border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Prošli Českým rájem. Osobnosti 19. století na výletě
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Prošli Českým rájem. Osobnosti 19. století na výletě Tisk E-mail
Karel Čermák   
     Naši předkové v 19. století, když si usmysleli poznat pozoruhodné partie své vlasti, to neměli jednoduché. Už jenom získat informace, co je kde zajímavého k vidění a jak se tam dostat, vyžadovalo nemalého úsilí. Cestovatelská touha však překonala všechny překážky, a tak již od počátku předminulého století stále více přibývalo těch, kteří se v dostavnících, na příležitostných povozech, ale nejčastěji pěšky přibližovali do míst, o nichž se někde dočetli nebo slyšeli vyprávět, že stojí za to je vidět na vlastní oči. Nejvíce ceněnými byly zprvu pohraniční oblasti s německy mluvícím obyvatelstvem, zejména Krkonoše, Šumava, České Švýcarsko a Adršpašsko-teplické skály. Němci měli v turistice před Čechy nepopiratelný náskok a dokázali se postarat o propagaci svých území. Formující se česká vlastenecká společnost tato teritoria rovněž vyhledávala, avšak více si přála poznat ta místa, kde by se cítila být „mezi svými“. Ostatně proč cestovat až na hranice Čech, když přírodní a historické zajímavosti se nalézaly i hluboko ve vnitrozemí. I když zeměpisný termín Český ráj se začal šířeji užívat až koncem 19. století, jakási povědomost o romantice pískovcových skal s řadou středověkých hradů na Turnovsku a Jičínsku existovala již dávno předtím. Dokazuje to dlouhý seznam zvučných jmen zejména z řad českých literátů, kteří v té době pokládali základní kameny našeho novodobého písemnictví. Připomeňme si v chronologickém přehledu, jakou stopu v námi sledovaném území zanechali.
     Někdy v září r. 1807 se pěšky vydali z Litoměřic do Turnova dva muži. Starším z nich byl Josef Jungmann (1773–1847), profesor litoměřického gymnázia, jenž se rozhodl zdarma vyučovat českému jazyku tamní studenty bohosloví. Druhým byl Antonín Marek (1785–1877) a mezi oběma se záhy zrodilo přátelství, přetrvávající až do Jungmannovy smrti. Student Marek v onom roce o prázdninách pozval svého o dvanáct let staršího učitele do svého rodiště Turnova, aby se mu pochlubil krásami jeho okolí. Po absolvování semináře a vysvěcení na kněze vystřídal jako kaplan několik far v turnovském okolí, přičemž byl se svým přítelem v neustálém písemném i osobním kontaktu. Častěji se mohli vídat až od r. 1823, kdy Marek mezitím povýšený na faráře definitivně zakotvil v Libuni, kam Jungmanna a jeho rodinu každoročně zval k letnímu pobytu. Ačkoliv tento proslulý literární badatel, autor monumentálního Slovníku česko-německého, nemohl vždy pozvání vyhovět, přece je nepochybné, že území dnešního Českého ráje dobře poznal. A tak, když se v r. 1841 vydal do Saska, cítil se být povolaným sdělit v dopise Markovi, že Česko-saskému Švýcarsku se Hruboskalsko, Maloskalsko i Prachovské skály bezpochyby vyrovnají. Na letní pobyty v Libuni se celá rodina vždy velmi těšila a o jejím okolí se u nich doma v Praze hovořilo jako o ráji, jak o tom několikrát Jungmann svého přítele informuje. I když nepíše o „českém ráji“, jedná se možná o první pojmenování lokality tímto termínem. „Libuňský jemnostpán“, jak bývá nazýván, se dožil úctyhodných 92 let, a tak se z jeho přízně mohly těšit i další generace Jungmannova rodu. Ještě jeho pravnučka Marie Strettiová se mohla pochlubit, že ji Marek jako nemluvně poznal.
     V dopise z 21. dubna 1835 sdělil Ant. Marek svému příteli Jos. Jungmannovi mj. tuto novinku: „O svátcích pobyli u mne z Prahy mladí Čechové: J. Kudrna, P. Mach, Hyntl, Strobach“. Zatímco tito studenti toužili osobně poznat zasloužilého vlastence, jehož dílo a působení bezpochyby dobře znali, faráři jména mladíků nic neříkala. Jen tak se mohlo stát, že dvě z nich zkomolil. Onen P. Mach nebyl nikdo jiný než Karel Hynek Mácha (1810–1836), jenž krajem procházel na jedné ze svých četných poutí. Mácha si tento kraj zamiloval nejen pro bohatý výskyt středověkých hradních zřícenin, na nichž romantický básník s oblibou prodléval a čerpal inspiraci, ale i proto, že odsud pocházeli hned tři jeho přátelé: Markem zmiňovaný Eduard Hindl z Kláštera n. Jiz., Jan Beneš z Radimi u Jičína a Josef Petera z Třebihoště. Mimořádně zdatný chodec Mácha strávil v našem kraji alespoň několik dní patrně každý rok od r. 1832 až do své předčasné smrti. Některé jeho cesty, jako onu, při níž navštívil libuňskou faru, nelze podrobněji zdokumentovat. Nejlépe jsme zpraveni o srpnovém putování Českým rájem do Krkonoš v r. 1833. Dochovaný plán a deníkové záznamy prozrazují směr a cíle jeho cesty. Na Boleslavsku a Mnichovohradišťsku navštívil tehdy hrady Michalovice, Zvířetice, Zásadku a Valečov. Odtud se vydal na Kost a v samém středu Českého ráje samozřejmě nevynechal Hrubou Skálu a Trosky. Za Jičínem ho upoutal bývalý kartuziánský klášter ve Valdicích a zříceniny hradů Bradlce a Kumburku. Přenocoval u svého již těžce nemocného přítele v Radimi, druhý den po prohlídce hradu Pecky došel do bydliště dalšího přítele v Třebihošti pod Zvičinou a odtud zamířil do Krkonoš. Cenné jsou nejen jeho cestovní poznámky, ale i kresby hradů, jež si průběžně pořizoval. Některé z nich, např. Pecky, zachycují jejich nedochovanou podobu.
     Dnes pozapomenutý, ale za svého života velmi populární básník a spisovatel František Jaromír Rubeš (1814–1853) si v době svých právnických studií přivydělával vychovatelstvím a přípravou na gymnazijní zkoušky dětí pražského měšťana a sládka Jana Boreckého. Se svěřenými dětmi podnikal i prázdninové výlety. Koncem 30. let 19. stol. s nimi vyrazil z Kolína, kde žila jeho matka, přes Mladou Boleslav a Mnichovo Hradiště do Turnova a jeho okolí. I on, jako mnoho jiných významných osobností té doby, využil pohostinnosti libuňské fary.
     Ve dnech 26.–29. června 1842 vykonal z Prahy okružní pěší cestu na severovýchod Čech Karel Havlíček Borovský (1821–1856). I on byl zjevně jako Mácha zdatným chodcem, neboť již prvním dnem se dostal až k Mladé Boleslavi. Druhý den po prohlídce města prošel Kosmonosy, avšak za nimi ztratil orientaci: „Po všelikém blúdění a nazdařbůh kráčení přišel jsem do roviny do vsi Žďáru.“ Zřejmě tedy prošel skalami Mnichovohradišťska, neboť kdyby kráčel rovinatým a přehledným Pojizeřím, stěží by mohl zabloudit. Ze Žďáru u Svijan se už bez problémů dostal k Hrubé Skále, kterou si důkladně prohlédl z protější skály Prachovny. Cestou na Trosky ho zastihl déšť, přesto se po jejich dosažení odvážil k nebezpečnému výstupu na Babu. U hradu zapředl politickou debatu se dvěma sedláky, ale se svými radikálními názory u nich moc nepochodil. Vydal se tedy dále k Jičínu, noc ho však zastihla již v Libuni. Dalo by se očekávat, že jako mnozí jiní před ním i po něm využije možnost přístřeší u faráře Marka. Fary všeobecně tehdy často sloužívaly jako vítaný záchytný bod pro poutníky všeho druhu. Havlíček ale právě před rokem ve zlém odešel ze studií arcibiskupského semináře a jeho antiklerikální smýšlení mu zřejmě bránilo, aby komunikoval s katolickým knězem. Raději tedy strávil noc v dešti pod stromem s jakýmsi pastýřem. Druhý den ráno pokračoval v cestě po císařské silnici, přičemž se přidružil k chudobné ženě, jež nesla na zádech dříví na prodej. Havlíčkovi utkvělo v paměti z jejich rozhovoru zejména to, že ho titulovala slovy „milý človíčku“. Po prohlídce Jičína se vydal k Novému Bydžovu a přes Poděbrady a Nymburk se vrátil do Prahy.
     Velmi bouřlivý a neklidný život prožil Josef Václav Frič (1829–1890), radikální demokrat, aktivní účastník revoluce r. 1848, muž mnoha zájmů a povolání. Český ráj ovšem navštívil v době svých gymnazijních studií, kdy ještě netušil, že mnoho let stráví ve vězení a v emigraci. V r. 1842 jako třináctiletý trávil prázdniny v Sobotce u svého domácího učitele Michala Čakrta, jehož otec zde provozoval mydlářství. Seznámil se zde mj. s děkanem Fr. Vetešníkem, jenž byl rovněž žákem a později spolupracovníkem Jungmannovým. Na závěr prázdnin vykonal Frič s otcem a synem Čakrtovými výlet do okolí. První zastávku učinili na Kosti prohlídkou hradu a Frič, jakožto vášnivý plavec, i vykoupáním v rybníku pod ním. Osvěžující to moc nebylo, neboť vylezl z kalné vody celý zelený a zablácený. Pokračovali pak v chůzi dále k severu na Turnov, kde přespali u známých. Druhý den se vydali na Malou Skálu a patrně se vrátili zpět, aby pokračovali páteřní cestou Českého ráje přes Valdštejn a Hrubou Skálu na Trosky. V tomto úseku tedy šli zčásti ve stopách Havlíčkových, jenž trasou procházel jen asi před dvěma nebo třemi měsíci. Na rozdíl od něj se však u Ant. Marka v Libuni zastavili a Frič mu ve svých pamětech věnoval dlouhou vzpomínku, neboť na něj tato výjimečná postava hluboce zapůsobila. Po odpočinku jako jejich předchůdce pokračovali v chůzi k Jičínu, kde vyhledali dalšího regionálního vlastence a gymnazijního profesora Fr. Šíra a vrátili se do Sobotky. Podobnou cestu Českým rájem, avšak v opačném směru, vykonal Frič asi ještě jednu, když putoval do Krkonoš. O první píše ve svých pamětech, o druhé v časopisu Poutník v r. 1846. Je možné, že se mu zážitky z obou cest vzájemně prolínaly, nebo dokonce že se jedná o dvojí vylíčení téže cesty.
     Za zcela odlišných podmínek než předchozí osobnosti, pobýval v námi popisované oblasti Josef Kajetán Tyl (1808–1856). Poté, co byl doslova vyštván z Prahy, kde mu bylo znemožněno hrát české divadlo, se odebral s Zöllnerovou kočující divadelní společností na venkov, kde výrazně posiloval pozici českého jazyka, stojícího tehdy především ve městech ve stínu oblíbenější či „módnější“ němčiny. Platilo to bezezbytku např. při jeho dvojím působení v Jičíně v letech 1854 a 1855. Představení v hotelu Hamburg (dnes Paříž) se konala prakticky denně, oddechnout si herci moc nemohli. Přesto však Tyl, o němž je známo, že rád pobýval v přírodě, uspořádal se svými kolegy výlet na Bradlec a Kumburk. Protože trasu neznal, doprovázeli skupinu jejich jičínští přátelé jako průvodci. V krásném jarním dnu r. 1854 Tyl, jinak sužovaný mnohými starostmi, viditelně pookřál. Po dosažení jednoho z hradů (asi bližšího Bradlce), kde si v trávě uspořádali piknik, se ale obloha zatáhla a spustil se hustý vytrvalý déšť. Výletníci se narychlo sbalili a prchali zpět k Jičínu. Za Železnicí už ale zcela promoklí a za tmy požádali o nocleh v jednom z mlýnů na Cidlině. Do Jičína se vrátili až druhého dne ráno. Dalšími štacemi těchto kočujících umělců byly v letních měsících Turnov, Mladá Boleslav a Mnichovo Hradiště. I odsud podnikla Tylova divadelní družina krátké jednodenní výlety do přírody. Zpravují nás o tom zápisy těchto herců v pamětních knihách, jež byly umístěny v letohrádku maloskalského Pantheonu a na Bezdězu. O podobné akci z Tylova pobytu v Jičíně v následujícím roce se zprávy nedochovaly. Odsud se přesunuli do Hořic, kde se jim však valně nevedlo. Přes osobní problémy zde ale přece Tyl zažil ještě jeden příjemný den, dost možná poslední v životě. Na pozvání majitele panství Bílé Poličany Fr. Cecinkara, rytíře z Birnicu, navštívil ve společnosti hořického vikáře Ledna jeho v tehdejší době známé poličanské vinice, kde tento lidumil pořádal oblíbená společenská setkání. I zde se hosté zapisovali do pamětní knihy (dnes bohužel ztracené) a náš proslulý dramatik, jemuž v tu dobu zbýval necelý rok života, do ní zapsal rovněž několik řádků: „Užil jsem zde radostnou chvíli, které se mi málokdy dostane; trudných a smutných příliš mnoho.“

Aktualizováno ( Pondělí, 26. leden 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border