border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Pančavský vodopád
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Pančavský vodopád Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Název: podle potoka Pančavy (z německých názvů Pantsche a Pantschefall, odvozených z nářečního slovesa pantschen, spisovně planschen nebo plantschen – cákat, šplíchat, šplouchat). Český nadbytečný název Pančice je zdrobnělý tvar. K. Kořistka (1877) a známý Řivnáčův průvodce (1882) uvádějí i název Pučava (snad ve snaze vyhnout se jménu německého původu), který se však neujal
Poloha: na potoce Pančava v Pančavské jámě, v karovité, horní části Labského dolu. Pančava je prvním významnějším přítokem Labe z pravé strany
Horninové podloží: středně zrnitá žula
Geomorfologický typ: primární (visutý) vodopád skandinávského typu, nejdokonalejší u nás i ve střední Evropě
Geologické faktory: tektonicky predisponované puklinové zóny, kvádrovitá odlučnost žuly podle pravoúhlého systému LQS
Vodopádový typ: Kaskáda až kaskádová soustava. Nejhořejší stupeň má i znaky vodopádové kaskády (s několikametrovými svislými skoky), v úseku nejmenšího sklonu mezi 1.a 2. stupněm je naopak jen peřejovitě kaskádovitý
Horizontální typ: Vzhledem k velké výšce nejednotný, úsekovitě svazkovitý, vějířovitý i víceramenný
Výška: hlavní proud 148 m (spadá z 1 298 m do 1 150 m n. m.), se sezonním jižním ramenem ve spodní části 162 m. Čtyři nejvýraznější stupně mají výšku (shora) 36, 39, 23 a 20 m. Představuje nejen nejvyšší český, ale i mimoalpský středoevropský vodopád (V. Pilous, Krkonoše 5/1989, zde i celostránkové foto), jako jediný uváděný i v některých žebříčcích nejvyšších světových vodopádů
Šířka: proměnlivá podle vodních stavů (1–20 m), ponejvíce však 4–8 m, dole navíc komplikovaná štěpením na ramena (dvě, za nejvyšších stavů tři), mezi našimi vodopády mimořádně od sebe vzdálená
Sklon: celkový 44 °, ale úsekovitě silně proměnlivý, od 20 do 90 °. Čtyři hlavní stupně (shora) mají sklon  54 °, 61 °, 45 ° a 52 °
Hydrologické poměry: stálý vodopád, s průměrným průtokem okolo 25 l/s (s plochou povodí 0,7 km2). S ohledem na malé povodí průtoky sice silně kolísají, ale přesto je tu patrná určitá vyrovnávací schopnost Pančavského rašeliniště. V době vrcholného tání sněhu (konec dubna, začátek května) dosahuje průtok i stovek l/s a v této době poskytuje zblízka nádhernou podívanou, srovnatelnou i s některými známými zahraničními vodopády

     Pančava představuje nejdokonalejší příklad skandinávského typu vodopádu ze všech tří českých (a celkově čtyř krkonošských) zástupců tohoto typu, které vznikly na visutých tocích na styku dvou typů reliéfů: velmi plochého vrcholového, vývojově starého, třetihorního a tektonicky vyzdviženého zarovnaného povrchu a mladého erozního, ledovcem přehloubeného údolí (karu). V případě Pančavy jsou odděleny mimořádně ostrou hranou, neboť je zvýrazněná dokonalou kvádrovou odlučností žuly v tomto prostoru. Nad vodopádem protéká Pančava s nepatrným sklonem (2 °) v mělkém a málo znatelném zářezu (hlubokém jen 1–3 m) ve zrašelinělých půdách nebo přímo v rašelinách. Teprve u turistické stezky vystupuje skalní podloží, na němž se tok dělí na dvě ramena, samostatně vstupující do vodopádu a teprve níže se opět spojující. Reliéfově je hrana ostrá, v detailu však začíná mírným úsekem s 5 m dlouhými peřejemi, pod nimiž se teprve na hranách žulových kvádrů ostře lomí do vodopádové stěny. Zde tvoří vodopád nejvyšší (až 6 m) svislé skoky až s parabolickými oblouky a bez kontaktu s podložím. To způsobuje, že někdy za nízkých stavů vody a silných větrů vanoucích ze dna karu nahoru v tomto úseku dochází k efektu tzv. „kouřících vodopádů“ (u nás velmi vzácných), kdy je vodní tříšť vynášena zčásti či zcela zpět nahoru na plošinu (viz např. foto K. Hníka, Krkonoše 8/2005). Pokud k tomu dojde v mrazivém období, pokrývá se povrch i vegetace v okolí horní hrany i na ploše několika arů ledem.
     Malá vodnost toku, nepatrný obsah pevných splavenin v důsledku malého sklonu a rozsáhlého rašeliniště v povodí nad vodopádem a také velká odolnost podložní žuly způsobují malou erozní sílu Pančavy a vodopád se proto jen velmi málo zařezává do podloží. Jediný více zahloubený úsek je v prostoru horního stupně, kde se vytvořil hlubší (5–8 m) a poměrně široký skalní zářez, který však vděčí za svůj vznik hlavně mrazovému zvětrávání v této exponované partii svahů. Balvany vyprodukované tímto zvětráváním se zčásti níže hromadí na mírněji ukloněném prvním mezistupni a vytvářejí zde druhotně „nepravý“ úsek vodopádu. Ostatní části vodopádu však již stékají prakticky v úrovni okolního svahu.
     Ve spodní polovině přetínají vodopád v kosých úhlech dvě výrazné tektonicky predisponované puklinové zóny v různých výškových úrovních a vzájemně na sebe zhruba kolmé, které zásadním způsobem ovlivňují jeho vzhled. Erozně na nich vznikly mělké skalní zářezy, které způsobují v důsledku zmenšení sklonu toku vznik mezistupňů. Zóny vymezují jednotlivé stupně vodopádu (první výše položená odděluje 2. a 3. stupeň, druhá 3. a 4. stupeň) a navíc každá podmiňuje oddělení jednoho ramena, takže za vyšších stavů se zde vodopád dělí na tři ramena (dvě stálá, třetí jen sezonní a vlivem balvanité ucpávky v posledních létech spíše slábnoucí). Navíc způsobují i změny směru vodního proudu a odklánění spodní části vodopádu od spádnicové linie směrem k severu. Na úpatí skalních stěn ústí všechna ramena bez vývařišť přímo do ostrohranných balvanitých osypů a každé samostatně pokračuje až k úpatí svahu. Za vysokých stavů se v osypech ještě dělí na drobnější ramena, která se však směrem dolů znovu spojují a zůstávají opět jen dvě hlavní. Ty ústí do Labe každé samostatně asi 200 m od sebe a vytvářejí tak jakousi miniaturní, ale v Krkonoších unikátní bifurkaci.
     Za samostatnou zmínku stojí údaje o výšce vodopádu. Mimořádná výška i špatný přístup a různost pojetí způsobily, že se údaje u různých autorů mimořádně liší (uvádí se neuvěřitelný rozsah od 50–300 m, nejčastěji 250 m). Někteří totiž za vodopád považují zcela nesmyslně celou výšku karových svahů, včetně balvanitých úpatních osypů (sutí), které představují necelou polovinu výšky svahů. Na „spolehlivost“ těchto informací ukazuje však již to, že celková výška karových svahů je jen 270 m. Zarážející je, že se takové údaje uvádějí i v publikacích místních autorů (J. Štursa 1977, 1983), anebo i zcela nových (Toulavá kamera 1), kdy již jsou k dispozici přesné údaje. Přesné změření provedl až V. Pilous (1989) a od té doby výšku uvádí alespoň část publikací správně (Kol. 1996, Gentiana). Přesto ještě v současnosti (Z. Novák 2005 a kol.) vyjdou takové nesmysly, jako „nejvyšší stupeň je vysoký 160 m, celý vodopád 240 m“! A také dva ze současných turistických průvodců (P. David a V. Soukup 1996; M. Podhorský, Freytag & Berndt 2007) tvrdošíjně opakují zastaralý údaj 250 m a Encyclopedia corcontica (J. Štursa 2003) uvádí záhadný údaj 140 m.
     Vodopád porůstají v dosahu proudu poměrně řídce vodní mechy. V důsledku snížení alpínské hranice lesa lavinovou činností v celé Pančavské jámě se vodopád nachází již nad ní, ale laviny samy ho vzhledem k malému zahloubení do podloží nijak významněji neovlivňují.
     Pančavský vodopád patří s ohledem na svou výšku k našim nejvýznamnějším a hojně navštěvovaným vodopádům, a to od samých počátků turistiky. Proto v minulosti patřil i k našim nepočetným vodopádům s uměle navyšovaným průtokem pro potřebu turistů (T. Lokvenc, Krkonoše 1/1997). Majitel nedaleké Labské boudy Josef Schier zřídil nad horní hranou malou nádržku se stavidlem (M. Kubát, Krkonoše 7/1984; podle některých pramenů dvě, ale zdá se, že jde o záměnu s Labským vodopádem, neboť i V. Durych /1887/ mluví pouze o jedné) a budku pro úkryt obsluhy i poskytování skromného občerstvení a vyhlídkovou terasu se zábradlím. Na dně údolí pod vodopádem byla při turistické cestě druhá, jednoduchá (původně dřevařská) bouda, kterou Schier získal také. I zde bylo podáváno občerstvení, a když se nashromáždilo dostatečné množství platících turistů (za cenu 10 krejcarů nebo 15 feniků za osobu), dal zdejší personál trubkou signál pro obsluhu nahoře ke zvednutí stavidla. Návštěvníci tak viděli „vylepšený“ vodopád i v letní sezoně v podobě, jakou má dlouhodoběji jen na jaře v době tání sněhu. Tato atrakce však zanikla ve 30. letech minulého století a spolu s ní i budka a vyhlídková terasa. Také z nádržky zůstaly jen nepatrné zbytky hrázky na úpatí kamenného schodiště pod dnešní vyhlídkou (5 m nad horní hranou vodopádu).
     Dnešní přístup je omezený, neboť vodopád je v I. zóně KRNAP. Zblízka je vidět pouze jediná, poměrně krátká, nejhořejší část vodopádu, a to z vyhlídky na červeně značené Bucharově cestě po Labské hraně. Představu o celkovém efektu vodopádu rozhodně neposkytuje. Místo trpělo v důvodu vysoké návštěvnosti sešlapem a proto zde Správa KRNAP zřídila v roce 2001–2 vyhlídkovou terasu ohraničenou řetězy. Útržky spodní části vodopádu jsou vidět i nedaleké Ambrožovy vyhlídky. Celý vodopád je sice dobře vidět z modře značené cesty Labským dolem, ale na vzdálenost 300–400 m je za nízkých stavů v hlavní letní sezoně jen málo atraktivní.
     Vzhledem k výšce a významu vodopádu byl a je uváděný, nebo alespoň zmiňovaný prakticky ve všech turistických průvodcích a mapách Krkonoš, počínaje nejstaršími německými z přelomu 18. a 19. století. První podrobnější popis vodopádu je již v monografii od J. K. E. Hosera (1804), který také poprvé uvádí jeho výšku 8 000–9 000 stop , tj. 270–300 m – chápe ji tedy nesprávně jako mnoho jeho následníků. Je také zakreslený spolu s Labským vodopádem v mapě téhož autora z r. 1806, čímž se staly i nejstaršími kartograficky podchycenými vodopády na našem území. Fotografie či zmínka o něm je téměř ve všech publikacích o Krkonoších, všeobecných i obrazových. Uvádějí ho i všechna pojednání o českých vodopádech obecně (J. Čížek 1947, V. Král 1960, J. Vítek 1981, 1987, J. Rubín 1985, M. Janoška 2008), tak přímo o krkonošských (V. Pilous 1971, 1979, 1980), nejpodrobněji viz V. Pilous 1989.
     Vodopád byl s oblibou zpodobňován – většinou v romantizované a výškově nadsazené podobě – již na nejstarších zobrazeních z konce 18. a počátku 19. století: Balzer 1794, Darnstedt 1795 – kopie Balzera, Delkeskamp 1820 (který popustil obzvlášť uzdu fantazii co do výšky), a posléze neznámý autor z 1. poloviny 19. století (ve sbírkách Krkonošského muzea). Pozdější zobrazení však mají charakter klasicistní manýry (např. Knippel, 2. pol. 19. stol.) a byly produkovány ve velkém ke komerčním účelům (M. Bartoš, Krkonoše 10/1979), H. Pichler a kol. 1993. O Balzerově záměně za Labský vodopád, tradované pak i současnými autory, jsme psali v kapitole o Labském vodopádu.

Aktualizováno ( Pátek, 24. duben 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border