border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2010 arrow Vodopády Modrého dolu
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vodopády Modrého dolu Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Modrodolský vodopád
Název: umělý novotvar podle Modrého dolu, v němž se nachází
Poloha: v závěru Modrého dolu, v prostoru tzv. Sedmiroklí, na krátkém pravostranném,
bezejmenném svahovém přítoku Modrého potoka, který se vlévá Úpy ve spodní části Obřího dolu
Horninové podloží: muskovitické albitické svory s vložkami erlanů
Geomorfologický typ: sekundární vodopád na obnažené tektonické poruše protínající strmý svah
Geologické faktory: tektonická porucha provázená drcenou (alterovanou) polohou
Vodopádový typ: jako celek kaskáda, ve spodní části svislý vodopád
Horizontální typ: jako celek vějířovitý, ve spodní části závojovitý
Výška: nestejná 9–10,5 m s ohledem na nerovné úpatí
Šířka: 1,5 m (nahoře) – 4–5 m při úpatí
Sklon: jako celek 75 °, spodní dvě třetiny 85–90 °
Hydrologické poměry: stálý tok s poměrně nízkým ročním průtokem (okolo 10 l/s, odvozeno), ale i tak převyšujícím povrchovou plochou povodí jen 0,1 km2. Ve skutečnosti je průtok navyšovaný dvěma poměrně silnými prameništi výše ve svahu, jejichž infiltrační plocha je s určitostí výrazně větší.

     Vodopád se nachází na poměrně nezvyklém místě, které však souvisí s geologickými poměry celého Modrého dolu. Nápadně přímočarý průběh velmi strmého a po celé délce nečleněného pravostranného svahu, výrazná příčná asymetrie (levé svahy z Českého hřbetu jsou zhruba čtyřikrát vyšší než pravé ze Širokého hřbetu) i přítomnost starých důlních děl svědčí pro tektonický původ údolí i jeho pravého svahu. Jednu z dílčích, přímočarých poruch tohoto svahu, protínajících svah mírně šikmo k vrstevnicím a provázenou navíc drcenými horninami přeťal v samotném závěru údolí svahový potůček, svou hloubkovou erozí ji prohloubil a jednostranně otevřel spádnicovým směrem. Na protiproudném okraji této deprese, tvořeném kompaktnější, a tudíž tvrdší horninou vznikl proto vodopád. Na podobné poruchy jsou často vázané zrudněné polohy, čemuž by nasvědčoval i drobný výklenek vlevo od úpatí vodopádu v místě, kde porucha vykliňuje do svahu, přičemž nejspíše představuje pozůstatek po historickém hornickém průzkumu.
     M. Janoška (2008) uvádí, že vodopád je „učebnicovým příkladem vodopádového typu visutého údolí…“, který je „…málokde tak dokonale vyvinutý“. Tím však Modrodolský vodopád skutečně není, a učebnicově dokonalým už vůbec ne. Autorovy spekulace zde – jako v řadě dalších případů – prozrazují nepochopení geomorfologických poměrů. Ani celková reliéfová situace Modrého dolu, ani kratičký, v celé délce mimořádně strmý přítok (se sklonem okolo 25 ° nad i pod vodopádem) na tektonickém svahu nemají s pojetím visutých údolí nic společného. Vodopád se nachází v nevýrazném, díky průběhu poruchy asymetrickém („šikmém“), skalním amfiteátru. Horní hrana vodopádu je povlovná, pod ní je nestejně (2–4 m) vysoká kaskádovitá část, která se teprve přes ukloněnou hranu lomí do svislé, závojovité části. Nejvýraznější pukliny vodopádové stěny s výraznou břidličnatostí zapadají strmě proti směru toku (115/60 ° k JJZ), a vytvářejí tak drobné výstupky, které tříští proud na jednotlivé stružky a způsobují i poměrně velkou šířku jinak málo vodného vodopádu. Na úpatí dopadá voda na ukloněný skalní povrch po puklinových plochách (s výškovým rozdílem 1,5 m v celé šířce vodopádu), po kterém se stáčí doprava a bez vývařiska přechází do desetimetrového peřejovitého úseku, zakončeného 1,5 metru vysokou kaskádkou. Pod ní již pokračuje jen balvanito-kamenité koryto, byť velmi strmé, až k osmdesát metrů vzdálenému ústí do Modrého potoka. Horní, kaskádovitá část vodopádu je porostlá silným, ale ne úplně souvislým polštářem vodních mechorostů, spodní jen ostrůvkovitě, ale na dílčích převisech i s výběžkovitými záclonkami, vytvářejících za nižších stavů jednotlivé čůrky. V roce 2007 (nejspíše při vichřici Kyrill) se na horní hraně vodopádu vyvrátil jeden starý a jeden mladší smrk i s kořenovými baly a zřítily se na dno amfiteátru, kde téměř zakryly úpatní práh.
     Směrem proti toku pokračuje potok soustavou peřejí a nízkých kaskádek na dně mělkého a poměrně širokého svahového zářezu. Dvacet metrů nad vodopádem se stékají dvě drobné zdrojnice, z nichž menší pravá vytváří na skalním stupni (nejspíše strukturním, na partii kompaktnější horniny) 3,9 m vysoký úklonný vodopád, široký 60–140 cm, ale s prosakem vody ještě až 1,5 m na obě strany a sklonem 60 °. V celé šířce je porostlý zcela souvislým kobercem mechorostů o tloušťce až 20 cm (spolu s odumřelými spodními vrstvami), jaký nemá mezi našimi vodopády obdobu. Proto ho označuji samostatným jménem Mechový vodopád. Skalní podloží v jeho stěně vůbec nevystupuje, takže není zřejmý ani jeho charakter. Dominantním druhem je zde játrovka kýlnatka zvlněná (Scapania undulata), v menší míře je zastoupený i mech klanozubka bahenní (Dichodontium palustre). Koberec se vyznačoval sytě zelenou barvou, ale v roce 2008–9 byl při některé povodni silně erozně poškozený a na většině plochy byla vegetativní část mechorostů stržena. Vodopád tak ztratil svoji zcela originální krásu i zbarvení a dnes v něm převládá hnědá barva odumřelých částí rostlin. Při regenerační schopnosti mechorostů se sice nejspíše jedná jen o dočasnou záležitost, ale obnova do původního stavu může přesto trvat i několik let. K charakteristice vodopádu lze doplnit, že nahoře začíná zřetelnou hranou a dole končí ostrým úpatím do balvanitého, velmi nepravidelného, malého vývařiska (1 x 1 x 0,2 m).
     Druhá, vodnatější levá zdrojnice stéká po strmém svahu, ale netvoří žádné vodopádové stupně. Výše se štěpí na další dvě vidlicovitá ramena; obě vznikají nedaleko v samostatných a poměrně silných prameništích v různé výškové úrovni. Právě ty významně přispívají k celkové vodnosti a poměrně vyrovnanému vodnímu režimu Modrodolského vodopádu.
     Oba vodopády se nacházejí ještě v lesním pásmu, i když porosty kleče se nacházejí již těsně nad oběma zmíněnými prameništi. Přímo v bezprostředním okolí obou vodopádů i pramenišť však převládá parkový charakter lesa, s ostrůvky nezalesněných ploch.
     Modrodolský vodopád patří k nejhezčím vodopádům Krkonoš a Mechový zase k nejosobitějším. Přesto nemají žádný turistický význam, neboť se nacházejí v nepřístupné, I. zóně KRNAP, nevedou k nim žádné komunikace a ani nejsou vidět z žádného veřejnosti přístupného místa.  
     I když byl vodopád samozřejmě místním obyvatelům dobře známý, poprvé byl popsaný až velmi pozdě, a to krátkou zprávou v našem časopise V. Pilousem (Krkonoše 7/1982), tehdy ještě beze jména. Na základě této zprávy byl následně zanesený, již i s nově vytvořeným názvem, také do turistické mapy 1 : 25 000. Poté ho zmiňuje již jen M. Janoška (2008), jeho údaje jsou však převážně buď nepřesné, nebo přímo zcela nesprávné, takže vnášejí do veřejnosti jenom zmatek.
Kaskády Modrého potoka
Modrý důl se nachází ve výrazně visuté pozici vůči Obřímu dolu, do kterého zprava vyúsťuje. Výškový rozdíl jejich dna je přes 80 metrů, a proto zde vzniká výrazná nerovnost, kterou Modrý potok překonává sérií drobných stupňů, dlouhou téměř 450 metrů. Visuté údolí Modrého potoka vzniklo sice také ledovcovou činností jako v případě poboček Labského dolu (Pudlava, Dvorský potok, viz Krkonoše – Jizerské hory č. 7 a 8/2009), ale samotný vývoj i výsledná podoba jeho údolního, a tedy vodopádového stupně je od nich odlišná.
U Modrého dolu se sice obecně také předpokládá zalednění v ledových dobách, ale vzhledem k absenci jakýchkoliv výraznějších znaků (erozních i akumulačních) se pouze dohadujeme, jaký mělo rozsah a podobu. Téměř jisté však je, že bylo poměrně málo rozsáhlé a těleso ledovce končilo výše v údolí, takže se nespojoval s neporovnatelně větším ledovcem Obřího dolu. Proto měl Modrý potok před soutokem pozici extraglaciálního (tj. nezaledněného, nebo přesněji mimoledovcového) toku s mnohem menší erozní silou, a ledovec Obřího dolu proto dno svého údolí oproti němu silně prohloubil. Touto „erozní složkou“ je Modrý důl víceméně shodný s údolími Pudlavy a Dvorského potoka, ale další vývoj je odlišný. Mohutný ledovec Obřího dolu se v tomto prostoru potoka stáčí k východu, a proto na vnějším „odstředivém“ svahu, právě v místě vyústění Modrého potoka, „vytlačil“ mohutnou postranní morénu (bezkonkurenčně největší morénové těleso v celých českých Krkonoších), a důsledkem toho Modrý potok dnes stéká právě po ní. V tom je i zásadní rozdíl oproti Pudlavě a Dvorskému vodopádu, jejichž vodopády jsou pravé na podložní skále, zatímco Kaskády Modrého potoka jsou nepravé, druhotné, na volných morénových blocích a balvanech. Jsou tak současně jediným typem této geneze mezi všemi nepravými vodopády v Česku.
Jak již název ukazuje, mají Kaskády Modrého potoka jako celek dnes charakter série až soustavy nepravých peřejí, drobných kaskádek až nevysokých svislých skoků na jednotlivých blocích. Ty jsou v souhlase s polohou ledovce Obřího dolu tvořeny jak žulou, tak krystalickými břidlicemi, zvláště svory. V nejhořejší části jsou zastoupené i bloky pocházející z mrazově destruovaných skal na pravostranném výběžku z pravého svahu. Celá soustava je vysoká okolo 80 metrů (přesné vymezení je kvůli pozvolnějšímu vyznívání nahoře i dole prakticky nemožné) a má průměrný sklon 12 °, úsekovitě ale až 25 °, a dílčí skoky jsou i svislé. Její nejvyšší stupně jsou v místech horního, a naopak dolního zakončení soustavy, kde se nacházejí v korytě i největší koncentrace nejrozměrnějších balvanů (s osami dlouhými mezi 3–40 metry). Nejvyšších a nejvýraznějších, svislých, nebo alespoň velmi strmých stupňů je celkem pět a jejich výšky (ve směru po toku) jsou 2,1–2,3 m (nestejná výška jediného ramene), 2,1 m a 1,5 m (oba těsně nad sebou), 2,3 m a 1,3 m (oba tyto poslední již na dohled od Stěžerské boudy v Obřím dole). Vůbec nejatraktivnější je nejvýše položený (tj. první) z uvedených stupňů, nejen pro svou výšku, ale i největší vodnost, neboť tvoří jediné rameno. Naopak poslední dva stupně nepřetínají koryto v celé šířce, ale vznikly jen na jednotlivých ramenech, přičemž jejich další paralelní ramena mají jen peřejovitý ráz. Šířka koryta je vzhledem k jeho balvanitému charakteru velmi proměnlivá (běžně i několik metrů), ale jednotlivá ramena mezi balvany jsou široká jen od několika decimetrů do 1,5 m. Tůně, které se nacházejí v korytě, nejsou skutečnými erozními vývařisky, ale jen zatopenými depresemi mezi balvany. Horní polovina soustavy se nachází v poměrně hlubokém (10–25 m) erozním zářezu profilu ve tvaru písmene V, který směrem dolů téměř vyznívá, ale v dolní části se koryto opět erozně zahlubuje až o tři metry.
     Vodnost Modrého potoka zde dosahuje již poměrně vysoké hodnoty (okolo 130 l/s, odvozeno) s povodím 3,2 km2 a vzhledem k rozsáhlým sněhovým polím v horní části povodí si udržuje vysoké hodnoty dlouho do jara. Celá soustava je ukrytá ve vzrostlém lese.
     Turistický význam Kaskád Modrého potoka je poměrně malý, neboť jsou – byť nezaslouženě – prakticky neznámé, mimo jiné i proto, že přímo k nim nevedou žádné turistické cesty (leží ale v jejich nevelkém trojúhelníku) a skrz les nejsou odnikud vidět. Soustavou probíhá po délce hranice mezi II. a III. zónou KRNAP a její pravý břeh je proto veřejnosti přístupný. Je však nutné postupovat přímo terénem, v horní části i poněkud obtížnějším. Žádné prameny ani zprávy se o nich nezmiňují a nejsou zanesené ani v mapách.

Aktualizováno ( Pátek, 3. září 2010 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border