border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2009 arrow Kaskády a vodopády Bílého Labe (pokračování)
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Kaskády a vodopády Bílého Labe (pokračování) Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
     Po delším úseku bez výrazných stupňů (ale zato s vysokou umělou, protierozní přepážkou) následuje až po 300 metrech další výraznější stupeň Mřížkové kaskády. Nachází se přímo pod tělesem silničky, z níž je dobře vidět. Sklonem okolo 25 ° je na hranici kaskádovitě peřejovitého až peřejovitě kaskádovitě typu a z velké části stéká po plotnách. Nízké stupínky na příčných puklinách i erozí vylomené bloky horniny jí skutečně dodávají podobu mřížky. Je vysoká 3,4 m a dolů se nálevkovitě zařezává do skalního podloží, přičemž se zužuje z 22 na 5 m, stáčí se doleva a končí ve skalním vývařišti na podélné puklině.
     Mezi Mřížkovou kaskádou a Velkým skokem se nachází ještě jeden izolovaný, strmý až svislý skok, vysoký jen 0,5–1,2 m. Není zajímavý svou výškou, ale je dokonalou ukázkou vzniku na erozní průrvě (široké okolo 3 m) podél puklinové zóny, přetínající šikmo celé řečiště.
     Po dalších 300 m od Mřížkové kaskády, zhruba 150 m nad ústím Hřímavé bystřiny se nachází další stupeň, tzv. Velký skok. Je to nejstrmější stupeň na Bílém Labi, se sklonem 45 ° v pravé kaskádovité části a až 75 ° (s dílčími partiemi až 90 °) v levé. Jako celek je tedy kaskádovitý, ale za vyšších stavů, které stírají dílčí nerovnosti, vypadá jako jediný svislý skok. Je vysoký 2,0–2,1 m (vlevo až 2,4 m) a vytváří jediný proud, jehož šířka je velmi proměnlivá podle stavu vody, ale vždy obnáší několik metrů. Je zhruba přímočarý a vznikl na výrazných příčných, velmi strmých až svislých puklinách. Nad a méně i pod ním jsou v korytě rozsáhlé skalní plotny, na úpatí skoku je výrazně příčnými puklinami ovlivněné široké, ale úzké skalní vývařiště o hloubce až 1,5 m. Uprostřed proudu na skalní plotně nad vodopádem je skalní kotel (3 x 4 m) s výrazně kruhově vířícím proudem a znaky evorzní činnosti. I v tomto případě po sobě zanechala stoletá povodeň v roce 2006 výraznou formu: na konci skalní plotny pod Velkým skokem vytvořila v korytě nápadný, 2 m vysoký balvanový val se základnou 4 x 8 m.
     Další výraznější stupeň, tzv. Hučivá kaskáda, následuje již po 70 m, zhruba 50 m nad ústím Hřímavé bystřiny. Je mírně splývavého typu (nahoře sklon jen 10 °, dole až 30 °), stékající po skalních plotnách (exfoliační puklinové plochy). Dosahuje výšky 4,1 m a šířky 2 (dole) až 5 m (nahoře). V horní části jsou plotny kompaktní, dole členěné příčnými puklinami na drobné skoky. Významnější jsou v tomto případě i podélné pukliny, které způsobují jak mírné klikatění toku, tak jeho mělké zahlubování v horní části. Mělké, ale dlouhé (20 m) úpatní vývařiště je zahloubené ve skále.
     U informační tabule 220 m pod ústím Hřímavé bystřiny se nachází Schodová kaskáda, kaskádovitě peřejového až peřejově kaskádového typu, která je mimořádně výrazně formovaná horizontálními ložními puklinami a příčnými svislými, takže vytváří osm poměrně pravidelných schodovitých skoků o celkové výšce 2,8 m. Šířka skalních ploten zde dosahuje 15–16 m , ale šířka stálého proudu jen 4–6 m. Sklon je silně proměnlivý, nahoře jen 10 °, dolů se zvětšuje až na 40 °. Mělké vývařisko není přímo na úpatí, ale až pod následující plotnou.
     Pouhých několik metrů nad ústím Černého potoka (ve starších mapách není jméno uvedené) od Jeleních Bud je další, tzv. Soutoková kaskáda. Opět je peřejově kaskádového typu na skalních plotnách a její celková výška je 3,4 m. Její strmější, kaskádovité části a skoky jsou podmíněné dvěmi šikmo příčnými, výraznými puklinami, přičemž další, šikmo podélné pukliny omezují vodní proud se stran. Plotny mají velmi rozdílné sklony (5–40 °). Na horní z příčných puklin vznikla výrazná skalní tůň (3 x 3 x 0,8 m), na úpatí rozlehlejší (3 x 6 x 1,5 m), skalně balvanité vývařisko. Boční eroze zrychleného toku pod kaskádou podemílá nárazový pravý skalní břeh a má zásadní podíl na vzniku visuté kaskádky na vyústění blízkého Černého potoka.
     Jen 125 m níže, pod ústím Černého potoka, je v jednostranně regulovaném korytě (vysoká opěrná zeď na pravém břehu) nejznámější a nejvýraznější vodopádový stupeň celého Bílého Labe, tzv. Velký vodopád. Ukončuje na spodním konci úsek skalních ploten, poměrně silně erozně členěných podle puklinových systémů. Je kaskádovitého typu, dosahuje výšky 3,8–4,0 m (nestejné podle profilu) a sklonu 50 °, při velmi proměnlivé šířce podle stavu vody (1,6–16 m). Jeho stěna má drobně schodovitý charakter na kosoúhle rozpukané skále, podle subhorizontálních, podélných a šikmo příčných puklin. Na zdejší poměry neobvykle hustě rozpukaná žula podléhá rychlému rozpadu a rozrušování vodní erozí, a proto i vodopádová stěna prochází nezvykle rychlým vývojem a ústupem, který nemá mezi krkonošskými vodopády na žule obdobu. Hrany dílčích bloků jsou vylamovány dříve, než se stačí obrousit erozí, proto jsou ostré a některé partie mají přímo tříštivý vzhled. Za nízkých stavů teče voda jediným úzkým proudem vlevo, za vyšších přistupuje ještě jedno vpravo a za ještě vyšších splývá celé řečiště v jediný proud a představuje atraktivní podívanou. Za stoleté vody v létě v roce 2006 se však ukázalo, že i u vodopádů může platit „všeho s mírou“. Šel jsem tam s představou, jak bude vodopád efektní, ale hladina stoupla natolik (přes 3 m), že v místě vodopádu nebyl vůbec patrný stupeň, ale jen silně ukloněná, rozbouřená hladina. Na úpatí vodopádu je v celé šířce koryta mohutné vývařisko, zleva ohraničené nízkou, téměř přímočarou skalní stěnou formovanou podélnými puklinovými plochami a zprava zmíněnou regulací. Ta ho sice trochu uměle zmenšila, ale přesto patří svými rozměry (16 x 15 m a hloubkou nejspíše okolo 3 m) k největším vodopádovým vývařištím v celé republice. Není proto náhodou, že si vysloužilo i samostatné pojmenování; původní německé obyvatelstvo ho označovalo jako Schwarze Tümpel (Černá tůň).
     Poslední výraznější soustavu na Bílém Labi představují Dívčí peřeje v blízkosti Dívčích lávek nedaleko ústí do Labe. Nahoře začínají pod mostem silnice ze Špindlerova Mlýna na Špindlerovku. A stékají po zvlněných žulových plotnách a jsou kaskádovitě peřejového typu. Jejich celková výška dosahuje 7,5 m a sklon je nejmenší (okolo 10 °) ze všech výše uvedených stupňů Bílého Labe a jen místy jsou v nich strmější úseky až nízké skoky. Šířka celého řečiště je 16–20 m, ale vlastního proudu (ve 2–3 ramenech) za běžných stavů jen 1,5–10 m. Plotny jsou vázané na exfoliační pukliny, místy mají i náznaky lasturovité odlučnosti a také jsou místy modelované erozí (skalní ohlazy). Horní část soustavy je poněkud strmější a podle svislých skalních břehů lze soudit, že zde byl původně výraznější stupeň, který již podlehl destrukci. Dnes naopak probíhá rychlejší eroze v dolní části s intenzivněji rozpukanou horninou, patrná na ostrohranných partiích odlamovaných při povodních. V horní části je nápadná ostrohranně ohraničená a velmi hluboká tůň (8 x 4 x 2,5 m) a v mírnějším středním úseku asi 50 m dlouhá, velmi výrazná, šikmo podélná, svislá puklina, která ovlivňuje směr ramen i tůní. Vznikl na ní i atypický, zaobleně trojúhelníkový evorzní obří kotel (4,7 x 3,8 x 1,5 m) s vyhlazenými stěnami; jeho pravá strana podél pukliny je však přímočará. Na úpatí celé soustavy je velké vývařiště (12–14 x 8–9 x 1,4 m) v balvanitém náplavu, který se táhne až k nedalekému ústí do Labe.
     Všechny stupně Bílého Labe se nacházejí na žulovém podloží. Jednotlivé stupně jsou sekundárního typu a vznikly z lokálních tektonických příčin. Nerovnosti (vodopádové stupně) se vytvořily tam, kde vodní tok hloubkovou erozí obnažil partie s výrazně rozdílnými vlastnostmi horniny (lišící se např. dominancí puklin určitých směrů a sklonů a zvláště s odlišnou hustotou puklin, popř. celých puklinových zón). Hustota puklin silně ovlivňuje i rozdílnou kompaktnost jednotlivých partií horniny a tím i jejich různou odolnost vůči erozi a zahlubování toku. Stupně Bílého Labe se vyznačují převážně nízkými, plochými břehy, a proto nevytvářejí žádné výraznější amfiteátrovité tvary, u vodopádů jinak dosti časté.
     Kaskády Bílého Labe patří k nejvodnějším u nás, ale s ohledem na značnou délku údolí je jejich průměrný průtok velmi rozdílný. U nejvyšší Lavinové peřeje dosahuje jen okolo 0,25 m3/s (odvozeno), zatímco u nejspodnějších Dívčích peřejí již vzrůstá již na 0,77 m3/s.
Turistický význam zdejších vodopádů je navzdory menší výšce velký – jejich skalní plotny v romantickém prostředí jsou zhusta vyhledávané v létě turisty i rekreanty, tím spíš, že celým údolím prochází frekventovaná cesta (po boudu U Bílého Labe jako asfaltovaná silnička). S výjimkou nejvyšší Lavinové peřeje (na hranici I. zóny KRNAP, ale z cesty přehledné v celé délce) jsou navíc veřejnosti přístupné a většinou i dobře viditelné z cesty. Jen Dlouhý a zčásti i Balvanový vodopád jsou skryté ve stromové a křovité vegetaci a proto, ač patří k nejatraktivnějším, jsou veřejnosti téměř neznámé. Je nutné k nim sestoupit sice krátkou odbočkou, ale dosti neschůdným terénem.
     Vodopády Bílého Labe jsou zmiňovány již v jednom z nejstarších pramenů (J. K. E. Hoser 1804 a též zakreslené v jeho mapě), a to dokonce rozdělené na dvě části (Velkou a Malou, tj. v originále Grosse a Kleine Gefälle). V. Durych (1897) zde uvádí „četné vodopády“ a následně uvádí stručně komentovaný výčet osmi větších z nich (číslovaných odspoda). Nápadně shodně je popisuje i F. J. Jirasek (1907) ve vrchlabské vlastivědě a tak je více než pravděpodobné, že čerpal právě z Durycha; navíc však připojuje fotografie dvou největších: Dlouhého (str. 18) a Velkého vodopádu (str. 144). Popis obou autorů sice nepostrádá vzletná epiteta, avšak reálných faktů v nich mnoho není. Všechna ostatní literatura o zdejších vodopádech je však ještě stručnější, omezuje se v podstatě jen na konstatování jejich existence (J. Čížek 1947, V. Král 1960, V. Pilous 1980, J. Vítek 1987). Jen tři zdroje jsou poněkud podrobnější (V. Pilous 1971, 1979, M. Janoška 2008), ale i ty jsou jen zlomkovité a většinu jich neuvádějí. Turistické průvodce se o nich většinou zmiňují jen v obecné úrovni, ale mapy je dříve opomíjely prakticky úplně: dokonce i do porevoluční nejpodrobnější mapy 1 : 25 000 (ROSY) se dostávaly jen postupně a teprve v posledním vydání je již většina z nich zakreslená, ale bez názvů, které jsou poprvé zavedeny až v tomto článku.


 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border