border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2010 arrow Hraniční spory v Krkonoších
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Hraniční spory v Krkonoších Tisk E-mail
Theodor Lokvenc (lc)   
(dokončení)
     V prvním dílu článku uveřejněného v minulém čísle Krkonoš+JH jsme si připomněli různorodé spory, vedené již od počátku středověké kolonizace hor o rozsah vlivu a tím i o hranice rodících se krkonošských panství. Skončili jsme v neklidné době druhé poloviny 17. století, kdy se v Čechách již usadila nová pobělohorská šlechta, zatímco na větší části slezské strany pohoří si své pozice udržel starobylý rod Schaffgotschů. Načrtnutím osudů a snah této rodiny zahajujeme závěrečnou část článku, který je odezvou třístého výročí ukončení největších svárů na hranicích mezi krkonošskými panstvími.


      Hraniční spory probíhaly i mezi jednotlivými šlechtici na slezské straně hor. Hrabě Schaffgotsch se po ukončení třicetileté války rozhodl vybudovat na vrcholu Sněžky kapličku. Vedlo ho k tomu několik důvodů, mezi nimi hlavně mocenské. Schaffgotschové byli totiž odpradávna majiteli velké části severních svahů Krkonoš. Hans Ulrich, pán na Hermsdorfu (Sobieszów), Valdštejnův generál kavalerie, byl pro odpor proti císaři 26. července 1635 na řezenském náměstí sťat a jeho majetek byl zkonfiskován. Avšak již v roce 1649 byl jeho syn omilostněn a císař mu část statků vrátil. Východní schmiedeberskou (dnes kowarskou) část však získal hrabě Černín, který se k ní snažil připojit i část panství Kynast (Chojník), které i s vrcholem Sněžky zůstalo Schaffgotschovi. Ten se rozhodl, že na zdůraznění vlastnického práva i jako dík za znovunabyté panství postaví na Sněžce kapli. Černín, který považoval vrchol za své vlastnictví, pracím na stavbě násilně bránil. Vznikl spor vlekoucí se dvanáct let až do roku 1664, ze kterého vyšel vítězně hrabě Kryštof Leopold Schaffgotsch. Kapli sv. Vavřince dostavěl a názorně tak dokumentoval nejvyšší moc jak církevní, tak i svou.
     V řešení sporů nastal významný obrat v roce 1683. Tehdy ovdovělá hraběnka Anna Františka Harrantová jménem nezletilého majitele jilemnického panství hraběte Františka Pavla Harranta z Polžic a Bezdružic podala stížnost královskému místodržitelství v Praze na hraběte Schaffgotsche, že si na úkor sirotka osobuje práva na území, která mu nepatří. Poněvadž obě další panství se rovněž obrátila na úřední místa o úpravu hranic, začalo řešení nabývat reálnou podobu. Císař Leopold I. nařídil ustanovení komise pro zprostředkování dobrovolného smíru. Její členové obešli sporné úseky a vyslechli svědky. Při závěrečném zasedání v Rokytnici dne 9. srpna 1701 se k žádné dohodě nedospělo. Císař byl o tom informován a požádán o rozhodnutí. Vzápětí byl vydán rozkaz, že žádná strana nesmí sporných pozemků užívat, dokud nebude rozhodnuto s konečnou platností.
     Mezitím odkoupil 20. října 1701 Ferdinand Bonaventura hrabě z Harrachů od Harrantů Jilemnici a připojil ji k branskému panství. Než došlo k oznámenému císařskému rozhodnutí, všichni tři staří protivníci zemřeli. Dědici panství Alois Tomáš Raymund Harrach a Václav Morzin na straně jedné a Hans Anton Schaffgotsch na straně druhé projevili snahu po dohodě, která by napravila nedobré sousedské vztahy a umožnila pokojné využívání horských oblastí Krkonoš. Žádají, „aby se na žádný pád takový způsob řešení nepoužíval, nýbrž aby se vedení sporů nyní i do budoucna zanechalo, jelikož se došlo k poznání, že ruší dobré sousedské vztahy a chtějí sebe, dědice i potomky před těmito vyvarovat.“ Zprostředkováním dohody byl pověřen hrabě Salm; na základě dobrozdání německých právnických fakult byla 6. dubna 1710 uzavřena smlouva, ve které se všechny tři strany zavázaly: „Udržovati trvale klid a jednotu a nařídit to i všem svým poddaným.“ Tím byly konečně stanoveny hranice panství a zároveň i země. Vedly po hlavním hřebeni přibližně jako dnešní státní hranice: hrabě Schaffgotsch ale získal Čertovu louku (oblast od pramene Bílého Labe po jeho toku až k soutoku s Čertovou strouhou a po ní k dnešní státní hranici) od hraběte Morzina a Jizerský výběžek od hraběte Harracha. Pro hraběte Harracha to znamenalo ztrátu asi 4 500 ha pralesa v dobrých přírodních podmínkách. K částečnému odškodnění mu hrabě Schaffgotsch nakonec popustil alespoň Čertovu louku o výměře asi 520 ha. Vznikla tak zajímavá enkláva v Morzinově panství, kterou Czernin-Morzini odkoupili zpět od Harrachů teprve 1. ledna 1896. Přičlenili ji k revíru Sedmidolí.
Zásadní rozhodnutí ohledně hranic bylo však třeba uvést do praxe, stanovit a přesně vytýčit hranici v terénu a zakreslit ji do map. Tím byly dne 23. června 1710 spory definitivně ukončeny.
     Stanovilo se, že všechny plochy svažující se do Čech patří českým pánům a svahy se spádem do Slezska slezským. Na pláních a rovinách se vedla hranice v přímé lince mezi vrcholy dvou hor, kterými byla pláň vymezena. Po každých sto sázích (asi 200 metrech) měla být hranice označena kamenem, sloupem, příkopem, zkrátka tak, jak to přírodní poměry dovolovaly. Každé tři roky měla být kontrolována.
     Tím byly po dlouholetých sporech stanoveny nejen hranice panství, ale i hranice českého království se slezským knížectvím svídnicko-javorským a po roce 1742 státní hranice mezi habsburskou monarchií a Pruskem. Příznivému vyřešení sporu ve prospěch českých pánů můžeme děkovat za to, že nám zůstalo zachováno krásné a na lesy bohaté Sedmidolí i labský pramen a údolí Mumlavy. Po urovnání hraničních poměrů se ihned přistoupilo k hospodářskému využívání dřívější sporné oblasti.

     Přesto i později docházelo k dalším menším hraničním sporům, a to i o hranice státní. K jednomu došlo v roce 1766 mezi panstvím Maršov a královským slezským městem Schmiedebergem (Kowary), a to o část lesa a průběh Železné cesty u státní hranice nad Horními Lysečinami. Spornou oblast zmapoval Johann Alois Kolbe a spor vyřešil krajský úřad (viz článek Miloslava Bartoše Neznámá krkonošská mapa zemského měřiče J. A. Kolbeho v Krkonoších – Jizerských horách č. 10/2005).
     Až do konce 18. století trvaly určité nejasnosti týkající se průběhu česko-pruské hranice na vrcholu Sněžky. K řešení této otázky bylo přizváno i několik občanů, o nichž se vědělo, že v mládí Sněžku navštívili. Většina jich vypovídala, že hranice tehdy kapličku sv. Vavřince půlila. Dokládali to tím, že u jedné poloviny dveří prodávali poutníkům pálenku a pečivo pruští, u druhé čeští kupci. Komise složená z komisařů a inženýrů průběh hranice stanovila až po dlouhém šetření. Byly upraveny a zasazeny hraniční kameny a klečovými porosty prosekána hraniční stezka. K nepatrným úpravám státních hranic došlo také po roce 1945, a to jejím vyrovnáním u Luční boudy a mezivládní dohodou z roku 1958, kdy Polsku připadla část Mrtvého vrchu a československé straně trojúhelník území nad soutokem Jizery s Mumlavou s osadou Tkacze (do r. 1945 Strickerhauser), která se pod názvem Mýtiny stala součástí Harrachova, a s několika domy v Údolí Naděje (Zieleniec, Hoffnungsthal), patřícímu dnes ke Kořenovu. Bylo tak možno vzkřísit provoz na železniční trati z Tanvaldu a Kořenova do Harrachova-Mýtin.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border