border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2010 arrow Rozhledna U borovice
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Rozhledna U borovice Tisk E-mail
Jiří Dvořák (dak, J.D.)   
     Snad každý má nějaký velký osobní sen – na vlastní oči spatřit (a někdo snad i zdolat) Mount Everest, dosáhnout vysněného postu ve firmě, vydělat první-desátý-stý milion, dokázat po úrazu dojít na druhou stranu pokoje, koupit si vytouženou silniční yamahu, popsat dosud neznámý poddruh střevlíka… Budou to v naprosté většině sny, které – ať už jsou materiální, či stále vzácněji duševní povahy – jsou úzce osobní záležitostí jejich nositele, který si jejich případné uskutečnění prožívá sám a bez nějaké trvalé vnější stopy. Výjimečné je, když splnění snu jedince přinese užitek mnoha dalším lidem nebo se nadlouho zapíše do tváře krajiny. První případ je výsadou vědců a vynálezců, ten druhý zase nejspíše architektů, projektantů a také jejich mecenášů. O tom, že podobný výsledek může povstat i z velkého snu „obyčejného člověka“, se vás pokusí přesvědčit následující řádky.

Jak se rodí rozhledna?
     Na počátku byl zážitek z dětství. Vnuk doprovázel dědečka na jeho pole na kopci nad vesnicí. Zastavili se na nejvyšším místě – které ale v tomto případě není žádným špičatým kopcem, nýbrž naopak protáhlým návrším s téměř rovnou plochou na vrcholu – a děda povídá: „Františku, tady je stejně nejhezčí výhled, na všechny světový strany.“ To bylo před třiapadesáti lety, z chlapce vyrostl pracovitý muž, který je dnes už také dědečkem. Na slova svého dědy ale pan František Hubař nikdy nezapomněl. „Už jako desetiletý kluk jsem věděl, že to místo má ducha a rozhled tam je nádherný. Pak jsem někdy po dvaceti letech, ještě v černobílé televizi, viděl film o horách, kde byl zimní záběr na Vysoké nad Jizerou a reportér říkal, že nejhezčí pohled na Vysoké je od borovice v Roprachticích. To mě zahřálo u srdce, protože borovice roste na našem pozemku vedle silnice. Není to sice strom nijak moc vysoký, ale tady na kopci a v tomhle povětří je jediná. Byly pokusy zasadit tam další borovice, ale žádné nepřežily, hlavně je lámou námrazy a vítr. O mnoho let později, v druhé polovině 90. let – teď už minulého století – mě napadlo, že až tady jednou ta borovice nebude – a jiná se možná neuchytí – mohla by tu stát rozhledna U borovice,“ začíná rozkrývat anabázi zrodu objektu, který se stal „lovcem pohledů“ všech, kteří náhodou projíždějí po silnici II. třídy č. 289, vedoucí ze Semil „horem“ přes Příkrý do Vysokého. V nejvyšším bodě trasy silnice, na návrší mezi Helkovicemi a Roprachticemi, vyrostla v průběhu minulých dvou let necelých sto metrů od komunikace stavba, jakých nejen v Krkonoších, ale i v celých Čechách mnoho nenajdete. Kamenná rozhledna završená dřevěnou nástavbou s vyhlídkovým ochozem stojí uprostřed polí, na kterých hospodaří Zemědělské družstvo Roprachtice – ať už na vlastních nebo pronajatých pozemcích, z nichž některé patří i rodu Hubařových. „Družstvo tu hospodaří dobře, je v něm hodně místních mladých lidí, kteří k půdě mají vztah, a já jim fandím,“ říká pan František Hubař. To, že bude stavět na svém a nemusí pozemky kupovat nebo pronajímat, byla jistě velmi důležitá skutečnost. Jenže kolik lidí vlastní pozemek na kopci s pěkným výhledem a kolik z nich napadne postavit tam rozhlednu? A hlavně nejen napadne, ale onu myšlenku také realizuje! Člověk by ani nevěřil, jak složitá byla cesta od první vážnější úvahy o stavbě až k její konečné realizaci. O tom jsme si ale už nepovídali v chladné a dešťovými mraky ztemnělé věži (není sem zaveden elektrický proud), ale v Hubařovic roprachtickém domku, do útulna vytápěném příjemným „dřevěným“ teplem z krbových kamen. Od ledna roku 2010 tu konečně mohou trávit mnohem víc společného času, protože paní Věře, bývalé rehabilitační sestře, se už manžel nebude vracet z práce domů až večer a s hlavou plnou úkolů na příští den. Z vytíženého ekonoma jednoho lomnického podniku, kde ještě rok přesluhoval, se totiž rázem stal spokojený správce nejmladší rozhledny na severovýchodě Čech.
Usedáme k bytelnému dřevěnému stolu a pan Hubař rozbaluje asi 20 cm vysokou spisovou složku s dokumenty týkajícími se výstavby rozhledny. Rozpomíná se, že první konkrétnější úvahy o stavbě může datovat rokem 1998, nejstarší písemný dokument ve složce je ale až z roku 2002, kdy obecní úřad v Roprachticích informoval o záměru stavět rozhlednu. Což bylo přiklepnuto, nikdo však onen záměr nebral úplně vážně. Dokonce se v té době vyskytl konkurenční záměr na sousedním pozemku postavit větrnou elektrárnu, vysokou 115 metrů… Představa o podobě rozhledny prošla v hlavě pana Hubaře značným vývojem. První úvahy o menší dřevěné stavbě zapudila svědectví o osudech mnoha zchátralých dřevěných rozhleden, zaniklých nebo časem stejně nahrazených bytelnějšími. Ocelovou konstrukcí v žádném případě kopec hyzdit nechtěl, a tak zbyla jen varianta stavby zděné. Pan Hubař prostudoval dostupnou literaturu o rozhlednách a sjezdil spoustu kopců, na kterých nějaká věž stojí. „V jednu chvíli jsem uvažoval i o využití spodní části betonového komína, který se boural v Lomnici nad Popelkou,“ zasvěcuje do osudů rozhledny její majitel. „Komínová varianta“ ale nakonec (asi naštěstí) nedopadla, a tak nakonec v roce 2005 vznikl první konkrétní plán stavby, připravený místní rodačkou projektantkou paní Věrou Sůvovou a o dva roky později posvěcený kulatým razítkem statika. Od dnešní zkolaudované podoby se onen plán mírně lišil – z vnějšku měl být použit jiný kámen (místní fylit), hrany měly být zvýrazněny červenými cihlami, objekt se nahoru poněkud zužoval a vyhlídkový ochoz byl uzavřený.
Pak se našel zdroj žulového kamene s vítanou patinou i vhodná firma – Stavební společnost Martinice –, ochotná za přijatelný peníz a v dostatečné kvalitě rozhlednu postavit. První kopnutí (respektive rýpnutí bagrem) se uskutečnilo 21. dubna 2008 a v tom roce stavba dorostla výšky 2,60 m. Od jara 2009 se s obměněnou partou kameníků práce rychle rozeběhly, a to i přes vážné zdravotní potíže (infarkt) přetíženého stavitele. Do konce června byla hotová zděná část věže a 15. července na ni velký autojeřáb posadil dřevěnou nástavbu. Následovaly vnitřní omítky, usazení podest, schodů a zábradlí. Na svatého Václava si vlastní dílo prohlédli všichni, kteří se na stavbě podíleli. Schody jsou natolik dobře vymyšlené, že je tehdy vystoupal i čestný host – nejstarší příslušník rodu, více než devadesátiletý pan Josef Hubař, který je strýcem majitele. 
 
Žula, modřín a spousta umu
     Nepřehlédnutelná osmnáctimetrová stavba někomu může připomínat bytelný maják, jinému obrannou věž středověkého hradu i s ochozem nápadně připomínajícím podsebití. Je to tím, že je zbudovaná z poctivého kamene, žuly. A navíc takové, která už má něco za sebou, takže novostavba jako nová nevypadá (zejména až povětří ještě trochu ošlehá dřevěnou nástavbu). Stavební kámen je totiž použit z rozebraných starých objektů. „Je to železitá žula a pochází od Tanvaldu, z jednoho lomu, který je už možná padesát let zavřený. A kámen byl vylámaný a opracovaný snad před sto lety. Asi 60 % ho je z Velkých Hamrů; když se ukázalo, že nestačí, musel jsem shánět další kámen – ale aby to byla žula ze stejného lomu. Dvě fůry jsem sehnal v Horské Kamenici, další ve Zlaté Olešnici, potom ještě ve Velkých Hamrech, pár kamenů je z Rokytnice nad Jizerou. Úplně poslední fůru žuly, která mi chyběla k dokončení – to už jsem byl skoro zoufalý – mi věnoval obecní úřad Roprachtice, která ji měla složenou v nějakém zastrčeném koutě.“ Některé žulové kvádry „v přízemí“ mají svoji osobitou historii a pan Hubař o nich umí vyprávět. Třeba dva nápadně velké kameny na východní straně, se zbytky železa uprostřed. „To jsou podkladové kameny z kovadlin, a jak jsem kdesi v rádiu slyšel, musí být od kovářů německých, kteří kovadliny zasazovali do kamene a podkládali kůží – zatímco Češi používali dubové špalky. Jeden je z Rokytnice, druhý z Hamrů. Pak je tu jediný kámen ze světlé liberecké žuly s vyleštěným místem pro tabulku – ten jsem dostal od sousedů k šedesátinám. Měl jsem z něj takovou radost, že jsem ho sem zazdil. A pak je tu jeden kámen z tmavé žuly skutečské – ten jsem tu nechal jako ukázku nevztahu řemeslníka k práci. Jak ho mohl mezi ostatní zasadit? Však jsem první partu kameníků v druhém roce stavby vystřídal za jinou, která pracovala rychle a perfektně.“ Že měl pan Hubař podobu rozhledny domyšlenu do nejmenších podrobností, dokazuje i takový detail, jako je orámování schodišťových oken na vnější straně, které je provedeno červenými komínovými cihlami. „Tady U borovice je překrásný začátek podzimu, když na jeřábech podle silnice z Helkovic začne žloutnout listí a mezi nimi září červené jeřabiny. Ta okýnka jsou jeřabiny a okolní nažloutlý kámen listí – a já to stavím taky na podzim života, takže všechno by mělo ladit dohromady. To je jedna z myšlenek, které jsem do stavby vložil,“ vysvětluje skrytou symboliku investor a vzápětí dodává: „Bude mě velmi těšit, když rozhledna bude přijímána jako kladný krajinotvorný prvek. Už při slavnostním otevírání jsem zaslechl od lidí, že to vypadá, jako by tu rozhledna stála pořád. To mě velmi potěšilo.“
Trámy jsou modřínové, obití ze smrkových prken, okna borová – na nástavbě osm, na schodišti sedm. Dřevěný ochoz sedí na ocelové pozinkované konstrukci, do které jsou zasazeny a ke stojnám uchyceny trámy, po obvodu ocelové pororošty, které ještě budou překryty prkennou podlahou. Dřevěná vyhlídková nástavba je dílem roprachtického tesaře Václava Pacholíka a jeho otce Josefa. Ten si konstrukci doma nakreslil, jednotlivé části vyrobil, a aniž by je předem zkoušel, přivezl je k věži a na zemi vedle ní sestavil. Všechno sedělo, nic nechybělo. Dělal to poprvé a naposledy a perfektně. Obnáší to 40 m3 dřeva, ale dalších 20 kubíků byl prořez; vše z vlastního lesa – Hubařova  ‰   mlází – vysázeného v úvodu zmíněným dědečkem. Střecha je měděná, ze silnějšího plechu, aby se nekroutil. Na zábradlí ochozu zatím chybí madlo z mosazného plechu, na které by chtěl majitel nalepit či vygravírovat panorama krajiny, aby návštěvníci věděli, na co se dívají. „Na zhotovení rytiny jsem už dostal nabídku – to doladíme přes zimu. Dosud provizorní jsou vchodové dveře, ale už jsou připraveny takové, které odpovídají charakteru stavby. Rozhledna stojí o samotě – a je snadno dostupná – proto budou dveře osazeny hned poté, co bude hotova vnější kovaná mříž, která se rodí v kovodílně roprachtického zemědělského družstva (kéž by se při všech stavbách tak využívali místní dodavatelé – povzdech autora). Čas se našel až nyní v zimě, když skončil servis pro podzimní polní práce.“
     Pan Hubař doplňuje, co je ještě třeba dokončit: „V rozumném termínu zjara chci zlikvidovat provizorní oplocení a postavit nové. Mezi rozhlednou a silnicí také bude malé parkoviště, okolí osázím šípky, jeřáby a dalšími místními dřevinami, které mi doporučili z Agentury ochrany životního prostředí v Liberci.“ Později také přibude malý dřevěný obslužný objekt pro prodej vstupenek a suvenýrů, případně s drobným občerstvením a WC. 
 
Rozhledy a další výhledy
     Snad nejdůležitějších věcí pro každou rozhlednu je, co je z ní vidět. Ta roprachtická má určitý hendikep v tom, že nestojí na vrcholu výrazně převyšujícím okolí, jako tomu je třeba v případě Kozákova nebo Ještědu a značně plochý vrchol poněkud omezuje výhled do blízkého okolí (hlavně jižními směry). Přesto je tu krásný kruhový rozhled, umocněný zeměpisnou polohou lokality. Vrch U borovice o výšce 670 m n. m. se totiž nachází na průsečíku několika krajinných území – Krkonoš, Jizerských hor a Podkrkonoší, v dohledu jsou také Český ráj, Ještědsko-kozákovský hřbet a Lužické hory. Horopisně se nachází v Železnobrodské vrchovině, přesněji v jejím okrsku Vysocká hornatina.
     Směr na Český ráj: „Nejsou vidět Trosky, to musím podotknout. Přitom stačí sejít kousek dolů k Roprachticím a už je uvidíte. Když to vezmeme od východu, tak je vidět Zvičina, Novopacké hory, za vhodného počasí zahlédnete i kouř z opatovické elektrárny u Pardubic. Samozřejmě je vidět Kumburk, Tábor a Kozákov. Ještě dál na západ je Bezděz, ale mezi ním a Kozákovem se v dálce objevuje pár dalších kopců, které ještě přesně neznám, ale kdosi mi je už vyjmenovával. Sehnal jsem přesné vojenské mapy, podle kterých chci spočítat vzdušné vzdálenosti a identifikovat méně známé vrchy. Ještěd pozná každý, dál k severu jsou Jizerské hory a Krkonoše, z nichž nejnápadnější je samozřejmě Kotel.“ Pan Hubař ještě přidává jednu perličku: „Bohužel z rozhledny není vidět krkonošská Černá hora, která je přesně v zákrytu se hřbetem Žalého. Ale pak jsem přišel na to, že večer se na hraně Zadního Žalého objevuje světýlko, které patří černohorskému vysílači.“
     To všechno by bývali mohli vidět hosté, kteří se zúčastnili slavnostního otevření rozhledny, pro které její duchovní otec a majitel v jedné osobě vybral symbolické datum státního svátku – 17. listopad. Ten den se však širá krajina topila v mlze a zkrápěl ji déšť vypadávající z husté a temné nízké oblačnosti. Dohlednost pouhých několika desítek metrů však neodradila několik stovek roprachtických, semilských a vysockých přátel a sousedů, ale také množství pravověrných turistů, kteří z různých směrů doputovali k magnetizující věži rozhledny. Otevírání rozhledny obohatili členové semilského občanského sdružení Cervus semilensis, kteří přednesli výstižnou zdravici, zahráli státní hymnu a několik písniček, pasujících k datu 17. listopadu. Dokonce s praporem v čele doputovala jedna „opravdová“ expediční výprava, a to ze Mříčné.
     Co říká pan Hubař na to, kolik v den nejmladšího státního svátku přišlo příznivců nové rozhledny? „Nechtělo se mi věřit, že přijde tolik lidí, plánoval jsem to jako komorní – nebo řekněme obecní – záležitost. Ještě že měli roprachtičtí hasiči, kteří zajišťovali občerstvení, dobrý odhad a velké zásoby. Když mi večer předtím oznámili, že budou dělat sejkory a mají naškrábaný metrák brambor, tak jsem si pomyslel, že to přepískli a brambory budou vyhazovat, tak jim asi něco přidám, aby tolik neprodělali. Když jsem po otvírání odcházel domů, musela mi sousedka dát jednu odloženou sejkoru, abych vůbec ochutnal, jaké byly. Sejkora nezbyla ani jedna. Celou dobu jsem totiž nejedl, byl jsem jako u vytržení, co všechno se děje.“ Pak mu ještě nedá nepřipomenout jeden hezký okamžik toho slavného dne. „Mladý hoch tady z Roprachtic, Jan Nosek se jmenuje, mi věnoval vlastnoručně vyrobený papírový model rozhledny. Na tom by nic nebylo, kdyby ho sám nenavrhl a graficky nezpracoval do podoby vystřihovánky. Navíc ve dvou variantách, složitější a jednodušší. Rád bych ho nechal vyrobit jako vystřihovánku pro děti, kterou bychom chtěli, pokud nám k tomu autor dá souhlas, prodávat jako suvenýr.“ Vystřihovánka je opravdu přesným modelem věže včetně všech trámů a dělení oken. „Další dárek přinesli turisti z Benešova – vyřezávaného Krakonoše. Rozhledna tak už má svého ochránce.“
     Živelně se objevují nové aktivity, které rozhledna přitahuje a mohly by rozšířit kulturní a společenský života vesnice i regionu. Je tu již návrh pořádat tu dvakrát ročně akci, otvírání a zavírání sezony; hasiči by opět přispěli občerstvením. Možná že by se u rozhledny mohly pálit čarodějnice, což se zatím dělá na protějším kopci.
     „Zpočátku mě ani nenapadlo, že by rozhledna tolik mohla lákat i další lidi a akce,“ říká překvapený provozovatel. „Ale přiznám se, že když už stojí, tak se i mě samotnému ta stavba líbí. A budu rád, když lidi přitáhne a všichni z ní budou mít radost. Stavěl jsem, abych mohl říct: Zastav se, člověče, a rozhlédni se, nemusíš jezdit do Afriky, do New Yorku, tady je taky pěkně – a řek´ bych, že líp – než kdekoliv jinde. Tohle místo je neobvyklé tím, že i když jsme rozvinutý kraj, tady v širokém okolí borovice není vidět drát elektrického vedení, to je důležitý moment a na lidi ten svobodný rozhled působí, aniž si to uvědomují. Pokud se návštěvníkům rozhledny podaří povznést se nad všední starosti, bude smysl této stavby naplněn. Mým záměrem bylo i to, aby byl nejen pěkný pohled z rozhledny, ale aby se také dobře dívalo na ni. Mám dobrý pocit z toho, že jsem svoji vizi dokázal realizovat. Velký podíl na úspěchu má moje žena, její pochopení a skromnost. Spousta manželek by nepřikývla na to, že místo zahraniční dovolené nakoupím žulu na stavbu a místo televize mi pomáhala přerovnávat prkna; a moc si to považuju.“ Paní Věra jen podotkne: „Já si jen přeju, aby to všechno muž ve zdraví přežil a ještě tu několik desetiletí pobyl, abychom si tu rozhlednu mohli užít.“
     Ne příliš mnoho lidí se vydá ze všeho pro věc, která je zbytná, nemá jistý výsledek a nikdy se nezaplatí. Ale splnil se tím jeden velký sen a Krkonoším – pan František Hubař se do nich se svojí rozhlednou bez váhání hlásí – přibyla užitečná a krásná stavba, která je tu pro lidi i pro krajinu.   
 
Otevřeno je v zimě v sobotu a neděli od 10  do 15 hodin (pouze za dobré viditelnosti), od 15. června do 15. září denně od 9 hodin  do večera (po dohodě na telefonu 722 121 658 i jindy). Vstupné 20 Kč, děti do 15 let zdarma. viz též www.uborovice.cz

Aktualizováno ( Pondělí, 24. květen 2010 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border