border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Josef Adolf
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Josef Adolf Tisk E-mail
Aleš Suk (SkAl)   
     Jakmile se na redakčním stole Pepi Erbena ze Zadních Rennerovek objevily črty lyžařských vzpomínek Josefa Adolfa, dýchlo na krkonošského rodáka století. Bylo to počtení výrazné a syrové, mezi řádky zvonilo houževnaté srdce dřevorubce. Horala, který spojil dřinu, charakter a vůli, aby se postupně stal mistrem Německa, mistrem Československa, mistrem Švýcarska a vicemistrem světa.
     Poutavé povídání s velkým nábojem ich formy doprovodil autor Hrdých vzpomínek osobními glosami; přenesme se dnes do heroických dob počátků závodního lyžování v prvních letech československého státu. Josef Adolf, známější jako Phillipp-Seff, vypráví:
     Narodil jsem se 14. května 1898 ve Velké Úpě III. v Peci a tady jsem ve věku sedmi let začal s lyžováním. Tehdy děti opravdové lyže nemívaly, jezdily na dužinách (základní součást stěny sudu, pozn. red.), připevněných řemínkem k botám. V létě jsem s otcem sušil seno, z Pece nosil nákupy a už jsem chodil občas tatínkovi s jídlem do lesa; někdy to byly až dvouhodinové procházky. Jako desetiletý jsem v Peci jel žákovské závody a hned jsem vyhrál. V dalších letech jsem jezdil se školní partou z Bantenbergu vyhrávat i do Maršova a Malé Úpy a kromě běhu jsem vítězil taky ve skoku, což nebyla má silná stránka. Ve třinácti byly jako první cena lyže, a to při mém vítězství byla moje první „prkýnka“. Jako čtrnáctiletý už jsem dokázal vynášet z Pece na Lenzenberg krosnu s padesátikilovým nákladem. Ve stejném roce skončila školní docházka a začala má práce jako pomocníka otce při dřevařské práci v lese. Jakmile spadl první sníh, jezdil jsem asi s dvaceti kamarády ve volném čase a v neděli od rána až do noci z Lenzenbergu na různé túry a výlety. Spoustu času jsme trávili na Lučinách a tam jsme si stavěli můstek a trénovali. S vypuknutím vojny 1914 se přestalo závodit, přesto se lyžovalo. Nikdo nás neopravoval, nebyly žádné příručky, jen jsme koukali po starších a lepších a sami sobě občas něco poradili. Dva roky trvala válka a já narukoval. Ani v roce 1919 jsem se na lyže vůbec nedostal. Až v zimě 1920 pořádal Aupathal v Janských Lázních závody, které mi po letech přinesly zase vítězství.
     Živě si vzpomínám na sezonu 1921/22; v německém mistrovství v Karpaczi mě čekal maraton, a to nejen na lyžích. Do dvou hodin odpoledne jsem doma kácel dřevo, abychom ve čtyři s kamarády H. Krausem, J. Ettrichem a E. Enthalerem vyjeli přes Luční horu a prošlapávajíce si stopu dorazili před sedmou na Luční. Tady dva kamarádi měli už omrzlé obličeje, přesto po osmé večer jsme úplně groggy dojeli do Karpacze a okamžitě jsme usnuli. Následující ráno jsem se dozvěděl, že startuji s číslem 1. Kamarádi mi radili, abych nejel a neriskoval pověst výborného běžce. Startovali také tři Norové, přesto jsem vyrazil a běžel jsem v nejlepším čase o 55 vteřin před Bertholdem Jindrischkem. Rozhodčí byli na pochybách, zda jsem si nezkrátil trať. Druhý den při skoku se mi podařily tři pády, a tak v kombinaci zvítězil přítel W. Buchberger ze Špindlu, ač v běhu byl až dvaadvacátý.
     Po mistrovství HDW v Dubí, kde mi po třetím místě ve skoku připadlo vítězství v kombinaci, se jelo na německé hry do Ga-Pa. Byl jsem členem vítězné pětičlenné krkonošské štafety a na úseku měl o tři minuty nejlepší čas. Neskákal jsem, neboť jsem nenašel odvahu jít na velký můstek – Walter Buchberger 48 metrů dlouhým skokem doskočil až na rovinu a musel být z doskoku odnesen. (Podle tehdejších pravidel si délku nájezdu určoval sám skokan, pozn. aut.).

     O rok později při německém mistrovství v Braunlage (pohoří Harz, Dolní Sasko) jsem v obrovském lijáku ve čtyři odpoledne vyrazil z domova, na Liščí hoře už sněžilo a na Luční řvala sněhová bouře, že mě to dvakrát srazilo na zem, a tak jsem se poctivě držel tyčového značení, než bouře ustala. Byl jsem tak vyčerpán, že jsem se chtěl obrátit; ztratil jsem však směr a objevil se v blízkosti Hampelbaude a opět byl sražen k zemi bouří. Na konci sil jsem se dopotácel do Brückenbergu (dnes Karpacz Górny, pozn. red.), kde jsem u příbuzných přenocoval. Sníh se mi dostal pod anorak a košili na kůži. Ráno v 7.30 vlakem přes Nordhausen do Braunlage, kde už nebyl žádný sníh, louky se zelenaly, lilo, v tu ránu jsem byl skrz naskrz a start přeložen vysoko na Königsberg. Na start se šlapalo další hodinu a znovu málo sněhu, trať šla přes větve, kameny a hlínu. Startoval jsem s číslem 54 a když jsem předběhl 53 soupeřů, musel jsem poslední 3 km v mlze a lijáku razit. S pětiminutovým náskokem jsem předstihl Q. Rottera jr. z Hořejšího Vrchlabí a Kurta Endlera. Zase si mysleli, že jsem zkracoval. Další den při skoku byla velká mlha, z nájezdu nebyl vidět stůl, a tak se skákalo do „mléka“. Byl jsem čtvrtý a vyhrál tudíž kombinaci a stal se německým mistrem. Třetí den byly štafety a naše krkonošské mužstvo zase zvítězilo.
     Roku 1923 byl v Harrachově Pohár kongresového můstku jako mistrovství RČS a na startu nechyběli holmenkollenští vítězové Oekeren a Landvik. Měl jsem startovní číslo 17, Norové pak hned za mnou 18 a 19. Na třetím kilometru už jsem byl před všemi závodníky a za sebou nikoho necítil ani neviděl a v cíli po 18 km ocitl jsem se první. Náskok před Oekerenem a Landvikem byl dvě a půl minuty. Titul československého šampiona byl v kapse. Při skoku přišel v jednom kole pád; v kombinaci to nakonec stačilo na třetí místo. Po tomto výsledku jsme s Maxem Rottrem a Vinzenzem Buchbergrem jeli do Norska na Holmenkollen. Továrník Rotter z Hořejšího Vrchlabí byl předsedou HDW a vůdcem výpravy. Startoval jsem ve všech soutěžích, a i když mne ve střední Evropě měli za extratřídu, bylo pro všechny experty neuvěřitelné, když mi při padesátce na 20. km hlásili, že vedu. Nesedla mi však typická severská snídaně a tak jsem veškeré občerstvovací stanice jen projížděl a nic si nevzal. Pak mě přepadl tak ukrutný hlad, že jsem se jen tak došmrncal do cíle a při osobní premiéře na 50 km dojel 22. To že jsem utrhl podrážku a do cíle dobíhal s lyžemi v podpaždí, nemohlo na výsledku příliš změnit. Na krátké trati dvacátý, v kombinaci čtyřiadvacátý.
     Přišla další sezona a nás, závodníky HDW, čekala nominace do Chamonix na I. ZOH. To byla velká výzva, pročež jsme si to rozdali v kvalifikaci v Labském dole. Vyhrál jsem běh a kombinaci, ve skoku mi připadla stříbrná, ale v osobním rekordu 34 metry. Hned nato se závodilo ve švýcarském Klosters; v I. kole daleko, 44 m, ale padl jsem. Další skok 42 m jsem ustál. Závody tenkrát vyhrál Vinzenz Buchberger. Turné pokračovalo do Svatého Mořice a do Davosu, kde jsem pokaždé padl. Nakonec tedy zimní olympiáda, dodnes si moc nepamatuji, kolikátý post mi připadl v běhu pro kombinaci, říkají že čtvrtý, ale sdružený závod mě zařadil na 6. místo. Přede mnou jen čtyři Norové a jeden Švéd. Počasí bylo tehdy skvostné, ale rozjezd jeden led. Při návratu jsme ještě závodili na mistrovství Švýcar. Ve skoku to žádná sláva nebyla, zbylo na mne 9. místo, ale dominoval jsem o tři minuty v běhu a stal se švýcarským mistrem ve sdruženém závodě. Organizátoři z toho byli velmi smutní, jelikož po 17 letech poprvé vyhrál cizinec.

     Pamětníci ve svých vzpomínkách vypovídají, že běh Phillipp-Seffa byl nápadný krátkým skluzem; zato frekvence kroků byla nevídaná a Adolf doslova na lyžích běhal. To mu přinášelo výhodu na tratích s velkým počtem výstupů. Pro houževnatého dřevorubce z Krkonoš, zvyklého vynášet těžké krosny vysoko do hor, to vlastně znamenalo těžit z vyčerpávající profese a získaného fyzického fondu. Pro jeho přímou až drsnou povahu svědčí vyprávění z pera H. Polednika. Šéfredaktor a lyžařský teoretik z Mnichova, později i sjezdař C. J. Luther napsal v reportáži: …Adolf po té trati frčel jako skákající bytost a přes netradiční styl byl skutečný mistr… Když lyžaře na ulici v Ga-Pa potkal, Adolf ho zastavil, chytil ho za kravatu a s dřevařskou drsností na něj křičel: „Seru na vaši techniku, kdybyste aspoň trochu jezdil jako já; běhat musíte umět!“ Zřejmě typické pro jeho přímé vystupování. Pozoruhodná byla i jeho výbava. Walter Riedel, který mu daroval boty moderní provenience, je obratem poštou dostal zpět s dovětkem: „V těch přeci nemůžu běhat.“ A tak Adolf neustále upoutával diváctvo při všech mezinárodních závodech bačkorovým vázáním, vysokými prošmajdanými šněrovacími botami a těžkými ski. V této výzbroji vpravdě skákal jako lovec-běžec. V cíli, kdy téměř vždy probíhal jako vítěz, obdivovali fanoušci jeho vitalitu a sílu s otevřenými ústy.
     Po vysídlení se rodina Josefa Adolfa zabydlela ve Viechtachu v Bavorském lese, kde také jejich otec živitel, lyžařský mistr, v roce 1951 zemřel. Jeho zdraví jistě utrpělo špatným zacházením ve sběrném táboře v továrně AEG v Trutnově, kde byl internován (několik sudetských Němců tam podlehlo bití). Bohužel i takové excesy patřily neoddiskutovatelně ke konci 2. světové války a se sportovní slávou už neměly pranic společného.

Aktualizováno ( Pátek, 14. leden 2011 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border