border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2010 arrow Čílovi
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Čílovi Tisk E-mail
Jan Stejskal   
     Kdyby byly dějiny k lidem vstřícnější, psali bychom tady o Čílových z Nové Paky především jako o uměleckém rodu. A ačkoli ani jejich výtvarný přínos podkrkonošskému regionu není zanedbatelný, existují i další důvody, proč si jejich životy připomenout. Generál Antonín Mikuláš Číla je nositelem nejvyššího státního vyznamenání České republiky in memoriam a jeho bratr Otakar se jako jeden z mála lidí zapojil do I., II. i III. odboje. Po roce 1948 rodina upadala v nemilost a tvrdě ji postihly komunistické represe.
 
     Celý rod Čílů se v Nové Pace začíná výrazněji projevovat kolem roku 1850. Starému panu Čílovi porodila první žena pět dětí, a když zemřela, oženil se s druhou, která mu jich dala dalších devět. Z nich se druhý nejstarší Antonín narodil v roce 1883, po absolvování místních škol chodil na keramickou školu v Bechyni a později vystudoval umprum v Praze. Jako učitel kreslení a tělocviku se vydal do Ruska, kde se usadil v Oděse. Dařilo se mu, založil tam Sokol a jako funkcionář tohoto spolku byl prý představen i carovi. Když v srpnu 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Rusku válku, začala v Kyjevě vznikat Česká družina, která byla vůbec první naší zahraniční jednotkou vzniklou po vyhlášení války. Vstupovali do ní Češi, kteří už žili v Rusku delší dobu, přičemž mnozí z nich dosáhli jistého postavení, jež jim zajišťovalo slušné příjmy. Přesto se rozhodli toho všeho zříci a riskovat své životy a veškeré jmění ve prospěch rodné země. Zároveň tím ale demonstrovali svou loajalitu carovi, protože jinak by mohli být jako rakouští poddaní internováni a deportováni na Sibiř. Hned na počátku, kdy mělo být ještě dlouho nejasné, jak celý konflikt pro Čechy dopadne, se do této dobrovolné armády přihlásil i Antonín Číla.
     28. září 1914 legionáři slavnostně světili prapor České družiny a postupně se začali zapojovat do bojů. Hned v jednom z prvních měl prý Antonín Číla namále. Na rozvědce kdesi v Haliči mu cinkla o závěr pušky nepřátelská kulka, urazila ho a sama se odrazila stranou. Když pak ruským spolubojovníkům ukazoval, že potřebuje novou pušku, a vyprávěl, co se stalo, prorokovali, že se mu do konce války už nic nestane. Netušili, jak daleko osud jejich předpověď překoná.
     V prvních letech Antonín Číla bojoval jako řadový voják s ruskou armádou, ale roku 1916 byl určen důstojníkem pro výcvik. Jednu ze svých slavných bitev svedli legionáři v roce 1917 u Zborova. „Můj otec u Zborova velel rotě, která byla určena do zálohy,“ vzpomínal v roce 1994 v článku Michaela Borovičky Říkali si bratře Antonínův syn Jiří Číla. „Byl stále ,na šišardě‘, na pozorovatelně chráněné železným plátem s průzorem. Jeden dělostřelecký granát vybuchl tak blízko, že ho tlaková vlna srazila do zákopu, kde zůstal ležet. Mezi mužstvem vypukla na chvíli panika, křičelo, že Číla je mrtvej, ale on se zvedl a volal zase na ně, že ještě ne!“ Svou jednotku pak sice bez rozkazu, ale zato úspěšně vedl do útoku. V případě neúspěchu mohl skončit před vojenským tribunálem, jemu se však risk podařil. Za bolševického povstání bojoval u Čeljabinska, Jekatěrinburku a na dalších místech, v roce 1919 vedl československý pluk, který hájil bezpečnost na sibiřské magistrále, o rok později velel při ústupu vojsk od Krasnojarska. Antonín Číla byl také posledním legionářem, který v Irkutsku místní moci předal tzv. zlatý poklad, tedy několik desítek vagonů zlata, které legionáři zabavili.
     Po absolvování sibiřské anabáze se přes Honolulu, Panamu a Gibraltar vrátil domů. Po čase se stal velitelem pěší brigády ve Vysokém Mýtě, v roce 1923 pak byl jmenován generálem a později velitelem hradní stráže. Do penze odešel roku 1938, na konci války se ale ještě účastnil Pražského povstání. Stejně jako za 2. světové války byli legionáři tabu i po roce 1948. Muži, kteří vydrželi pro svobodu své země snášet obrovská příkoří, patřili k prvním nepřátelům obou totalitních režimů. Antonín Číla se stal mluvčím Kruhu starodružiníků a jako takový se podílel na organizování mnoha legionářských setkání. Mimo jiných akcí se legionáři sledovaní estébáky s železnou pravidelností scházeli 7. března a 14. září u Masarykova hrobu, aby se poklonili památce svého velitele. Někteří pak končili u výslechu, většinou se to však snažili brát s nadhledem. Když se třeba vraceli z Lán, kde je Masaryk pohřben, stavovali se v hospodě Na Slovance, a jelikož je tam následovali i tajní, občas jim legionáři z legrace nabízeli, aby se svezli rovnou s nimi autobusem a nečekali na služební volhu. Ohromná vnitřní síla a až dojemná věrnost, s jakou se ještě v pozdním věku v Lánech scházeli, ovšem nechávaly estébáky zcela chladné a nic jim nebránilo, aby si Antonína Čílu pozvali k výslechu ještě v jeho 98 letech. Toho roku byl vzrůstem malý generál u Masarykova hrobu naposledy. Po návratu z dlouhého výslechu se mu doma udělalo zle a prodělal lehkou mrtvici. Antonín Mikuláš Číla (druhé jméno Mikuláš přijal v Rusku, když přestoupil na pravoslaví) zemřel v roce 1983 poté, co dosáhl věku neuvěřitelných sta let. Jeho zásluhy o republiku ovšem nebyly zapomenuty a v roce 1998 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád bílého lva, tedy vůbec nejvyšší státní vyznamenání České republiky.

     Malířem se stal i mladší Antonínův bratr Bohumír, jenž byl znám především jako restaurátor a mezi díly, na jejichž opravě se podílel, bychom našli třeba Hynaisovu oponu Národního divadla, Maroldův panoramatický obraz Bitva u Lipan nebo pražský orloj.
     Výtvarné nadání od mládí prozrazoval i jejich další bratr Otakar, jenž se v Nové Pace narodil v březnu 1894. Po absolvování povinné školní docházky se vyučil v Mühlově malířské dílně a v roce 1913 nastoupil na akademii, školu ale dokončil až ve 20. letech po návratu z ruských legií. Jeho zpáteční cesta ovšem nevedla přes Tichý oceán jako u ostatních ruských legionářů, ale díky státnímu stipendiu se do Československa vracel přes Čínu, Hongkong, Singapur, Barmu a Indii. Na nesmírně dobrodružné cestě poznával vzdálené národy a místa, které zachycoval na množství skic a maleb. Doma pak celou kolekci z cesty zpracovával. Po vystudování se věnoval portrétní praxi, zvěčnil například ministra financí Vavro Šrobára, ale také albánského krále Ahmeta Zogua. Ten si Čílu zřejmě oblíbil, protože ho do Albánie pozval ještě dvakrát, a malíř se účastnil dokonce jeho svatby. Vedle několika portrétů Ahmeta Zogua nebo jeho ženy vytvořil také nejvyšší albánské vyznamenání. Otakar Číla pilně maloval i doma a během 20. letech 20. století uspořádal velké množství výstav. Ve 30. letech pak koupil vilu od Otty Kretschmera a přestěhoval se zpátky do Paky. „A když zemřel malíř Lolek, který maloval srnčí a lovnou zvěř,“ vzpomínal v roce 2000, tedy rok před svou smrtí, Otakarův syn Vratislav Číla, „tak to otec začal malovat. Udělal si myslivecké zkoušky, měl i svůj revír a tam chodil, pozoroval zvěř a začal ji malovat.“
     Klidné roky ovšem netrvaly věčně, přišla 2. světová válka. Otakar Číla se okamžitě zapojil do odboje, spolupracoval s Obranou národa a v době packé revoluce byl okresním vojenským velitelem. Jenomže po roce 1948 upadla rodina v nemilost a všechny tyto skutečnosti se komunisté snažili zamlčet. Tím se ale nenávist nevyčerpala.
     „V roce 1949 nás celou rodinu zavřeli,“ vypravuje Vratislav Číla. „Mě kvůli tomu, že jsem se zapojil do protistátní činnosti. Otce, že byl otec, no tak ho sebrali, a s ním sebrali i matku a bráchu, všecky. A barák propadl státu.
     Soud probíhal v Hradci Králové. Původně jsme měli být souzení jako novopacká skupina, bylo nás tady asi šestadvacet. Ale když měl být soud, tak jsme se ráno dozvěděli, že byl odročen. A později jsme se dozvěděli, že v tu dobu byla taky pochytána skupina v Hradci Králové, takže nás sloučili dohromady. Bylo nás souzeno třiasedmdesát najednou. Soud jsme potom měli od 26. června 1950 v Hradci Králové a rozsudek byl vynesen 8. července. A jelikož to bylo po vykonání trestu smrti doktorky Horákové, tak u nás žádný trest smrti nebyl. My jsme na ní vlastně ‚vydělali‘, ona byla popravena 27. června 1950.“
     Po komunistickém uchopení moci v roce 1948 vznikla na Novopacku odbojová skupina, jejímž byl Vratislav Číla členem. Jak se ale ukázalo, její založení bylo od začátku v režii Státní bezpečnosti.
     „Skupinu založil příslušník Státní bezpečnosti Jan Šmída, krycím jménem Baron. A ten celou skupinu dirigoval, říkal, co by se mělo a co nemělo atd. Na základě toho byla celá skupina stále pod kontrolou Státní bezpečnosti. Když nás potom sebrali, tak o všem věděli, nebylo co utajit. On nás nabádal, on chtěl vyhodit v Pace železniční tunel, přinesl výpočet, kolik je potřeba dynamitu a kam se to má uložit. Jenže k tomu nedošlo. Ale u soudu jsme byli souzení za to, že jsme to udělali,“ vzpomínal Vratislav Číla.
     Otakar Číla, jenž byl odsouzen na dvacet let těžkého žaláře, se po zatčení nervově zhroutil, ve věznici vážně onemocněl a v roce 1958 musel být pro špatný zdravotní stav propuštěn. 
„Když se vrátil, byly pro něho začátky kruté. Neměl kam jít, protože barák v Pace zabrali esenbáci, tak bydlel rok u své sestry, která byla vdova, v Praze. Pokoušel se malovat, ale brzy přestal.“ Snažil se vydělat si malováním, protože byl ale v roce 1948 vyškrtnut ze Svazu československých umělců, hrozila mu Státní bezpečnost, že pokud bude něco prodávat, půjde znovu za mříže. Žádal tedy o znovupřijetí do svazu, jehož byl členem od založení, ovšem soudruzi ho odmítli s tím, že prý jeho obrazy lidem nic neříkají. „Dostal důchod 600 korun, no s tím nemohl v Praze vyžít,“ pokračuje Vratislav Číla. „V roce 1969 se tedy přestěhoval do Paky, já jsem barák od státu zase koupil a on v něm měl ateliér, kde maloval. Zajímavé ale bylo, že když byl v legiích, tak se dělil o jednu pryčnu s generálem Svobodou, který se potom stal prezidentem. A otec za ním několikrát byl, žádal ho o pomoc – nikdy nic.“
     Své si ale užil i Vratislav Číla. „Já jsem byl zatýkán jako mladistvý, měl jsem návrh i na trest smrti a potom jsem jako mladistvý dostal dvaadvacet roků. A dvanáct jsem si odseděl. Byl jsem na Prokopu a na Svatopluku ve Slavkově, potom na Nikolaji, to byl Jáchymov. Tam jsem byl šest roků a odtamtud mne odvezli na Pankrác, kde sháněli techniky. Odvezli mne do Opavy, kde bylo technické oddělení. A tam jsme kreslili plánky fabrik, já jsem dělal třeba elektriku pro pražský zimní stadion, Moravolen Šumperk, Optimit Odry, Gramofonové závody Litovel. No a pak v roce 1960 v květnu byla amnestie, na mě se ale nevztahovala pro výšku trestu. Následkem té amnestie se však celé oddělení prakticky rozpadlo a mě odvezli na Pankrác, kde bylo podobné oddělení. Měl jsem tam jít už dřív, ale zjistili, že tam je zavřený táta, takže jsem tam být nemohl.
Nejhorší ale bylo, jak pro tátu, tak i pro mě, že když jsme se z kriminálu vrátili, tak nás nechtěli nikde zaměstnat. Tehdy byl zákon, že kdo nebyl zaměstnán, je příživník, takže mně zas začali vyhrožovat, že mě znova zavřou. Ale já opravdu nemohl o práci nikde zavadit, i když mám vysokou elektro, tak jsem se prostě nemohl nikde upíchnout. Tak jsem nejdřív dělal s popeláři a potom jsem začal dělat elektrikáře v Jednotě – jezdil jsem po prodejnách a hospodách a opravoval elektriku. A to jsem dělal prakticky až do roku 1989, kdy jsem šel do důchodu. Platy tehdy – já jsem měl 6,20 na hodinu. Vězením mi neuznali školu a do zahraničí jsem vůbec nesměl.
     Nebylo to jednoduché. Kdyby aspoň člověk …(pan Číla se v hovoru na delší dobu odmlčel – pozn. aut.) Když jsem se vrátil ven, tak jsem si říkal, že jsem se snad opravdu měl v kriminále lépe, protože jsem se měl kde vyspat, dostali jsme najíst, dělal jsem tam nějakou práci, a když jsem přišel domů, nikde jsem nemohl žádnou sehnat, teď všelijaké výhrůžky ze všech stran…“
     Nadaný bratr Vratislava Číly odjel v roce 1945 studovat do Cambridge jadernou fyziku. Stejně jako každý rok se i v létě 1948 vrátil na prázdniny domů, do Anglie se ale znovu podíval až za pár let. V roce 1949 ho zavřeli s ostatními, on však byl pouze v Černém Dole, kde občas dostával dovolenou. Z kriminálu utekl a podařilo se mu i překročit státní hranice. „Dostal se do západního Německa a pak do Anglie, kde dostudoval jadernou fyziku. A pak se dostal do Ameriky a ještě dneska dělá na mysu Canaveral. Je konstruktérem raketoplánů. Je tam, píšeme si takhle, ale nechce se vrátit,“ vzpomínal v roce 2000 Vratislav Číla.
     Malíř Otakar Číla, jenž prošel I., II. i III. odbojem, prodělal první infarkt v roce 1968, po další srdeční příhodě o čtyři roky později zůstal upoután na lůžko. Ranami života zlomený muž zemřel v březnu 1977 a Nová Paka tenkrát přišla o malíře, jehož obrazy jsou tady velmi oblíbené.
     V rodu bychom ale našli ještě nejméně jednu zajímavou postavu, která do něho svou tuhou věrností pěkně zapadá. Bratrem dědečka Vratislava Číly byl rakouský generál Antonín Fejfar, se svým knírem typická figura Paky z přelomu 19. a 20. století. Když měl být tento muž povýšen na generála, musel být jmenován do šlechtického rodu. A pasoval ho sám František Josef II. Od té doby se pak v písemnostech objevoval jako generál Antonín Fejfar von Neupak.
     „To byla zajímavá věc,“ říká Vratislav Číla. „Potom se sešli v rodině dva generálové, jeden rakouský a jeden československý. A teď strýc Toník, co byl v legiích, do druhého strýce vandroval, aby hned po vyhlášení republiky přešel jako generál do naší armády. A strejda Fejfar říká: ‚Toníku, nezlob se, já jsem přísahal Františku Josefovi.‘“


Tento článek je mírně upravenou kapitolou z knihy Novopacko – Portrét paměti a srdce, kterou v prosinci loňského roku vydal Jan Stejskal. K dostání je v regionálních knihkupectvích, zejména v Nové Pace.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border