border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2010 arrow Vodopády Pramenného dolu - Pramenný a Luční vodopád
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vodopády Pramenného dolu - Pramenný a Luční vodopád Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Název: Nově vytvořené názvy pro dvojici dříve bezejmenných vodopádů. První je odvozený od názvu Pramenného potoka v Pramenném dole. I to jsou novotvary, z nichž druhý nahrazuje starší, zcela nevhodný název Červenkova (mylně též Červinkova) mulda. Druhý vodopád je na velmi malém, bezejmenném, pravostranném přítoku v tzv. Středním žlabu na svazích Luční hory, od níž je odvozen název Luční vodopád
Poloha: Ve střední části Pramenného dolu, první pravostranné pobočky Dlouhého dolu, 3 km V od Sv. Petra a 1,2 km SZ od Výrovky. Vodopády jsou od sebe vzdálené jen 20 m
Horninové podloží: lokální, ale velmi výrazná tektonická porucha v muskovitických albitických svorech, provázená alterovanou (drcenou) horninovou zónou
Geomorfologický typ: sekundární vodopády, vzniklé selektivní erozí na rozhraní různě tvrdých hornin (tj. pasivně strukturní)
Vodopádový typ: Pramenný vodopád: úklonný vodopád (až nevýrazně kaskádovitý), Luční vodopád: úklonný až kaskádovitý
Horizontální typ: Pramenný vodopád: svazkovitý, Luční: kombinovaný (vějířovitý, žlabovitý i víceramenný
Výška: Pramenný vodopád 7,8 m, Luční vodopád 11,7 m
Šířka: Pramenný vodopád 0,5 (nahoře) – 1,5 m (dole), Luční vodopád 0,3–1,5 m, za vysokých stavů až 4 m
Sklon: Pramenný vodopád 70–75 °, Luční celkový 60 °, hlavní část 65–70 °
Hydrologické poměry: Stálé vodopády, ale s poměrně malý průměrným průtokem: Pramenný okolo 10 l/s (odvozeno) s plochou povodí 0,25 km2, Luční okolo 3 l/s, s plochou povodí 0,08 km2

    Těmito vodopády se přesunujeme do povodí Dolského (Svatopetrského) potoka, který vytváří Dlouhý důl. Ten je čtvrtým z velkých krkonošských údolí, které mají subsekventní směr (tj. shodný se směrem hlavních hřbetů). Na rozdíl od ostatních tří (Mumlavský a Labský důl, Důl Bílého Labe), které jsou vyhloubené v žule, je však jediný na podloží krystalických břidlic. To je zásadní rozdíl, neboť ve svorech, fylitech a ortorulách, které jsou hlavními horninami krystalinika, se projevuje významně role strukturních směrů a břidličnatosti. Jako břidličnatost označujeme husté paralelní plochy, podle nichž se hornina rozpadá v deskovité podobě a obvykle i v menších úlomcích než v případě žuly. Krystalické břidlice jsou nejčastěji různě zprohýbané geologickými tlaky. Rozpad krystalických břidlic a jejich rozdílná odolnost (i v rámci jediné horniny) vůči erozi jsou velmi významně ovlivněné intenzitou břidličnatosti a také jejími směry a sklony vůči směru vodního toku, což se projevuje velmi výrazně právě u vodopádů. Podloží krystalických břidlic je bezesporu jedním z důvodů (vedle charakteru zalednění a celkového sklonu), proč na samotném hlavním údolním toku (Dolském potoce), který teče převážně podélně se strukturními směry, nejsou na rozdíl od výše jmenovaných subsekventních toků žádné vodopády. Poměrně hojné jsou však na většině jeho velmi strmě spadajících, ale bohužel nepříliš vodných přítocích – v horní části údolí hlavně pravostranných, ve spodní naopak levostranných. Některé jsou v I. zóně KRNAP a jsou tak jako tak veřejnosti nepřístupné; téměř k žádnému nevede ani přístupová cesta a proto jsou i prakticky neznámé.
     Vývěr Pramenného potoka na Luční pláni (součást masivu Luční hory) je s výškou okolo 1 515 m nejvýše položeným pramenem naší republiky. Potok spadá po celé své délce velmi strmě (celkový jeho spád je 390 m na vzdálenost 1,3 km). Ve střední části přetíná Pramenný potok v ostrém úhlu tektonickou poruchu s několik metrů širokou polohou alterované (drcené) horniny. Ta je málo odolná proti erozi a proto na ní Pramenný potok vyhloubil výraznou, až mělce soutěskovitou rokli se strmými stěnami, v níž potok nakrátko mění i směr. Právě zde se shodou okolností oba potoky stékají a oba proto ústí rokle visutě přes postranní stěny z tvrdších svorů, i když každý z jiné strany: Pramenný zleva, Luční zprava. Charakter obou stěn je však odlišný, což ovlivňuje i odlišnou podobu obou vodopádů. V přímočaré, strmější levé stěně s Pramenným vodopádem vystupují velmi strmé pukliny, svírající s povrchem skály a tedy i vodním proudem ostrý úhel (tj. směřují proti proudu). To způsobuje v detailu výraznou členitost, populárněji řečeno „hrbolatost“ stěny a tím i silné tříštění vody. Pravá, mírně obloukovitá stěna s Lučním vodopádem je zahloubená do vyššího svahu a spadá naopak po konformních puklinových plochách.
     Pramenný vodopád začíná nahoře mírnou peřejovitou částí, která vyúsťuje v kosém úhlu na hlavní stěnu, po níž potok spadá bez jakéhokoliv erozního zahloubení. Na úpatí je kamenité vývařiště (1–2,5 x 4 x 1 m), v němž se směr toku lomí v téměř pravém úhlu. Vodopád je nesouvisle porostlý vodními mechy.
     Luční vodopád spadá v horní části také v rovině stěny, v dolní se slabě zahlubuje do podloží podél šikmo příčných, strmých puklin. Vedle konformních puklinových ploch v hlavní, horní části se v něm uplatňují nevýrazné pukliny více směrů, které způsobují slabé tříštění proudu. Na úpatí přechází nejstrmější část do peřejovitě kaskádovité části a proto zde chybí i vývařiště.
     Pramenný a Luční vodopád (1 300–1 310 m) patří spolu s Horním Úpským vodopádem k nejvýše položeným vodopádům celé ČR, s nímž a vodopády Labských jam jsou jediné, které se nacházejí nad alpínskou hranicí lesa. S tím souvisí, že jsou nejvíce z našich vodopádů ovlivněné lavinovou činností. Nacházejí se přímo v dráze tradiční lavinové dráhy, jíž sjíždějí laviny z jižního svahu Luční hory téměř každoročně. Ty dokážou v některých zvláště sněžných zimách vyplnit rokli s vodopády sněhem v celé výšce, takže zde potoky při odtávání vytvářejí impozantní sněhové tunely o průměru několika metrů, které u nás nemají obdobu (M. Kociánová, V. Spusta, J. Dvořák, Krkonoše – Jizerské hory 1/2007 a také foto v č. 9/2006) a po úplném odtání sněhu zde zůstávají akumulace strženého kamenitého i zemitého materiálu a zvláště odlámané klečové větve, popřípadě i celé keře.
     Vzhledem k velkému sklonu však jsou na Pramenném potoce ještě další drobné vodopády a nerovnosti. Přímo na dně rokle s vodopády je asi v polovině její délky na dně zaklíněný velký balvan o průměru 1,5–2 m, obtékaný z každé strany po jednom rameni potoka; obě vytvářejí drobné, podélně polopravé vodopádky: vpravo je kaskádovitý (vysoký 1,9 m), vlevo svislý (2,0 m). Tektonická porucha s roklí na spodním konci „uskakuje“ o několik metrů k severu a vytváří druhý, již mělčí a méně výrazný skalní zářez. I do něj potok ústí visutě zleva pravou peřejovitou kaskádou se dvěma rameny. Pravé je vysoké 3,5 m, levé 4,7 m, v dolní části se sklonem až 60 °. Na úpatí je vývařiště, které není zahloubené, ale vzduté hrázkou z balvanů a klečových kmínků, snesených lavinami. Přítomnost drcené poruchové zóny dokazuje i polozavalený, kratičký zbytek staré průzkumné hornické štoličky hned vedle.
     Okolo 200 m dlouhá série málo atraktivních pravých kaskád až krátkých kaskádových soustav je v horní části údolí nad Pramenným vodopádem, ale žádná nemá podobu osobitého vodopádu. Výraznější stupeň je naopak v níže položené části údolí, v místě, kde se potok obloukem stáčí k jihu. Poblíž blokovité skalky, která zde vystupuje ze dna údolí, se objevuje v převážně balvanitém korytě i úsek pevné skály, na němž se nachází 2,3 m vysoký skluzovitý vodopád, stékající po plochách břidličnatosti v šířce 2(–4) m se sklonem 35–40 ° do balvanitého vývařiště.
     Ve své nejspodnější části protíná Pramenný potok pásmo tvrdší horniny, na kterém vznikl zhruba 50 m vysoký a okolo 200 dlouhý strukturní údolní stupeň (v pravém svahu toto pásmo podmínilo vznik též strukturního, skalnatého, hřbítkovitě protáhlého mrazového srubu). Díky němu má Pramenný důl na vyústění do Dlouhého dolu visutý charakter. Stupeň má charakter geneticky sekundární soustavy pravé kaskádovité peřeje, ve strmějších úsecích i peřejovité kaskády, včetně nízkých kaskád; celkem zde lze rozlišit sedm dílčích stupňů. Některé jsou více ovlivněné konformními plochami břidličnatosti, jiné naopak spíše puklinami různých směrů. V převážně skalním korytě se nacházejí plošné i žlabovité erozní ohlazy, erozně-evorzní kotle i nepočetné obří hrnce. Nejvýraznější dílčí peřejově kaskádový stupeň, vysoký 9,5 m (se sklonem 30–35 °) současně zakončuje soustavu na spodním konci. K této závěrečné soustavě vzrůstá průměrný průtok na 30 l/s z povodí 0,75 km2 (odvozeno). Velké laviny Pramenného dolu sjíždějí někdy až k jeho ústí a nad spodní část této soustavy vytvářejí koncovou akumulaci o mocnosti několika metrů (v r. 1992 např. 6 m – viz obrázek ve sborníku Opera corcontica 35/1998 na str. 4). I tady lze proto přepokládat vytváření sněhových tunelů nad kaskádami při jarním tání.
     Pro turistiku nemají vodopády Pramenného dolu žádný význam, neboť se celý nachází v I. zóně KRNAP nepřístupné veřejnosti a jakékoliv turistické cesty se mu vyhýbají; jedinou výjimkou jsou nejspodnější peřejovité kaskády, které lze vidět na vzdálenost několika desítek metrů ze zeleně značené turistické cesty Dlouhým dolem. Pramenný a Luční vodopád (ale ještě beze jmen) jsou poprvé popsané až velmi pozdě v odborné práci V. Pilouse (Opera corcontica 28/1991), na jejímž základě byly zanesené i do mapy 1 : 25 000, a později ještě stejným autorem i v našem časopise (Krkonoše č. 8/1995 a 9/1997).

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border