border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Sezonní a periodické vodopády Labských jam
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Sezonní a periodické vodopády Labských jam Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
     Vodopády, o kterých bude tentokrát řeč, asi většinu čtenářů překvapí – veřejnost je prakticky vůbec nezná. Pokud nejste krkonošskými fanoušky, kteří navštěvují hory i v netypických ročních obdobích, zvláště na jaře během tání sněhu anebo hned po velkých deštích, ani nemůžete tušit, že ve skalnatých svazích Labských jam v okolí Pančavského vodopádu se v těchto obdobích nachází hned několik dalších sezonních nebo i jen periodických vodopádů. V naší zemi převážně nižších hor a pahorkatin a navíc s nepříliš vysokými srážkovými úhrny jsou občasné vodopády dosti časté. Mnoho našich jinak pěkných (například téměř všechny převislého charakteru) vodopádů v létě jen skapává nebo i zcela vysýchá – to není nic neobvyklého. Většinou jsou ale vysoké jen několik metrů – a právě v tomto směru jsou občasné vodopády v Labských jamách u nás naprostou výjimkou, neboť dosahují výšky i desítek metrů a patří tak k našim nejvyšším vodopádům!
     Nacházejí se v sousedství visutého, primárního Pančavského vodopádu a logicky by se mohlo zdát, že jsou i stejného typu a geneze, ale není tomu tak. Na rozdíl od něj se totiž nacházejí na drobných vodotečích, které nezačínají v soustředěném toku již na plošině zarovnaného povrchu nad svahem karů, ale vznikají v povrchové podobě až v samotných svazích pouze z vod prosakujících ze zvětralin a rašelin, popř. puklinových pramenů. Proto jsou to vodopády sekundární. Společnou však mají s vodopádem Pančavy podložní horninu, tj. středně zrnitou žulu. Vznikají v jejích kompaktnějších a tedy tvrdších partiích, které tvoří různě vysoké skalní stěny ve svazích karů a velkou roli na jejich výšce i typu u nich hrají lokální puklinové zóny (obzvláště hustě rozpukané partie horniny), primární puklinové systémy (kvádrovitá odlučnost žuly), ale také druhotné pukliny, tzv. exfoliace, které vytvářejí různě ukloněné, hladké skalní plotny. Právě v Labském dole, kde jsou nejrozsáhlejší v celých Krkonoších, bývají považovány někdy považovány i za produkt ledovcové eroze (ledovcové ohlazy), podstatně pravděpodobnější pro jejich vznik je však exfoliace (též lavicovatění). Její pukliny vznikají při odlehčování žulového masivu při dlouhodobém odnosu nadložních hornin, případně i zvětrávacích procesech v teplejších klimatických obdobích. Hornina se podle nich odlučuje v tenkých slupkách (lavicích).
     Vzhledem k velkému sklonu svahu mají tyto vodopády většinou charakter vodopádových soustav, někdy tak roztříštěných, že jsou přerušované i „nevodopádovými“ úseky (peřejovitými nebo i kamenitými), a proto je stanovení jejich výšek obtížné nebo i problematické.
     Vodopády vesměs dodnes nemají svoje názvy, jako ostatně i některé další drobné reliéfové tvary ve svazích Labských jam. Nejvýznamnější z nich již dříve pojmenovali botanici J. Jeník a J. Kosinová-Kučerová, další pocházejí z horolezeckých kruhů, ostatní, včetně všech občasných vodopádů, však bylo potřeba vytvořit zcela nově.
     Nejsevernější z těchto vodopádů jsou pod Navorskou jámou. První je v tzv. Navorské rokli, která lemuje od jihu Navorské žebro, nápadnou, spádnicovou skalní linii. V ní se nachází Malý Navorský vodopád, vysoký 24,5 m, se sklonem 55 °a šířkou 1–5 m. Je neobvyklý svou polohou, neboť nestéká v zahloubeném korytě, jako tomu obvykle bývá, ale naopak po mírně vypuklé skalní stěně, která je z obou stran ohraničena vidlicovitě se sbíhajícími zářezy Navorské rokle a Navorské průrvy. Vodní tok (Malý Navorský ručej) je do této neobvyklé polohy druhotně „vytlačovaný“ humusovým pokryvem, porostlým křovitou a klečovou vegetací výše ve svahu.
     V blízké Navorské průrvě, spádnicovém, 1,5–3 m úzkém zářezu se svislými skalními stěnami podél puklinové zóny, jsou také menší vodopádky. Jsou však převážně nepravé, na podloží napadaných balvanů. Nejvyšší, čtyřmetrový, se nachází se přímo pod nevelkým otvorem (1 × 1,5 m) nepravého skalního mostu, vzniklého zaklíněním mohutného balvanu mezi oběma stěnami průrvy. Balvan se kdysi zřítil z výše položených svahů, nebo mohl být přinesený i některou z početných lavin.
     Další vodopád je na Navorském ručeji v místě, kde překonává tzv. Navorskou stěnu, nápadné, členité skalní pásmo pod vlastní Navorskou jámou. Přes nejvyšší část stěny spadá Navorský vodopád, který má při celkové šířce 16 m (ve třech hlavních proudech) nestejnou výšku 35–40 m. V horní části je kaskádovitý, ale hlavní část stěny je svislá (okolo 25 m) a voda přes ní padá v podobě jemného závoje. Má více vody než oba předešlé (byť to však při roztékání vody do šířky vypadá spíše opačně), ale i on v létě přechází jen do skapové podoby. Voda na něj nahoře vytéká přímo z porostu kleče ve více ramenech, a tak je vůbec problematické stanovit jeho horní hranu. Na úpatí dopadá do suti, taktéž v různé výškové úrovni. Vzhledem k výšce a jemnému rozprašování vody se za silného stoupavého větru mění jako jeden z mála u nás v „kouřící vodopád“, v zimě naopak v atraktivní ledovou masu. Jeho vody protékají sutí a po 10 m se roztékají do šířky na Navorských plotnách do Navorských kaskád. Zdejší skalní plotny na exfoliačních puklinových plochách patří k nejrozsáhlejším a nejdokonalejším v Krkonoších a mají sklon průměrně okolo 50 °. To by sice sklonově odpovídalo úklonnému typu vodopádu, ale vzhledem k tomu, že zde chybí koncentrovanější vodní proud, je problematické zde hovořit o vodopádu.
     Jižně odtud je na Navorské stěně ještě jeden periodický potůček (Střední ručej), který tvoří 12 m vysoký, převážně svislý vodopád. Ještě dál k jihu stéká svahem další, tzv. Spojený ručej, jehož dvě zdrojnice tvoří přes izolovanou skalní stěnu (ve výškové úrovni Navorské stěny) po jednom svislém, periodickém, ale málo vodném vodopádu (jsou vysoké 20 a 12 m). Celá tato partie je na jihu ukončena periodickým Lomeným ručejem, paralelním se Schustlerovým hřebínkem, který se klikatí svahem. V horní části svahů vytváří kaskádovou soustavu srovnatelnou výškou s Pančavským vodopádem, ale vzhledem k malé vodnosti a delším úsekům, které nejsou vodopádového charakteru, je jeho hodnota problematická. Má však i dílčí a dosti atraktivní svislé úseky, vysoké do 5 m.
     Nejvýraznější sezonní vodopády jsou však jižně od Pančavy, ponejvíce ve skalních zářezech tektonického původu, vzniklých nejčastěji podél puklinových zón. Nejblíže Pančavě je Křivý žlab, se stejnojmenným Křivým ručejem. Křivý žlab má proměnlivý charakter; nahoře vytváří poměrně širokou a mělkou svahovou depresi, která se dolů nálevkovitě zužuje a potůček v ní vytváří asi 100 m vysokou, přerušovanou peřejovitě kaskádovitou soustavu. Teprve ve spodní části skalnaté části svahu vyúsťuje Křivý ručej bočně do skalní rokle, vzniklé podél výrazné puklinové zóny, která seče šikmo svah. Na její stěně vytváří obtížně přístupný Křivý vodopád, který je kaskádovitého typu. Dosahuje výšky okolo 25 m a výrazná kvádrovitá odlučnost podložní žuly ho člení na dílčí, vesměs svislé stupňovité skoky (čtyři v levé části, pět v pravé), na nichž se voda silně tříští, vodopád tak dosahuje až 10 m šířky a je proto zblízka dosti atraktivní. Na úpatí dopadá přímo do balvanitých osypů (sutí) lemujících úpatí skal v prostoru celé Pančavské jámy, které v tomto místě vystupují až do dna rokle. Pro malé množství vody, obtížnou dostupnost a polohu v rokli se velkými světelnými kontrasty je však dosti obtížné ho celý reprezentativně vyfotografovat.
     Dále k jihu následuje Hančův žlab, lemující od severu Krakonošovu hlavu, nejvýraznější a nejmohutnější skalní útvar v pravých svazích Labského dolu. Hančův ručej, který jím protéká, je ze všech zdejších sezonních toků nejvodnější, neboť ho nahoře vytvářejí dvě vidlicovité zdrojnice. V levé (severnější) z nich, horolezci označované jako Ledopád, stéká voda jen v tenké vrstvě po schodovitém skalním podloží a nemá proto podobu vodopádu, ale v zimě, když zamrzne, vytváří atraktivní ledopád vysoký okolo 50 m a široký až 25 m, který dal místu i pojmenování. Teprve v oblouku pod spojením obou zdrojnic začíná několikastupňový, celkově peřejovitě kaskádovitý Hančův vodopád, v některých úsecích však až úklonně-splývavého typu. Nachází se v mělkém skalnatém zářezu, jeho výška se pohybuje okolo 75 m a celkový sklon okolo 45 °. Na spodním konci vtéká přímo do balvanitých sutí.
     Na opačné straně Krakonošovy hlavy spadá pouze v nejhořejší části svahu (dolů vyznívá) a netypicky šikmo k vrstevnicím Jestřebí žlab. Sám o sobě je bezvodý a teprve v husté křovinné vegetaci pod ním pramení Jestřebí ručej. Ten tvoří od samého počátku kaskádky a drobné skoky, v horní části skryté skalními výstupky a zmíněnou vegetací. Teprve níže vyúsťuje na obnažené skalní plotny, totožné s exfoliačními plochami (lavicovatění), tzv. Jestřebí plotny. Na nich vytváří Jestřebí vodopád, který je úklonného typu se sklonem 50–60 ° a výšce 70 m. Celý proud vytváří jen jediné rameno, které dole vtéká přímo do úpatních sutí.
     Ještě dál k jihu je prakticky bezvodá část karových stěn, pouze v období vrcholného tání sněhu spadá do následujícího Vrbatova žlabu zleva se skal periodický, asi 60 m vysoký kaskádovitý Vrbatův vodopád, ještě méně vodný než předchozí. Kaskádové soustavy nalezneme i na obou sezonních potůčcích (západnějším Skrytém ručeji i východnějším a větším Harrachově ručeji), stékajících po obnažených skalních plotnách tzv. Malého prahu pod Harrachovou jámou, posledním a výrazně visutým karoidem Labského dolu. Na výraznějších a strmějších stupních podloží však vytvářejí i několikametrové atraktivní kaskády, které jsou však v době tání sněhu mimořádně obtížně přístupné.
     Turistický význam všech těchto vodopádů Labských jam je poměrně malý, protože doba, kdy stojí za zhlédnutí (konec dubna, začátek května), je zcela mimo turistickou sezonu. Dalším nedostatkem je, že nejsou přístupné zblízka (vesměs jsou v I. zóně KRNAP), a proto se musíme spokojit pohledem na ně ze vzdálenosti několika set metrů z cesty Labským dolem. To je, zvláště při jejich malé vodnosti, bezpochyby značná „vada na kráse“, tím spíš, že některé z nich zčásti skrývají terénní hrany, popř. i křovinná vegetace. Nejkrásnější jsou proto v hlavně za podzimních holomrazů, kdy se mění v ledopády, zvláště pak ty, které se roztékají do šířky, byť jen ve skapové podobě (Ledopád v Hančově žlabu a Navorský vodopád i níže ležící Navorské plotny).
     Uvedené nedostatky způsobují, že tyto vodopády nejsou dosud uváděny v žádné literatuře a samozřejmě ani vyznačeny v mapách. O to více překvapí, že alespoň nejvodnější z nich jsou znázorněné na některých z nejstarších zobrazení: Hančův spolu s Pančavským na leptu A. Balzera (1794, mylně označeném jako Labský vodopád) a taktéž Hančův a méně zřetelně i Křivý vodopád podchytili i W. Delkeskamp (1820) a E. W. Knippel (2. polovina 19. století).

Aktualizováno ( Úterý, 16. červen 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border