border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2010 arrow Po stopách "stovkařů"
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Po stopách "stovkařů" Tisk E-mail
Marek Řeháček (řeh)   
     Výrazný vrchol Ještědu jako přirozená rozhledna odnepaměti láká poutníky k výstupu. Bývali však takoví, kteří stoupání na Ještěd povýšili na životní filosofii – na konci 19. století se ze stálých návštěvníků přívětivé Rohanské chaty postupně vytvořila skupina turistů a horolezců, pro které byl Ještěd doslova vším. Vytrvale stoupali na vrchol za každého počasí s jediným cílem: pokochat se přírodou a co nejdříve dosáhnout stovky započítaných návštěv hory. Vzorem jim byl Liberečan Adolf Trenkler, který každodenní chození na Ještěd provozoval jako odtučňovací kůru a v roce 1900 dosáhl úctyhodného čísla 2 000 výstupů. Přestože zlí jazykové tvrdili, že pravidelné stoupání na vrchol je „nemocí“, způsobenou „ještědským bacilem“, který nakonec turisty přivede na psychiatrii, počet milovníků hory toužících po rekordních stovkách návštěv nezadržitelně stoupal. Po dostavění nové ještědské chaty na začátku 20. století vznikla oficiální soutěž „stovkařů“; každý účastník měl ve výčepu na Ještědu svůj půllitr se jménem a počtem dosažených stovek výstupů a nejen to – za dosažené výkony dostával ceněné odznaky z ušlechtilých kovů. Rekordmankou mezi všemi byla Liberečanka Lilly Flassak (původně asi Vlasáková), která během roku 1937 vystoupila na vrchol 709krát; absolutního rekordu 5 000 výstupů dosáhla v roce 1937 Frieda Mandelik, která získala stříbrný stovkařský odznak. Ocenění z ryzího zlata za 10 000 výstupů však nebylo nakonec nikdy uděleno, neboť soutěž stovkařů v době druhé světové války zanikla. Obnovena byla až v roce 2000 Jizersko-ještědským horským spolkem; v současné době tak chodí na Ještěd opět již několik desítek „stovkařů“, z nichž celkem tři již dosáhli úctyhodného tisíce výstupů.

     Na Ještěd se s úctou k výkonům starých „stovkařů“ vydáme jejich tradiční výstupovou cestou. A nebude to po oblíbené trase dnešních turistů – nejkratší trasou vzhůru od dolní stanice lanové dráhy nazývanou lakonicky „pod lany“. Kdo si chce vychutnat náladu starého Ještědu a zavzpomínat na dávné rekordmany, musí jít pěkně zvolna po staré pěšině z liberecké čtvrti Horní Hanychov, která z větší části vede v trase cesty pojmenované po milovníku hor a libereckém patriotovi konce 19. století – Adolfu Hoffmannovi; dodnes se jí říká zkomoleně Hofmanka. Cesta překonává na čtyřech kilometrech poměrně značné převýšení 462 m.
     Modře značená turistická stezka začíná na konečné tramvaje v Horním Hanychově. Stará podhorská ves Horní Hanychov je poprvé připomínaná roku 1560 a již od konce 19. století je díky své jedinečné poloze u paty Ještědu považována za významné středisko turistiky a zimních sportů. Cesta nás vede zástavbou napravo k lesu, odkud je velmi hezký výhled na Liberec a Jizerské hory, právě proto bývá již více jak sto let označováno jako Krásná vyhlídka. Poblíž bývalé stejnojmenné restaurace bývala kdysi cílová zatáčka slavné ještědské staré sáňkařské dráhy, vybudované v letech 1909–11; na dráze spojující vrchol Ještědu s Hanychovem se konala řada mezinárodních závodů včetně mistrovství Evropy. Přicházíme k silnici, pod kterou je dodnes patrný tunel, kterým sáňkaři kdysi při sjezdu projížděli; značka přechází na druhou stranu silnice a vstupuje do lesa, kde jsou dochovány trosky novější sáňkařské dráhy.
     Stoupáme smrčinami až k místu, kde z hlavní silnice odbočuje vlevo tzv. Televizní cesta, lesní silnička s novým povrchem, poněkud kuriózně pojmenovaná podle účelu, kterému slouží v době skokanských závodů – směrem k můstkům po ní přijíždějí televizní přenosové vozy. Při vstupu do lesa se vpravo doslova krčí polosuchá Mariánská studánka; její jméno není původní, bylo přeneseno z lesa napravo, kde se kdysi v podmáčených svazích nacházely silné prameny, podchycené a napájející vodovod v dnešní liberecké čtvrti Horní Suchá. Pár metrů od studánky stojí v lese kříž připomínající lesníka Josefa Dvořáka, kterého zde v šedesátých letech 20. století ranila při přípravě stromečků pro předvánoční Liberec mrtvice.
     Pokračujeme dále strmým stoupáním po lesní stezce v hlubším úvoze, okolo jsou takřka na každém kroku patrné světlé úlomky bílého křemence – kamene, který tvoří vrchol Ještědu. Po vystoupání houštinami až k ještědské silnici, která spojuje sedlo Na Výpřeži s vrcholem Ještědu, se před námi objeví vlevo mohutná křemencová skalní skupina Vířivé kameny, svým členitým charakterem a ostrými hroty vzdáleně připomínající alpské štíty; jednotlivé věže proto nesou také „alpská“ jména – Matterhorn, Breithorn, Lyskamm či Monte Rosa. Vířivé kameny byly na přelomu 19. a 20. století ještě coby Wirbelsteine jednou z kolébek libereckého horolezectví; stopy magnesia a pár nových háků dokazují, že zde dnes lezou spíše rekreační lezci, kterým Vrblíky, jak se skalám také říkávalo, slouží obdobně jako umělá lezecká stěna.
     Modře značená stezka stoupá k vrcholu územím, které bylo roku 1996 vyhlášeno za Přírodní památku Terasy Ještědu, pozoruhodnou mj. i několika křemencovými kamennými moři. Na Ještědskou silnici se cesta napojí bezprostředně pod vrcholem Ještědu, na který vede krátká odbočka mezi klečí. Protáhneme se posledními metry horského lesa a jsme na vrcholu hory, jejíž tvar udává proslulý televizní vysílač s hotelem, dokončený roku 1973 podle návrhu libereckého architekta Karla Hubáčka – dnes národní kulturní památka, u které se uvažuje o zařazení na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Starou tvář Ještědu připomíná hraniční Rohanský kámen z roku 1838 a ještědský kříž – svaté znamení zde poprvé zaznamenané již roku 1737.
     Pokud nám počasí přeje, můžeme z Ještědu přehlédnout téměř třetinu Čech a velkou část sousedních oblastí v německé Horní Lužici a polském Dolním Slezsku. Za opravdu dobrých podmínek je odsud viditelný i žižkovský vysílač v Praze. Zpátky do Liberce se můžeme – podobně jako to činili staří „stovkaři“ - vypravit opět po Hofmance. Pokud tak učiníme, máme na konečné tramvaje v Hanychově „v nohách“ celých 8 km a téměř tisícovku překonaných výškových metrů.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border