border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Bedýnka s obrázky
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Bedýnka s obrázky Tisk E-mail
Jana Mejzrová   
     Je sobotní zimní večer. Na pláně na kopci na samém konci vesnice dopadá stříbřité měsíční světlo a ukazuje pěšinku vyšlapanou v hlubokém prašanu. Temné okraje lesů střeží pokojnou atmosféru sklonku víkendového dne. Jasně žluté obdélníky oken několika stavení roztroušených ve stráních zvěstují, že se za nimi odehrávají každovečerní rituály – setkání rodiny u večeře, návštěva sousedů, televizní seriál. Z chalupy na křižovatce vychází skupinka dospělých a dětí, noří nohy ve vysokých botách do jiskřícího sněhu a míří k nejbližšímu osvětlenému, asi dvě stě metrů vzdálenému domu. Každý krok vyžaduje zvednout vysoko nohu a zabořit ji o krok dále, děti se válejí a dovádějí ve sněhu. Cesta vede ke korytu s pitnou vodou, okolo svatého Jana Nepomuckého, zatáčí za roh stodoly a po pár krocích končí na kamenném zápraží starobylé chalupy. Dřevo vysoko vyrovnané až po parapety oken brání přímému pohledu do světnice. Každé polínko tu má své místo, dlouholetá zkušenost a pečlivost domácích se nezapře, vše má svůj řád. Ťukáme na dveře se starou petlicí a vzápětí paní domu v květované zástěře otevírá a zve nás dál. Už na prahu zavane vůně dřevem obitého zádveří, chladné síně, sena uskladněného na půdě i teplého chléva s kravami ustájenými za kamennou zdí. Ano, čtete dobře, krávy tehdy bydlely s lidmi v jednom domě a poznali jste to jen podle jemného pachu a pár smítek sena, jinak všude čisto až neuvěřitelné. Pro nás děti byl chlév zvláštním hájemstvím, kam bylo dovoleno nakouknout jen očkem a zahlédnout jen mohutná pozadí stračen a někdy malé telátko. Ze zápraží postupujeme dál, oklepáváme boty i oblečení, abychom nenanesli, a pokračujeme do vyhřáté světnice. Jsme u dnešního cíle. Vpravo sálá žár roztopeného bílého sporáku s vycíděným kováním, uprostřed velký stůl pokrytý voskovaným plátnem, na stěnách několik barevných obrázků. A tam vlevo v rohu ten skoro posvátný předmět, kvůli kterému jsme přišli – televize. Píše se rok, řekněme, no asi tak 1967 a my lufťácké děti se těšíme na pohádku. Přijeli jsme z města lyžovat na hory do staré oddílové chalupy bez vody a s elektřinou napájející jen několik žárovek osvětlení. Rodiče důsledně dbali, aby civilizační výdobytky nenarušovaly romantiku horských víkendů, takže modravé světlo televize bylo na chaloupce tabu. Ale touha vidět pohyblivé obrázky bývala tenkrát nekonečná. Dobré vztahy dospělých s rodinou blízkých sousedů – místními usedlíky, kteří tady, vysoko nad vsí, žili trvale a hospodařili na okolních loukách a políčkách – nám dovolily čas od času splnit pohádková přání. Usazeni kolem stolu na všem, co jen trochu připomínalo židli či stoličku, s hrnkem čaje v rukou, hledíme na rozsvícenou kouzelnou bedýnku. Příběh se rychle odvíjí, vtáhne nás tak, že ani nedutáme a najednou zazvonil zvonec a…
     Dospělí ještě hovoří a my se jen tak mimochodem dozvídáme spousty zajímavých věcí. Jestli bude sněžit nebo svítit sluníčko, dovedla hospodyně předpovědět neomylně. Co nového v lese a jak se daří sousedovi. Jestli ve vesnici na jaře otevřou obchod a jak se má dcera na studiích ve městě. Jestli se letos urodily brambory a jaké je seno. Že už nebudou moci držet čtyři krávy, ale jen dvě – sil ubývá.
     A silnici mají asfaltovat až na kopec. A budou stavět vlek a parkoviště pro lyžaře. A čas utíkal, až nastal čas návratu. Obléknout a vyrazit do mrazivé zimy za dveřmi. Vlastními stopami se brodíme zpátky a závodíme, kdo bude dřív na rozcestí. Rozrážíme dveře a s dupotem se vrháme ke kamnům značky Club.
     Hodně věcí se změnilo, ale chalupa tam ve stráni stojí nezměněná dodnes i se stodolou, svatým Janem a studánkou. Hospodáři už nějaký čas nejsou mezi námi a o dům se starají dědicové z údolí. Stává se mi ale občas, když se zadívám tím směrem, že za jeho okny vidím rozpálený sporák, hrnek čaje a stařičkou televizi.
     A tak mi promiňte tu trochu nostalgie v dnešním běhu světa, kdy jen málokoho napadne, že televize může lidi sdružovat.

Aktualizováno ( Pátek, 23. leden 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border