border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Historie vysílače u Sněžných jam
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Historie vysílače u Sněžných jam Tisk E-mail
Witold Papierniak   
     Sněžné jámy jsou největší přírodní atraktivitou západních Krkonoš. Přinejmenším od 15. století nedaleko od nich vedla přes hory tzv. Česká stezka, směřující od Szklarské Poręby k pramenům Labe. Toto místo začalo být slavné ale až v období romantismu a tehdy vyplynula potřeba vzniku nějakého zázemí pro stále početnější turisty. Roku 1837 tu byla postavena budka s občerstvením a útulkem pro dva lidi. Po roce 1858 zbudovaný kamenný dům skýtal nocleh 21 osobám a 50 míst v restauraci. V letech 1896–97 tu byl z iniciativy rodu Schaffgotschů postaven několikapatrový horský hotel s vyhlídkovou věží. Bylo v něm 44 luxusních dvoulůžkových pokojů a několik jídelen. Schneegrubenbaude sice do horské krajiny příliš nezapadala, ale na to se tehdy příliš nehledělo. Oblíbené byly sjezdy na saních a na lyžích od hotelu do Schreiberhau (dnes Szklarska Poręba). Z věže-rozhledny bylo za dobrých podmínek vidět téměř celé sudetské horstvo (na jihovýchodě až po Jeseníky), Vratislav, Praha, Krušné hory a výjimečně i Šumava. Asi v roce 1940 se hotel stal uzavřeným rekreačním zařízením německé Luftwaffe. Roku 1944 tu byla zřízena radiolokační stanice s anténami umístěnými jižně od budovy, ale ještě na slezské straně hranice. Zbytky betonových základů tu najdete dodnes. Po roce 1945 se domu po nějakou dobu říkalo Wawel (což je název královského hradu v Krakově). Polský klub turistů PTTK v bývalém hotelu po roce 1950 zprovoznil bufet a pouze několik lůžek. Pod názvem schronisko PTTK Nad Śnieżnymi Kotłami (v překladu bouda PTTK Nad Sněžnými jámami) budova sloužila do roku 1961, ale již o rok dříve o její budoucnosti rozhodly rádiové vlny a televize.

Stanice rádiové linky v letech 1960–1974
     Dnes je pro nás samozřejmostí, že například průběh olympijských her můžeme téměř nepřetržitě sledovat na televizních obrazovkách. Ovšem před 49 lety, kdy neexistoval satelitní přenos signálu, tomu bylo jinak. Když bylo na jaře roku 1960 oznámeno, že blížící se olympiáda v Římě nebude do Polska přenášena, protože to není technicky možné, skupina inženýrů radiotechniků prohlásila, že to není pravda. Tvrdili, že mezi vysílačem východoněmecké televize pro Drážďany (kam až měl signál z Říma dosáhnout) a Krkonošemi je možné rádiové spojení. Ještě zbývalo nad Sněžnými jámami instalovat odpovídající zařízení pro příjem signálu. Povedlo se ho vypůjčit z Varšavy, a díky němu tak bylo umožněno sledování přenosů z olympiády i v Československu a Sovětském svazu (patrně poprvé tak byli Sověti technicky odkázáni na zdroj signálu ze západní Evropy). Vysílač pro Drážďany se tehdy nacházel v Krušných horách na vrcholu Lugstein poblíž Altenbergu (v sousedství Cínovce), asi 30 km jižně od Drážďan a 125 km západně od Sněžných jam. Budova u Sněžných jam byla v roce 1960 téměř ruinou, ale naštěstí byla zásobena elektrickou energií, a to podzemním kabelem vedoucím ze Szklarské Poręby. Důsledkem nejprve jednorázového využití nakonec byla nová kapitola v historii tohoto objektu. Musíme říci, že tehdy v Polsku nebylo kromě Krkonoš žádné jiné místo, kde by se dalo spojení s drážďanskou televizí navázat. V Čechách ano, ale tato iniciativa vzešla na jaře 1960 od Poláků. V červnu 1960 byly na zbořeništi zdí bývalého hotelu z roku 1896 postaveny parabolické antény a upevněny pomocí lan. Zbývající zařízení bylo instalováno uvnitř budovy a navázáno spojení s Lugsteinem a Zvičinou. Zvičina (671 m n. m.) je nejvyšším vrcholem Krkonošského podhůří, leží 8 km západně od Dvora Králové nad Labem a 36 km jižně od Sněžných jam. Odtamtud signál přejímala pražská televize i celé Československo.
     Po skončení olympijských her již převaděč byl důležitým článkem evropských radiolinek a v Krkonoších už prostě zůstat musel. Nejméně jednou za 2–3 měsíce sloužil přenosům do nebo z NDR a západní Evropy, přičemž služební relace sloužící prověřování kvality spojení byly navazovány prakticky denně. V zimě bylo nutno lopatou odhazovat navátý sníh, aby byly parabolické antény ve směru na Lugstein a Zvičinu stále volné. Teprve v září roku 1962, po ukončení rekonstrukce části budovy, byly antény přeneseny dovnitř a umístěny do přestavěné věže, v jejímž štítu se objevila velká okna (obr. 2). Druhý mnohadenní přenos se uskutečnil v únoru 1964 při zimní olympiádě v Innsbrucku.
     Službu tu měly vykonávat dvě osoby, často se ale stávalo, že na vysílači sloužil jediný technik, což zvláště v zimě mohlo být nebezpečné. O plánovaném mezinárodním provozu byl personál telefonicky informován s dvou až třídenním předstihem. Bylo potřeba včas zajistit zásobu potravin ve Szklarské Porębě a vodu od pramene Labe v Čechách (což bylo dojednáno) – v zimě se používaly sáňky. Pokud měl službu jen jediný pracovník, právě zajišťoval zmíněné zásobování a náhle přišel požadavek, že je třeba během několika hodin zahájit přenos, tehdy měla armáda a milice poplach, aby ho co nejdříve našla. Hledání probíhalo formou velké pátrací akce, neboť s osazenstvem stanice nebylo mimo budovu žádné spojení – vysílačky neměli a mobily tehdy neexistovaly.
     V době, kdy nepříliš spolehlivé zařízení pracovalo, muselo být pod stálým dohledem. Také přívod elektrické energie byl v havarijním stavu a v době přerušení dodávky elektřiny musela obsluha spustit náhradní agregát, což bylo v zimě, hlavně při vichřicích, velmi obtížné. Budova byla tehdy tradičně vytápěna koksem a za vichru vítr i dým pronikaly komínem dovnitř stavby. V případě, že službu vykonávala jediná osoba, stávala se doslova vězněm stanice, a to až do okamžiku skončení přenosu nebo zlepšení počasí. Přístupová cesta byla opravena v roce 1966, ale v zimě nemohla být o nějakém dovážení pracovníků ani řeč. Na týdenní služby lidé přicházeli pěšky (v zimě až do roku 1976), nesouce v batohu na zádech všechno nezbytné. Stávalo se, že cesta ze Szklarské Poręby v čerstvém hlubokém sněhu trvala i dva dny. Není proto divu, že lidé, kteří na Sněžných jamách sloužili, často tuto práci rychle opouštěli. Začalo se to měnit až na samém konci 60. let, kdy v rámci programu rozvoje radiofonie a televizního vysílání v Polsku tu byla naplánována výstavba budovy televizního vysílače.

Radiotelevizní vysílací středisko
     Na počátku 70. let byl ke Sněžným jamám natažen z české strany druhý kabel s elektřinou a v letech 1974–78 probíhala velká oprava budovy. Nově předělány byly stropy, částečně se změnil i vzhled budovy (přibylo velké okno pro paraboly na jihovýchodní straně, změnil se tvar střechy – obr. 3–8). Roku 1976 byl zprovozněn první televizní vysílač; dnes jsou odtud vysílány tři programy na kanálech 30, 35 a 47. V roce 1979 odtud své programy začalo vysílat Polské rádio. Proto je objekt nazýván Radiotelevizní vysílací středisko (polsky Radiowo-Telewizyjny Ośrodek Nadawczy – RTON). Od roku 1976 dopravu lidí a zařízení začala v zimě zajišťovat sněžná rolba. Službu konající osazenstvo střediska od té doby pracuje v mnohem lepších podmínkách.
     Programy vysílané od Sněžných jam dnes přijímá nejméně 700 000 lidí v Polsku, a to nejen v Jelenohorské kotlině, ale i dál na severu. Televizní vysílací antény vyzařují pouze severozápadním až severovýchodním směrem a nacházejí se vedle věže, uvnitř plastového krytu. Ten byl do roku 1996 červený; dnes je šedý a o něco nižší. Vysílací antény pro radiofonii jsou naopak vidět na severní straně věže. Příjem signálu rádia je možný i na české straně hor, ale dosah není velký. RTON Śnieżne Kotły je v současnosti nejvýše položeným (asi 1 490 m n. m.) radiotelevizním vysílačem s obsluhou v Polsku.

Heslo – záchrana
     Obsluha stanice se za ta léta mnohokrát zasloužila o záchranu života turistů. Nejméně 70–80 osob, a to hlavně individuálních turistů, jí vděčí za život. Stanice je sice pro ně oficiálně uzavřena, ale ne v případě katastrofálních atmosférických podmínek. Tehdy se každému, kdo dorazí k jejím dveřím, dostane pomoci. V březnu roku 1991 tu v jednu jedinou noc byl zachráněn život dokonce 40 lidem. Jak se to stalo? Po období krásného slunečného počasí se přihnal velmi silný vítr a hory se pokryly ledem. V celých Krkonoších tehdy zahynulo asi 100 osob, hlavně na české straně pohoří. Lidé tehdy nebyli schopni pohybu po zledovatělém povrchu a mohli jenom ležet přitisknuti k zemi. Osoby, které se ocitly v blízkosti Sněžných jam, se povedlo službu vykonávajícím pracovníkům stanice zachytit a stáhnout dlouhým lanem do bezpečí. Čechy a Němce tu druhého dne ráno vyzvedla česká Horská služba. Mnoho lidí se ve stavu krajního vyčerpání také nacházelo na trase, kudy jezdila rolba. V archivu RTON jsou uloženy dopisy, později napsané zachráněnými lidmi jako poděkování. Jejich čtení nutí člověka k zamyšlení. Tady je několik krátkých úryvků z nich:
„Milovaní dobří lidé! Kdysi jsem četla větu: vděčnost je pamětí srdce. Děkuji Vám, drazí přátelé. Tehdy na horách jsem si už myslela, že umřu. Ale Pán tomu chtěl jinak. Postavil nám do cesty Vás. Nazýváme vás anděly z televizního převaděče. A možná, že opravdu jste andělé?... Děkuji vám i za to, že jste mi potvrdili skutečnost, že se ještě najdou lidé, připravení činit dobro pro své bližní.(...) “ Agnieszka

„Chtěla bych vás ještě jednou pozdravit a poděkovat za to, co jste pro nás udělali (...). Jak jsem dorazila domů, vrhla jsem se na rodiče a děkovala Bohu, že žiji. Teď uvažuji o tom, že to, co se stalo tam v horách, byla pro mě jen další životní zkouška. Přese všechno nelituji toho, že jsem se na ten výlet vypravila, protože jsem poznala Vás, skvělé lidi, s jakými jsem se do té doby nesetkala.(...) “ Monika

     Také se stávalo, že samotný personál vysílače organizoval záchranné akce ve Sněžných jamách. V 70. letech 20. století byli tři z pracovníků stanice záchranáři horské služby GOPR; dnes tomu tak už není, ale přesto všichni umějí zacházet s lanem a horolezeckým vybavením. Poměrně často je při špatném počasí poskytován krátkodobý úkryt školním výpravám.
     Na podzim roku 1994 byla ve věži objektu zprovozněna základní stanice mobilní telefonie. Již první zimu to zachránilo život jednomu osamocenému turistovi, který měl při sobě mobilní telefon a kontaktoval kolegu ve Varšavě (pamatoval si pouze jeho číslo), který uvědomil GOPR v Jelení Hoře. Možnost spojení s oním člověkem očekávajícím pomoc byla hlavní příčinou úspěchu záchranné akce. Tento turista měl v plánu sestoupit ze Szrenice do Szklarské Poręby, ale spletl si cestu a vůbec netušil, kde se nachází. Záchranáři se ho po telefonu začali vyptávat, jaký sníh má pod nohama, kolik ho je atd., až ho podle všech příznaků nalezli v prostoru východně od Szrenice. Do současnosti v Krkonoších nastalo mnoho dalších podobných situací, díky telefonům se šťastným koncem.
     Možná že zvenčí objekt vysílače působí ošklivě, ale v dnešní době není přestavba hmoty budovy zdůvodnitelná ani z pohledu ekonomického, ani z ekologického. Kromě toho se vysoká stavba stala výborným orientačním bodem pro celé západní Krkonoše (usnadňuje určení směru na Sněžné jámy při pohledu z Jelenohorské kotliny i z české strany hor). A vzhledem ke stále rostoucímu významu radiokomunikací je to objekt potřebný. Slouží stejným účelům jako české vysílače Ještěd, Černá hora nebo jesenický Praděd.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border