border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Vodopády
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vodopády Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Labské kaskády
Název: podle Labe; uměle vytvořený, novodobý pomístní název
Poloha: na pramenném Labi v horní části Labského dolu, nad ústím Pudlavy
Horninové podloží: středně zrnitá žula
Geomorfologický typ: primární vodopád na údolním ledovcovém stupni, který odděluje karovou část údolí (tzv. Labské jámy) od vlastního ledovcového údolí (trogu)
Geologické faktory: kvádrová odlučnost horniny, rozdíly v hustotě rozpukání, exfoliační plochy (nebo plochy; někdy se označují i jako lavicovitost nebo lavicovatění), vytvářející hladké skalní plotny
Vodopádový typ: peřejovitě-kaskádovitá soustava, při velké délce (přes 500 m) proměnlivý, od peřejí (z velké části po hladkých skalních plotnách) přes peřejovité kaskády až po strmý skok na spodním zakončení
Horizontální typ: při délce soustavy proměnlivý, s úseky celistvými, žlabovitými i víceramennými
Výška: 62 m (spadají z 984 na 922 m n. m.)
Šířka: 5–20 m (většinou 3–6 m), ale velmi proměnlivá, mj. i v důsledku štěpení na ramena
Sklon: průměrný jen 11 °, ale silně proměnlivý (od 7 ° do 21 °), nejstrmější skok 40–65 °
Hydrologické poměry: stálý vodopád s vyrovnanějšími stavy a průměrným průtokem 200 l/s (při ploše povodí zhruba 5 km2).

     Labské kaskády jsou s ohledem na svůj malý sklon opomíjeným přírodním výtvorem, i když jejich souhrnná výška i vodnost je řadí k našim největším vodopádovým stupňům. Za pozornost však stojí i výjimečnost jeho geneze na našem území (spolu s Dolním Úpským vodopádem a nedalekým, ale podstatně méně typickým stupněm Malého Labského vodopádu jsou jedinými případy tohoto typu u nás). Někdejší ledovec, který stupeň vytvořil, ho současně překonával ledopádem.Ve velehorách s vysokými údolními stupni mohou být vodopády tohoto typu i velmi strmé a atraktivní, ale to malé krkonošské ledovce neumožnily.
     Celý údolní stupeň začíná nahoře 200 m dlouhým úsekem peřejí ponejvíce na hladkých žulových plotnách, které představují exfoliační puklinové plochy. Ty jsou součástí druhotných puklinových systémů, obvykle rovnoběžných s povrchem horniny, která se podle nich odlupuje v tenkých „slupkách“. Pak následuje úsek balvanitého koryta a teprve pod ním následují vlastní Labské kaskády, dlouhé asi 350 m. I ty mají mírnější horní část, kde voda převážně stéká po ukloněných plotnách též na exfoliačních plochách, případně tvoří nízké peřeje a strmější spodní část, dlouhou okolo 200 m, kde již převládají vyšší peřeje, kaskádové peřeje až nízké kaskádky. Sklon puklinových ploch určuje asymetrii břehů (nízké a ploché pravé, vyšší a strmé levé) a také detailní modelaci skalního koryta (odlamování deskovitých kvádrů apod.).
     Zajímavostí Labských kaskád jsou i dva obří hrnce v žulových plotnách a hlavně mohutný balvan (s rozměry 6 x 5 x 3 m) v korytě, který zde nejspíše zanechal ledovec. Nejvíce vodopádový charakter má koncový stupeň celé soustavy, vysoký 2,1 m a široký 11 m, vzniklý podle výrazné příčné pukliny. Pod ním se vytvořilo rozsáhlé balvanito-kamenité vývařisko v celé šířce koryta (5 x 11 x 1 m). Pod ním následují balvanité údolní náplavy, po 70 m přerušené ještě jedním skalním stupněm s peřejovitou kaskádou vysokou 3,5 m a sklonem 15–20 ° a šířkou 4–15 m, za vyšších stavů až 30 m.
     Labské kaskády leží na hranici I. a III. zóny KRNAP, proto jsou z levého břehu veřejnosti přístupné, ale poměrně neschůdným terénem. Přestože je jejich spodní část i poměrně atraktivní, nikdy k nim nevedla žádná odbočka od nedaleké hlavní turistické cesty Labským dolem. Tato spodní část má navíc nevýhodu, že pro terénní hranu a les není z této cesty ani vidět; k nahlédnutí z ní je pouze horní, méně zajímavá část.
     Labské kaskády byly dříve v literatuře i mapách zcela opomíjené. Poprvé je popsal a současně pojmenoval až V. Pilous (1989); následně byly zanesené i do turistické mapy 1 : 25 000.


Malý Labský vodopád
Název: podle řeky Labe jako protipól Labského vodopádu. Název v této podobě poprvé použil J. Čížek (1947), teprve v posledních desetiletích se však více vžil. Existovala však i starší označení ve stejném duchu: Malý vodopád Labe či Malý slap (Durych 1898).
Poloha: na pramenném Labi ve střední části Labského dolu, mezi ústím Pudlavy a Dvorského potoka
Horninové podloží: středně zrnitá žula
Geomorfologický typ: primární vodopád na nízkém a nevýrazném údolním ledovcovém stupni, s oběma hlavními vodopádovými stupni výrazně tektonicky podmíněnými
Geologické faktory: tektonicky predisponované puklinové zóny, hustota a charakter rozpukání ložními i svislými puklinami, skalní plotny na exfoliačních plochách (lavicovatění)
Vodopádový typ: kaskádový i svisle vodopádový v různých profilech
Horizontální typ: Horní, hlavní stupeň je víceramenný až celistvý podle vodního stavu, spodní svazkovitý až žlabovitý
Výška: hlavní stupeň 5,3 m (Malý Labský vodopád v užším slova smyslu), spodní, závěrečný stupeň 3–3,5 m (nestejné). Celá vodopádová soustava jejíž jsou součástí, je vysoká 17 m (869–852 m n. m.)
Šířka: hlavní stupeň, šikmý ke směru toku 10–12 m podle vodního stavu, spodní v průrvě podstatně méně (1–2 m)
Sklon: hlavní stupeň 55–90 ° (různá ramena), spodní celkově 60 °, ale fakticky tvořený dvěma v podstatě svislými skoky). Celá soustava 7 ° (při délce 165 m)
Hydrologické poměry: průměrný průtok okolo 330 l/s (odvozeno). Poloha na hlavním údolním toku z něj již činí podstatně vodnější tok a také s relativně vyrovnanějšími stavy. Řadí se k nejvodnějším vodopádům naší republiky

     Nejdelší horní část vodopádové soustavy je tvořena velmi nízkými peřejemi (sklon 1–6 °), kde se voda rozlévá na slabě zvlněných, ohlazených skalních plotnách do velké šířky (10–15, příležitostně až 20 m), založených na ložních puklinách a exfoliačních plochách, shodných zde se směrem a sklonem toku. Vedle mělkých žlabů a rýh i zcela nízkých skoků podél puklin jsou členěné i mělce lasturovitými depresemi.
     Plotny jsou ukončeny strmým stupněm (Malý Labský vodopád v užším slova smyslu) na přibližně přímočaré stěně skalní průrvy, která protíná šikmo řečiště. Je založená na dvou svislých puklinových systémech svírajících vzájemně ostrý úhel (140 a 160 °) a vykliňuje do vyššího a strmějšího levého břehu. Úsekovitě ostrá i povlovná horní hrana vodopádu je vlivem postupující eroze (vylamování bloků) v půdorysu klikatá a za nižších stavů se dělí na tři hlavní ramena, které za vyšších stavů splývají v jedinou vodní frontu. V úpatním skalním vývařisku (2–4 x 15 x 2 m) mění tok směr k pravému břehu a po 20 m dlouhém úseku peřejí s erozně ohlazenými žlaby přechází do úzké skalní průrvy, založené na podélných svislých puklinách.V ní tvoří řeka poslední stupeň sestávající ze dvou převážně svislých skoků, pod nimiž je mimořádně dlouhé (15 x 1–3,5 x 2 m), převážně skalní vývařisko, na dně a čele zčásti balvanité.
     Pro celou soustavu je příznačná břehová asymetrie – pravý břeh je nízký a plochý, levý vyšší a strmější. Nad i pod soustavou tvoří Labe balvanité koryto o relativně velmi malém sklonu; tak velké střídaní sklonů je pro ledovcová údolí příznačné.
     Díky množství vody, „vodopádový“ vzhled hlavního stupně i rozsáhlé „hladké“ skalní plotny v řečišti představuje jeden z nejznámějších a hojně navštěvovaných vodopádů Krkonoš. Významně se na tom podílí i snadný přístup z turistické cesty (silničky) Labským dolem, která vede v bezprostřední blízkosti a vodopád je z ní i vidět. Vzhledem k poloze ve III. zóně KRNAP se dá sestoupit přímo k němu, ale je třeba dbát velké pozornosti na vlhkých a nebezpečně kluzkých skalách v korytě i na březích.
     Jeho návštěvnost je v rozporu s minimem informací, které o něm lze najít, zvláště ve starších literárních zdrojích. Jednu z mála výjimek tvoří zmínka a fotografie v knize V. Durycha (1898) a uvádí ho i J. Jirasek (1907) pod jmény Kleiner Elbfall nebo Karbenfall. Podobně chybí i ve starších turistických mapách a průvodcích. Není kupodivu uváděný ani ve všech článcích pojednávajících přímo o českých vodopádech; zmiňuje se o něm jen J. Čížek (1947) a V. Pilous (1971, 1979, 1980), nejnověji M. Janoška (2008). Podrobné údaje jsou pouze v jediné odborné práci (V. Pilous, 1989).
     Ještě podivnější je, že není uvedený ani ve všech současných mapách. Uvádí ho pouze mapa 1 : 25 000 nakladatelství ROSY, v některých vydáních se jménem, v jiných jen značkou, a překvapivě i jedna z novějších polských map 1 : 25 000 (nakl. Plan, nedatováno).

Labské peřeje (peřeje Labe) v Labské soutěsce
Název: podle Labe. Místní obyvatelé používají i označení „peřeje ve Studeném kolenu“
Poloha: na Labi v Labské soutěsce, nejužším úseku údolí Labe mezi Přední Labskou (Volským Dolem) a Herlíkovicemi nad Vrchlabím. Pro zdejší ostrý ohyb údolí se používá stále častěji i původně slangový výraz Studené koleno
Geologické podloží: muskovitické ortoruly
Geomorfologický typ: sekundární vodopád na strukturní nerovnosti
Geologické faktory: lokální tektonické vlivy, puklinové zóny, směry puklin a hustota rozpukání, směr a sklon břidličnatosti
Vodopádový typ: v horní části nepravá peřej, ve spodní jedna pravo-nepravá peřejovitá kaskáda
Horizontální typ: nálevkovitý
Výška: celý úsek okolo 3,1 m, z toho strmější část okolo 2,3 m (přibližné údaje, extrémně kolísají v závislosti na vodních stavech. V důsledku soutěskovitého zúžení koryta i vysoké levobřežní regulace se hladina za povodní zvedá i o několik metrů a nerovnost je ukrytá v plynule ukloněné rozbouřené hladině)
Šířka: v horní části 5–6 m, v hlavním stupni 2 m
Sklon: celkový 25 °, nahoře jen 10 °, v hlavním stupni až 40 °
Hydrologické poměry: stálý, relativně vodný tok, průměrný průtok dosahuje 2,75 m3/s (odvozeno). Patří k našim vůbec nejvodnějším vodopádovým stupňům

     Vznik stupně souvisí s vývojem celého epigenetického (prorážejícího napříč strukturně tektonické směry krystalinika) údolí Labe mezi Špindlerovým Mlýnem a Vrchlabím. Zpětná eroze a prohlubování údolí zde probíhalo v etapách v souvislosti s třetihorním vyzdvihováním pohoří, přičemž byla současně ovlivňována různou tvrdostí hornin, které tok protíná. Těsně nad Vrchlabím se nacházejí měkčí fylity, v nichž se řeka rychleji zahlubuje, ale směrem proti toku nad Hořením Vrchlabím protíná tvrdé ortoruly. Na kontaktu vznikla strukturní nerovnost, která se postupně posunuje proti toku. Dnes se nachází právě v úseku Labské soutěsky, k čemuž jistě přispěl i pruh mimořádně tvrdé ortoruly (zpevněný i vložkami kvarcitů), který zde údolí protíná a v pravém svahu vytvořil pásmo skal (Žalský Kozí hřbet).
     Charakter Labské peřeje je výrazně ovlivněný podélnou tektonicky predisponovanou puklinovou zónou, podle které řeka vyhloubila soutěskovité koryto, dlouhé 20 m, hluboké 7–10 m (z toho asi polovina nad hladinou) a 2–3,5 m široké. Na jeho čele vytváří řeka zmíněnou peřej, která je v horní mírné části nepravá na nánosu menších kamenů. Ale i ve strmé spodní části je horní úsek ještě nepravý na „zátce“ z nanesených balvanů a zaklíněných ve zužujícím se „hrdle“ soutěsky a teprve spodní je na rostlé podložní skále. Ve skalním podloží po stranách soutěsky se nacházejí obří hrnce a jednostranně vyvinuté kotlovité tvary, vzniklé vířivým výmolem vody. Ty se nacházejí i v druhé, poněkud nižší peřeji o 80 m výše.
     Labské peřeje jsou dobře viditelné přímo ze silnice mezi Vrchlabím a Špindlerovým Mlýnem, ale provoz na silnici limituje i jejich turistickou návštěvnost, i když je možné sestoupit z navigace přímo k nim. Podstatně větší význam mají pro vodácké závody na divoké vodě, pro které se využívá nadlepšování průtoku vypouštěním vody z přehrady Labské. Na to však peřeje v polovině 60. let málem doplatily, neboť z vodáckých kruhů vyšel nápad je pro lepší splavnost nelegálně odstřelit. Tomu se naštěstí – byť pomocí náhody – podařilo Správě KRNAP zabránit.
     Starší literární prameny o této lokalitě jsou velmi skoupé. V. Durych (1897) zde zmiňuje „skalní prahy“ a „řadu vysoce zajímavých slapů“, podrobněji o ní píše i J. Jirasek (1907). V žádných mapách však není jmenovitě označená. Patrně nejstarší zobrazení pochází od C. W. Arldta (okolo roku 1840; viz Krkonoše 9/1997). Fotografie Labských peřejí se však poměrně často vyskytují v obrazových publikacích nebo u jednotlivých zpráv (J. Vítek, Krkonoše 5/1989), případně i v souvislosti s povodněmi (J. Dvořák, Krkonoše – Jizerské hory 9/2006). Nejpodrobněji lokalitu popisuje V. Pilous (1976), J. Dvořák (Krkonoše – Jizerské hory 1/2008) a okrajově též B. Balatka – J. Sládek (1977).

Aktualizováno ( Pondělí, 23. březen 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border