border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Jak zažil jsem já cestu do Krkonoš
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Jak zažil jsem já cestu do Krkonoš Tisk E-mail
Jan B. Němeček   
      Jan B. Němeček byl rodákem z Dobré Vody u Hořic a pozdějším c. k. poštovním úředníkem, působícím v metropoli rakouské říše. Ve druhé polovině 80. let 19. století, kdy mu bylo něco přes 25 let, se vydal na výpravu do Krkonoš. Z cesty pořídil krasopisně vedený deníkový záznam. Originál je uložen u paní Jany Šubrtové, autorovy vnučky žijící v Montrealu v Kanadě, jež laskavě poskytla kopii Krkonošskému muzeu ve Vrchlabí. Nepatrně krácený text jsme poněkud přizpůsobili dnešním pravopisným zvyklostem, z původního znění ponecháváme některé zřetelné individuální odchylky od běžného úzu. Za povšimnutí stojí Němečkovo dodnes dobře čtivé lapidární vyjadřování a zvláště postřehy z oblasti hospodářství.

     …ubírali jsme se k Hořenímu Vrchlabí. Zde stavili jsme se u rolníka V., kdež byl švagr „na vexlu“. Sušili právě seno. Starý nám ukazoval své hospodářství, na kterém bylo viděti, že je vedeno vzorně a hospodář sám nad sousedy pokročilejší. U něho na stole jsme našli dva hosp. časopisy, které sám odebírá. Prohlédli jsme si též dobytek a nářadí a nechali si leccos vysvětlovati. Řekl nám, že používá mnoho umělých hnojiv, a sice s prospěchem zvláště na luka. Měl ještě zásobu kainytu a Thomasovy strusky. Značným zdrojem příjmu je zde dobytek. Vrchlabské máslo má jak známo v obchodním světě dobrou pověst, jest hledané a dráže se platí. Zdrželi jsme se zde dvě hodiny. Posilněni a občerstveni, kterého nám zde poskytnuto bylo, vydali jsme se na další pouť „davše našim hostitelům srdečné S Bohem!“
     Z Hořeního Vrchlabí vede úpravná silnice, těsně po levém břehu labském do farní osady Spindelmühle. Cesta tato jest roubena krásným stromořadím, v jehožto stínu jsme se poněkud chránili před úpalem slunečním. Po obou stranách řeky zvedají se vysoké kopce, lesem porostlé. S chatrčemi horalů v údolí roztroušenými, střídají se výstavné vily a útulné hostince, které se umdlenému poutníku zamlouvají svým přívětivým zevnějškem s různými náboženskými citáty v průčelí jich vyznačenými. Při cestách, na stromích, jsou upevněny obrazy svatých, též i kapličky sem tam roztroušené. Lid ten žije jaksi odloučeně od velkého světa, mezi svými horami. Zachoval si hluboký cit náboženský, který ho činí při všem strádání zajisté spokojenějším, oproti mnohému, ve velkém městě pohybujícímu se pánovi, který tyje z práce a potu jiných a hledí se bavit darebnými věcmi, by zahnal dlouhou chvíli. Lidí takových jsme potkávali cestou dosti, nebrodiliť se ovšem prachem silničním jako my. Měli svoje kočáry, sluhy apod. Proto však nezáviděli jsme jim onoho luxusu. Vzpomněli jsme si na verš: „jednou se jim kolo zláme, neb se jim vůz zvrhne.“
     Sluníčko mile hřálo, Labe temně hučelo svou věčnou dumnou píseň, razíc si mocně cestu přes rozházené balvany a tůně, v kterýchžto na sta krásných ryb se honilo. Byli jsme tou krásou až unešeni. Hojné prameny horské poskytly nám křišťálové vody k pití. Vzduch byl vůni lesů a luk prosycen, od Labe a hor vanul příjemný chlad. Mimoděk zvoláte s Jablonským: „O, Čechie, ty vlasti má! Ty země má zaslíbená…“. Aneb zpíváte naši národní hymnu „Kde domov můj?“ Nelitujeme toho, že jsme cestu z Vrchlabí podnikli pěšky, ač jsme ji mohli vykonati „s příležitostí“ (60 kr. za osobu počítaje). Cesta tato, a zpáteční podél bystrotoké Úpy do Janských Lázní, byla nejpříjemnější ze všech, které jsem kdy konal.
     Do Spindelmühle přišli jsme před polednem. Jest to rozkošné místo, ležící v malebné kotlině horské. Jest zde mnoho krásných vil a výstavných hostinců, které jsou hojně navštěvovány cizinci, kteří z nich konají vycházky do Krkonoš. Teď však vejděme do hostince, zvaného Spindelmühl. Nachází se zde také skutečný mlýn. Nezdrželi jsme se zde ale dlouho. Vypili jsme po sklenici špatného piva a snědli šálek polévky, kteráž stála jen 12 kr.
     Až sem se šlo nám velmi dobře. Odtud bylo nám však stoupati stále do srázného kopce. Na úpatí tohoto byl krám, kde se prodávají různé věci na památku. My koupili jsme si několik fotografií, v upomínku na tato krásná místa. Minuvše poutní místo Sankpetr (Svatý Petr), pozorovali jsme, že stromoví lesní stále zakrňuje víc a více. Mnoho stromů leželo zpřevracených, nemohouce se svými kořeny udržeti ve skalnaté půdě. Cesta stávala se stále obtížnější. Najednou stanuli jsme jako v poušti. Všude samá holá skála, která není porostlá ani vřesem. Nikde známky nějakého života, nikde ani ptáčka, ani kvítko není k spatření. Jsme nuceni často odpočívat, stezka jest jen chatrně ve skále upravena. Stačil by pouze chybný krok a člověk by se zřítil do závratné hloubky s údy roztříštěnými. Pod námi Dlouhý dol, nad námi tuším Velký Šišák strměl k nebesům. Za několik minut dostoupíme vrcholu hory Studničné [názvy hor jsou zmatené – jedná se zřejmě o překročení Kozích hřbetů, pozn. red.]. Stavíme své kroky a zíráme do závratné hloubky Dlouhého dolu, který se až sem od Spindelmühle táhne.
     Octnuvše se na planině, zrychlujeme krok, jsouce žádostivi spatřiti Sněžku, kterou nám až posud přední horstvo zastiňovalo. Konečně se zjevila naším žasnoucím zrakům. Jest však posud dosti vzdálená. Dalekohledem pozoruji kamenitou homoli, po které se hemží lid nahoru i dolů. I my chceme ještě dnes vystoupiti na ni a užíti krásného rozhledu, který tak jasný den sliboval.
     Přemohli jsme svoji únavu a brali se po nepřehledné luční planině. Vlevo vidíme divokou úžlabinu, kudy spěje přítok labský, zvaný „Bílá voda“. Na lukách pasou se stáda dobytka, čítající až 40 kusů. Každé dobytče má na krku zvonec. Stáda ta patří majitelům hostinců, bydlí zde však jenom v létě, na zimu se stěhují do údolí. Vše, co dobytek poskytuje, vše se zde zase spotřebuje a mnohdy to vše ani nestačí. Jestiť zde za pěkného počasí mnoho turistů, o čemž jsme se sami přesvědčili.
Spatřujeme po dlouhé době zase obydlí lidské, zvané Viznbaude [ve skutečnosti Rennerova bouda]. Zaměříme dovnitř. Ač je zde snad vše k dostání, přece žádali jsme o vodu. Domnívali jsme se právem, že bude pro naše žaludky i kapsy výhodněji píti dobrou a lacinou vodu, než špatné a drahé pivo. Byli jsme překvapeni, neb jsme zde našli potulného českého šumaře a hezkou sklepnici, taktéž Češku.
     Pili jsme „jakoby to bylo darmo“. Nepamatuji si, zda byla ta voda tak moc dobrá, neb zdali jsme měli tak velkou žízeň, anebo to děvče tak hezké, že nám tak chutnalo. Bavili jsme se znamenitě. Nebyl bych býval proti tomu, bychom zde přenocovali. Jelikož do večera bylo však ještě dlouho, vydali jsme se tedy na další pouť, poděkovavše se dříve. Asi po půlhodinné cestě přicházíme k boudě druhé, zdá se mi že Renrově [Luční], která jest však výstavnější. Jelikož hostinec nachází se na křižovatce, panuje zde čilý ruch. Před budovou jest velké koryto, do kterého po žlabě teče silný proud vody, zde se pramenící. Na tabulce, na sloupě upevněné čteme nápis: Vaisvasserquelle (sic). Okusivše vody tohoto pramene, blížíme se k hranicím zemským, zdálky již znatelným velikými mezníky.
     Přicházíme k boudě poslední – Rizenbaude, t.j. Krakonošova bouda –, která již na úpatí Sněžky se nachází, která nepoutala pozornost naši než svojí výstavností. Spíše zaměřili jsme svoje kroky vlevo, kde bavili jsme se prohlížením rozmanitých obrazů světlotiskových a fotografických, které zde jsou vystaveny ještě s jinými věcmi a hojnému odbytu se těší.
     Již jsme u cíle svých dávných snů, nacházíme se na počátku cesty, vedoucí na Sněžku. Cesta jest klikatá a příkrá, takže jsme nuceni často se zastavovati, bychom nabrali sil nových, a posilněni pak čarokrásným pohledem do Riezengrundu, který se naším zrakům jeví v celé své velkoleposti a kráse, stoupáme stále výš a výše. Cesta jest jinak dosti úpravná. Po stranách stezky jest narovnáno kamení, které tvoří zábradlí.
     Asi po 3/4 hodinné cestě dosáhli jsme vrcholu Sněžky. Prve nežli vystoupíme na prostranství, vkročíme do kaple. V den sv. Vavřince koná se zde vždy pouť a slouží mše sv. Vnitřek kaple jest prostý a stěny rozpraskané. Po krátké modlitbě vyšli jsme na prostranství, které měří asi 80 kroků délky a 60 šířky. Přistoupíme na samý kraj skály. Pod námi prostírá se hluboký důl Krakonošův – Riesengrund, kdež se Úpa pramení. Pozadí tvoří hora Švarcenberg, která v mohutných obrysech strmí k oblakům, činící takto další rozhled nemožným. Jednotlivé hory i pásma jejich vlní se jako rozbouřená hladina jezerní. Místy zříme též sněhový povlak, který se v odrážejících slunečných paprscích skví jako stříbrný háv. Nade vším panuje posvátný klid. Okamžik to věru krásný. Ač zde nacházíme turistů počet značný, přece pozoruji, že jsou bezmála všecky Němci, hlavně „z říše“. Mimoděk mne napadlo, že se Krkonoše snad jen proto těší tak malé pozornosti, nás Čechů, že jsou právě v Čechách a ne v cizině. Neboť jest to smutná pravda, že dáváme přednost cizině před domácím. Náš lid jeví tak málo smyslu pro krásy přírody. Předkové naši chodili aspoň na poutě. Dorost nynější mrhá čas svůj nejkrásnější nejraději v krčmách.
    Z hostinců stojí jeden na půdě české a druhý na pruské. V prvním může přenocovat 300 lidu, v druhém nalezneme 30 světniček a 8 pěkných pokojů. V létě, za příznivého počasí jest zde lidu plno, v zimě jest ale zde pusto. Stěhujeť se vše na zimu do údolí. Nachází se zde i telegrafní úřad, tuším že i také poštovní. Též i kniha cizinců je zde vystavena.
Nemíníme zde zůstati přes noc a nastupujem tedy zpáteční cestu. Jest krásný, příjemný podvečer, který chceme zažíti ve volné přírodě. I uradili jsme se, že se podíváme k jezerům, které nás k sobě vábily. Panuje posvátný, ničím nerušený klid. Nacházíme se již na pruském území, které zde tvoří hlubokou kotlinu, na jejímžto dně jest viděti dosud sníh. Uhnuli jsme se poněkud z cesty a zašli do bažin, které jsou zarostlé bujnou trávou a rákosím, musíme dát pozor, bychom zde neuvázli. Pustil jsem se do sněhové jámy. Brzy jsem kráčel po sněhovém povlaku, dosti tuhém. Nabral jsem hrst sněhu do ruky a donesl svému společníku, který se dal hořejší cestou, vedoucí nad kolmou stěnou jezerní, ve výši 230 m nad hladinou. Pohled z příkré této stěny na černající se vodu jezerní jest děsný, zvláště je-li zesílen soumrakem večerním. Pohled takový naplní člověka hrůzou. Nedaleko jest jezero větší, o kterém dí pověst lidu, že je bezedné. Nad ním stojí krásný hostinec, „Hain[r]ichsbaude“ zvaný, kde je též zděný taras se zábradlím, odkudž je krásná vyhlídka na jezero a do pruského Slezska. Zadíval jsem se na temnou hladinu jezerní, jemuž vůkolní, posvátné ticho, dodávalo rázu teskného. Na jasné obloze vyšlo na miliardy hvězd, zářících svým magickým světlem. Nedaleko odtud vidím v matných obrysech tři „bludné balvany“ jako stráž mrtvých. Odkudsi zaznívá k nám večerním tichem zvuk zvonu z boudy pak, u paty jezera, táhlý zvuk rohu, který se od vůkolních skal jezerních odráží a mnohonásobnou ozvěnu vyvolává. Do toho mísí se i rány z ručnic, takže to mrtvé skalí, jakoby čarovným prutem dotknuto, náhle oživlo, jakoby v předvečer jakési slavnosti. Poutníci, kteří v útulných hostincích zdejších našli přístřeší, vyšli ven, by na tom brali podílu. Dojemné to zakončení dnešního dne. Byl jsem pohnut, mimovolně sejmul jsem klobouk, bych zde, v krásném tom chrámu přírody vzdal dík tomu, jehož světy klidně probíhají své dráhy, jehož moc a přítomnost cítíme. Nechtíce na pruské půdě nocovati, zdáloť se nám, že v Hainrichsbaude bylo to pro nás moc „nóbl“, vrátili jsme se k boudě Renrově (Luční); její osvětlená okna stala se našimi vůdci před zblouděním. Dostali jsme se sem v 11 hodin, doufajíce, že zde nalezneme posilnění a odpočinutí.
     V boudě se nám dostalo vlídného přijetí a milého pohoštění ze strany hostinského a jeho hezké dcery. Vyznali se oba v češtině. Kuchařka a sklepnice byly ryzími Češkami. Následkem toho bavili jsme se mateřským jazykem českým. Stávalo se sice, že ta rusalka, která se v Bělohradě učila česky, dávala mi německé odpovědi, však zajisté jen ze studu, neboť nebyla tak jista v češtině jako my. I my jsme užívali němčiny toliko v případu nejnutnějším. Dověděli jsme se zde mnohým, pro nás důležitým věcem.
     Pojedli jsme chleba s výtečným máslem krkonošským. Jelikož to bylo laciné a mě chutnalo znamenitě, dal jsem si „da capo“. Též pivo bylo dobré a nestál 1/2 litr 18 kr., jako např. v Rizenbaude, nýbrž jen 10–12. Nalezli jsme zde dovedného citeristu, v malebném tyrolském kroji, kterého jsem měl silně v podezření, že jest to zakuklený Čech, vzdor tomu, že mi řekl, že jest Tyrolák. Mluvil tak plynně česky, že jsem již více nepochyboval, že jest křtěn Labem neb Vltavou. Bylo zde plno, nejvíce zase Němců, samá inteligence s dámským světem, kterýž dlel ve vedlejší místnosti. Byli jsme již hodně rozjařeni, když k nám vešel s vedlejší místnosti pán se žádostí, nebylo-li by jim dovoleno si zde zatančiti. Bylo jim to ihned povoleno, i my jsme pozvání přijali s povděkem, neboť jsme brali podíl na zábavě, která se tak nenuceně zahájila, zapomenuvše na únavu a odpočinek. Přítel nemohl odolati, aby si též nezatančil. V plátěnkách, pustil se do tanečního víru s jakousi vyšňořenou slečnou, a tančil s ohněm mladíka 20letého. Já, nechtě se dát zahanbit, následoval jsem jeho příkladu s dcerou hostinského. Ani ve snu nás nenapadlo, že bychom se zde tak mile mohli bavit, ve společnosti tak různorodé. Bavili jsme se také s lidmi vzdělanými, kteří se neohlíželi na naše kabáty, jak je to u nás bohužel zvykem. Půlnoc již dávno minula a nechybělo mnoho do ranních červánků, když jsme pomýšleli na odpočinek. Vypil jsem ještě černou kávu a zaplativ za nocleh 10 kr., nechal jsem se dovést do podkroví na seno. Přítel mě byl již předešel a mně to dalo nemalou práci, nežli jsem našel místo pro svou osobu; ať jsem se hnul kamkoliv, klopýtám všude přes spáče, kteří leželi v kruhu, jak jsem ráno viděl. Ještě štěstí pro mne, že to přijímali trpně. Konečně volám na přítele, kterýž zpozorovav moje nesnáze, učinil mi místo podle sebe.
     Ulehl jsem, tak jak jsem byl ustrojen i v botách, svrchník mi sloužil za přikrývku, ostatně nestálo by ani za to se zouvat, neb chceme vstát před východem slunce, na kterýž chceme popatřit z některé vyvýšeniny.
Do spaní jsem se nemohl dostat, následkem právě zažitých dojmů. Mimo to leželi jsme nad stájemi, ve kterých bylo asi 40 kusů dobytka, každý se zvoncem na krku a tím působil pekelný rámus. Bylo to pro mne nezvyklé a nemohl jsem se pro to nadchnout, ač se mi to na pastvě líbilo.
     Konečně jsem přece dřímnul, ne však na dlouho, vzbudil mne přítel, vybízeje mne, abychom vstávali. Sešli jsme z půdy. Vše bylo dosud pohříženo ve spánek. S nikým se nerozloučivše, pustili jsme se na hřbet Malé Sněžky. Cestou jsme potkali ony dvě víly, se kterými jsme se večer tak dobře bavili. Vyčkavše východu slunce, pustili jsme se dále a přišli jsme k pramenům Úpy. Zde upravili jsme svou toilettu, pak pustili se vesnicí téhož jména a dále ku Petcru. Krajina v jitřní září slunce nás překvapila svou krásou. Odtud rozevírala se rozkošná vyhlídka na Sněžku. Úpa hučíc valí se přes velké, hmotné balvany, činíc tak malé vodopády a dodává krajině velmi mnoho krásy a půvabu. Konečně nasytivše se dosti pohledy na tyto krásy přírody, vydali jsme se na další pouť. Minuli jsme Dunkelthal. Zde nacházejí se skelné hutě. O polednách přišli jsme do Janských Lázní. Nacházíme se teď již ve známém kraji. Ve svém mládí jsem se odtud nedaleko učil německy. Vesnice Mohren, kde jsem totiž se učil druhý zemský (jazyk), leží ve vzdálenosti asi dvou km na jih. Z rodiny však, u které jsem bydlel, našel jsem jen jednoho člena. Všichni se rozešli do světa a otec již ležel na hřbitově. Nezdrželi jsme se zde dlouho. Putovali jsme k Hostinnému, odkudž jsme o 10. hodině večer vyjeli vlakem k Ostroměři. Unaveni jsouce celodenním pochodem odpočívali jsme nyní v kupé, abychom takto se posilníce, dostali se brzo domů.
     Tak zažil jsem já cestu do Krkonoš.

vybral a upravil Jiří Louda
 
Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border