border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2010 arrow Horní Úpský vodopád
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Horní Úpský vodopád Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Název: Podle toku, na kterém se nachází. Přívlastek „Horní“ sice použil poprvé již J. K. E. Hoser (1804), poté však nebyl dlouho prakticky vůbec používaný, protože Dolní Úpský vodopád o jeden kilometr dále po toku byl literaturou téměř ignorovaný. Přežíval však v ústním podání a teprve v 60. letech minulého století byl znovu oživený pro exaktní rozlišení obou vodopádů. Jako patrně první český pramen celý tento název uvádí turistická mapa až z roku 1970 (Kartografické nakladatelství, 1. vydání)
Poloha: V severozápadních svazích karu Úpské jámy v závěru Obřího dolu, na nejhořejším toku Úpy, asi 700 metrů pod jejím prameništěm v Úpském rašeliništi. Spadá pod Úpskou hranou a svojí erozí vytvořil úzce amfiteátrovitou, tzv. Úpskou rokli. Nachází se téměř přesně 1,5 km východně od Luční boudy a naopak 1,5 km západně od vrcholu Sněžky
Horninové podloží: porfyrická biotitická žula
Geomorfologický typ: Primární, visutý vodopád skandinávského typu na rozhraní dvou typů reliéfu: vrcholového zarovnaného povrchu (etchplénu neboli holoroviny) a velmi strmého svahu přehloubeného ledovcového údolí, přesně řečeno jeho karového závěru
Geologické faktory: Intenzivně vícesměrně rozpukaná žula; na rozdíl od některých vodopádů Labského dolu se tu však jen nevýrazně uplatňuje kvádrovitá odlučnost podle puklinového systému LQS
Vodopádový typ: Kaskádovitý, úsekovitě se znaky úklonného, na mezistupních jen
 peřejovitě kaskádovitý
Horizontální typ: Vzhledem k velké výšce nejednotný, převládá závojově vějířovitý charakter
Výška: 129 m (1 363–1 234 m), tj. druhý nejvyšší v republice. Za zmínku stojí, že nadmořskou výškou horního začátku představuje současně i nejvýše položený vodopád naší republiky
Šířka: Při velké výšce silně proměnlivá. Za nízkých stavů jen 1-2 m ve více drobných ramenech, která se za vyšších stavů spojují v jednolitý proud, široký 3-6 m (-8).
Sklon: Celkový 49 °, ale silně proměnlivý (viz podélný profil)
Hydrologické poměry: Stálý, ale málo vodný vodopád (okolo 15 l/s, odvozeno), s plochou povodí 0,3 km2

     Vodopád se nachází pouhých 400 metrů pod prameny Úpy. Ta nemá žádný konkrétní pramen, ale sbírá své vody ze zcela drobných stružek na téměř rovném povrchu Úpského rašeliniště na plošině vrcholového zarovnaného povrchu (etchplénu) a teprve při jeho okraji začíná vytvářet v humolitech úzké příkopovité koryto se svislými i převislými stěnami, místy téměř skryté ve vegetaci. Ještě před dosažením Úpské hrany přijímá vějířovitě několik dalších, podobných příkopovitých koryt, čímž se vodnost zvětšuje, a zvýšená erozní schopnost se projevila vyhloubením poměrně širokého zářezu v eluviálních zvětralinách. Ten má profil písmene „V“, směrem se po toku stále prohlubuje a zvětšuje a na jeho dně začínají vystupovat stále více i žulové balvany. Nachází se v něm i dodnes dobře zachovalá dva metrý vysoká a deset metrů dlouhá hrázka z žulových kvádrů i s přemostěnou propustí, ale neznámého poslání. Mohla plnit jak hrazenářské účely, tak podobně jako u vodopádů Pančavy a Labe mohla být plánována k navyšování vody pro turistické účely. V druhém případě však neexistují žádné údaje, že by došlo až k realizaci záměru. V místě, kde zářez protíná linii Úpské hrany, je hluboký okolo 15 metrů)
 a sklon dna činí zhruba 10 °.
     Tím, že se tok zářezovitě zahlubuje již desítky metrů před linií hrany, se snižuje nejen celková výška vodopádu, ale k lomu sklonové křivky dochází dlouhým a pozvolným obloukem s nejednoznačným horním začátkem vodopádu. To je zásadní rozdíl od Pančavského vodopádu, který je jinak stejného typu, ale postrádá zářez a jeho horní hrana je proto ostrá a jednoznačná. Příčina je v rozdílné odlučnosti žuly: u Pančavy převládá dokonalá a výrazně kvádrovitá odlučnost ve velkých blocích, která je výrazně odolnější proti postupu zpětné eroze, zatímco vícesměrně a hustě rozpukaná žula, zvětrávající v drobnějších úlomcích v prostoru Úpy, podléhá erozi rychleji. Ze stejných příčin je i sám vodopád Pančavy jen podstatně méně zahloubený do okolního svahu a Úpský v něm naopak erozí vytvořil atypický, strmý, žlabovitý amfiteátr.
     Pro mírný, jen pozvolna se zvětšující sklon koryta je obtížné stanovit horní začátek vodopádu. Pro jednoznačnost a určení výšky je za něj proto vhodné považovat místo, kde voda definitivně vytéká z balvanitého koryta na podložní skálu (krátké skalní úseky jsou však již i výše), byť i nepravé kaskády na balvanech mají podstatě stejný sklon. Vodopád je členěný dvěma poměrně málo výraznými mezistupni s mírnějším sklonem. Vodopádová stěna je díky hustému rozpukání (puklinami mnoha směrů, ale žádné nejsou výrazněji dominantní) silně členitá a hrbolatá, ale jen s nízkými výstupky, takže vytváří sice velmi početné a téměř souvislé, ale vesměs jen drobné kaskádky bez jakýchkoliv vyšších svislých skoků, jaké jsou například v Pančavském vodopádu. Tato členitost také vyvolává štěpení proudu na více úzkých ramen téměř v celé výšce vodopádu, čímž mu dodává mezi všemi českými vodopády zcela osobitý vzhled. Skalní stěna vodopádu je v dosahu vody porostlá jen ostrůvkovitě vodními mechy a také hnědými řasami, na výraznějších výstupcích vodopádové stěny mezi jednotlivými rameny se uchycují i trsy travin.
     Na úpatí stěny zapadá vodopád přímo do balvanité výplně dna spodní části Úpské rokle. Příležitostně se tu vytváří malá tůňka (s průměrem okolo 1,5 m) vzdutá nanesenými kameny, kterou ale nelze považovat za skutečné úpatní vývařisko. Ta vytváří atypický, velmi dlouhý a úzký náplavově osypový kužel, spadající svahem (v horní části se sklonem až 35 °, dolů se stále pozvolna zmenšuje) až na dno Úpské jámy v délce 0,5 km; jeho materiál je však polygenetický, vytvářený vedle eroze i lavinami, drobnými svahovými procesy a mrazovým zvětráváním okolních skal.
     Vodopád je po vodopádech Pramenného dolu nejvíce u nás ovlivňovaný lavinovou činností, která v tomto prostoru snižuje i alpínskou hranici lesa, proto se nachází celý nad ní. Úpská rokle leží v jedné z nejfrekventovanějších lavinových drah v celých Krkonoších (V. Spusta- M. Kociánová, Opera Corcontica 1998), které zde sjedou někdy i vícekrát (známé maximum je čtyřikrát za zimu). Ty vytvářejí v úpatním klínu vodopádové stěny díky lokálnímu zmenšení sklonu podloží i několik metrů mocné sněhové akumulace (s velmi rozdílnými výškami v jednotlivých zimách podle počtu a charakteru lavin). Na jaře při odtávání sněhu padající voda někdy vyhloubí v tomto firnovém kuželu atraktivní, vertikální sněhovou propast i několik metrů hlubokou, z jejíhož dna odtéká i dál sněhovým tunelem; v našich podmínkách je tento jev, známý u některých velehorských vodopádů, zcela unikátní. Lavinová akumulace se při dalším táním bortí a vznikají zde sněhové mosty přes potok. Tyto úpatní sněhové akumulace, často (podle typu lavin) na povrchu téměř souvisle kryté vrstvou strženého kamenitého, zemitého i drnového materiálu však současně v době nejvyšších průtoků snižují celkovou „vizuální“ výšku vodopádu.
     Pod vodopádem stéká přes levou (severní) stranu Úpské rokle slabá sezonní až periodická stružka (v sušších obdobích se měnící jen ve skap), která na svislé až převislé stěně tvoří nepatrně vodný vodopád, vysoký asi 35 metrů. Vzhledem k častým stoupavým vzdušným proudům v Úpské rokli se pak v takovém čase mění v jediný náš dokonalý, tzv. „kouřící“ vodopád, kdy je jeho voda vynášená silným větrem zpět zpátky vzhůru do svahů (viz V. Pilous, Krkonoše 3/1991) a vůbec nedopadá na úpatí. Efekt kouřícího vodopádu může trvat i celé hodiny, ale při jednotlivých poryvech větru i pouhé minuty. Vzhledem k nepatrnému množství vody je však téměř nemožné tento efektní úkaz podchytit fotograficky. Přesto by si pro svoji unikátnost v našich podmínkách zasloužil i samostatný pomístní název Kouřící vodopád. V zimě za silných mrazů naopak vodní prach snadno zmrzá a vodopád se mění v atraktivní ledopád, který je spolu s ledopády na skalních stěnách Labského dolu a Klíče u Nového Boru nejvyšší u nás. Po obou stranách Kouřícího vodopádu stéká po stěnách několik dalších stružek, ale ještě slabších, a pokud tečou jen po ukloněném skalním povrchu, nemohou ani vytvářet „kouřící“ efekt.
     Turistický význam vodopádu je navzdory jeho velké výšce malý, a to i v minulosti, kdy byl volně přístupný. Bylo to dané jak jeho nepatrnou vodností po většinu roku (atraktivní je jen v době tání sněhu počátkem května, zatímco v létě, v době hlavní turistické sezony, je jen málo zajímavý), tak jeho odlehlou polohou, které se s ohledem na velmi strmé skalnaté svahy v okolí vyhýbaly i jakékoliv turistické trasy. Dnes, nehledě k dosti obtížnému výstupu k němu přímo silně kamenitým terénem skrytým navíc pod hustým vegetačním krytem, se nachází v I. zóně KRNAP, a je z tohoto důvodu veřejnosti nepřístupný. Návštěvníci ho proto mohou vidět jen ze vzdálenosti téměř jednoho kilometru z modře značené cesty od Kovárny k bývalé Obří boudě, anebo dokonce 1,5 km z vrcholu Sněžky; v obojím případě má zvláště v letní sezoně jen neatraktivní podobu úzkého bílého proužku.
     Vodopád sice uvádějí již staré prameny, ale přesto mu, nejspíše právě pro malou vodnost a obtížnou dostupnost, věnovaly nesrovnatelně menší pozornost než vodopádu Pančavy a Labe. První ho zmiňuje také již monografie J. K. E. Hosera (1804), který ho označením „obern Fälle der Aupe“ zcela jednoznačně odlišuje od Dolního Úpského vodopádu. Mapa téhož autora z roku 1806 je i nejstarším kartografickým podkladem, kde je zakreslený. Stručně ho zmiňuje i nejstarší česká práce K. Kořistky (1877), dokonce i s výškovým údajem 150–180 metrů, tedy poněkud nadsazeným, Durych (1897) mu věnuje jedinou, a navíc silně zkreslující zmínku, že „Úpa pod prameny tvoří mohutný slap“ (vysoký ano, ale mohutný v žádném případě). Podobně krátce ho zmiňuje i J. Demuth v trutnovské vlastivědě (1901), který uvádí výšku 150 metrů. O tom, že nikdy nedosáhl popularity obou známých západokrkonošských vodopádů, svědčí i to, že některá pozdější turistická a regionální literatura ho neuvádí vůbec. Zato ale nechybí v žádné práci o našich vodopádech obecně (J. Čížek 1947, V. Král 1960, J. Rubín 1986, J. Vítek 1986, M. Janoška 2008) a samozřejmě ani v těch věnovaných speciálně Krkonoším (V. Pilous 1971, Krkonoše 1979, 1980); nejpodrobnější charakteristiku podává V. Pilous (Opera Corcontica 1989).
     V této souvislosti je třeba zmínit rozlišení Horního a Dolního Úpského vodopádu (o kterém si řekneme příště). Je poněkud paradoxní, že nejexaktnější je vůbec nejstarší pramen (Hoser), který se výslovně zmiňuje o dvou vodopádech: horním (obern) a dolním (untere nebo též zweite). Další, novější prameny mluví ale již jen o jediném vodopádu, přičemž je vesměs myšlený tento horní (nutno však říci, že jiné neuvádějí vodopády na Úpě prostě vůbec). Jednoznačné rozlišení a definitivní pojmenování dvou samostatných vodopádů Úpy je však poměrně novodobá záležitost, možná překvapivě datovaná až do sedmdesátých let minulého století (V. Pilous 1971); souběžně byly autorem názvy poprvé zanesené i do turistické mapy nakladatelství Kartografia 1970 (1. vydání).
     Ve starších turistických mapách (i v mapové příloze F. J. Jiraseka /1907/) je však zanesený vesměs právě jen horní z obou vodopádů. Co se zobrazení vodopádu týče, nejstarší jsou již na kolorovaných leptech Antona Balzera (1794), a to dokonce dvakrát z různých úhlů (H. Pichler a kol., 1993). Na obou však je jen jako malá součást okolní krajiny a navíc – u Balzera spíše výjimečně – nepříliš realisticky zachycený (z toho na jednom jen v pozadí za Dolním vodopádem). V dalších desetiletích však na něj umělci ve srovnání s Labským a Pančavským vodopádem jakoby „zanevřeli“ a začíná se objevovat až mnohem později v éře fotografie a ještě ve srovnání s nimi spíše výjimečně.
Vlastimil Pilous

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border