border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Jizerskohorské pomníčky očima Miloslava Nevrlého, Z knihy Připomínky
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Jizerskohorské pomníčky očima Miloslava Nevrlého, Z knihy Připomínky Tisk E-mail
Marek Řeháček (řeh)   
 Jizerskohorské pomníčky očima Miloslava Nevrlého
     Hledání těch starých kamenných či dřevěných svědků jizerskohorské historie po horských lesích mě tehdy vzrušovalo a stálo mě hodně krásného času, ale zato jejich fotografování jsem tehdy věnoval – jak asi čtenáři sami poznají – pouze několik okamžiků a také jen malou technickou a kompoziční péči. Vyzbrojen předválečným fotoaparátem Contax a nejlevnějším kinofilmem značky Foma, jsem, bez ohledu na déšť, soumrak nebo smrkové houštiny, pouze dokumentoval ty dávné památky, o kterých jsem se tehdy domníval, že jsou předurčeny k zániku. Doba ani dějiny jim nepřály a vypadalo to, že čas a les je dříve či později pohltí.
Miloslav Nevrlý (z knihy Připomínky zašlých časů)


     Nikdo to doposud nespočítal, ale lze s pravděpodobností blízkou jistotě odhadnout, že Jizerské hory drží – v poměru mezi rozlohou a počty pomníčků a křížů – primát nejvíce památkami ozdobeného pohoří Čech. Jako by tu snad měli lidé tak krátkou paměť, že si musí všechno špatné i dobré hned připomínat křížky, kameny, tabulemi a do skal vytesanými nápisy. Jako by jim nestačily kličky na kapesnících, fotografie a vzpomínky, které po létech smažou vše nepříjemné a v mysli ponechají jen ty barevné a romantické nálady.
     Je až neskutečné, jaký zájem dnes vyvolává něco kdysi tak bezvýznamného a ve své podstatě neveselého, jako jsou jizerskohorské pomníčky. Ony památky zastřelených pytláků a lesníků, dřevorubců a svážečů zahynulých pod padlými stromy či překocenými saněmi, umrzlých zbloudilců, zamordovaných pocestných, uštvaných lyžařů či těch, kteří zkormouceni odešli do hor, aniž by se chtěli vrátit. Smutné je čtení jejich příběhů, ohromují prostotou každodennosti a neúprosně varují – stačí jen málo a na každého z nás si duch hor může ukázat prstem. Hory se pak člověku stanou osudem, jeho životní příběh s nimi na věčnost sroste. V Jizerských horách sice lidé nepostavili všem mrtvým – podobně jako třeba v Krkonoších či Tatrách – symbolické hřbitovy či kapličku obětí hor; ale místa, kde nešťastníci vstoupili navěky do náruče hor, zde hojně označují pomníčky a kříže.
     A byl to právě Miloslav Nevrlý, onen stále čiperný dobrý duch Jizerských hor, kdo po válce tak trochu náhodou přišel do zdejší seversky teskné krajiny a odkryl téměř zapomenutý svět pomníčků, onu podivuhodnou zlatou žílu jizerskohorské minulosti. Před padesáti lety se prodíral vlhkými smrčinami ozdobenými tehdy ještě hustými lišejníky, majestátnými stříbrnými bučinami, změtí žulových skal i rašeliništi a s velkou pílí a námahou objevoval jeden pomníček po druhém. Společně s hrstkou nadšenců – téměř bez výjimky jizerských německých horalů – odkrýval pak ještě ve starých novinách a sbornících tajemství jejich příběhů, lidské osudy spojené navěky s horami. Měřeno bezvýznamností tématu, jakým tehdy pomníčky byly, muselo to být neskutečně nadšené, jakož i osamělé činění. Ušlechtilá badatelská práce; jakoby se s Miloslavem Nevrlým před půl stoletím na chvíli vrátily dávné obrozenecké doby.
     Zůstaly po nich půl století staré diapozitivy – jak sám autor naznačuje – ta neumělá a prostince dokumentační práce tehdy sotva třicetiletého luštitele rychle zapomenutých tajemství. Je to až těžké uvěřit, že zobrazují stejná místa, jaká dnes v horách nacházíme. Jakoby doba sežehla starou krajinu a namísto ní postavila hory úplně jiné; jen obrysy hřebenů a kopců zůstaly. Jizerskohorské stromy vyrostly, pak náhle uschly a zmizely, aby se zase následně vztyčily; změnilo se nejen okolí pomníčků, ale i ony samy. Většina památek zchátrala natolik, že ji před úplným zánikem v hodině dvanácté zachránilo, že jim právě Miloslav Nevrlý věnoval roku 1976 velkou část své Knihy o Jizerských horách, jakési „bible“ všech milovníků zdejších hor. Tehdy povstalo hnutí „pomníčkářů“ či „křížkařů“, kteří z hledání a ochrany pomníčků udělali jistý druh sportu a – a je to velmi důležité – aniž by k předmětu svého zájmu ztratili lásku i pokoru. Pomníčky byly snad také to jediné, co bylo na Jizerských horách krásné a tajemné i v dobách, kdy je z velké části pokrývaly jen holiny a suché lesy.
     Se starými diapozitivy Miloslava Nevrlého se tak člověk vrací tam, kam jinak nemůže – do krásných opuštěných hor před půlstoletím, kdy staré, předválečné doby pamatující tváři Jizerek zbývalo již jen pouhých deset let. Mají ale ještě jedno kouzlo: znalci hor a jizerské literatury na nich najdou i pohledy jim důvěrně známé, přesto jaksi zastřené. Jakoby i zde zapracovalo ono tajemné déjà vu, kouzlo již viděného, ale z paměti nevydolovatelného. Ale rozluštit to tajemství není úplně tak těžké. Barevné diapozitivy byly totiž již zčásti použity pro snad úplně první fotografickou publikaci o zdejších horách, vydanou již v roce 1971; otištěny jsou v ní však černobíle, což spojuje je i celou knihu s osobitou atmosférou dávných vzpomínek. Ty diapozitivy musely být také předlohou pro krásné ilustrace Milana Janáčka pro Knihu o Jizerských horách; i ve zjednodušených konturách obrázků se stále odrážejí. (I ta smrková houština u Stammlova pomníčku je na nich stejně „ježatá“ jako na barevném diapozitivu.) Bez ohledu na to, že mezi jednotlivými vydáními knihy hustá smrčina u kříže dávno zmizela. Déjà vu je pryč; je zřejmé, že Miloslav Nevrlý i jeho tvorba jsou bytostně srostlí s Jizerskými horami; lze si troufnout říci, že nadobro.
     V listopadu 2008 vyšla péčí Jizersko-ještědského horského spolku neobvyklá kniha Připomínky zašlých časů – pomníčky Jizerských hor. Snad vůbec poprvé jsou zde po pečlivé rekonstrukci a v původních barvách použity právě ony půlstoletí staré Nevrlého diapozitivy, společně s jeho vzpomínkami na padesát let staré hledání a objevování starých památek. Změnila se krajina, změnily se i staré pomníčky a křížky. Z fotografií na nás hledí jakoby úplně jiné hory; ve starých obrázcích nahnutých neudržovaných pomníčků a trouchnivějících křížů obrostlých lišejníky je spousta dnes již nevídané poetiky dob, kdy se v horách chodilo pomalu. Spousty jizerskohorské krásy, která zmizela a asi se již nevrátí.
    I přes původně dokumentaristický záměr to byl právě Miloslav Nevrlý, kdo před půl stoletím na poslední chvíli zažil a zachytil to zdánlivě bezcenné, ale přeci tak úžasné bohatství hlubokých vrásek na staré tváři hor. Pojďme společně s ním zažít onu dobu objevování a mnohých překvapení v divokých a opuštěných horách, dobu v podstatě nedávnou, ale při znalosti současných jizerskohorských poměrů – tolik vzdálenou.
 Marek Řehák
 
Z knihy Připomínky zašlých časů 
  Nebýt prosby autorů této knihy, asi bych již zapomněl na staré krabice, ve kterých téměř půlstoletí odpočívají snímky pomníčků, za kterými jsem se kdysi vydával do jizerskohorských lesů. Za tu dlouhou dobu většina z těch stovek barevných obrázků ztratila svoji dávnou zářivou žluť a knižnímu grafikovi dá bezpochyby hodně práce, aby snímky, které autoři vybrali pro tuto knihu, „vyléčil“ a pokusil se jim na počítači vrátit dávný vzhled a mladistvý jas.

Malikův pomníček
     Do míst té dávné tragedie jsem poprvé přišel v září 1960. Kolem pomníčku byly vysázeny břízy a kámen s křížem byl obehnán dřevěným plotem vsazeným mezi žulové sloupy. Místo ve světlém lese působilo čistě, dojímavě. Již dlouho jsem se tam nedostal, možná celá desetiletí. Ve starých a německy psaných líčeních onoho příběhu byl dětřichovský polesný nazýván jménem Malek. Myslel jsem, že je to jen německý přepis českého příjmení Málek a tak jsem ho také v prvním vydání Knihy o Jizerských horách pojmenoval. Ti, kdož se pak začali hlouběji zabývat jizerskohorskými pomníčky, zjistili, že revírník se prý podepisoval jako Malik. Má tedy to jméno mít. Téměř jedno a půl století je starý příběh polesného Franze Malika; dochoval se z Dětřichova, z nejzápadnější části Jizerských hor. Lesy tam končí v teplých lukách a polích, ve stromořadích podél cest a zarůstajících remízcích s hlohy a šípky. Právě tam, na dohled od žulových sloupků plotu staré hraběcí obory, lemujících jako tajemné menhiry vrstevnicovou cestu severním úbočím.

Bäumelův kříž
     K Bäumelovu pomníčku, který byl tehdy ještě zaklet do skal a samoty Zadního Divočáku, jsem přišel poprvé 12. března 1961. Bylo teplé předjaří a na severních svazích Poledníku již téměř neležel sníh. Přespal jsem v seníku, kterému oldřichovský hajný Hausmann říkal Rackahütte. Byl pojmenován po cestě, která se odpojuje z Viničné cesty, stoupá po Srázech a končí nedaleko Červených skal. Na kříži zasazeném do kamene visel omšelý růženec, který tam před deseti roky, 22. dubna 1951, pověsil Karel Lutz. Zašlý byl i samotný kříž. Teprve o pět měsíců později, v srpnu 1961, jej ošetřil a natřel Emil Novák. Ten také v roce 1978 zjistil o smrti revírníka Bäumela tolik podrobností, že jsem o ně mohl ten původně mlhavý příběh doplnit už do druhého vydání Knihy o Jizerských horách. Emil se také odněkud dozvěděl, že revírník zemřel necelý den po zranění, 22. listopadu 1842 v jednu hodinu po půlnoci, a že lesní oddělení, kde jej ferdinandovský lesník Bergmann postřelil, se tehdy nazývalo Schachtelhau.

Mützelův obrázek
     Za to, že pomníček lesníka Mützela nezmizel navždy ze světa, musejí být Jizerské hory vděčny Karlu Lutzovi. Našel jej, poškozený, téměř zničený, na Ptačích kupách 23. října 1949 a odnesl jej domů; tam také čekala dřevěná deska i s plechovou tabulkou na svůj den. Čekala dvanáct roků. Pak trosky pomníčku donesl Karel do libereckého muzea. Truhlář Kostěnec vyrobil desku, konzervátor Horák nakreslil na nový plech obrázek a pod něj napsal text, který jsem mu dodal. Tehdy se ale ještě ve starých vlastivědách nazýval onen postřelený lesník Mietzel, nevím již, kdo a kde později vypátral, že správné jméno je prý Mützel. Když barvy na novém pomníčku uschly, odjeli jsme s Karlem na muzejním motocyklu, bylo to 19. června 1961, do hor. Na křižovatce u Gregorova kříže vyjelo proti nám v zatáčce od Hřebínku auto se dřevem. Trochu jsme při neočekávaném setkání a vyhýbání spadli do příkopu, ale obrázek, který měl Karel v ruksaku, neopatrnou jízdu šťastně přežil. Na Ptačí kupy jsme z lesní cesty, které se tehdy říkalo Koppenstrasse, vyšli pěšky a pomníček se octnul po dlouhé době na místě, kam patřil. Byl to tichý, smysluplný den.

Effenbergerův kříž pod Poledníkem
     Nejmalebnější jizerskohorský pomníček jsem hledal v prvním říjnovém týdnu roku 1960 velmi dlouho. Byl ukryt v kamenitých houštinách mladých buků a javorů, a přestože mně starý hajný z Hemmrichu Franz Hausmann řekl, kde mám odbočit z Viničné cesty, trvalo několik hodin, než jsem před ním stanul. Rád na ten vlahý den vzpomínám: stát před nejkrásnějším pomníčkem v nejkrásnějším měsíci! Písmo na tabulce bylo již zcela nečitelné. O sedm let později mně Emil Novák napsal, že se o nový nápis postarali Ernst Elstner, Franz Peuckert a Alfred Wildner z Raspenavy. Tři staří kamarádi, kteří později, na památku svého nerozlučného přátelství, ukryli svůj vlastní „pomníček“ do jedné ze skal Ptačích kup.

Hütterův kříž
     Snad žádný jizerskohorský pomníček nebyl v takové houštině, v jaké kdysi visíval Hütterův kříž. Přišel jsem k němu sám za podmračného odpoledne 15. září 1961 ze sedla Holubníku, kde jsme s náčelníkem Horské služby Mirkem Velem a hejnickým polesným Ticháčkem zavěšovali na strom opravenou Bílou smrt. Když jsem k místu Hütterovy smrti přišel po několika letech podruhé, byla smrčina stejně hustá, ale dřevěný kříž už nevydržel horské zimy a vlhka a ležel rozlámaný pod napůl ztrouchnivělým stromem. Pršelo. Torzo Kristova dřevěného těla s uraženými údy jsem odnesl domů. Myslím, že to byl Emil Novák, kdo mně o Hütterově smrti a jeho kříži řekl. Obcházel tehdy staré jizerskohorské hrobníky a pročítal farní matriky. Dosud mám v kartotéce jeho dopis z června roku 1961, ve kterém mně všechny svoje neveselé objevy vypisuje. Na svůj objev Hütterova pomníčku byl Emil pyšný: hned jak starý kříž spadnul, postaral se o nový.

Hausmannova smrt
     Kdykoli pohlédnu na tento snímek, snáší se na mne tiché vědomí tíhy času. Nevane z něj smutek, jen z hlubin roků naléhavě vystupuje prastaré poznání, že všechno má svůj začátek a konec a že nic už nebude stejné jako dřív. Tehdy jsem pětasedmdesátiletého hajného Franze Hausmanna z Hemmrichu a jeho o mnoho let mladší ženu, které říkal Liesl, vyfotografoval na Viničné cestě koncem září 1960. Na svého koníka volali Bubi a na jezevčíka Waldi. O čtyři roky později se Franz jen nedaleko odtud oběsil. Vždycky říkal, že miluje pohled z té skalní římsy na nekonečné bukové lesy severních svahů Poledníku, a tak je divné, že ho tam lidé našli až třetího dne. Pohřeb měl v libereckém krematoriu 23. září 1964 ve tři hodiny odpoledne a pamatuji si, že když nad jeho rakví mluvil oldřichovský polesný Zdeněk Cipra, stékaly mu po tváři slzy. Paní Liesl se odstěhovala do Raspenavy „za vodu“, do Luhu, a hájovna v oldřichovském sedle osaměla. Rád jsem do ní chodíval. Hausmannovi v ní svítili ještě petrolejkami a pro vodu chodil Franz s vědrem přes silnici do studánky. V zimě k ní bývala vyšlapána ve sněhu hluboká cesta. Když před lety přicházel do hor říjen, chodíval jsem na skalní vyhlídku vzpomínat na starého hajného. Seděl jsem na místě, kde před svou smrtí seděl bezpochyby i on a – kupodivu – necítil jsem smutek. Vál vlahý vítr a zlatá barva bukových listů stékala z hor do údolí. Všechno bylo tiché a mírné. Zdálo se mi, že na takovém místě a v takové chvíli je vlastně krásné vědomě uzavřít svůj život. Možná, že Franz Hausmann právě za takového dne pocítil hloubku pravdy a smíření věty, kterou končí jedna ze starozákonních knih: „I zemřel Jób stár a sytý dnů.“
     Před třiceti lety jsem si na ono předskalí přinesl knihu, kterou jsem měl velice rád. Knulpa od Hermanna Hesseho. Na posledních stranách v ní Bůh hovoří s tulákem Knulpem, který po celoživotním putování rodným krajem umírá o samotě v lese. Stvořitel ho smiřuje se světem a ukazuje mu, jak byl jeho život dobrý a smysluplný. Byl jsem sám, a tak jsem mohl říjnovým skalám i lesům hlasitě přečíst poslední Boží i Knulpova slova: „Also, ist nichts mehr zu klagen?“ fragte Gottes Stimme. „Nichts mehr“ nickte Knulp. „Und alles ist gut? Alles ist, wie es sein soll?“ „Ja“ nickte er, „es ist alles, wie es sein soll.“ „Dann bist du daheim“ sagte Gottes Stimme, „dann bist du daheim und bleibst bei mir.“ Pro ty mladší, kteří již nerozumějí rodnému jazyku Knulpa a Franze Hausmanna, překlad jednoduchého a prostého posledního rozhovoru Boha s umírajícím člověkem: „Takže si již na nic nestěžuješ?“ otázal se Boží hlas. „Už ne,“ pokývl Knulp. „A všechno je dobré? Takové, jaké to má být?“ „Ano,“ znovu přikývl, „všechno je tak, jak má být.“ „Potom jsi doma,“ řekl Boží hlas. „Jsi doma a zůstaneš u mne.“
 
Miloslav Nevrlý 
Aktualizováno ( Neděle, 21. květen 2017 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border