border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Polárník s domovskou stanicí Krkonoše. Za Josefem Sekyrou
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Polárník s domovskou stanicí Krkonoše. Za Josefem Sekyrou Tisk E-mail
Jiří Dvořák (dak, J.D.)   
     Ve věku osmdesáti let opustil dne 10. listopadu 2008 tento svět Josef Sekyra, člověk, který povrch naší matičky Země znal jako málokterý ze smrtelníků, kteří po ní kdy chodili. A to zvláště na místech tak nehostinných, že se naprostá většina z nás ani náhodou nepodívá ani na jediné z nich: Antarktida, pamírské sedmitisícovky, centrální Sahara. Ale Krkonoše – ve vrcholových partiích v mnohém podobné severským končinám – mu byly místem snad nejbližším. A to jak v 60.–70. letech minulého století, kdy zde prováděl geologicko-geomorfologické mapování, tak v posledních 15 letech, kdy byla na jeho podnět a za pomoci tehdejšího ředitele Správy KRNAP dr. Štursy na jižním svahu Luční hory zřízena maličká výzkumná stanice, tzv. „polární maringotka“, kde často a dlouho pobýval. Ostatně tato hora, přírodními podmínkami snad nejvíc připomínající poměry severských pustin, sehrála v životě docenta Sekyry důležitou roli. Jakou?
     V rokytnické expozici Pouště světa, vytvořené ze Sekyrových unikátních geologických sbírek, je kromě jiného vystaven balvan křemene. Je to kus nejběžnějšího minerálu zemské kůry; měl však významné místo v životní pouti člověka, se kterým jsme se před nedávnem navždy rozloučili. Tento kus horniny v roce 1945 při výletu do Krkonoš právě na Luční hoře ukázal náchodský pan profesor Krause jednomu ze svých gymnaziálních studentů, Josefu Sekyrovi. S komentářem, že vypadá jako hranec, kámen z pustinných oblastí opracovaný větrem hnanými zrnky písku nebo ledovými krystaly. Mladík si to dobře pamatoval a po desítkách let, během nichž navštívil velmi mnohé z horkých i chladných pouští celého světa, kámen vyzvedl a užil v muzejní expozici. Jako vzpomínku na malý, ale významný podnět, který usměrnil jeho celoživotní pouť.
     Pro mnohé z nás, kteří jsme ve středním věku, pak byla v dětství velkým zážitkem návštěva ve své době výjimečné výstavní expozice „Antarktida – kontinent vědy a míru“ na zámku v Novém Městě nad Metují. Možná i vy jste tam byli a vzpomenete si na velkého vycpaného tučňáka nebo model polární stanice.
     Zde v Krkonoších měl Josef Sekyra několik dlouholetých spolupracovníků ze Správy KRNAP. Dva z nich, kteří s ním pracovali asi nejvíce, jsme požádali, aby se s námi podělili o vzpomínky na člověka, který se ještě za života stal v kruzích lidí, zabývajících se výzkumem končin s extrémními přírodními podmínkami, opravdovou legendou. V posledních letech byla jeho nejbližší spolupracovnicí geobotanička RNDr. Milena Kociánová. „Poprvé jsem se s panem docentem setkala právě u stanice – maringotky na Luční hoře v roce 1993. Poté, co rok předtím pan docent přišel o svou expozici v Novém Městě nad Metují. Bylo to zrovna v době, kdy jsme řešili problémy související se zalesněním hřebenů Krkonoš kosodřevinou a získali jsme první grant na monitoring a management krkonošské tundry – tehdy se jí ještě říkalo ‚středoevropská horská tundra‘. Všechno bylo postaveno hlavně na botanice, ovšem stále víc se ukazovalo, že je potřeba mít širší záběr, hlavně z pohledu reliéfu – docenit význam a unikátní zachování tundrových půd tady ve střední Evropě. Správa KRNAP v té době už neměla vlastního geologa nebo geomorfologa. Proto jako geobotanik jsem trošku z vlastního zájmu „suplovala“ tuhle profesi. Pro obě strany to bylo důležité setkání – my jsme získali spolupracovníka v oblasti neživé přírody, s ohromným rozhledem, pro pana Sekyru, který byl v té době osamělý se svými vystěhovanými sbírkami, to bylo nové povzbuzení a potvrzení užitečnosti jeho práce. Tak začala naše pozdější velká spolupráce. Měl široký záběr pohledu, nebyla to jen jeho geologie a geomorfologie, ale snažil se vnímat přírodu ve všech souvislostech, i s ‚kytičkama a živáčkama‘, jak jim říkal.“ K rekordům docenta Sekyry, které byly v souvislosti s jeho odchodem často zdůrazňovány, Milena Kociánová říká: „Ty rekordy – ať už výškové nebo dosažení jižního pólu – přišly vždycky nějak mimoděk. Prostě se někam potřeboval dostat, táhl ho vždy profesní zájem a rekordy vznikly jakoby bokem. Význam jeho odborné práce je daleko větší než ‚rekordy‘ a dovolím si říci, že je dosud u nás i ve světě nedoceněný.“
     Jak spolupráce s Josefem sekyrou pokračovala? Geobotanička Milena říká: „Od pana docenta přišla ohromná spousta nápadů a námětů, co by se dalo dělat, na co bychom se měli soustředit. A tak jsme například asi na osmi místech kopali sondy zachycující mrazové půdní formy, přičemž se ukázalo, že na různých typech geologického podloží (různé typy žul, svory) a v různé výškové úrovni se děje něco trochu jiného. Pan Sekyra nás tak dovedl k tomu, že v kombinaci s geologickým podložím a různým stupněm zachování tundrových půd se botanicky zdánlivě bezvýznamné lokality stávají ojedinělými, neopakovatelnými součástmi našeho ostrůvku tundry. Tak jsme třeba zviditelnili hodnotu území kolem Výrovky až Rozcestí, což je nejníže položená lokalita, kde se ještě nacházejí mrazové půdy.“ A co bylo obzvlášť důležité? „Naučil nás dívat se, vnímat a nacházet v přírodě mnohem víc, než co jsme původně viděli jen jako botanici. On se podíval na krajinu, vzal do ruky i třebas jen malý kousek kamínku, pořádně ho prohlédl a dokázal říci: ‚Tady se pravděpodobně dělo tohle a tohle, tenhle kámen omlela voda, tady působil obrus ledovými krystaly, tohle dělá sníh a vítr, tenhle „ocumlal“ ledovec a právě proto tady ona rostlinka roste‘, což jsme my nedokázali. Posledním přesvědčivým důkazem jeho širokých znalostí je například teorie, kterou ještě minulý rok objasnil nález třetihorních schránek mořských rozsivek v sedimentu bývalého ledovcového jezera na dně Labského dolu. Teď se snažíme – třeba při exkurzích vysokoškolských studentů – jeho pohled, to co nás naučil, přenášet zase dál.“
    Docent Sekyra byl v devadesátých letech již poměrně vážně – a pro lékaře tajemně – nemocný, což byl zřejmě následek dlouhého pobytu v prostředí s velkými dávkami kosmického záření (o ozonové díře se v 70. letech moc nevědělo). Hodně času z krkonošských pobytů strávil právě v maringotce na Luční hoře. Byly to pro něj takové ozdravné pobyty, protože ve vyšších nadmořských výškách se cítil mnohem lépe než dole. Až v posledních letech, kdy pro dr. Sekyru začala být náročná každá rychlá změna tlaku s nadmořskou výškou, návštěvy maringotky omezil a pracoval hlavně v dočasných depozitářích svých geologických sběrů v Rokytnici nad Jizerou a ve Svobodě nad Úpou.
   Krátkou a ne právě úspěšnou kapitolou seriálu „Krkonoše a Josef Sekyra“ byl pokus o vytvoření stálé expozice na Luční boudě. Díky penězům ze Světové banky i slušným vztahům s tehdejšími majiteli Luční boudy svitla naděje na zřízení expozice i uložení sběrů pana docenta na této boudě, přímo uprostřed horské přírody. „Na Luční byly v zadních partiích veliké nevyužité prostory a za pomoci Správy KRNAP se povedlo převézt tam sbírky, předtím rozstrkané po různých provizorních místech. Začala se připravovat expozice, mezitím se však vyměnili majitelé boudy, dům stále víc chátral, až v zimě 2001/2 vše skončilo havárií zamrzlého ústředního topení. Voda z horních pater prokapala do depozitářů a nezbylo, než vše koncem jara odvézt a zachraňovat, co se dalo. Všechno se opět stěhovalo, tentokrát – opět díky Správě KRNAP a řediteli Oldřichu Lábkovi – do budovy informačního střediska Správy KRNAP v Rokytnici nad Jizerou.“ Tady byla instalována většina exponátů připravovaných pro Luční boudu; výstavu Pouště světa si dodnes můžete v Rokytnici prohlédnout. Depozitář se z malých rokytnických prostor dál stěhoval – do Svobody nad Úpou. Skupina nadšenců založila občanské sdružení Boreas, jehož prostřednictvím mělo být snazší získat prostředky na zpracování sběrů a hlavně vytvoření nové expozice. Ta sice vznikla jen nakrátko a v omezeném rozsahu, ale v budově bývalé školky se hlavně povedlo 95 % sbírek důkladně roztřídit a s panem Sekyrou popsat. Důležitou roli zde měla i Rada Královéhradeckého kraje, která finančně zpracování sbírek podpořila. A kde se nacházejí cenné sbírky přírodnin docenta Sekyry dnes? „Byly darovány České geologické službě a jsou uloženy v kvalitních depozitářích ČGS v Lužné u Rakovníka,“ s ulehčením může konstatovat Milena Kociánová, která měla na zpracování geologických sběrů z celého světa lví podíl.
    „Poznatky z pouští celého světa pan docent dokázal uplatnit i pro území České republiky, neboť v geologické historii byly pouště i u nás. On to všechno dokázal prolnout, vztáhnout na naši krajinu, ať jde o váté písky v Polabí nebo mrazové půdy v Krkonoších a Jeseníkách, stopy kontinentálního zalednění v severních Čechách nebo na Moravě,“ upozorňuje na výjimečnost osobnosti dr. Sekyry jeho spolupracovnice Milena. „Zavedl do odborné terminologie pojmy jako je kryohamada a kryoserir (chladná obdoba horké kamenité a oblázkové pouště – poz. aut.) – zbytek kryohamady z dob ledových nacházíme právě na hřebenech Vysokých Sudet.“ A ještě se smutkem dodá: „Ale bohužel už nestihl publikovat své myšlenky o začlenění Krkonoš – a nakonec i celé České kotliny – do arkto-alpínského profilu (zařazení tohoto území v rámci vývoje celé Evropy ve čtvrtohorách – pozn. aut.).“
    Z přírodovědců žijících a působících v Krkonoších snad nejdelší dobu spolupracoval s panem docentem geobotanik dr. Jan Štursa. Jak on hodnotí význam Josefa Sekyry pro poznání krkonošské přírody? „Myslím si, že celá řada jeho předchůdců geomorfologů popsala z Krkonoš mnoho jednotlivostí, ale on si dokázal promítnout souvislosti, zkušenosti z Alp, asijských velehor i extrémních oblastí daleko na jihu, a seskládal si tu mozaiku do celistvého pohledu na Krkonoše nad horní hranicí lesa. Jak do sebe živá i neživá příroda zapadá a jak všechno souvisí s relativně nedávnou historií v posledních dobách ledových a poledových. Byl to on, kdo první viděl geobioreliéf v profilu celého pohoří. Dnes má výbornou následovatelku v Mileně Kociánové, která do značné míry jeho pohled převzala a rozvíjí do větší hloubky.“ Také on pokládá za jeden z největších přínosů docenta Sekyry pro Krkonoše podíl na vytvoření konceptu krkonošské arkto-alpínské tundry. „Je to největší shrnutí jeho obrovského nadhledu ve vidění krkonošské problematiky,“ říká dr. Štursa, „přičemž, a to je zajímavé, geobotanik prof. Jeník to vidí spíš v profilu východ–západ, zatímco Sekyra jih–sever.“ Jak Josef Sekyra pracoval? To Jan Štursa dobře zná z jejich mnohaleté spolupráce: „Potřeboval kolem sebe mít lidi, kteří přicházeli s novými detaily, iniciovali debatu a provokovali ho otázkami.“
    Přesvědčivý důkaz o tom, že vztah Josefa Sekyry – na první pohled spíše světoběžníka – ke Krkonoším byl opravdu silný a trvalý, podává jeho publikační činnost ve sborníku krkonošských přírodovědeckých prací OPERA CORCONTICA. To on byl autorem prvního článku v prvním čísle tohoto periodika (1964), kde detailně rozebral problematiku čtvrtohorního geologického a geomorfologického vývoje Krkonoš: vyčlenil dvě základní výškové úrovně, do nichž byl vyzdvižen a v nichž se zachoval třetihorní reliéf Krkonoš, rozlišil návazné terasovité stupně v říčních údolích Úpy a Labe, věnoval se genetickým a prostorovým souvislostem výskytu mrazových forem půd, kryoplanačním terasám, zalednění, definoval Sněžku jako karling – jehlanovitý útvar vzniklý boční erozí ledovců. O třicet let později zúročil své zkušenosti jako jeden z editorů a spoluautorů zásadní práce Arkto-alpínská tundra v Krkonoších (Vysoké Sudety) v čísle OC 32/1995. V r. 2001 se v týmu věnuje problematice putujících bloků (OC 31), v r. 2002 (OC 32) spolu se synem Zdeňkem publikuje článek týkající se předpokladů a důkazů existence náhorního (fjeldového) ledovce v prostoru Bílé louky včetně mapky nově pojatého revidovaného rozsahu zalednění a spolu s dalšími čtyřmi autory článek zaměřený na mrazové jevy ve vztahu ke kosodřevině. Naposledy je hlavním autorem příspěvku zaměřeného na již zmiňovanou kryohamadu Vysokých Sudet, který by se měl objevit v nyní připravovaném 45. ročníku sborníku. Kolik autorů se může prokázat takovou bilancí? Jméno Sekyra však z Krkonoš nemizí – dál tu na monitoringu svahových pohybů pracuje syn Zdeněk Sekyra (geofyzik) a snacha Blanka a při dokončování témat rozpracovaných panem docentem bude nezbytná pomoc manželky – geoložky Marie Prosové.
     Jaký tedy byl Josef Sekyra v očích Mileny Kociánové? „Pro svou věc byl nesmírně zapálený a měl neobyčejné kombinační schopnosti, jemný precizní výtvarný projev. Jednotlivosti dokázal posadit do všech souvislostí. To si mohl dovolit díky tomu, že měl velmi široký záběr vědomostí, nebyl úzkým specialistou. Hodně věřil lidem, nehodil se – jak sám říkal – do dnešní dravé společnosti.
     Je nenahraditelnou škodou a prohřeškem naší nové společnosti, že se za 15 let od zrušení jeho expozice Antarktida v Novém Městě nenalezla na příslušných místech dostatečná vůle a podpora k realizaci ve světě ojedinělé velké expozice Pouště světa, ke které pan docent již v r. 1990 měl přichystaný scénář. Depozitář vždy viděl jako přístupný badatelům a studentům, aby žil. Expozici vždy viděl jako možnou prezentaci práce našich lidí, Československé, resp. České republiky. Ráda bych věřila, stejně jako všichni ostatní, kdo měli tu příležitost s panem docentem pracovat, že velká expozice ‚Pouště světa‘, jejímž základem bude jeho materiál, u nás vznikne.“
     Doc. RNDr. Josef Sekyra, CSc. – narozen 24. února 1928 v Novém Městě nad Metují, zemřel 10. listopadu 2008 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Náchodě studoval na přírodovědecké fakultě UK v Praze obor geologie – geomorfologie. Od promoce až do konce života pracoval v Ústředním ústavu geologickém (později Český geologický ústav, dnes Česká geologická služba). V roce 1968 habilitace na UK; za „normalizace“ musel fakultu opustit. Zpočátku se zabýval krasovými jevy (v Belanských Tatrách, později v Itálii), zkoumal vulkanismus na Stromboli a za místo disertační práce si zvolil Pamír v Sovětském svazu (zde jako první český horolezec zdolal sedmitisícový vrchol). Zúčastnil se dvou antarktických expedic (sovětská 1966–67, americká 1969–70, při ní jako první Čechoslovák stanul 26. prosince 1969 na jižním pólu. V sedmdesátých letech se mu útočištěm staly horké pustiny – pouštní oblasti arabských zemí Libye, Alžírska, Iráku, Maroka a Sýrie. Celkem publikoval přes stovku odborných prací s geologickou a geomorfologickou tematikou, zaměřenou na pustinné oblasti (polární, horské a vysokohorské, horké pouště) celého světa.
Krkonoš se týká několikstěžejních prací publikovaných ve sborníku OPERA CORCONTICA.
Aktualizováno ( Středa, 14. leden 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border