border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2010 arrow Dolní Úpský vodopád
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Dolní Úpský vodopád Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Název: Podle řeky, na jejímž horním toku se nalézá, a polohy, ve které je situovaný (zhruba jeden kilometr pod Horním Úpským vodopádem). Přestože označení „zweite“ nebo „untere“ použil poprvé již Hoser (1894), později upadlo v zapomnění a v žádných oficiálních podkladech se neužívalo. V češtině byl v literatuře a mapách definitivně zaveden až v sedmdesátých letech minulého století, i když v ústním podání se užíval již dříve (viz předchozí díl seriálu o Horním Úpském vodopádu).
Poloha: 4 km na severozápad od centra Pece pod Sněžkou, v horní části Obřího dolu; vodopádový stupeň tvoří předěl mezi karem Úpské jámy a trogem (ledovcovým údolím) vlastního Obřího dolu
Horninové podloží: Porfyrická biotitická žula s výraznými aplitovými žílami. Vedle vícesměrného až nevýrazně kvádrovitého rozpukání se zvláště v dolní části výrazně uplatňuje i exfoliace (exfoliační puklinové plochy)
Geomorfologický typ: Primární vodopád na ledovcovém stupni na přikontaktní tvrdší partii žuly, v místě někdejšího ledopádu. Jeden z pouhých dvou vodopádů tohoto typu v ČR (spolu s Labskými kaskádami v Labském dole), nepočítáme-li nevýrazný a geneticky kombinovaný Malý Labský vodopád
Vodopádový typ: Jako celek peřejovitě kaskádová soustava, s dílčími úseky a stupni
 kaskádovitými, nebo naopak skluzovitými (plotnovitými)
Výška: Celková 45 m (1 031-986 m n. m.), z toho nejstrmější kaskádový stupeň 7 m
Šířka: Velmi proměnlivá od 0,5–8 m (–10), nejstrmější kaskádový stupeň 4–5 m ve dvou hlavních ramenech
Sklon: Celkový 18 °, bez nejhořejších, více izolovaných stupňů 20 °, nejstrmější kaskádový stupeň 45–60 ° (nestejné v celém profilu)
Hydrologické poměry: Stálý vodopád s poměrně vyšším ročním průtokem okolo 80 l/s (odvozeno) a relativně vyrovnanými stavy, při ploše povodí 1,9 km2

     Ledovcový stupeň, na kterém vodopád vznikl, je strukturního původu, tj. vznikl na tvrdším pruhu horniny při kontaktu žul a krkonošského krystalinika. Ten podmínil i vznik dalších strukturních reliéfových forem po obou stranách vodopádu, vzniklých tzv. selektivní erozí. Vpravo je to Čertův hřebínek, vlevo svahové žebro Rudníku a také samotný masiv celé Sněžky. Kontakt je provázený i skarnovým zrudněním, na kterém vzniklo jedno z nejvýznamnějších krkonošských rudních ložisek s početnými historickými důlními díly. Přímo v pravém břehu spodní části vodopádu se nachází krátká průzkumná štolička, další deprese po zavalené štole je jen o něco dále v úpatní části protějšího, levého svahu.
     Vodopád začíná v místě, kde Úpa přechází z polygenetických balvanitých zvětralin na dně Úpské jámy na pevné skalní podloží. V něm vytváří zprvu erozní skalní zářez, do kterého původně spadala pravou kaskádou. V současné době jsou na horní části zářezu vzpříčené dva balvany nejspíše murového původu (s osami až 3 m dlouhými), které odtlačují tok na levou stěnu, tvoří tak sekundárně pravou kaskádu, s výrazným vývařiskem na úpatí (6 x 3 x 0,6 m). Pod ním následují 7 metrů dlouhé peřeje, které teprve přecházejí do strměji ukloněné souvislejší soustavy.
     Celá souvislá část soustavy délku okolo 150 metrů a člení se na dvě zřetelně odlišné části v závislosti na charakteru puklinových systémů. V horní části se uplatňují pukliny více směrů, přičemž jednotlivé dílčí výškové stupně a podstupně předurčují strmé až svislé, k vodnímu proudu příčné i šikmo příčné pukliny více směrů. Proud má v této části tendenci štěpit se na více ramen vytvářejících i dílčí, kratší skalní žlaby (kde se tok výrazně zužuje), které naopak vznikly erozí na podélných puklinách se směrem proudu. Na vzniku drobných tůněk a dílčích vývařišť se podílejí pukliny obojího charakteru. Ve spodní části naopak jednoznačně dominují s tokem konformně ukloněné exfoliační puklinové plochy, na kterých je vodní proud více jednolitý.
     Uvedené rozdíly v charakteru rozpukání v obou částech se projevují i na odlišné podobě břehů – v horní části jsou vyšší a skalnaté (vzniklé hlavně na podélných strmých puklinách), v dolní nízké a ploché (téměř v rovině řečiště) na konformních plotnách.
     Nejvýraznější stupeň celé soustavy je zhruba uprostřed její délky. Hned pod ním protíná žulové podloží dlouhá skalní průrva, vytvořená erozí na velmi výrazné, šikmo příčné, svislé puklině (5/90 °). V ní se celý tok zužuje za průměrných stavů na pouhého 0,5 metru. Spodní část vodopádu stéká již pouze po výše zmíněných konformních žulových plotnách, které tvoří dvě úrovně lavicovatění. Spodní lavice, vystupující v horní části ploten, má drobně hrbolatý povrch, zatímco nadložní, vystupující až v nejspodnější části celého vodopádu, naopak hladký; u té je navíc zajímavý způsob recentního erozního „odlupování“ poměrně tenké lavice, postupující směrem dolů a ještě dalšího ohlazování unášenými štěrkovitými splaveninami. Tuto část plotny protíná nápadná, barevně odlišná aplitová žíla, která vzhledem k větší tvrdosti a odolnosti k erozi i mírně vystupuje z jejího povrchu. Na úpatí plotny přímo zapadají do koncového vývařiska (7 x 10 x 1,2 m), které je sice převážně balvanité, ale plotny dosahují až k jeho dnu. Pod ním již pokračuje balvanito-kamenité koryto v mocných náplavech horní části Obřího dolu, vyznačující se překvapivě malým sklonem. Takové střídání strmých a velmi plochých partií dna je příznačné pro ledovcová údolí.
     Vodopád je v dosahu vodního proudu ostrůvkovitě porostlý vodními mechy. V prostoru spodních ploten je jich více na hrbolatých partiích než hladkých, kde však je zase větší zastoupení zelených řas. Na některých místech sledují úzké proužky mechů nápadně průběh puklin.
     Celý vodopád se sice nachází v linii dráhy nejdelší známé krkonošské laviny z Úpské jámy, které však až k jeho úpatí sjíždějí jen zcela výjimečně za dlouhou řadu let (naposledy v roce 1956), a samotný vodopád proto neovlivňují. Dokonce ani vůbec největší krkonošské mury (zemní laviny), které sjely ze svahů Sněžky (zvláště v roce 1897) a vytvořily své hlavní akumulace na dně Úpské jámy těsně nad ním, ho dlouhodoběji neovlivnily, i když je velmi pravděpodobné, že část kamenitého i organického materiálu byla následně splavena až do vodopádu. Pozdější povodně však tento materiál téměř beze zbytku odstranily. Pouze zaklíněné velké balvany vytvářející sekundárně pravý, nejvýše položený stupeň celé soustavy, se uplatnily dlouhodoběji.
     Vodopád je poměrně snadno dostupný, přesto však nemá téměř žádný turistický význam, protože se nachází v I. zóně KRNAP, a je proto veřejnosti nepřístupný. Navíc ho z velké části skrývá okolní vysoký les, takže je viditelný jen omezeně z modře značené cesty z Pece pod Sněžkou k bývalé Obří boudě (v úseku pod bývalou Kovárnou).
     Vodopád poprvé zmiňuje již J. K. E. Hoser (1804) jako „untere Aupafall“, ale sám upozorňuje, že co se sklonu týče, zaostává za ostatními známými vodopády Krkonoš. To je nejspíše i důvod, proč se o něm nezmiňují další regionální autoři, neboť ho za vodopád ani nepovažovali. Totéž platí i pro starší mapové podklady (německé i české), ve kterých není zanesený. A tak je znovu uváděný teprve po více než jednom a půl století v pramenech věnovaných přímo krkonošským vodopádům (V. Pilous 1971, 1979, 1980 a nejpodrobněji ve sborníku Opera Corcontica 1989); souběžně s první prací byl znovu autorem zanesený i s celým názvem do turistických map. Údaje z nich přejímá nejnověji M. Janoška (2008), ale bez jakýchkoliv nových informací.
     Víceméně podobná situace je i co se týče historických zobrazení. Vodopád zobrazil poměrně detailně na kolorovaném leptu již A. Balzer (1794), na kterém lze dokonce rozlišit i odlišnou podobu horní a spodní části vodopádu a hospodářské využívání okolí vodopádu (které je, bez ohledu na uměleckou manýru, v této době velmi pravděpodobné). Po něm ho můžeme vidět ještě zdálky (ale zato se zřetelně podchyceným údolním ledovcovým stupněm, přes který vodopád spadá) na barevné litografii E. W. Knippela (mezi roky 1848–1868), pak ale následuje dlouhý hiát, po němž již nastupují fotografie; teprve v posledních desetiletích ho však nalezneme v různých publikacích častěji, a je i vděčným objektem kalendářů a pohlednic.


Aktualizováno ( Pátek, 16. červenec 2010 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border