border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Pudlavský vodopád
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Pudlavský vodopád Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Název: podle potoka Pudlava. Spíše výjimečně a zbytečně označována též jako Pudlova a Pudlovský vodopád (Fastrova mapa 1946, odvozeně i Šmejdová 2001). Název pochází z německého ekvivalentu Pudelbach, etymologicky nejistého původu; nejpravděpodobněji pochází z osobního jména (Pudelmann), i když existují i jiné výklady. K. Kořistka (1877) a nejspíše odvozeně od něj i známý Řivnáčův průvodce (1882) uvádějí i variantu Pudlova voda.
Poloha: ve střední části Labského dolu. Pudlava je první jmenovitý levostranný přítok Labe směrem od pramene. Stéká mělkým, tzv. Pudlavským dolem z jižních svahů Vysokého Kola.
Horninové podloží: středně zrnitá žula
Geomorfologický typ: primární vodopád na ústí visutého postranního údolí. Nachází se na horní hraně přehloubeného ledovcového údolí (trogu) Labského dolu v místě, kde do něj vyúsťuje výrazným reliéfovým stupňem méně erozně zahloubené, extraglaciální (tj. v minulosti nezaledněné) údolí Pudlavy. Spolu se sousedním Dvorským vodopádem jsou jediné tohoto typu v Česku.
Geologické faktory: kvádrová odlučnost horniny, výrazné příčné pukliny (puklinové plochy) a puklinové systémy (zóny), skalní plotny na exfoliačních plochách.
Vodopádový typ: složitá, peřejovitě kaskádovitá soustava se třemi výraznými úseky. Horní, nejmírnější část je zpočátku kaskádovitě peřejovitá, ale směrem dolů se sklon zvětšuje a přechází do peřejovitě kaskádovité. Hlavní, střední a nejstrmější část v místě nejvýraznější trogové hrany je kaskádovitá, která přechází mírnějším nepravým (balvanitým) mezistupněm směrem dolů opět do peřejovitě kaskádovitého charakteru (zčásti po skalních plotnách).
Horizontální typ: při mimořádné délce a štěpení na ramena velmi proměnlivý. Hlavní vodopádový stupeň je víceramenný (podle stavu vody 2–3 ramena) a hlavní rameno je svazkovité, popř. až žlabovité.
Výška: 122 m ve výškovém rozpětí 1 032–910 m n. m. (celá soustava na pevném skalním podloží, včetně horní kaskádovitě peřejovité části). Hlavní, prostřední kaskáda, považovaná za Pudlavský vodopád v užším smyslu však jen 30 a 33 m (dvě nestejně vysoká ramena).
Šířka: Vzhledem k délce soustavy velmi proměnlivá (0,5 m ve žlabech až 12 m na plotnách).
Sklon: celkový 25 °, hlavního prostředního stupně 44 °
Hydrologické poměry: stálý a relativně vodný tok s průměrným průtokem přes 50 l/s plochou povodí 1,2 km2 (odvozeno)

     Trojice levostranných přítoků Labe v Labském dole (Pudlava, Dvorský potok a Medvědí potok) ukazuje v našich poměrech nejnázorněji modelační roli ledovců v horských údolích a také na vznik vodopádů. První dva toky ústí v někdejším zaledněném a tedy i silně přehloubeném úseku Labského dolu. Jelikož eroze ledovce je podstatně silnější než eroze srovnatelně velkého vodního toku, jejich nezaledněná údolí s méně vodnými potoky nestačila takové rychlosti zahlubování a proto se postupně ocitla ve vyvýšené, tzv. visuté poloze vůči Labskému dolu. Právě uvedený výškový rozdíl oba potoky překonávají vodopády. V silně zaledněných pohořích (např. Alpách) patří tento typ vodopádů k nejčastějším a můžeme je tu počítat na stovky. Medvědí potok ústil již pod koncem (čelem) ledovce a navíc byl o něco vodnější a tak stačil se zahlubováním Labe držet krok. Proto zde žádný stupeň, a tedy ani vodopád na soutoku nevznikl.
     Soustava Pudlavského vodopádu začíná nahoře v místě, kde potok přechází z mělkého a širokého svahového zářezu s balvanitým korytem na rostlou skálu. Nejprve mírně ukloněné podloží (peřejovité až peřejovitě kaskádovité, převážně na skalních plotnách) se směrem dolů stále zvětšuje. První významnější dílčí stupeň je v místě, kde se tok přibližuje k hlavní trogové hraně. Je to 4 m vysoký úklonný vodopád (až kaskáda), široký 1-3 m a s největším sklonem (60–70 °) v celé soustavě. Pod ním je velké vývařiště vyhloubené v rostlé skále (4 × 4 × 0,5 m). Z něj voda odtéká k hlavnímu stupni, který sice také začíná povlovně, ale přitom díky přítomnosti další skalní tůně jednoznačně. Následuje 6 m dlouhá skalní plotna shodná se sklonem toku. Na drobném mezistupni pod ní způsobují výrazné podélné i šikmo příčné pukliny rozdělení toku na tři ramena, která vytvářejí hlavní vodopádový stupeň Pudlavy. Dvě z nich se však zakrátko ve stěně spojují na výrazné podélné, svislé puklině a vytvářejí hlavní rameno v mělce zahloubeném skalním amfiteátru. Jeho stěny jsou ohlazené erozí, což je ve zdejších žulách dosti atypické a role žulové tektoniky je tu proto silně omezená. Zhruba uprostřed výšky stěny vznikly přímo v proudu na křížení podélné a subhorizontálních puklin dva obří hrnce, převážně ucpané nanesenými kameny. Na úpatí tohoto ramena bývalo vývařiště s proměnlivými rozměry v závislosti na povodňových aktivitách. Dnes je zanesené nejen kamenitým materiálem, ale v důsledku změn které v okolí proběhly v posledních létech navíc i kmeny a větvemi. Slabší východní rameno je mírněji ukloněné, jeho podstupně jsou výrazněji určované žulovou tektonikou a celkově je méně atraktivní. Dole spadá bez vývařiště přímo do balvanité sutě, která vyplňuje větší část následujícího, 35 m dlouhého úseku malého sklonu, který má charakter mezistupně nevodopádového charakteru.
     Pod ním sice opět vystupuje na povrch skalní podloží, ale koryto tu má až do konce soustavy charakter peřejové kaskády na konformních skalních plotnách (tj. kde sklon svahu i puklinových ploch je stejný), přerušovaných je kaskádovitými skoky na šikmo příčných výrazných puklinách (tři nejvyšší jsou vysoké 3,5 a 5 m). Na úpatí celé soustavy je balvanité vývařisko s rozměry 1–1,5 × 6 × 0,5 m), pod nímž již pokračuje balvanité koryto až k ústí do Labe. Vodopád je jen málo a sporadicky porostlý vodními mechy.
     Hlavní, nejstrmější střední část Pudlavského vodopádu patří k nejatraktivnějším krkonošským vodopádům, přesto však vždy o něj byl a je i dnes mnohem menší zájem turistické veřejnosti, než o nedaleký Pančavský a Labský vodopád. Nikdy zde například nebyla snaha k němu zřídit odbočku z nedaleké hlavní cesty Labským dolem, byť by byla poměrně nenáročná. Vodopád přitom nebyl z hlavní cesty viditelný pro vzrostlý les. Dnes, po rozsáhlých větrných kalamitách je sice na převážně bezlesém svahu vidět, ale početné chaoticky napadané stromy a vývraty v bezprostředním okolí mu na estetickém dojmu rozhodně nepřidaly. Pokud jste si dali práci k němu odbočit a vystoupat, rozhodně byl mnohem zajímavější a působivější v prostředí bývalého vzrostlého lesa.
     Přístup k vodopádu sám o sobě není úplně jednoduchý, byť nedaleko jeho spodního konce přetíná Pudlavu údolní, modře značená a turisticky velmi frekventovaná cesta Labským dolem (ze Špindlerova Mlýna na Labskou boudu). Z jejího můstku je dnes poměrně dobře vidět podstatná část celé soustavy. Vodopád se nachází na území III. zóny KRNAP, proto je přístupný i veřejnosti, ale jelikož zde není žádný chodník, je potřeba postupovat přímo poměrně náročným, skalnatým a balvanitým terénem, dnes navíc místy téměř neprůchodným pro početné vývraty a polomy.
     Vodopád byl vždy ve stínu zájmu Labského a Pančavského vodopádu, patrně i proto, že ho ukrýval les a nenabízel proto tak krajinářsky efektní pohledy. Tím nebyl atraktivní ani pro umělce a proto na rozdíl od nich zde chybí i jakákoliv starší vyobrazení. Také informace o něm se začaly objevovat podstatně později, než u předešlých. Tak Mayers Reisebücher ze sedmdesátých let 19. století již konstatuje jeho existenci, ale označuje ho za „málo navštěvovaný“. Letmo ho zmiňuje i Řivnáčův průvodce (1882). Mezi prvními o něm přináší zpřesňující údaje až V. Durych (1897), který jeho výšku uvádí na 40 m (myslí samozřejmě jen hlavní, prostřední část) a označuje ho za „trojstupňový“. Nalezneme tu i jednu z jeho prvních celkových fotografií, bohužel poměrně málo reprezentativních, ukazující ho s odlesněným pravým břehem. Další podrobnější zmínku najdeme ve vrchlabské vlastivědě (F. J. Jirasek 1907). Ten uvádí, že vodopád má tři stupně, z nichž ale ze dna údolí jsou vidět jen spodní (10 m vysoký) a střední (50 m), přičemž horní a nejhezčí horní nikoliv – z toho však nelze vůbec pochopit, jak si vlastně autor jednotlivé části představuje. Vodopád je uvedený ve většině základních prací o českých vodopádech (J. Čížek 1947, J. Rubín 1985, J. Vítek 1987, M. Janoška 2008) a samozřejmě i ve všech o krkonošských (V. Pilous 1971, 1979). Jeho výšku poprvé podrobně zaměřil a vodopád popsal až V. Pilous (Opera corcontica 1989).
     Také do turistických map byl zanesený výrazně později než oba výše zmiňované vodopády, a navíc pouze do některých z nich. V obou dnešních turistických mapách 1 : 25 000 je však zakreslený.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border