border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Každý mistr maže klistr - Kapitoly z historie mazání lyží
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Každý mistr maže klistr - Kapitoly z historie mazání lyží Tisk E-mail
Aleš Suk (SkAl)   
      Na počátku byl slaneček, následovala slanina. Opravdu, prvními běžně používanými preparáty na mazání skluznic byly tyto běžné potraviny. Fungovaly pouze za určitých teplotních podmínek, kdy tuk slaniny i slanečka, nasycené solí, pracovaly jako posyp chodníků – sníh se rozpouštěl a po vzniklých kapkách vody na promaštěné skluznici to lépe klouzalo. Solný efekt byl však pomíjivý – a kdo by s sebou na túru tahal slánku či slanečka?
     Leč skalní příznivci každého sportu jsou vynalézaví a vždy chtějí vyniknout, a tak mezi lyžníky nastala doba přírodních a posléze najmě syntetických vosků, tinktur a mazadel. Devět z deseti dotázaných odpoví na otázku na pravlast vzniku vosků jednoznačně – Skandinávie! Omyl – vše začalo v Kalifornii. Slunná Kalifornie byla na začátku 2. poloviny devatenáctého století posedlá zlatou horečkou. Zlatokopové byli muži výjimeční, otužilí a odvážní, kteří nejenom tvrdě pracovali, ale uměli se i bavit. V čase, kdy počasí omezilo dolování zlata, utkávali se mužové západu při spartánských lyžařských závodech. Brzo přišli na to, že potřou-li skluznici mazadlem, spařeným z rostlinných nebo zvířecích materií, zvýší rychlost lyží. Tento objev vedl k výrobě prvních komerčních lyžařských vosků, jako byly Black Dope (Černý doping) a Sierra Lightning (Blesk Sierry). Neobsahovaly vlastně žádný vosk, oba byly vytvořeny z vorvaního tuku, rostlinného oleje a borové pryskyřice. Namísto toho někteří používali parafin ze svíček, který roztavili na skluznici ski — ty se pak chovaly lépe spíše ve studených podmínkách. Nedochoval se žádný exemplář obou prvně vyráběných preparátů pro závodní účely. V opačném případě by šlo o stejnou senzaci jako nález dalšího kousku modrého Mauritia.
     Skandinávie, jejíž lyžařští reprezentanti dominují na závodech FIS, MS i ZOH, přišla s prvními vosky před 1. světovou válkou. V jedné z prvních českých metodických příruček lyžařského výcviku Sport na lýžích z r. 1909 píše autor, architekt Vávra, o různých recepturách a technice mazání skluznic. V létě doporučuje napájet lyže směsí lněného oleje a petroleje (1 : 1 nebo 1 : 2) při současném nahřívání slunečními paprsky. Technologie voskování skluznic před jízdou podle Vávry zněl: na lyže položené vodorovně na dvou židlích nahřátou cihličkou (žehličkou) nakapat přiložením včelí vosk, parafín či ceresin, pak vlahou žehličkou rozetřít do tenké vrstvy.
     Jiný recept se dochoval v písemné pozůstalosti Josefa Krause ze Štěpanic, prvního mistra zemí Koruny české v běhu na 50 km v roce 1905: 1 kg dřevitého dehtu, 0,5 kg loje, 0,2 kg zemního vosku. Podobně vypadaly „vosky“ tehdejších šampionů Bedrníka, Prokopa, Hrona, Hanče, občas vylepšené svíčkou. Obrázek ukazuje sto let starou, leč stále nejběžnější technologii parafinování skluznic.
    První závody vůbec se konaly v roce 1843 v norském Tromsø. S rozmachem lyžování a závodnickým boomem po 1. světové válce – 1. zimní olympijské hry 1924 Chamonix, 1. mistrovství světa 1925 Janské Lázně – se ve všech zemích střední i severní Evropy konala řada velkolepých mezinárodních závodů. V českém měřítku měly tyto podniky i více než deset závodních čísel. Kdo z jezdců chtěl uspět, musel mít kromě jiného i rychlé lyže. A tak se v dílnách soukromníků, v manufakturách, a třeba i v továrnách na krémy a oleje, rozjela naplno výroba lyžařských vosků, parafinů, politur a laků. Byly to desítky značek. Na obrázku jsou prokazatelně nejstarší české vosky Swerdrupit (výrobci Rössler a Milde, Praha) a Pixat, používané již v roce 1913.
     Sen lyžařův moci mazat lyže mechanicky se snažily realizovat řady vynálezců. Z přístrojů se neujal žádný, nejlepší výsledky má permanentně žehlička a řemeslný fortel ve zlatých rukách servismanů. Patent české firmy Cirine (vyráběla i vosky) poměrně brzy zanikl, o čemž svědčí snímek tři čtvrtě století nepoužitého nanašeče vosků. Tento exemplář, vyrobený v roce 1934, stál tehdy 14,50 Kč (pro srovnání – prvotřídní lyže délky 200 cm od firmy Antonín Bartoň Vysoké n. J. ve stejném roce koštovaly 108 Kč).
     Čím více značek vosků se mezi lyžaři objevilo, tím náročnější byla vlastní mazací alchymie. Nabízet vosk s univerzálním použitím pro všechny lyžařské disciplíny, veškeré druhy sněhu a velkého teplotního rozmezí; o to se snažilo se svými texty na etiketách vosků mnoho firem. Doporučení typu: univerzální vosk pro běh, skok i sjezd na všech snězích při teplotách nad i pod nulou — to bylo reklamní lákadlo pro lyžující masy. Těm to pochopitelně často lepilo, namrzalo, klouzalo a právě proto hledaly spásu ve vševosku. Což byly snahy z praktického hlediska naprosto utopické.
     Při optimálním mazání lyží je nezbytné kalkulovat a předjímat řadu proměnných: strukturu sněhového podkladu, venkovní teplotu a vlhkost, délku trasy. Takže ruku v ruce s časovými proměnami aktuálního mikroklimatu v průběhu závodu či túry tady vyvstávají stovky, tisíce variant a kombinací aplikace mazacích prostředků.
     Reakce výrobců vosků byla jasná: spustili výrobu měkčích a tvrdších vosků, a to v polovině 20. let. Jako příklad lze uvést kolekci Bilgeriho vosků hart, mittel, weich. Novátor Bilgeri proslul více než stovkou patentů — vázání, stoupací železa, ruksak — a také vymyslel plátek korku k roztírání, vmontovaný přímo do dna papírové dózy — viz foto. Jeho řešení je unikátní a jedinečné, používalo se však jen na velké gramáži vosků – 120 gramů.
    Vznikla i barevná škála, vymezující tvrdost a použití vosků při různých teplotách: zelené a modré pro suchý sníh pod nulou, fialová a červená pro nulové sněhy, žlutá na vlhké a mokré sněhy při teplotách nad nulou. Krásně ji dokumentuje sada válečných vosků americké provenience z roku 1942, nádherně zachovalých, nepoužitých. Byly určeny vojákům X. horské divize americké armády pro akce 2. světové vojny. Vyráběl je Rakušan Wiessner, bydlící ve Státech, pod značkou U. S. Zajímavé byly i velmi podrobným návodem k použití. Třeba v instrukci k aplikaci RED U. S. se dočteme: „Stoupací a skluzový vosk pro všechny sněhové podmínky. Tenkou a hladkou vrstvu pro tupý sníh. Proti namrzání přetřete modrým. Nejrychlejší možný povrch pro závody ve sjezdu. Před nanášením možno zahřát. Nejodolnější možný povrch pro ochranu lyže.“
     Aby té rozmanité paletě barevně označených výrobků na mazání lyží nebyl konec, dávali výrobci na trh stále více novinek, takže třeba česká firma Velox v době MS 1935 nabízela již tucet různých vosků. Velice kvalitní výrobky Otto Bauše, po válce přejmenované na R, se produkovaly ještě v 60. letech. Bohužel receptura nepřekonatelného Baušeho R klistru se nedochovala. Jeho továrničku s několika málo zaměstnanci znárodnili komunisté sice poměrně pozdě, přesto smetli návrh majitele – recepturu výměnou za možnost pracovat dále ve své bývalé firmě – ze stolu a republika přišla možná o nejkvalitnější firnový dehtový klistr historie.
     Jestliže je řeč o dehtových voscích, je dnes už málo firem, které produkují dehtové stoupací vosky. Syntetických je více než 90 %; z velkých značek už jen Rode, Start a Holmenkoll. Italské Rode má zřejmě nejširší a nejpočetnější sortiment běžeckých stoupacích vosků (včetně fluorových a dehtových) – více než třicet.
     Komerční mazání lyží, které po zimní olympiádě 2010 ve Vancouveru začne psát již čtvrté padesátiletí své historie, je zajímavé i tvary voskovacích preparátů. Už ve 20. letech minulého století se objevily cínové tuby se šroubením pro klistry (Grasshoppa, Norsko), později nahrazené zaletovaným hrdlem. Nejběžnější jsou kulaté válečky a roubíky všech velikostí a gramáží. Následují parafinové kostky a krychličky, politury uzavřené v lahvičkách mnoha tvarů.
Pak plechovky, piksly, dokonce i sardinkové krabičky se šroubovacím uzávěrem. Dnes jsou to umělohmotné vaničky s parafíny, drcené parafínové prášky v kulatých krabičkách (Rex, Start, HWK), plastové vysouvací bloky urychlovačů HWK, speed puky Briko a Maplus, šperkařské krabičky na Toko – streamy, stříkací spreje českého San waxu, plastové stříkačky HWK, Maplus, tuby s urychlovacími pastami, krémové dózy Holmenkol, Rex, decentní prášková sypátka fluorových prášků.
Pohled do servisáckých beden je přepestrý. Minulou i současnou směs ilustruje snímek s mazadly z let 1920–2008. Tvarově zaujme žatecká trojúhelníková Bostania.
     Firmy, hledajíce co největší obrat, začínají nabízet nejenom jednotlivé kousky, ale prodávají sety i s podrobným návodem k použití a reklamou na další výrobky značky. Přinášíme pohled na obsah turistického setu východoněmeckého Ceravalu z počátku 50. let, prodávaného za 3,40 DM.
     Mezi hemejřícími se lyžaři se pokaždé objevili alchymisté, realizující své vize mazacích receptur. Tak, jako se v současnosti tvrdí o švédských klasických stoupacích voscích Magnar (jedny z nejdražších – jedna špulka bratru za 60 €), že obsahují kromě jiných přísad větší či menší procento žlutého Rode (mimochodem téměř nepoužívaného), pracovali podle podobných technologických scénářů i samovýrobci amatéři hluboko v minulém století.
     Obrázek dokumentuje originality – stoupací vosk J. Zemánka v netradičním obalu ze zbytku cyklistické duše a experiment vysockého A. Bartoně (6. na ZOH 1932 Lake Placid) v papírové kartonáži. Vrchlabáci, obzvláště běžci z 50. let, pamatují závodní vosky Frakola tehdejšího českého šampiona na 50 km Franty Kolaříka. Ani Honzík Pešina, šéfservisman české běžecké reprezentace, nezapomíná kombinovat a vařit osobité voskovací mutace.
     Jak se v posledním století měnila škála užívaných prostředků k zlepšení jízdních vlastností ski, prodělaly výrazné změny i postupy jejich nanášení. Ještě před vynálezem mazání fungovaly tulení pásy pro pohodlné výstupy. Dnes jsou to při teplotách kolem nuly a sněžení speciální závodní skluznice s gripovými oleji a mikrokontaktní technologií. V jakém kontrastu proti tomu stojí Bilgeriho suflování: mezi dvě vrstvy Bilgeri mittel jednu vrstvu grafitu. Receptura je signována 1920. Dnes jsou již zapomínány a zřídkakdy používány procedury impregnace dřevěných skluznic vpalováním a stahováním dehtového skare. Vosku, který celá desetiletí od prosince do dubna provoněl lyžárny horských chat a ubytoven. Ještě předtím se v létě preparovala skluznice na slunci fermeží.
     V éře karbonových skluznic se již nepoužívá pinzlování, křížkování parafinem (i přes vymrzlý tekutý dehtový podklad). Skluznice závodních skokaček a sjezdovek se už nelakují šelakem a nepřebrušují velejemným smirkovým papírem.
Přesto se současný servis mazání lyží neobejde bez žehlení. A to jak stoupacích vosků, tak parafinů, prášků a urychlovačů. Jen žehličky na suchý líh či ohřáté na plotně nahradily přesné žehlicí aparáty s digitálními termostaty. Ty hlídají přesnou temperaturu s diferencí desetin stupňů Celsia. Aby stoupací vosky nenamrzaly, aplikují se jako závěrečné vrstvy speciální spreje a gely.
Vlastní vývoj prodělalo i odstraňování zbytků starých vosků a čištění skluznic. Od mechanického a tepelného stahování pomocí letlampy, přes chemická rozpouštědla, terpentýn, benzin, syntetické smývače, až po vyplavování ojetých parafinů super měkkými za tepla. Loňskou novinkou, nesmírně šetrnou ke skluznici, je revoluční nasazení Fluorcleanu (Swix, Maplus), kdy obsah jedné plechovky stačí na stovky párů lyží!
     Řada vosků, tzv. příležitostných univerzálů, byla z reklamních i komerčních důvodů expedována při mistrovství světa či olympiádě. Pamatujeme Swix MS Holmenkollen 82, tuhý a tekutý univerzál, Pe–So Sarajevo 84, Swix ZOH Lillehammer 94 – klistr a univerzál. Kvalitou se neprosadily a přes velké série upadly brzo v zapomnění.
     Ne tak některé, řekněme vlajkové lodě řady firem; vosky, které jsou dodnes vyhledávané, používané a pro určité sněhové podmínky nenahraditelné. Majitelé a servismani je ve svých kufřících a bednách střeží a mazlí se s nimi jako lakomci s těžce nabytými poklady. K takovým voskům patří dnes už téměř čtyřicetiletý Swix extra 0–2 °C. Norští laboranti znají recepturu, avšak nové přísné ekologické normy zakazují užití některých přísad, takže počítat lze pouze s řídnoucím počtem již v minulém století expedovaných kusů. K legendě modrého extra Swixu náleží i exaktní údaj jeho obliby v tuzemsku — jsme po Norsku a Rusku třetí zemí s největším počtem dodaných extráčů. Jiným, stále nenahraditelným voskem, který se občas objeví v zaprášených krabicích starých zbytků, je fialový Swix klister –4 – +3 °C. Ten téměř neabsorbuje vodu, takže s ním lze bez obav, že namrzne, mazat i v extrémně se měnících podmínkách.
     Také české vosky měly svého krále, již zmíněný věhlasný R klister, následníka Velox klistru. Byl tak populární a žádaný, že skandinávští závodníci v 50. letech vždy při Poháru harrachovských skláren loudili a měnili s českými lyžaři tři Swixy za jednu dózu R klistru.
     I další firmy mají své top vosky, bez kterých žádný servisman nevyjede ani ke klubovému mistrovství. Jsou to např. tekuté Rode červené a fialové, stříbrný klistr Rex atd.
     Grafická zobrazení na obalech vosků jsou přepůvabná a lyžaříci v některých pozicích i úsměvní. Unikátní právě z pohledu grafiky jsou tuhé vosky značky Derby, ty mají v záhlaví názvu firmy žokeje na koni a po nějakém lyžování ani vidu ani slechu. Velikost balení jednotlivých produktů k mazání skluznic se hrubě liší. Nejmenší 30gramový Pixat z roku 1913 je ve srovnání se 750gramovým Swixem Red special skutečným trpaslíkem.
     Nejenom turisté; především závodníci si se skluznicemi užili… Píše se rok 1951 a na závody dorostu do Štěpanic přijíždí Zdeněk Remsa, čerstvý mistr republiky v kategorii mužů. Jilemnický skokanský můstek na Chmelnici patřil mezi velké, skákalo se tu přes 70 m a mistr Remsa měl jako předskokan předvést mládeži, jak to umí jejich idoly. Začátkem 50. let se už přece jen jezdilo za hranice a bývalý reprezentant Jarka Kadavý přivezl z Norska skokanský lak Skipolin a věnoval ho Remsovi. „Člověče, já ti tu skluznici natřel, lesklo se to jako psí kule. To pojede jak šlak, nemá cenu to ani zkoušet. Vylezl jsem na nájezd, rozběh, šup do stopy a už jsem věděl, že jsem v hajzlu. Já nemoh dojet pořádně ani na hranu, stůl jsem tak nějak přeplížil, prostě drhlo to víc než písek. Letěl jsem po držce na buben a v kotrmelcích dolů. Nejkratší pokus ze všech dorostenců, diváků tehdy jako much a já… ostuda jak barák,“ líčí s úsměvem dnes čerstvý osmdesátník a stále ještě aktivní trenér skokanské drobotiny v Lomnici nad Popelkou. O čem asi spekulovalo tehdejší obecenstvo, čím to, že ten skok šampion tak zmontoval?
     Závěrem toulání historií mazání lyží zveme všechny skalní příznivce lyžby na retrospektivní výstavu Každý mistr maže klistr, která se uskuteční od 13. ledna do 15. března 2009 v Krkonošském muzeu, v domku čp. 222 na náměstí Míru. Skandinávští závodníci v letech 1900 používali krém na boty, sůl, dehet, olej, včelí vosk, glycerin, mastek… a dnes? Nechte se překvapit!

Aktualizováno ( Úterý, 13. leden 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border