border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2010 arrow Vodopády v údolí Labe, Malého Labe a Čisté
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vodopády v údolí Labe, Malého Labe a Čisté Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Paradoxně k bohatství vodopádů ve třech dolech na nejhořejším Labi (Labském, Bílého Labe a Dlouhém) je v ostatních krkonošských částech povodí této řeky naopak chudé. V postranních svahových údolích labského údolí pod Špindlerovým Mlýnem je mimo Labských peřejí v Labské soutěsce (Studeném koleni) známý pouze jediný drobný vodopád, a to na Krahulčím potoce na stejné lokalitě. Na druhé straně je však v Krkonoších určitým unikátem: je totiž jedním ze dvou zdejších – ne-li úplně jediným – poloumělým vodopádem.
 
Vodopád Krahulčího potoka
     Krahulčí potok je krátký a strmě spadající levostranný svahový přítok Labe, stékající od enklávy Zadních Struhadel a ústící do Labe ve Studeném koleni, jen necelých 200 metrů nad zdejším výrazným ohybem silnice a horní z peřejí na Labi. Podíváme-li se na mapu, vidíme určitou nelogičnost ve směřování jeho toku, neboť teče z větší části proti směru toku Labe a stáčí se k němu teprve na samém konci svého údolíčka. Krátké svahové přítoky horských řek většinou spadají vlivem rychlé eroze k hlavnímu toku co nejkratší, tzn. spádnicovou linií, anebo vlivem směru postupu zpětné eroze se mírně stáčejí ve směru toku hlavní řeky. Pokud je tomu jinak, jako u Krahulčího potoka, má to nějakou konkrétní příčinu, nejčastěji strukturní (vložky tvrdších hornin nebo celkovou orientaci strukturních směrů), nebo tektonickou (směry poruch a zlomů apod.). V našem případě způsobuje odklon Krahulčího potoka ve střední části toku nejdříve mírně rozšířená vložka měkčích svorů mezi okolními tvrdými ortorulami (nejen lidé, ale i vodní toky se snaží využít co nejvíce cesty nejmenšího odporu), a v dolní výběžek pruhu mimořádně tvrdých ortorul, které tvoří na protilehlém (pravém) břehu Labe přímo významné skalní pásmo Žalského Kozího hřbetu a také v krátkém úseku odtlačuje tok samotného Labe z jeho jinak prakticky výlučného severo-jižního směru mezi Špindlerovým Mlýnem a Vrchlabím. Svým koncovým výběžkem přechází i na levý břeh Labe a ovlivňuje směr Krahulčího potoka, který se stáčí k Labi až na okraji tohoto pruhu ortorul. Tvrdé ortoruly podmiňují spolu s rychlou hloubkovou erozí Labe, že i zde vzniklo vyvýšené ústí (zmiňované již v předešlých dílech). Na něm jen několik metrů od koryta Labe a přímo vedle tělesa silnice vznikl kaskádový vodopád.
     Typologicky představuje schodovitou až peřejovitou kaskádu. Dosahuje výšky 8,1–8,3 m (nahoře nestejný začátek), šířky 0,5–2,5 m a sklonu okolo 35 °. Poměrně malá hodnota sklonu je ovlivněná pěti mezistupni (z nichž nejníže položený je až 3 m dlouhý), ale některé dílčí skoky jsou i svislé. Schodovitý charakter je podmíněný výraznou, místy až kvádrovitou odlučností podložní ortoruly. Na podobě vodopádu se uplatňují hlavně strmé až svislé k toku příčné a naopak horizontální nebo častěji subhorizontální pukliny, sklánějící se proti směru toku – to způsobuje, že na mezistupních se tvoří mělké skalní tůně. Horní hrana je zčásti nepravá, neboť zprava se nasouvají na volné balvany, které ji člení výškově i půdorysně (celkem čtyři ramena, z toho dvě nepravá). Dolní hrana je ostrá do vývařiště, ale zcela jistě umělého.
     A zde se již dostáváme k poloumělému charakteru dnešního vodopádu. Příroda mu nadělila „nešťastnou“ polohu, neboť se ho přímo dotýká hlavní údolní komunikace, při jejíž výstavbě došlo nutně k jeho pozměnění. Dnes již nezjistíme, zda to bylo na etapy, tj. poprvé již při dávné výstavbě první cesty do Špindlerova Mlýna a podruhé při její zásadní modernizaci v 60.–70. letech minulého století, nebo – a to pravděpodobněji – jen při oné druhé. Každopádně jeho strmější (55 °) spodní část vysoká 3,9 m je proto paradoxně i „atraktivnější“, ale téměř jistě uměle odlámaná, aby se zvětšil profil silničního mostu bezprostředně pod úpatím. Jelikož je však z obou stran sevřená opěrnými zdmi a vývařiště končí již přímo pod mostem, vychází tato atraktivita dosti nazmar. Opěrné zdi lemují silnici i obě strany od můstku, a tak je vodopád jen v jakési proluce mezi nimi a jeho turistický význam je proto problematický, nebo spíše téměř žádný.
     Umělé vodopády tvoří specifickou a podle způsobu vzniku dosti různorodou skupinu. V podmínkách naší republiky jsou poměrně hojné, ale převážně v reliéfových podmínkách pahorkatin. Obvykle jsou však uměle vytvořené celé, a to od samého počátku. Kaskáda Krahulčího potoka, která byla naopak původně celá přírodní celá a teprve později lidským zásahem přešla do podoby napůl původní (nahoře) a napůl umělé (ale pouze upravené a při zachování zhruba v původní výšce, nikoliv tedy zcela nově vytvořené), je tedy v tomto smyslu celkem vzácnou výjimkou.
     Průměrný průtok vodopádu je okolo 30 l/s z povodí zhruba 1 km2 a v létě není, zvláště při vysoké vegetaci na březích, příliš zajímavý. Z mostu na hlavní komunikaci je však velmi dobře viditelný i přístupný, neboť u něj lze i zaparkovat (pokud si ovšem nevyberete dobu hlavního náporu do Špindlerova Mlýna). V dosahu vody je převážně porostlý vodními mechorosty. Vodopád není nikde zmiňovaný ani není v turistických mapách.

Vodopády Klínového potoka
     Také v povodí Malého Labe je vodopádů poskrovnu, přestože tu nechybí četná údolí s velkým sklonem dna. Za pozornost zde stojí jen samotné obě zdrojnice Malého Labe, a to Klínový potok (dva vodopády) a Kotelský potok (jeden).
     Oba významnější stupně Klínového potoka jsou soustředěné v jediném krátkém úseku horního toku nad ústím Friesovy strouhy, několik set metrů nad koncem asfaltové cesty údolím. Zde se výrazně zvětšuje sklon toku a v korytě vystupují podložní muskovitické chloritické svory. Horní stupeň má podobu pravé peřejové kaskády o výšce 4,4 m, šířce 0,6-4 m a sklonu 25 °. Je sekundárního typu, neboť vznikla na střídání různě kompaktních, a tedy i odlišně odolných partiích horniny. Významnou roli tu mají výrazné strmě až svisle ukloněné plochy břidličnatosti i pukliny, přibližně příčné ke směru toku, která vytváří na březích deskovitě členěné skalní výchozy a také i početné pruhy a hnízda sekrečního křemene. Její horní i dolní hrany jsou jednoznačné, vymezené tůněmi – spodní představuje kosodélné skalní vývařiště vymezené puklinami (2 x 4 x 1 m), pouze na odtoku i balvanité. Také uprostřed kaskády je jedna členitá skalní tůň se skalními výstupky. Nad i pod tímto stupněm má koryto balvanitý charakter.
     Menší atraktivitu stupně způsobenou malým sklonem vyvažují početné obří hrnce až kotle vyhloubené v podloží a také erozní skalní ohlazy, oboje překvapivě dokonalé na tak malém horském toku.
Asi o 250 metrů níže po toku, těsně nad ústím Friesovy strouhy (20 m) se nachází druhý izolovaný stupeň. Ačkoliv je nižší (2,3 m), má vodopádovější vzhled kvůli většímu sklonu 30–50 ° (nestejné v různých spádnicových liniích). Je 3–4 m široký, splývavého až skluzovitého typu, při levém břehu až drobně kaskádkovitý. Jeho vzhled je však neobvyklý, a to nejen v krkonošských poměrech, ale v rámci celé republiky. Uprostřed jeho plochy vystupuje zaobleně vypuklé, erozí ohlazené žebro skalního podloží, po kterém se voda vějířovitě rozlévá v tenké vrstvě do stran. Role puklin je s výjimkou levé kaskádovité strany zanedbatelná (zde jsou svislé příčné pukliny), stejně jako břidličnatosti. Horní hrana je souvislá v celé šířce 3 m, zaoblená, ale vzhledem k výše položené skalní tůni jednoznačná. Na úpatí vytváří celkem tři dílčí vývařiska, navíc v různých výškových úrovních. Dvě postranní (z každé strany jedno) jsou o 40 cm výše, vymleté ve skále s výraznými znaky evorze a pod hladinou jsou zde i přímo obří hrnce. Společné velké vývařisko je skalně kamenité, s rozměry 8 x 2–3 x 0,7 m. Vodopád je z levé strany ohraničený 3 m vysokou suchou zdí údolní cesty. V dosahu vody je téměř souvisle porostlý vodními mechy.
     Průměrný průtok u vodopádů dosahuje asi 110 l/s z povodí 3,2 km2. Jejich turistický význam je nezaslouženě malý, jistě i proto, že údolím vede pouze neznačená cesta. Nacházejí se však ve III. zóně KRNAP, proto je možné sestoupit i přímo k nim, i když jsou dobře vidět (zvláště dolní) přímo z této cesty. Vodopády jsou uvedené v souvislosti s obřími hrnci pouze v jediné odborné práci V. Pilouse (1976) a návazně byl horní stupeň vyznačený i do mapy Krkonoš 1 : 25 000 (jako Obří hrnce; Klínový potok je tu však v novém vydání v rozporu se všemi staršími mapami i historickým pojetím vyznačený jako Malé Labe).
     Asi o jeden kilometr níže přitéká do Klínového potoka zprava bezejmenný, málo vodný svahový potůček z Kopřivníku. Na svém vyvýšeném ústí vytváří asi 10 m vysokou pravo-nepravou kaskádovou soustavu, z velké části zanesenou volnými balvany, kmeny, větvemi i listím, které vodní proud dělí na drobná ramena a celkově snižují její atraktivitu. V horní části je na skalním podloží i její nejvyšší, téměř svislý pravý skok, vysoký 1,5 m. Kaskáda je zajímavější pouze při tání sněhu a povodňových stavech.

Vodopád Kotelského potoka
     Na Kotelském potoce, druhé zdrojnici Malého Labe se nachází jen jediný vodopád na horním toku, ve strmě spadajícím úseku necelý jeden kilometr pod spodním okrajem enklávy Zadních Rennerovek a asi 300 metrů SZ od kóty Kotel (944 m).
     Sekundární vodopád je součástí série převážně pravých peřejí až kaskádových peřejí v zářezu se strmými svahy, zleva i skalnatými. Nachází se na podloží muskovitických albitických svorů, ale pro jeho vznik byla určující jejich tvrdší partie, která tu protíná zářez napříč. Vyznačuje se téměř svislým sklonem ploch břidličnatosti i puklin, a vytváří proto na výšku postavené deskovité skály, které vystupují nejen přímo ve vodopádu, ale ještě nápadněji ve stěnách mrazového srubu v levém svahu. Je kaskádovitého typu, dosahuje výšky 2,6 m a sklonu 60–70 ° v různých liniích. Vytváří 2–3 výraznější ramena podle stavu vody o celkové šířce 3,5 m. Vodopádová stěna je málo členěná, protože v ní dominují již zmíněné příčné, svislé a s vodopádem konformní puklinové plochy. Stěna je navíc souvisle pokrytá vodními mechy, které zcela ukrývají případné další, podružné pukliny. Horní hrana je jednoznačná a zřetelná, jelikož se nad ní nachází skalní tůň a z jejího okraje voda přetéká přímo do vodopádu. Dolní okraj je také ostrý, ale zdvojený do dvou skalních vývařišť. Dvě levá ramena končí v poněkud výše položeném, malém skalním, pokud lze pro zvířenou vodu posoudit evorzním vývařišti (1 x 0,4 m), ze kterého voda teprve přepadá přes erozně ohlazený práh do hlavního, nepravidelného vývařiště (2 x 3 x 0,7 m), pod nímž ještě následuje 0,6 m vysoká kaskádka. V roce 2007 však padl při vichřici přímo přes vodopád mohutný buk, který ho poněkud zakrývá.
     Průměrný průtok vodopádu je okolo 65 l/s z plochy povodí 1,9 km2. Navzdory malé výšce patří k nejhezčím krkonošským vodopádům, ale jelikož se nachází ve zcela opomíjené partii Krkonoš, je jeho turistický význam nezaslouženě malý. Je volně přístupný, protože se nachází se ve III. zóně KRNAP, ale sestup přímo k němu do strmé rokle je dosti nesnadný. Od zatáčky svážnice na západním okraji Kotle (944 m) je možné pokračovat po nepoužívaném starém a zanikajícím chodníku v pravém svahu směrem proti proudu potoka a z něj se spustit přímo svahem k vodopádu. Stejně jako v předešlém případě zmiňuje literatura vodopád jen jednou (V. Pilous, 1976) v souvislosti s obřími hrnci v korytě a na základě této skutečnosti je jeho poloha vyznačená i v mapě 1 : 25 000 (jako obří hrnce).

Kaskády Čisté
     Dvě drobné kaskády se nacházejí i na horním toku Čisté, nejvýchodnějším přímém krkonošském přítoku Labe, a to nedaleko sebe v Černém (někdy též nazývaném Stříbrném) dole. Najdeme je v prostoru bývalých dolů u tzv. Berghausu, kde se dnes nachází i hornická naučná stezka, nad ústím Shnilé vody, prvního pravostranného přítoku. Tok se zde v úseku dlouhém asi dva kilometry vyznačuje mimořádně velkým sklonem se sérií převážně nepravých peřejí a drobných kaskádek, neboť tu sestupuje ze zarovnaných povrchů nižší úrovně na Černohorské rozsoše do hlubokého erozního údolí. S ohledem na tuto skutečnost i složité geologické poměry (odrážející se i v někdejší hornické činnosti v tomto prostoru) je spíš překvapivé, že se tu pravých vodopádových stupňů nachází tak málo a že jsou tak malé.
     Výše položený vodopád se nachází přímo v prostoru starých dolů, v zářezu pod silničkou, nedaleko nad jejím můstkem. Na pravém břehu bezprostředně nad vodopádem lze ještě rozeznat úpatí někdejší důlní haldy (dnes převážně rozvezené a zarůstající) na malé enklávě Berghausu. Vznikl na prahu tvrdších, kompaktnějších svorů. Typologicky je to sekundární, z větší části pravá vějířovitá kaskáda. Její výška je 2,5 m, z čehož spodních 1,7 m je pravých na podložní skále, a zbylých 80 cm nepravých přes ucpávku z nanesených a zaklíněných balvanů na horní hraně. Šířka kaskády dosahuje 0,4–3 m a sklon 45 °. Poměrně velká šířka v dolní části je způsobena štěpením na tři rozbíhavá ramena; co se týče průtoku, tak je výrazně největší rameno při pravém břehu. Vodopádová stěna je silně vícesměrně rozpukaná (bez dominantních puklin) a v důsledku toho členitá až výběžkovitá a ještě více se člení uchycenými volnými balvany na drobných mezistupních. Horní hrana je obloukovitá přes balvany, ale jednoznačně ji určuje výše položená tůň, která je jimi hrazená. Na úpatí se nachází skalně-balvanité vývařisko (6 x 4 x 1 m). Povrch vodopádu je ostrůvkovitě porostlý vodními mechorosty.
     Druhá kaskáda se nachází asi o 250 metrů níže, přímo pod parkovištěm, kde je začátek naučné stezky a asi 30 metrů nad ústím Shnilé vody. Dno údolí zde šikmo protíná pruh tvrdších ortorul, s výrazně kvádrovitě blokovitou odlučností podle dvou směrů svislých puklin (110 ° a 175 °). V koutě, který vzájemně svírají, vznikla kaskáda vysoká 2,1 m, široká 0,5–1,5 m a se sklonem 50 °. Kaskáda je tedy výrazně sekundární, pasivně strukturní geneze. Je pravá na skalním podloží, i když volné balvany na březích navozují zdání opaku. Horní hrana se dvěma rameny je ostrá, úpatí (již jen jedno spojené rameno) také, ale má charakter mírně ukloněné skalní plotny, na níž se vpravo od proudu nachází i obří hrnec, vyplněný štěrkopískem. Koncové, skalně kamenité vývařiště (5 x 6 x 1 m) se nachází až o 3 m dále, pod peřejemi na jejím konci. Kaskáda je nesouvisle porostlá vodními mechy, místy otlučenými erozí.
     Průměrný průtok v kaskádách dosahuje okolo 150 l/s z plochy povodí 4,4 km2. Jejich turistický význam je s ohledem na malou výšku i nepříliš atraktivní vzhled malý, i když jsou snadno dostupné z blízké a poměrně frekventované silničky (a současně modře značené turistické trasy); zvláště horní je z ní i dobře vidět. O horní kaskádě není dosud známá žádná zmínka, spodní je v souvislosti s obřími hrnci zmíněná V. Pilousem (1976); v mapách však zakreslené nejsou.

Aktualizováno ( Pátek, 14. květen 2010 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border