border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Vodopády Krkonoš
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vodopády Krkonoš Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
     Vodopády patří k nejatraktivnějším a nejkrásnějším výtvorům přírody. Přesto je literatura o nich překvapivě skoupá, a to jak odborná, tak populární, včetně turistické. V učebnicích geologie a geomorfologie jsou vesměs zmiňovány jen stručně a jejich typologie se omezuje jen na ty největší, jako jsou Niagarské či Viktoriiny vodopády, popřípadě ledovci podmíněné vodopády Alp či Skandinávie. Nepočetné časopisecké články se obvykle omezují na určité regiony (pohoří) nebo státy, ale také vesměs uvádějí jen stručný přehled těch nejznámějších. Detailnější bývají knihy na toto téma, ale těmi se může pochlubit jen několik zemí (USA a některé jejich státy; v Evropě Island, Rakousko, Skotsko, Wales, Slovinsko a Německo); dnes přibyl ještě internet. Autoři jsou však v naprosté většině amatérští nadšenci a tak vedle samotného přehledu (byť bezpochyby užitečného) jsou tyto knihy z odborného hlediska knihy jen nepatrně přínosné a chybami či nedostatky se jen hemží – příčiny vzniku často opomíjejí vůbec a typologie vodopádů je v nich zcela nesprávná, neboť směšuje dohromady různá hlediska.
     Loni k těmto titulům přibyla i kniha představující výběr nejznámějších (údajně nejkrásnějších) českých vodopádů, ale i když se autor snaží o odbornější hledisko, záměr mu bohužel příliš nevyšel. Chybných a nesprávných údajů je v knize nepočítaně a naopak řada podstatných informací v ní chybí úplně. To se týká i vodopádů krkonošských.
     Krkonoše mají mezi našimi pohořími jednoznačně nejvíce vodopádů, navíc nejvyšších a většinou i nejvodnějších. To nás vedlo k tomu, abychom zároveň se snahou o podrobné, přesné a hlavně – na rozdíl od uvedené publikace – správné informace nabídli našim čtenářům nový seriál o všech zdejších vodopádech.
     Podrobná charakteristika vodopádů se neobejde bez přesného dělení a genetické typologie z geomorfologického, geologického i hydrologického hlediska a z nich se odvíjející jednotné a správné terminologie, která dosud trpěla subjektivitou a libovůlí. Proto musíme věnovat první díl cyklu právě této obecné problematice vodopádů.
     Rozmanitost vodopádů a hlavně subjektivita v jejich chápání znemožňuje jakoukoliv přesnou definici vodopádů. V encyklopediích i učebnicích jsou proto definovány vesměs jen velmi obecně jako „voda spadající z výšky“ nebo „stupeň v korytě toku“ (nebo stupeň spádové křivky) apod. Snaha o větší exaktnost vede paradoxně k větší subjektivnosti. V publikaci Toulavá kamera 1 se uvádí, že ve vědeckých kruzích se za vodopád považuje „tok, který spadá z výšky nejméně 3 m, pod sklonem nejméně 70 ° a nedotýká se skály“. Ale bohužel – „ve vědeckých kruzích“ žádná taková definice neexistuje, a hlavně by podle ní u nás vůbec žádné vodopády nebyly! Věrohodnější metodu uvádí na internetových stránkách V. Hrdonka, který používá dvě kritéria: součin výšky a průměrného ročního průtoku (v l/s) je větší než 100 a sklon vodopádu je větší než 45 °. I tak se sem však mnoho našich vodopádů nevejde.
     Někteří autoři (a také tabulky) považují za vodopády jen ty skutečně svislé, u delších soustav pak jen jejich výraznější svislé části. To však vede v řadě případů do slepé uličky a je to v rozporu s realitou. V obecném pojetí (a odvozeně i v pomístním názvosloví), zvláště v pahorkatinách (tj. mimo horské oblasti), se totiž běžně označuje jako vodopád většina nerovností v korytech toků, kde voda jen stéká ve „zpěněné“ podobě po skalním podloží, často i v překvapivě malém sklonu (i pod oněch 45 °) a výšce (třeba jen okolo 2 m).
     To odpovídá i geomorfologickému pohledu. Vodopády nejsou izolovaným jevem v krajině, ale souvisí s okolním reliéfem, který vedl k jejich vzniku. Jsou tedy doprovodným následkem, který pouze kopíruje stávající geomorfologické poměry (reliéfové nerovnosti a stupně), které vznikly z určitých příčin. Nejvhodnější označení pro takovou nerovnost je obecnější termín vodopádový (popř. i údolní) stupeň. To, jak ho tok překonává, zda vodopádem, kaskádou, peřejemi, nebo jejich nejrůznější kombinací, je z vývojového hlediska druhořadé, neboť to závisí již jen konkrétních místních podmínkách geologického rázu. Proto se i v našem seriálu budeme držet tohoto širšího, ale realističtějšího pojetí vodopádů.
     Z vědeckého hlediska je důležitá geneze vodopádů, tj. jak a proč vznikly. Příčiny vzniku jsou někdy zcela zřejmé, jindy méně, zvláště když se jedná o kombinaci více faktorů. Výsledkem nemnoha vědeckých pokusů o genetické dělení vodopádů jsou dosti složité systémy, pro laika někdy i obtížněji srozumitelné. Nemá smysl je zde všechny probírat, neboť většina typů není v Krkonoších vůbec zastoupená. Uveďme pouze nejzákladnější dělení na vodopády destruktivní (činností vody zanikají) a konstruktivní (činností vody naopak postupně narůstají a v Krkonoších nejsou). Destruktivní vodopády dále dělíme na primární (též konsekventní) a sekundární (subsekventní). První vznikají na reliéfových stupních již předem vytvořených jinými procesy a bez přičinění samotného vodního toku, který je pouze kopíruje. Sekundární naopak vznikají činností samotného vodního toku, který zpětnou erozí neboli zahlubováním odkrývá různě homogenní partie podloží (horninové i tektonické), na nichž potom vznikají nerovnosti a vodopády.
     Vypadá to složitě, ale ve skutečnosti jde o jednoduchý princip. Ten u geneze vodopádů spočívá na dvou základních příčinách: strukturních a tektonických, nebo jejich kombinaci. Strukturní příčiny jsou založené na nestejné tvrdosti různých hornin a tedy i jejich odlišné odolnosti vůči erozi vodního toku (ale také třeba ledovce). Měkčí jsou rychleji vymílány, odnášeny a snižovány, takže na styku obou vzniká logicky vodopádový stupeň.
     Tektonické příčiny spočívají v rozlámání zemské kůry jak poruchami a zlomy velkých rozměrů, které vyvolávají zdvihy a poklesy mezo- až makroreliéfových rozměrů (měřitelných na kilometry a výškově až stovky metrů) překonávané vodopády, tak také nesrovnatelně menšími puklinovými zónami i samotnými puklinami, které se projevují na detailech podoby každého jednotlivého vodopádu.
     Souhrnně lze říci, že základní důvod vzniku vodopádů podmiňují reliéfové (tj. geomorfologické) poměry v širším okolí (i když je také samozřejmě ovlivňuje geologická stavba území), ale konkrétní podoba (typ vodopádu, počet stupňů atd.) je podmíněna lokálními geologickými příčinami. Genetické příčiny budou v seriálu uvedené u každého vodopádu samostatně.
     Zvláštním případem jsou umělé vodopády vytvořené člověkem, ať již záměrně, nebo jako vedlejší důsledek různých staveb a zemních prací. V Krkonoších jsou zastoupené minimálně a vznikly vesměs při výstavbě silnic.
     Pro označení nerovností ve vodním proudu se v češtině používá termínů vodopád (popř. vodopádový stupeň), katarakt, slap, skok (vodní skok), kaskáda, práh, peřej a proudy (jen v plurálu). S těmi ale nevystačíme, tím spíš, že se dosud užívají libovolně bez závazných pravidel, a někdy přímo chybně.
     Pro správnou a přesnou charakteristiku vodopádů je potřeba vypracovat a sjednotit kritéria pro jejich posouzení a doplnit je příslušnou terminologií. K tomu je třeba zavést i několik nových termínů, jako vodopádová soustava a vodopádová série. To jsou případy, v horách zcela běžné, kdy vodní tok vytváří delší úsek s celou řadou stupňů a nerovností nejrůznějšího typu (nižších vodopádů, kaskád, skoků, peřejí). Rozdíl je v jejich hustotě – u vodopádové soustavy na sebe jednotlivé stupně poměrně těsně navazují a jsou oddělené jen krátkými úseky (řádově dm až několika m) mírnějšího sklonu (peřeje, plošinky nebo i tůně), ale převážně pevného skalního podloží (i když třeba i s uchycenými nánosy balvanů či kamenů). Při celkovém pohledu se však jedná stále o jediný, byť silně členitý vodopádový stupeň. Patří sem i celá řada vysokých světových vodopádů, například norských, z krkonošských např. Pudlavský.
     U vodopádové série jsou jednotlivé stupně dále od sebe (nejčastěji desítky, méně často až stovky metrů) a jsou oddělené úseky s výrazně menším sklonem a často vyplněným i balvanitými a kamenitými nánosy, takže opticky spolu stupně nesouvisí a zachovávají si svojí individualitu. V Krkonoších sem patří například Mumlava nebo Bílé Labe.
     Zvláště vyšší vodopády mohou být vícestupňové – jejich vodopádová stěna je členěna dílčími výstupky nebo krátkými plošinkami (někdy i s tůňkami), tzv. mezistupni, na dva a více dílů.
     V této souvislosti je potřeba zmínit i častý nešvar, kdy se chybně zaměňuje výška a délka vodopádů. Zvláště u vodopádových soustav je totiž skutečná délka, zohledňující i úhel sklonu, podstatně větší než svislá výška, ale vzhledem k velké proměnlivosti sklonu je velmi problematickým údajem; proto ji v tomto seriálu neuvádíme.
     Často diskutovaná minimální výška vodopádů zůstane asi natrvalo mezi subjektivními faktory – i výše zmíněná výška 3 m je relativní. Například takto vysoký vodopád na silně rozpukaném podloží, nebo splývavého typu může být jen málo atraktivní. Na druhé straně i jen 2 m vysoký svislý (popř. i převislý) stupeň může mít vysokou estetickou hodnotu. Proto se přikláním k minimální hodnotě 2 m, ale u skutečně samostatného, izolovaného stupně, nikoliv součásti soustavy – to by regionální přehled neměl konce. Takto malé vodopády označuji i zdrobnělinou vodopádek.
     Co se týče rozdělení vodopádů (ve výše uvedeném širokém smyslu, tj. jako nerovnost v korytě), má několik zcela samostatných hledisek: charakter geologického podloží, sklon podloží, horizontální členitost a hydrologický charakter toku.
     Z hlediska charakteru geologického podloží se naprostá většina vodopádů nachází na pevném skalním (horninovém) podloží, neboli rostlé skále. Jsou to tedy pravé vodopády. V tomto smyslu označujeme v  geomorfologii i další výtvory, vzniklé přímo ve skalním podloží (například skalní mosty a brány). Vodopády, které spadají přes volné mohutné balvany nebo přímo celé bloky, tedy druhotně vzniklé překážky v korytě, označujeme ve stejném smyslu jako nepravé vodopády. Ty vznikají tam, kde původní řečiště zavalil sesuv nebo skalní zřícení, jejichž součástí jsou mohutné bloky. Vyskytl se pro ně i termín hrazené vodopády, který je ale nesmyslný – hrazené je jezero, které vznikne proti toku od takového závalu, ale ne vodopád, který je naopak na poproudné straně. Nepravé vodopády mohou být i na podloží ledovcových morén (čelních, bočních i spodních), nebo balvanito-blokových výplních údolních den, vzniklých v minulosti mrazovým rozpadem skal. Menší potoky mohou téci i přímo po dotykové linii původní rostlé skály a volných balvanů (polopravé vodopády), nebo může být sesuvem vytlačený do protilehlé skalní stěny původního údolí, z níž potom spadá sekundárně pravý vodopád.
     Vodopády podle sklonových poměrů můžeme rozdělit na 1) svislé (skutečné) vodopády, v nichž voda padá svisle (90 °, nebo dokonce parabolickým obloukem). To je však jen ideální případ (převisové vodopády), neboť zaoblení přepadové hrany, výstupky stěn apod. způsobují, že reálný sklon celého vodopádu může být jen 80–90 °, výjimečně ještě méně. Nízké případy tohoto typu (0,5–2 m) můžeme označit i jako skoky; 2) kaskádové vodopády neboli kaskády (se sklonem 40–80 °), kde vrstevnatost, břidličnatost nebo rozpukání horniny tříští vodní proud na drobnější stupínky či skoky, často i svislé, kde voda ztrácí kontakt s podložím. Může mít i podtyp vodopádové kaskády, kdy mezi řadou drobných stupňů dominuje jeden nebo více nápadně vyšších, nebo schodovité kaskády, kdy přibližně stejně vysoké stupínky připomínají schody; 3) úklonné vodopády (50–80 °), sklonově v podstatě totožné s kaskádami, ale vlivem menší členitosti skalního podloží po nich voda převážně jen stéká v kontaktu s podložím a proud je proto jednolitější a méně se tříští. Existují i přechody nebo kombinace (výškové nebo v různých ramenech) s předešlým typem. I při menším sklonu je mezi nimi celá řada velmi atraktivních vodopádů; 4) splývavé vodopády (20–50 °), kde voda již stéká téměř výhradně v kontaktu se skalním podložím. Jejich specifickým podtypem jsou plotnovité (skluzovité) vodopády, nejčastěji na ukloněných, víceméně hladkých puklinových plochách, kde voda stéká v rovnoměrné tenké vrstvě; 5) peřejové kaskády (25–40 °) a 6) kaskádové peřeje (10–25 °). Poměrně časté typy, v nichž se kombinují v korytě v těsné návaznosti peřeje s nízkými kaskádovitými nebo až svislými skoky, vysokými ale do 2 m, nebo i úklonnými či splývavými úseky. V naprosté většině se jedná o soustavy, kde jednoznačně převažuje pevné skalní podloží nad kamenitými či balvanitými úseky koryta. Oba případy odlišuje jen výsledný sklon, daný obvykle počtem a hustotou strmějších úseků. Výsledný charakter určuje v názvu podstatné jméno – peřejové kaskády se více blíží kaskádám, kaskádové peřeje spíše peřejím; 7) skokové peřeje (v úhrnu 5–20 °, drobné stupínky však až 90 °). Jsou to úseky zvýšeného sklonu skalního podloží, kde jednotlivé strmější stupně (vysoké do 1 m) oddělují delší úseky jen nízkých peřejí, nebo i jen kamenitého koryta. Od předešlé se liší spíše sériovým než soustavovým charakterem, s většími rozestupy mezi stupni. Jejich specifickým případem jsou prahy, izolované, drobné ale i třeba svislé stupínky (vysoké řádově decimetry), vznikající hlavně na podloží tence vrstevnatých hornin a jejich lavicích; 8) peřeje (5–15 °), úseky prudkého toku s proměnlivými sklony, ale bez výrazně strmých nebo dokonce svislých skoků; 9) proudy (do 5 °), úseky slabě zvýšeného sklonu koryta na skalním podloží, ale přesto zřetelně odlišné zrychleným prouděním vody. V přírodě je však běžná kombinace dvou nebo více výše uvedených typů, zvláště v případě soustav. V našem seriálu jsou rámcově zahrnuté vodopádové stupně po peřejové kaskády, popř. i kaskádové peřeje, které dokáží být při vyšších stavech překvapivě atraktivní.
     Podle horizontálního charakteru lze rozlišit také několik typů vodopádů: 1) katarakty s dlouhou přepadovou hranou, výrazně širší než vyšší. Většinou ostrá přepadová hrana je někdy členěná i výstupky a ostrůvky na více ramen. Patří sem největší světové vodopády (Niagarské, Viktoriiny, Iguazú), ale v naší republice se nevyskytují. Za jedinou, byť miniaturní ukázku tohoto typu lze považovat vodopád Mohelnice v Beskydech; 2) celistvé vodopády (tvoří také širší a celistvou frontu padající vody, obvykle v jediném proudu, poměr výšky a šířky je ale již vyrovnanější. I ty jsou u nás výjimkou (Mumlavský vodopád); 3) závojové vodopády mají také širší proud vody, ale výška již výrazně převyšuje šířku; 4) vějířové vodopády – vodní proud je nahoře úzký a dolů se výrazně rozšiřuje tříštěním na lavicích a puklinách; 5) nálevkovité vodopády, opak předešlého, vodopád se dolů nápadně zužuje (např. do puklinové průrvy); 6) svazkovité (sloupovité) vodopády jsou tvořené poměrně úzkým vodním proudem zhruba stejně širokým v celé výšce; 7) žlabovité vodopády spadají v úzkém skalním zářezu či žlabu. Nejčastěji vznikají na podélné velmi strmé či svislé puklině nebo úzké puklinové zóně; 8) víceramenné vodopády jsou tvořené dvěma nebo více samostatnými či zčásti samostatnými rameny. Ve srovnání s předešlými typy mají odlišnou pozici – jednotlivá ramena totiž mohou patřit k různým z výše uvedených typů. Počet ramen může být i problematický, neboť se může lišit podle vodního stavu, za vysokých mohou přecházet až do podoby celistvých vodopádů. Členění na ramena způsobují skalní výstupky nebo i nanesené balvany.
     Naše málo vodné vodopády je třeba rozdělit i podle hydrologického hlediska, přesněji řečeno stálosti jejich vody. V tomto případě rozlišujeme vodopády stálé (celoročně protékané vodou), sezonní (sice stálé, ale v nejsušších částech roku se mění jen do čůrkové či skapové, „nevodopádové“ podoby), periodické (sice protékané pravidelně i několikrát za rok, ale jen za zimních oblev, jarního tání a větších deštích), efemérní (protékané již jen za mimořádně intenzivních tání či průtržích mračen, jen jednou za rok či dokonce za několik let) a
suché vodopádové stěny (v podstatě fosilní vodopády, protékané jen zcela výjimečně).
     V Krkonoších jsou díky mimořádně vysokým srážkovým úhrnům aktuální hlavně stálé vodopády, ale i zde můžeme rozlišit dva podtypy. První je na hlavních tocích s vyrovnanějším průtokem, takže jsou celoročně turisticky atraktivní. Druhý je na malých potocích v krátkých svahových údolích, kde dochází k výraznému kolísání průtoků a v letní sezoně jsou proto převážně málo zajímavé. V oblastech mimo pohraniční hory je ale vymezení ostatních skupin zásadní, protože mnohé z nich turistický objekt představují jen po několik týdnů nebo i jen dnů v roce.
     Co se týče průměrných vodních průtoků uváděných u vodopádů, jedná se vesměs o hodnoty odvozené. Vodoměrné stanice se u nás nacházejí pouze na větších tocích, kde již zase nejsou u nás žádné vodopády. Proto je nutné průtoky odvozovat (nebo i odhadovat) z hodnot velikosti povodí a průměrného specifického odtoku, který stanovuje počet litrů stékajících za sekundu z kilometru čtverečního (l/s/km2). Ve vrcholových polohách Krkonoš patří k nejvyšším v republice (30–40 l/s/km2), v okrajových částech pohoří může klesat i pod hodnotu 30 l. Průtoky se dnes v odborné literatuře vyjadřují v novější podobě m3 . s–1 nebo obdobně l . s–1, ale zde se pro větší srozumitelnost přidržíme tradičního způsobu m3/s a l/s.
     Termíny pravo- a levobřežní jsou podle obecně známé praxe uváděné ve smyslu od pramene směrem po toku. U rozměrů tůní (vývařišť) je první cifra délka, druhá šířka, třetí hloubka – pokud ji ovšem bylo možné zjistit; tato čísla označují maximální rozměry, nikoliv průměrné. Při charakteristice zářezů, amfiteátrů apod. ukazují zvolené termíny i na jejich charakter: tak např. ve skalním amfiteátru převažují skály, ve skalnatém jsou zhruba stejně zastoupené skály i svahy. Termín skalní koryto, žlab atd. ukazuje, že je zahloubené do rostlé skály, balvanité koryto je tvořené převážně rozměrnými volnými úlomky a kamenité spíše drobnějšími. Podobně pořadí termínů není nahodilé, ale určuje míru zastoupení, tj. např. balvanito-kamenité koryto znamená, že balvany mají větší podíl.
     Zajímavé je i geografické rozšíření vodopádů. V Krkonoších se nachází nejvíce vodopádů ze všech našich horopisných celků. Jelikož jsou i pohořím nejvyšším, může to vést k domněnce čím vyšší pohoří, tím více vodopádů. Tak to ale vůbec není. Mnohem důležitější je geologická stavba a vývoj území (zvláště stáří reliéfu) a klimatické poměry, které tu vládnou nejen dnes, ale minimálně po celé čtvrtohory. Tam, kde se tyto faktory ideálně sešly, je vodopádů hodně, jinde se naopak vzájemně potlačovaly a vodopádů je tam málo. Příkladů najdeme nepočítaně u nás i ve světě.
     Například Šumava, jen o málo nižší než Krkonoše, má vodopádů nápadně málo a nízkých. V Jizerských horách je vodopádů celá řada, zatímco ve stejně vysokých Orlických horách téměř nejsou. Silně zasutěná údolí sedmitisícových hor Pamírsko-altajské soustavy se suchým podnebím nemají žádné významné vodopády a ani osmitisícové Himálaje nejsou žádnými přeborníky. Naopak mnohem nižší, ale v minulosti silně zaledněné Alpy a Skandinávské pohoří, nebo jen jedno až dvoutisícové masivy jako třeba Guayanská vysočina a Východoaustralské pohoří s tabulovým reliéfem, nebo ještě nižší Island s mladým sopečným reliéfem, mají bezpočet velmi vysokých a nádherných vodopádů. Krkonoše tedy měly v tomto směru štěstí na výhodnou kombinaci faktorů. Tím nejvýznamnějším bylo čtvrtohorní zalednění, nejrozsáhlejší z našich pohoří, kterému vděčí za všechny své nejvyšší vodopády (vyšší než třeba vysokotatranské!). Podružnějších byla celá řada (od tektonického zdvihu pohoří v třetihorách, přes kvádrovou odlučnost žuly, časté střídání hornin různé tvrdosti až po hojné zastoupení tektonických poruch, drcených pásem a puklinových zón). Konkrétní příčiny si vždy uvedeme u jednotlivých vodopádů.
     V regionálním zastoupení vodopádů si nelze nevšimnout i faktoru „relativity“. Naprostá většina našich vodopádů neobstojí v tabulkách velkých světových vodopádů výškou (snad s jedinou výjimkou Pančavského) ani vodností a v mnoha „vodopádových“ zemích by se jim ani nevěnovala pozornost, ale v nížinných zemích typu Holandska nebo Dánska by to byly atrakce prvního řádu. To platí i v rámci naší země – mnohé krkonošské vodopády i vodopádky, vysoké jen 2–3 m, nebo i některé docela vysoké soustavy jsou turisticky zcela opomíjené, protože jsou tu běžné. Přitom v nižších polohách středních Čech by byly leckdy vyhledávanými objekty, uváděnými v turistických mapách i průvodcích. A naopak tamní malé vodopády (třeba známé Bubovické v Českém krasu, nebo některé nepatrně vodné v Českém středohoří) by v Krkonoších zůstaly bez povšimnutí.
     V regionálním přehledu vodopádů se přidržíme hydrologického pořadí, které postupuje od nejdůležitější řeky (tj. nejnižšího řádu) směrem od pramene po proudu. V tomto smyslu proto jako první uvedeme vodopády v povodí Labe a jeho přítoků směrem po proudu, druhé Úpy a třetí Jizery. Postup od pramene k ústí platí i u toků s více vodopády.
     Starší mapy Krkonoš uváděly jen několik nejvýznamnějších vodopádů. Dlouholetá autorova spolupráce s vydavatelem map Jiřím Rohlíkem přispěla k podrobnějšímu mapovému podchycení i některých menších z nich a proto Krkonoše patří v tomto směru k našim nejdetailněji zpracovaným pohořím.
  

Aktualizováno ( Pátek, 23. leden 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border