border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Marcel Safír člověk odsouzený k životu
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Marcel Safír člověk odsouzený k životu Tisk E-mail
Miloslav Nevrlý   
     Měl jsem nezasloužené štěstí, že jsem v životě potkal, a snad i důvěrněji poznal, mnoho pozoruhodných lidí. Čím jsem starší, tím naléhavěji si uvědomuji, že Marcelu Safírovi mezi nimi náleží nejpřednější místo. Když přemýšlím o jeho podivuhodně rozpůleném životě, zmocňuje se mě lítost nad během světa a nad dobou, ve které mu bylo určeno žít. Druhou půlku života – třiatřicet let – prožil v Jablonci nad Nisou a v lesích Jizerských hor, v kraji, kam ho v roce 1945 přivála válka, v krajině, kde nikdy předtím nebyl. O těch prvních třiatřiceti letech nechtěl mluvit ani se svými nejbližšími, s manželkou, s přáteli: musel prožít hrozné věci. Tím obdivuhodnější je, že v sobě dokázal přetavit smrt, zabíjení, mučení a hlad, kterými musel projít a které ho navždy poznamenaly, do podoby něčeho tak něžného a dojemně ušlechtilého, jako je zkoumání a fotografování bezbranných hmyzích tvorů. Bezpochyby proto, aby překonal svoje neblahé zkušenosti s lidmi a zahladil svoji životní vykořeněnost, stal se po válce – jako naprostý laik a samouk – naším nejlepším a nejduchovnějším fotografem hmyzu, těch šestinohých bytostí, kterých si většina lidí nevšímá, ale které on považoval za sobě rovné bratry a sestry. Měl jsem tu čest, že si mě zvolil, abych ho před více než čtyřiceti roky na jedné z jeho dlouhých cest doprovázel a tak – na přání redakce měsíčníku Krkonoše-Jizerské hory – se pokusím vydat pravdivé, i když asi neúplné, svědectví o Marcelově životě.
     Napřed dlouhé, ale nezbytné povídání o prvních třiatřiceti letech jeho života, která sice s jeho malými šestinohými bratry ani s Jizerskými horami, ve kterých je fotografoval, neměla nic společného, ale přesto – nebýt jich, nevěnoval by asi Marcel druhou polovinu života a také svou lásku a niterný zájem hmyzu, a žil by kdesi jinde obyčejným životem. Narodil se 3. července 1912 do chudé židovské rodiny v maďarské vsi Tarcal na úpatí Tokajských vrchů, téměř na dohled od soutoku dvou mohutných řek, Tisy a Bodrogu. Jeho rodnou řečí tedy byla maďarština. Když mu bylo pět roků, přestěhovala se celá rodina za první světové války do Mukačeva, do města v tehdejší Horní zemi uherské, ze které se po válce, kterou Maďaři prohráli, stala Trianonskou mírovou smlouvou ze 4. června 1920 Podkarpatská Rus. O sedm let později byla úředně uznána za jednu ze čtyř samosprávných zemí tehdejšího Československa pod názvem Země Podkarpatoruská. Marcel Safír vystudoval v Mukačevu obchodní akademii a až do neblahých událostí konce roku 1938 pracoval jako úředník, většinou účetní, u různých firem. V letech 1930–32 byl zaměstnancem lesní pily v obci Svaljava na Latorici; také pozdější práce u Blumovy nábytkářské firmy v Mukačevu mu umožňovala služební cesty za dřevem do karpatských hor. Byl nadšeným turistou, lyžařem a vodákem. Z řek miloval nejvíc Latoricu, která Mukačevem protéká. Sjížděl ji na kajaku až od jejích pramenů na poloninách. Z hor měl nejraději poloninu Boržavu a pralesy kolem bystřiny zvané Osa, která z ní do Latorice přitéká. Zřejmě se ale také zajímal o politiku, miloval Podkarpatskou Rus, kterou považoval za svoji vlast a přál si, aby zůstala částí Československa. Asi proto se i aktivně snažil zabránit tomu, k čemu v září 1938 po Mnichovské dohodě doba rychle směřovala i na východě tehdejšího Československa; to se mu stalo osudným. Vzápětí po Mnichovské dohodě se totiž z Československa, okleštěného o Sudety, stala 7. října 1938 federativní Česko-slovenská republika a o den později získala autonomii i Podkarpatská Rus. Doba ale spěla dál: 2. listopadu téhož roku byly rozhodnutím Vídeňské arbitráže (tedy obdobou „Mnichova“) odtrženy od Slovenska i Podkarpatské Rusi jejich jižní části a předány Maďarsku. Den před tím, než Hitler vytvořil 15. března 1939 z Čech a Moravy Protektorát, vyhlásili Slováci svůj samostatný Slovenský štát; o den později, tedy rovněž 15. března, vyhlásila samostatnost i Podkarpatská Rus. Ta trvala pouze jediný den. Do země vtrhla 16. března zdivočelá maďarská soldateska a během tří dnů zemi obsadila. Ze Safírovy Země Podkarpatoruské se opět stala část Svatoštěpánské koruny zvaná Horní Uhry, Félvidék. Uhři měli v zemi silnou pátou kolonu a o politicky aktivním čechofilovi a k tomu židovi Marcelu Safírovi dobře věděli. Během několika dní byl v Mukačevu zatčen maďarskou protišpionážní službou Kemelháritó a vězněn v dlouhé řadě věznic. Byl mučen, vybili mu zuby, byl bičován a tzv. „vyvěšován“. V roce 1942 se pokusil o útěk, byl chycen. Dvakrát byl odsouzen k smrti. Poprvé již stál u zdi před popravčí četou, ale kvůli náhlému leteckému poplachu se četa rozprchla. Druhý rozsudek smrti mu byl v říjnu 1942 změněn se slovy, že „poprava by byla pro Žida příliš lehká smrt“ na tzv. trestní batalion. S ním byl odeslán na frontu na Ukrajinu. Musel sbírat miny a nevybuchlé bomby. Jednou mně jen krátce a útržkovitě řekl, že ho při útoku hnali beze zbraně se stejně odsouzenými vězni před vojáky jako „živého odminovače“. Kudy prošel minovým polem odminovač, tudy pak za ním prošel i voják. Myslel jsem tehdy, že se mu to dálo v ruské armádě, protože z trestního batalionu dezertoval a Rusové dezertérům nevěřili, ale možná, že ho tak hnali před sebou Maďaři. Prý tehdy téměř všichni z odminovačů zahynuli, on měl znovu štěstí. U ruských partyzánů, ke kterým se po dezerci dostal, pak strávil tři roky a byl vycvičen pro „výzvědnou službu v týlu“. Životní podmínky byly v zimě v ruských lesích asi strašné: říkal mi, že ještě dlouho po válce neuměl spát v posteli, byla pro něj příliš měkká. Byl na čas tajně vyslán i do Budapešti s úkolem vyhodit do povětří jeden z mostů přes Dunaj, aby zabránil v ústupu Němcům a maďarským Šípovým křížům a svůj úkol splnil. Těžké zranění utrpěl při výbuchu bomby 13. února 1945 a až do blízkého konce války byl z bojů vyřazen. Pak válka skončila a Marcel se nakrátko vrátil na svoji Podrus, jak láskyplně nazýval Podkarpatskou Rus. Z rodiny a příbuzných ale nenašel nikoho: dům byl vyloupen, dvaapadesát jeho blízkých a známých zahynulo v Osvětimi, včetně jeho manželky i rodičů. Vrátila se pouze jeho o čtyři roky starší sestra Markéta. Jeho o čtyři roky mladší bratr Jakov žil již od roku 1933 v jednom z izraelských kibuců. Ztracena byla i sama Podrus: k navrženému plebiscitu, sjednanému mezi československou exilovou vládou a Sovětským svazem, nikdy nedošlo a 29. června 1945 byla ta krásná země připojena „dohodou“ mezi ČSR a SSSR pod novým jménem Zakarpatská Ukrajina k Sovětskému svazu. Marcelovi se zhroutilo všechno. Neměl příbuzné, přátele ani vlast. Tělesně i duševně téměř zničen optoval pro Československo, požádal o státní občanství a odjel v roce 1945 daleko do neznámých severních Čech. Skončila první polovina jeho života.
     Nevím vlastně, proč si zvolil právě Jablonec nad Nisou. Možná, že tam přijel za svojí o dva roky starší přítelkyní Annou Kolorosovou, kterou znal již z předválečných toulek po poloninách, ale možná tam za ním přijela později ona. Vzali se v roce 1950. Bylo to zvláštní, vážné a úctyhodné manželství. Často jsem u nich býval. Do smrti si vzájemně vykali, děti neměli. Anna byla učitelkou na jedné z jabloneckých škol, do stejného města se přistěhovala i Marcelova sestra Markéta Revesová a začala v Jablonci vyučovat jazyky. Viděl jsem ji jen jednou, na Marcelově pohřbu. Marcel se uzavřel do mlčení, nad jeho trýznivými životními zážitky jakoby se zavřela voda. Paní Anna po jeho smrti napsala, že „když se vrátil, zpočátku mně někdy něco málo vyprávěl, ale jak šla léta, nikdy už nemluvil a já jsem se chránila ptát. Před válkou to byl velký, silný, zdravý člověk. Vrátil se jako troska. Při prvním shledání mně řekl: Jsem odsouzen k životu. Pečovala jsem o něj, jak jsem dovedla. Zachránili ho broučci. Byli jeho láskou a únikem od světa.“
     Tohle všechno jsem se dozvěděl až mnohem později po jeho smrti. Od paní Anny, z dopisů, které napsala po Marcelově smrti známému skautskému spisovateli Mirko „Grizzlymu“ Vosátkovi na jeho žádost. Ten mi je v roce 1994 půjčil, několik z nich jsem si okopíroval. Také z Marcelovy pozůstalosti, která byla – díky péči a zájmu Marcelova přítele a entomologa, dnes již zesnulého Karla Samšiňáka ze Sobotky – uložena v roce 1986 do Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech u Libáně.

     Na svoje první setkání s Marcelem si nevzpomínám již úplně přesně. Přišel za mnou kolem roku 1960 jako za přírodovědcem do Severočeského muzea. Přestože mu tehdy nebylo ani padesát let, působil na mne – mladíka – dojmem starého muže. Byl oblečen do zelené lesnické uniformy, měl obrovské ruce a železný stisk. Jeho tvář ale byla laskavá, vyzařovaly z ní vstřícnost a dobrota. U státních lesů v Jablonci nad Nisou pracoval od února 1952, předchozích sedm let byl zaměstnán jako úředník u čtyřech různých jabloneckých firem. Česky mluvil dokonale, jen cvičené ucho by postřehlo, že čeština není jeho mateřským jazykem. Jen občas v řeči zapomínal použít zvratné zájmeno se. Skromně řekl, že se ve volném čase zabývá jako amatér fotografováním hmyzu a patrně chtěl nějakou odbornou radu. Nedal najevo zklamání, když jsem mu řekl, že nejsem entomolog specialista, a začal nadšeně a bezprostředně vyprávět o svých malých hmyzích přátelích. Asi se mu zalíbily i moje názory na přírodu a její živé tvory, spřátelili jsme se. V únoru 1964 se nabídl, že mě doprovodí na moje osamělé každoroční sčítání netopýrů v podzemí Protržené přehrady. Od večerního autobusu jsme stoupali obcí Desnou vzhůru, byla jasná mrazivá noc a hodně sněhu. Zmiňuji se o té výpravě jenom kvůli nečekané proměně, která se s Marcelem udála na kraji lesa za posledními domy Desné. Znal jsem ho jako pomalého, takřka bezbranného a dobromyslného člověka, který nade všechno miluje „svatý klid“, jak často říkával, a který by neublížil kuřeti. Na kraji lesa se zastavil a z ruksaku vyndal dvoje sněžnice a – překvapivě – i pistoli. Udiveně jsem mu řekl, že nám nic nehrozí, les je opuštěný a bezpečný. Jen potřásl hlavou a neodpověděl; měl s lesem asi jiné zkušenosti než já. Jedny sněžnice dal mně. Jeho pohyby a chůze se náhle změnily a mimovolně prozradily staré válečné časy: lesem šel na sněžnicích číhavě a nezvykle rychle a ostražitě se rozhlížel po stromech zalitých měsíční září. Pachtil jsem se za ním. Přespali jsme ve staré a vymrzlé Dessendorfer Jagdhütte, lovecké chatě Tetřevce, od které měl klíče. Neobyčejně obratně zatopil v kamnech a uvařil čaj, v deníku mám trochu naivně zapsáno, že jsme pak „dlouho do noci hovořili o hmyzu, je-li chytrý nebo pudový a řeč se stočila i na Vyšší věci“.
     O dva roky později mě plaše požádal, nedoprovodil-li bych ho na jeho měsíční cestě po jižním a východním Slovensku. Chtěl tam od poloviny května do půli června fotografovat teplomilný hmyz a asi si netroufal – byl po mozkové mrtvici a s nemocným srdcem i nervy – vypravit se autem na tak dalekou cestu sám. Rád jsem souhlasil a prožil jsem tak jeden z nejkrásnějších a nejpozoruhodnějších měsíců svého života. Pozorovat ho při práci bylo fascinující. Často jsem dřív chodíval na exkurze se svými kolegy, profesionálními entomology, ale rozdíl mezi jejich zkoumáním hmyzu a Marcelovým byl propastný. Ti první běhali po loukách a z květů, keřů a trav smýkali hmyz a ulovené tvory pak sklepávali do epruvet s pilinami a octovým éterem, aby je, již mrtvé, mohli doma či v laboratoři určovat, „zkoumat“. Marcel byl schopen hodiny nehnutě sedět a s nelidskou, až zvířecí trpělivostí pozorovat pachtění tří mravenců s ulovenou housenkou. Jindy třeba celý půlden doprovázel vosu hrabalku na její pětadvacet metrů dlouhé cestě, po které táhla neschůdným terénem umrtveného pavouka k decimetr hluboké chodbě, kterou před tím vyhrabala v písčité půdě pro své budoucí mládě. Se soustředěným, blaženým úsměvem stále fotografoval. Přístroje měl na tehdejší dobu špičkové, myslím, že mu je v Izraeli obstaral jeho bratr Jakov. Fotografovaný hmyz nikdy nezabíjel a tak často nemohl ani určit, o jaký druh se jedná. Ze začátku jsem mu to se zbytkem univerzitní zoologické vycepovanosti vyčítal a říkal mu, že bez uvedení druhu hmyzu jeho snímky ztrácejí na vědecké hodnotě. Mírně se na mě podíval a řekl, že to ví. „Musel bych kvůli pouhému jménu zabít hodně živých tvorů. Viděl jsem v životě už tolik smrti, že ji pro svoje uspokojení nebudu podporovat. Ostatně dáte-li nějakému tvoru jméno, tím ho ještě nepoznáte“.
     Krásné byly i večery. Marcel chtěl, abychom každý spali ve svém stanu, myslím, že proto, že v noci často nemohl spát a nechtěl mě rušit. Povídali jsme si u ohně o hmyzu; tehdy jsem si s ním ještě vykal, tykání mně nabídl později. Když vyprávěl o hmyzu, nejen oči, ale celý obličej mu zářil. V takových chvílích sám připomínal neobratného, chlupatého květního zlatohlávka. Mohutná, nachýlená postava s vyklenutými zády a velkýma rukama, ve kterých, když jsme si jimi po skončeném lovu obřadně potřásali, zmizela moje jako mezi tuhými polštáři. Nebyl naštěstí salonním vypravěčem, slova těžce hledal, rukama mával a často, údivem a vděčností překonán, nemohl ani větu dokončit. Nad jeho výklady o duši brouků, smyslu hmyzího pachtění a putování, by si katedrový zoolog bezpochyby zoufal, ale nebyla to jeho vina. O duši brouků totiž zoologové dosud nic nevědí. Klestil tedy sám svou stezku, která za ním, nikým nepoužívána, rychle zarůstala. Nebylo radno před ním vyslovovat slovo pud nebo zvířecí instinkt. Neměl to rád. Vypomáhal jsem si jím, kdykoli jsem byl v úzkých, jako všemocnou zoologickou berličkou. Mnohdy spíš proto, abych ho přátelsky poškádlil. On se ale vždycky otázal se vší vážností hlasem svého národa: „Aj, aj, můj pane, nejste nakonec také jedním z těch, kterým je na světě už všechno zřejmé?“ I odpověděl jsem mu vždycky po pravdě, že nejsem.
     Předchozí, kurzívou tištěné řádky vznikly – pro mne tehdy překvapivě – jednoho jarního večera na břehu Bodrogu na slovensko-maďarské hranici. Byl jsem tak pohlcen Marcelovým vyprávěním a vztahem ke všemu živému, že jsem z jakéhosi vnitřního nutkání, kterému jsem nebyl schopen se vzepřít, vzal papír a začít na něj chvatně a útržkovitě zapisovat průběh naší slovenské cesty. Stalo se mi to poprvé v životě a budu Marcelovi do smrti vděčen, že jsem si tehdy poprvé uvědomil, že i niterné věci lze vyjádřit slovy a že při psaní člověk může zažívat dosud nepoznaný pocit svobody a slasti z tvorby a zároveň podřízenosti něčemu vyššímu. Své texty jsem psal tajně, aby Marcel nevěděl; po návratu jsem ty večerní i jitřní texty sjednotil do dlouhého vyprávění, které o rok později vyšlo v měsíčníku Dialog v Ústí nad Labem pod názvem Cestovní zpráva čarodějova učně. Několik úryvků z ní vyšlo v časopise Krkonoše v zářijovém čísle před patnácti lety, zároveň s částí dopisu, který mně po Marcelově smrti napsala jeho žena; až z něj jsem se dozvěděl, že mu kdosi přinesl Cestovní zprávu hned po jejím vytištění a že hmyzí „čaroděj“ se pro ni na mě nezlobil.
     Marcel Safír napsal tři knihy. Dvě o hmyzu a jednu pro děti o svém milovaném černém jezevčíkovi. Zaslouží si, aby byly čteny: sálá z nich vroucí zájem o všechno živé, obdiv k „odvěkému řádu věčné přírody“. Těmito slovy ostatně zakončil Marcel předmluvu ke své první knize černobílých fotografií a inspirovaných textů, kterou nazval Svět hmyzu. Vydalo ji roku 1963 nakladatelství Orbis.
     Svojí vzácnou otevřenou povahou i svými snímky získal Marcel přátelství i úctu mnoha profesionálních entomologů; ti mu byli nápomocni při určování hmyzu na jeho snímcích (i když Marcel měl rozsáhlé entomologické vědomosti!). Sami si asi byli dobře vědomi, že by nikdy nebyli schopni věnovat těm šestinohým tvorům tolik času a lásky, kolik jim dával prostý a nestudovaný podkarpatoruský účetní. Doc. RNDr. Jiří Zahradník, CSc., odborník na blanokřídlý hmyz, napsal krásnou a obdivnou předmluvu k druhé Marcelově knize nazvané Hmyz je docela jiný. Poprvé vyšla v nakladatelství Albatros roku 1978 a vzbudila zaslouženou pozornost. Marcel v úvodu píše: Nepodávám výčet a popis druhů hmyzu. Všímám si spíš toho, co v jejich zvláštních životech tak výstižně vyjadřuje slovo „tajemný“. Zachycuji málo nebo dosud vůbec nepoznané prazvláštní životní projevy hmyzu. Bylo třeba dlouho a usilovně hledat, být vytrvalý a přímo posedlý touhou poodhalit něco z jeho tajemství. Tajemství? Ano. Cítím i věřím, že hmyz svým zvláštním, často až nesmírně složitým a vždy tak záhadně dokonalým životem nám něco ukazuje! O několik řádků dál dává čtenářům na vědomí, že nesouhlasím s tvrzením, podle kterého veškeré počínání hmyzu je pudové, instinktivní a tím i méněcenné, „nižší“, „pouze zvířecí“! Jeho nejbližšími přáteli byli, jak píše, mravenci. Dny trávil u mravenišť s fotoaparátem, chutnými kašičkami, které jim připravoval a s drátky a provázky, kterými přivazoval jejich kořist k travám a tak je nutil, aby se inteligentně, nepudově rozhodli, jak s problémem naložit. Udiven inteligencí svých mravenčích bratří, napsal, že podle našeho uvažování musí každou práci, i tuto mravenčí, někdo plánovat, organizovat, řídit. Ano, podle našich soudů. Avšak zde narážím na překážku, kterou, myslím, nejenom já nemohu překonat... Druhé, nezměněné vydání knihy Hmyz je docela jiný vyšlo osm let po Marcelově smrti roku 1986. Cítím se poctěn, že nakladatelství se bez mého přičinění rozhodlo doplnit druhé vydání Cestovní zprávou čarodějova učně jako „vzpomínkou na Marcela Safíra“. Asi jsem obstál před pronikavým pohledem tehdejšího redaktora Albatrosu a dnešního ředitele pražského Židovského muzea Leo Pavláta, ale přesto Zprávu stejně okleštil o několik snad příliš osobních řádků a také o věty, které se jen náznakem týkaly Marcelova židovství; možná z obavy před režimní cenzurou nebo (spíš) proto, že se mylně domníval, že by to Marcelovi nebo židovství mohlo v očích čtenářů uškodit.
     Třetí knihou, vydanou Albatrosem roku 1978 a 1987, je Čertík a jeho svět. Je napsána pro děti, ale zároveň ukazuje, jak čistou a dětskou duši měl i Marcel sám. Pro mě jsou dojemná již první slova knihy. Nejsou o jezevčíku Čertíkovi, kterému je kniha věnována, ale o domku, který si v roce 1964 se ženou koupili v jablonecké Sokolí ulici č. 41 a na který se Marcel hluboce upnul, protože byl v jeho stáří zárukou, že mrazivé noci bez vlastního domova v podmoskevských lesích se už nikdy nebudou opakovat: Náš domek stojí v tiché uličce na okraji horského městečka. Polovina je dřevěná, z trámů krytých černě natřenými prkny. Spáry prken spojují červené laťky, rámy malých oken jsou bílé, okenice zelené, každá s červeným srdéčkem uprostřed.
     Marcel Safír se podílel i na textech knihy nazvané Lovy beze zbraní, která vyšla v roce 1967 v ostravském nakladatelství Profil. Je to soubor literárně upravených vystoupení přírodovědců a lesníků v tehdy oblíbených a sledovaných televizních pořadech ostravské televize. Marcel do Ostravy jezdil rád a přemlouval mě, abych se pořadů zúčastnil. Dnes mě mrzí, že pro svoji nechuť veřejně vystupovat jsem Marcela i redaktora pořadu odmítl. Bývalo by bylo pěkné vystupovat společně s Marcelem. Měl v přírodě zájem o všechno. Rád sledoval při naší cestě Slovenskem, jak chytám a kroužkuji ptáky, a cenil si své fotografie vlhy, kterou jsem chytil do sítě u hnízda v kolmém a vysokém hlinitém břehu Tisy na jaře 1966.
     Od Marcela jsem získal i tři snímky pro knihu fotografií Jizerské hory vydanou Severočeským nakladatelstvím v roce 1971. Přírodovědeckou expozici Severočeského muzea v Liberci zdobí již dvacet let řada Marcelových špičkových barevných snímků hmyzu. Ty jsem získal v roce 1988 z jeho fotografické pozůstalosti ve Starých Hradech, která čítá desetitisíce snímků.

     Dvacátého října 1978 Marcel Safír v Jablonci nad Nisou zemřel. Poslední rozloučení na jabloneckém hřbitově se konalo o týden později. Jako synové po smrti svých otců litují, že se jich nevyptali na víc věcí, i já jsem nevesele přemítal, co všechno jsem se mohl od Marcela Safíra dozvědět a nedozvěděl. Dvanáct let předtím jsem do Cestovní zprávy čarodějova učně napsal, že si umím snadno představit, jak toho starého unaveného muže nesou jeho přátelé ke hrobu. Za rakví kráčejí černé můry, na světlém nebi vosy smuteční taneček zatančí. Nekonečný zástup mravenců. Teď nad hřbitovem přelétala jen podzimní hejna severských kvíčal a zima, kterou Marcel neměl rád, se blížila.
     V záhlaví smutečního oznámení byly vytištěny krásné verše Julia Zeyera: Já půjdu tam, kam všechna pokolení odešla, a lesy budou dále snít a vody dřímat v lesku bílých hvězd. Při modlitbě za klid duše toho podivuhodného člověka, který toho tolik hrozného i nádherného prožil, mě napadlo, že by v záhlaví mohly být i úvodní verše starozákonního devadesátého žalmu: Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“

Aktualizováno ( Úterý, 16. červen 2009 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border