele a nestydím se za to, že jsem si zaplakal při tvém vyprávění a nebyl jsem sám…“ píše v dopise Václav Metelka, potomek slavného písmáka. V těžkých dobách okupace se Horákova přednáška dočkala ještě pěti repríz a pro mnohé se stala maličkým světýlkem naděje na konci temného tunelu.
     V roce 1939 se ještě postaral o možnost nástupu svého českého kolegy z Jablonce, který zůstal za říšskou hranicí, a prakticky odchází do důchodu. „Víte, on by ještě rád učil, ale to mu už následující režimy neumožnily. On pro ně nebyl dost dobrý. Ani pro ten fašistický, ani komunistický,“ uzavírá Horákova dcera, paní Miroslava Mikulášková.

     Impozantní schodiště k rožďalovickému kostelu a valdštejnskému zámku mne naplňuje obdivem. Připadám si jak na Svatém Hostýně a divím se, že takové objekty dosud stojí mimo většího zájmu turistů či restaurátorů. Starobylý měšťanský dům lemuje schodiště hned pod kostelem. Nese kromě tuctové cedulky Knihovna i honosný nápis Pamětní síň rodáků a přátel Rožďalovic. Ze stěn tří místností na nás hledí podobizny zdejších slavných. Je až podivuhodné, kolik vzácných osobností vzešlo z tak malého městečka. Jmenujme alespoň tiskaře Melantricha (1511–1580) nebo věhlasného pedagoga Gustava Adolfa Lindnera (1828–1887).
     „Tak tady máme upomínku na pana učitele Horáka,“ provází nás paní Svatava Krumpholcová a ukazuje na skromnou vitrínu. Fotografie, několik dat a tisků… „Pan učitel tady sice čtyřicet let nebydlel, ale stále se sem rád vracel. A v té těžké době po svém penzionování se uchýlil zase zpět, přímo do svého rodného domu. Ale nesložil ruce v klín. Kromě toho, že dával různé kondice, sbíral a zpracovával nejrůznější národopisný materiál . Nejen koledy a písně, ale třeba staré kalamáře, fajfky, cokoliv. Byl to znamenitý organizátor různých kulturních akcí, dirigent pěveckých sborů, ale především v sobě nezapřel pedagoga. Působil na lidi takovým uklidňujícím dojmem. Uměl s nimi jednat, promluvit, vysvětlit, dát znesvářené strany dohromady. Zní to skoro pohádkově, ale třeba léta rozhádané ochotnické spolky Pokrok a Melantrich dokázal udobřit za pár dní…“
     Všemi vážený rožďalovický občan, který se však se svými koledami a betlémy nehodil do komunistické linie. Sbíral dál, psal do šuplíku, neustále pokračoval v Pamětech. S „táním politických ledů“ se zvyšovala naděje na vydání druhého dílu Koled. Také Český rozhlas opět projevil zájem o staronový hlas pana řídícího. Natáčení pásma koled bylo dohodnuto na léto 1968, ale osud rozhodl jinak. Josef Horák zemřel 10. června 1968 ve svých 84 letech. To pásmo nakonec přece jen vzniklo za pomoci hudebního skladatele Viléma Prokopa Mlejnka a dostalo se k sluchu posluchačů rozhlasu opět v době pro většinu Čechů pohnuté a smutné – na Vánoce 1968. Osud má někdy prazvláštní paralely…

     Stojíme kousek od kaple rožďalovického hřbitova. Nad lakonickým nápisem „Josef Horák, zasloužilý učitel“ přemýšlím, co je za tímto ukončeným životem skryto. Ne, nebyl excelentní osobností, nepatří ani k nejslavnějším rodákům malých Rožďalovic. Pěšák minulosti, bez jehož usilovné celoživotní práce by však naše poznání starých dob bylo o kus chudší. Literární archiv Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech čas od času navštíví nějaký ten muzikant – komponista, aby znovuobjevil starou píseň a upravil do podoby lahodící uchu dnešního člověka. Možná opráší složku Horák a oživí zakonzervované tóny stoletých koled. Je jich tam v rukopisech ještě na další knihu, možná i dvě. Oživí tím i odkaz učitele Horáka, tak jako to nedávno udělala jedna folková skupina svým albem Nerez v Betlémě.

Aktualizováno ( Pátek, 19. prosinec 2008 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border