border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Příběh česko-německé rodiny z Pece pod Sněžkou
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Příběh česko-německé rodiny z Pece pod Sněžkou Tisk E-mail
Libor Dušek   
Eva Novotná, rozená Vyskočilová, je mnohým obyvatelům Pece pod Sněžkou známá jako tamní učitelka a knihovnice. Tuto usměvavou paní, překypující životním elánem a optimismem, jen tak něco nerozhodí. Není divu, k jejím nejbližším i k ní samotné bylo nejen období konce třicátých a čtyřicátých let minulého století opravdu „štědré“, co se týče nečekaných událostí. Se spoustou náhlých zvratů a hříček osudu se ale vždy dokázala vypořádat s elegancí jí vlastní…

Jak se Vaše rodina dostala do Pece pod Sněžkou?
     Moje babička se jmenovala Marie Dixová, rozená Mergancová, pocházela z Velké Úpy. Vzala si Vincence Dixe, postavili tady chalupu – hospodářské stavení. Babička – Oma – byla velice chytrá a cílevědomá, tak v létě a v zimě pronajímala čtyři pokojíky hostům, většinou z Čech, z Prahy, kteří nechtěli jezdit do Špindlu, ale spíše do klidnějšího, krásného prostředí; tou dobou Pec vypadala trošku jinak…Naše Oma zabezpečila život svým dětem, byla velká autorita a děsnej kšeftsman. Třeba odsud do Prahy dodávala máslo a krkonošské tvarůžky. A ještě předtím, než se rozjel tenhle obchod, tak si zařídila v Peci dodávky od hospodářů, o kterých věděla, že nebudou mléko pančovat, a dělala tvarůžky a máslo, které nosila pěšky do Trutnova na trh. Byla hrozně šťastná, když ji vzal nějakej kočí na křižovatku. Ona hrozně ráda nosila kalhoty. Vzpomínala, že jít ve sněhu v dlouhý sukni bylo strašný, to namrzlo a byl z toho úplnej krunýř, těžkej, tak řikala: „zlatý kalhoty“. Babička mluvila německy; česky rozuměla, ale nemluvila.
     Zde bylo několik rodin Dixů, kteří ani nebyli spřízněni. Měli pět dětí, dvě z nich bohužel zemřely. Nejstarší byla moje maminka Marie (ročník 1910), která vychodila německé školy, vyučila se na Kolínské boudě kuchařkou, a aby se naučila pořádně česky, posílali ji do Červeného Kostelce „na handl“. Další děti byly strejda Pavel a teta Anna. Strejda měl být katolickým farářem, tak studoval v broumovském klášteře, uměl šest řečí, ale pro normální život byl nezpůsobilej (smích), ale přes to přese všechno se zaláskoval a před vysvěcením zběhl ze studia a vzal si dívku Hildu z Černého Dolu a měli dvě dcery. Strejda jezdil do Trutnova na okresní úřad, kde měl kancelářskou práci. Když začala válka, byl naverbován a v r. 1944 dostala babička zprávu, že je Pavel nezvěstnej. Vazba Pavla a Omy byla velice silná, tak na to babička reagovala: „Pavel nezemřel, já to vím“. Až v r. 1955 přišla od Pavla zpráva (mezitím byla v r. 1946 teta Hilda s dětma odsunuta do ruské zóny) z východního Německa, že byl doposud na Krymu v zajetí a když si to odpracoval, vrátili ho k ženě do Německa. Ještě než byla postavena zeď (srpen 1961, pozn. aut.), tak odešli s rodinou na Západ a žili v Kolíně nad Rýnem. Strejda potom jezdil ze západního Německa sem a vyprávěl zajímavý věci, třeba že když přešli coby Němci z Východu na Západ, tak byli považováni za ausländry (cizince). Přestože pracoval na finančně zajímavém místě a teta pracovala pro charitu, cítili se jako cizinci. Teprve jejich dcery se cítily normálně (když se přestěhovaly, bylo jim 16 a 18 let), ty už tam chodily do školy a byly v pohodě, byly mladý a přizpůsobily se.

A myslíte, že to bylo proto, že předtím žili v Čechách, nebo proto, že přešli z východní zóny do západní?
     Myslím, že se ty dva důvody spojily, ale větší vliv mělo to, že přišli z ruské zóny do francouzské.

Ještě pár slov o ostatních příbuzných…
     Teta Anička, poslední dcera Omy, se vyučila modistkou v Budapešti, odtamtud se dostala do Prahy a působila u vyhlášené Oulíkovy kloboučnické firmy. V Maršově se seznámila se strejdou Pepikem – s panem Krönem, ten měl taxislužbu a rozvážku uhlí.

Ten byl taky Němec…
     Ano, jenom naše maminka se „vymkla“, ale styky byly naprosto normální, sourozenecky, všechno bez nějakejch konfliktů... i názorově, byla to rodina. Vybral/a sis takhle, hotovo… Strejda musel na vojnu a když začala válka, tak byl naverbován do Wehrmachtu a zmizel někde v neznámu. Měli dva syny – Horsta a Güntera. Teta se syny zůstala tady, naše Oma jim v Maršově vybudovala rodinnej domek. V r. 1946 byli odvezeni do sběrného tábora v Bukách a odsunuti do americké zóny, čili do Bavorska. Když potom začala teta Anna jezdit sem, vyprávěla, že nikdy v životě od nikoho nezkusila tolik, jako od té selky, od té Němky, u které byla, že měli tak strašnej hlad, že jedli z koryta prasatům… Dostali místnost nad chlívem, kde spali a v zimě tam byly ledový krápníky po stěně a teta dostala silné revma, takže potom už nemohla pořádně chodit… ta si užila svoje. Strejda Krön (manžel tety Anny – Pepik) se vrátil v r. 1957 z ruskejch lágrů (nevím přesně, kde byl) do Čech a než se mu vyřídily papíry, tak byl asi tři měsíce u nás v chalupě. Potom šel do západního Německa k tetě Anně, která pořád s klukama žila v těch strašnejch podmínkách. Posléze dostali byt v Bambergu a pak si postavili domek a žili tam. Oba dva kluci (moji bratranci) byli policisté, dnes už jsou oba po smrti… Teta Anna sem jezdila, strejda Pepik ne. Když jsem se ptala, jestli přijede Horst a Günter, tak říkala, že nikdy, protože nemohli zapomenout na to, že byli odsunuti, bez táty, a na podmínky, ve kterých zpočátku v Německu žili. Nedokázali pochopit, že to byly důsledky války, a byli zahořklí.

Vůči Čechům obecně?
     Ano, řikali, že se sem nikdy nevrátěj, že to nechtěj vidět… Shodou okolností jsem byla letos na jaře (2010) v Maďarsku v lázních a když jsem se vrátila, tak mě syn Honza (kterej bydlí ve staré chalupě, kde jsme se narodili) řikal: „Seděli jsme takhle venku s partou a kolem obcházel takovej starší pán a když pořád obcházel, tak jsem se ho zeptal, jestli chce ten barák koupit, nebo kterýho ďasa, nebo má nějaká přání“. A on řikal, že ne, ale že sem jezdil jako dítě k Dixom a začal vytahovat fotografie, na kterejch Honza poznal svoji prababičku a pradědečka Dixovy, a fotografie mojí sestry se synem a fotografii tety Anny – tu dokonce jako dítě zažil. A zjistilo se, že je to můj bratranec Horst, který zde byl s nějakým zájezdem a bydlel v hotelu Horizont. Tak se šel podívat na starou chalupu, ptal se na Evu (na mě) a na moji starší sestru Madlu. Tak mě Honza omluvil a Horsta nasměroval za Madlou. Přišel k sestře, povídali, přišel ještě druhej den, v Čechách se mu hrozně líbilo, změnil názor. Protože názory Němců, i těch odsunutých, i těch, kteří byli tenkrát v tom západním Německu, byly hodně zkreslený – oni byli také špatně informováni o podmínkách tady u nás. To jsme zase zažili já se svým manželem na vlastní kůži…

Nyní pár vět o Vašich rodičích…
     Tatínek pocházel z české rodiny, z Horního Starého Města, maminka mu umřela hodně mladá, měl dvě nevlastní sestry a jeho tatínek byl vojenským hudebníkem… Taťka se vyloženě upíchl v Peci, protože miloval hory a byl velkej sportovec. Řekl, že tu bude na doživotí, a taky byl. Seznámili se s maminkou, maminka byla velice hezká ženská, šikovná, táta byl taky frajer, takže se na začátku 30. let vzali a maminka si vzala českou příslušnost a bydleli u nás na chalupě společně s babičkou. Strýcové už tou dobou měli každý svoje. Maminka se starala o chalupu, bylo tam hospodářství a ty čtyři pokojíky a začali tam jezdit stálí čeští hosté, všechno klapalo, narodila se sestra Madla (1933), o čtyři roky později já a r. 1938 začala mobilizace a taťka pracoval ve skupině SOS (Stráž obrany státu), měli na starosti úsek Růžohorky–Sněžka–Luční bouda, takže šel bránit hranice. Tou dobou asi začalo to „zle“, protože tady se objevil (nevím, jak se jmenoval) člověk, který pobláznil omladinu, ale českou i německou. Snažil se tedy podchytit ty 14–15letý kluky, snažil se tu o něco podobného jako Henlein na Liberecku a Karlovarsku. V době mobilizace začala tahle skupina lidí vystupovat proti Čechům.

V Peci ale bylo Čechů poskrovnu…
     Několik smíšených manželství – naši, Holínovi, Brandejsovi, před válkou zde bylo Čechů minimálně. Vím, že tady byla na poště česká poštmistrová a jeden německej a jeden českej listonoš (pan Josef Vyskočil – otec Evy Novotné). Pan Holín byl taxikář a měl rozvážku uhlí, on byl Čech a ona Němka, Brandejs byl českej financ a ona byla Němka a nechodila do práce. A hlavní šéf na financích byl Čech, ale měl tam Němce a měl tam tohohle Brandejse a asi jich bylo i víc, ale to nevim.

Takže po Mnichově začalo jít do tuhého…
     Syn šéfa financů byl Čech, chodil tady do školy, stýkali se s ostatními kluky a najednou ten českej kluk začal chodit domů a byl takovej divnej a táta mu říká: „Prosim tě, co je, co se děje?“ a on na to: „Víš, oni tady chystaj takovej plán na chalupu Dixů, že když paní Vyskočilová do 24 hodin neopustí chalupu, tak ji vyhoděj do vzduchu“. Tak on se vyděsil, okamžitě zajel nahoru a maminka mě hodila do kočárku, Madlu vedle a šla na promenádu naproti poště a tam si sedla na lavičku. Okamžitě opustila chalupu. Oma a děda tam zůstali. Potom šla za panem Holínem a říkala, jestli by ji odvezl, protože jak k nám jezdili čeští hosté, tak jeden z nich byl taky nějaký pan Cerha, zlatník z Nymburka. A ten už v době mobilizace mamince řikal: „Maruško, kdyby k něčemu došlo, okamžitě přijeď k nám.“ Tak maminku, sestru a mě odvezl pan Holín do Nymburka. Pak přišla demobilizace, stáhli se z hranic, táta a ostatní v Pilníkově na náměstí odevzdávali zbraně a jel za náma do Nymburka. Pak už byl čerstvě Protektorát Čechy a Morava a táta dostal umístěnku do Ostroměře, městečka mezi Jičínem a Hořicema. Byl delegován na poštu a dostal okruh Sobice-Čejkovice. Tam jsme byli my odsunuti, ale neměli jsme byt (takovejch rodin bylo víc), takže nás spolu s dalšími třemi rodinami umístili do tovární haly – každá rodina v jednom rohu. Ještě někde mám fotografie, jak tam stříleli krysy a potkany… hrozný podmínky. To jsme ještě neměli nábytek, nic, jak se uteklo, tak se uteklo.

U Cerhů v Nymburce jste byli jen chvíli…
     U Cerhů byla maminka s námi asi čtyři měsíce. V Ostroměři se táta snažil pochopitelně sehnat nějaké bydlení a měl kamaráda pana Hladkýho v Chlumci, kterej byl mašinfíra a on znal jednu hradlařku, která měla malej domeček s tím, že by nám jeden pokoj nechala. Tak jsme skutečně dostali místnůstku, která byla tak velká, že se tam vešel stůl, kamínka, dětskej kočárek a dětská postýlka. To bylo všechno, co tam bylo. A když si chtěla maminka s tátou lehnout, tak hodili slamník a měli nohy pod stolem. To nikdy nemůže ségra zapomenout… Táta řikal: „Takhle to opravdu nejde,“ ale bylo tam čisto a byli ve svým sami, ale jak jsme tam byli dlouho, taky nevim, to jsem byla ještě mrně a pak jsem se málo ptala… jiný zájmy a tak… To už byla válka a Ostroměř je zemědělskej kraj, tam byli bohatí sedláci a jejich děti byly většinou odveleny na nucený práce. A žádnej z nich neuměl ani klápnout německy. Táta byl skvělej člověk a protože uměl německy, tak jim vyplňoval veškeré složenky, doklady, vozil jim poštu a takovýhle záležitosti, takže oni poznali, že je to hodnej člověk. Tam byly vztahy takový, že oni pracovali na poli a táta na kole, co si koupil (říkal mu „tank“, byla to šílená plečka), objížděl rajón a fungovalo to podle přísloví „Pošťáčku, klíč je pod rohožkou a oběd máte v troubě“. A on řikal: „Už jsem jedl vedle u sousedů.“ My jsme například za války neměli hlad. Nepocítili jsme nouzi, kromě toho, že třeba nebyl med a takovýhle záležitosti, ale táta mohl jet a od kteréhokoliv sedláka si uškubnout, maminka neměla kus záhonku, ale přesto jsme měli každej rok dvě husy a 36 angorskejch králíků a všechno bylo z toho, co taťka dostal… Nebo když byly poutě, tak tátovi každá sousedka dala do batohu pár koláčů, když byly masopusty, tak jitrnice, kus masa, takže táta dokonce ještě zásoboval naše domácí, u kterých jsme přečkali válku.

Z malé místnůstky jste se tedy přesunuli jinam…
     U tý hradlařky jsme nějakej čas byli, ale lidi tátu časem poznali, tak mu poradili, ať to zkusí u nějakejch Líkařů. Pan Líkař byl v Ostroměři bývalej náčelník Sokola, měl obchod se střižním zbožím a byl to krejčí – velice vážená osoba, majitel vilky s obchodem. Táta za ním šel a pan Líkař říkal: „Jestli Vám stačej dvě místnosti, můžete bydlet u nás.“ Takže jsme celou válku bydleli u Líkařů nahoře v prvním poschodí. V meziposchodí bydleli Šindelářovi – smíšené manželství z Liberecka, ti se pak vrátili zpátky na Liberecko. Ještě to nebylo tak snadné, protože v letech 1944–45 byl táta totálně nasazenej do Berlína na hlavní poštu. Takže tam zažil veškeré nálety, veškeré dobývání Berlína, všechnu tu hrůzu rozstříleného města… Zaplaťpánbu přežil a v dubnu tajně odjel (vše bylo na propustky, ale už tam byly zmatky a každej chtěl přežít) a vrátil se do Ostroměře. Náš táta celou dobu řikal: „Kdepak, já jdu zpátky do Pece, já chci zpátky do hor“. Maminka se do Pece ale vrátit nechtěla, ta chtěla zůstat v Ostroměři.

Přitom tam měla kořeny…
     Ano, pocházela odtamtud celá její rodina, i my jsme se v chalupě se sestrou narodily… Maminka zpátky nechtěla, protože věděla, jaká ji tady čeká práce. Když se do Pece chtěla podívat během války, jela do Jičína na úřad a ten německej zaměstnanec jí říkal: „Jistě, paní Vyskočilová, můžete, kdykoliv, s dětma, jen tohle mi podepište.“ Přečetla si to a tam stálo, že chce zpátky německou národnost. Tak řikala, že si vzala Čecha a kvůli němu je v Protektorátu, nashledanou… A on jí vyhrožoval, že se už v životě nepodívá zpátky za rodiči… Ale naše Oma mohla jezdit k nám, takže si ségru a mě v létě brávala do Pece na prázdniny. Takže my jako malý děti jsme byli tady nahoře u Omy celkem čtyřikrát. Ve čtyřiačtyřicátym dostala maminka poštu od Omy a tam stálo, že jsou u snachy Hildy, protože jim shořel barák, že stačili akorát vyvést krávy, nic jiného, no hrůza… Poslední rok totiž, když Němci prohrávali a byla spousta raněnejch, otevřela se oblast Krkonoš jako klimatický lázně, takže ty chalupy, které předtím pronajímaly, měly povinnost ubytovat německé vojáky. Jelikož to byla zemědělská usedlost, tak tam byl chlív, dole se bydlelo, nahoře čtyři pokojíky a zbytek půdy a podstřeší bylo narváno senem. V pokojíkách byly malý bubínky, ve kterých se topilo špalíčky dřeva a chlapci si v zimě 44–45 nějak víc přiložili, víc zafoukalo, mezi komínem a futry bylo vše dřevěný… zůstaly obvodový a čelní zdi a komín. Takže maminka se koncem války rozhodla, že vezmem rodiče do Ostroměře, nebo zůstanem na Černé hoře u tety Hildy, ale táta rozhodl: „Kdepak, já chci do hor a vrátíme se tam a tu chalupu postavím“. Takže psal našim, aby se snažili přikrejt střechu, aby tam nelilo, tak to Oma s dědou přikryli prkýnky a papundeklem. A táta v Ostroměři začal schraňovat materiál na vybudování chalupy.

Po válce tedy „z kraje“ zpátky do hor…
     Když jsme se sem v pětačtyřicátym vrátili, už tady odsud odjížděly první vlny rabijáků. Táta měl na třech náklaďákách (na dřevoplyn) pískovcový kvádry, plechový radiátory na ústřední topení, umyvadla do pokojů, náš ložnicovej a kuchyňskej nábytek a další věci. Ještě předtím, koncem května 1945, tady byl táta sám, takže ještě zažil Rusy atd. To ještě byli Němci ve svejch chalupách, přišli za tátou a řikali: „Pepiku, vezmi si náš barák, co bys šel do toho shořelýho…“ Oni si mysleli, že když si je tam nechá jako zaměstnance, že nebudou vysídleni, taková falešná naděje... A táta že nic takovýho nechce a půjde do svýho. Začal pracovat na poště a budovat… když jsme koncem srpna přijeli, byly dole jen dvě místnosti předělený cihlama, nahoru ohořelý schody… Oma s dědou a kravama byli na Černé hoře u Hildy, já začala chodit do pecké školy a teď začala bitva, aby Oma s dědou nebyli odsunuti. Mezi předválečnými hosty byl i pan Kolář, kterej byl velkej „šíša“ na Pankráci (mimochodem je i na fotografii popravy K. H. Franka), takže táta se na něj obrátil a psal až na prezidentskou kancelář a tam potvrzoval, že nechce od státu žádnou podporu a bude se o rodiče manželky starat. Podepsali se pod to všichni čeští hosté, a protože to byli poměrně dobrý lidi a věděli, že to byli staří lidé, takže Oma s dědou dostali výjimku a dožili tady. Ovšem teta Anna, Hilda a další byli odvezeni do sběrného tábora do Buků.

Takže na odsun/vyhnání máte živé vzpomínky…
     Jak je penzion „U Potoka“, teď je tam pizzerie, bydleli Berauerovi – on padl ve válce, paní tady zůstala –, dům „U Potoka“ měla jako penzion a koně a krávy měla v hospodářskym stavení mimo. My když jsme sem se sestrou za války jezdily, tak jsme si s jejich čtyřmi dětmi hrály. Ti byli taky vysídleni, z penzionu je vyhnal správce, tak bydleli dole v chaloupce. Pamatuju si taky na to, že jsme s maminkou a sestrou jezdily za tetou Hildou a Annou do Buků, do toho tábora, tam jsme stály za plotem z druhé strany. Maminka tam vždycky nosila nějaké jídlo, deky a tak…

■ Jak dlouho tam byli, v tom táboře, než odjeli?
     Asi tak 14 dní až tři týdny.

Co se Vám honilo hlavou, když odsouvali Vaše příbuzné a např. kluky Berauerovy, se kterými jste si hrály?
     Věděly jsme, co je válka a že je konec, ale byly jsme naprosto zmatené… Ti kluci Berauerovi byli staří asi jako ségra, nebo o něco starší, a byli úžasně šikovný a z překližky vyřezávali kočáry – saně, ale fantastický! S detaily – s kozlíkem, na kterym byl vyšitej polštářek, se sklopnou střechou potaženou a dvěma koňmi, s jedním hnědým (asi z teletiny) a druhým bílým z králičiny. Měli postroje, stáj, celý to bylo na baterku. Když šli do odsunu, přišli kluci z chaloupky a přinesli nám ty koně, stáj a dva kočáry. S tím si hrály ještě moje děti… Berauerovi byli odsunuti do ruské zóny, ten nejstarší potom byl u východoněmecký policie. Přijeli se sem podívat v 60.–70. letech, když sem začali Dederáci jezdit… (DDR = východní Německo) a když viděli koně a kočáry, smáli se a řikali: „Ježiši, to není pravda…“ a měli radost, že se to zachovalo. To byl pro nás velikej zážitek.
     Když byli ti lidé z chalup odsunuti, ať už do lágrů, nebo potom dál, každá ta chalupa samozřejmě měla kočku, někdy i dvě. Naše Oma měla čtyřbarevnou kočku a já si z Ostroměře přivezla černýho kocourka. Koukáme, že u tý misky s mlíkem bylo najednou pět koček, každá se nažrala a odešla, vracely se do svejch prázdnejch chalup… a jedna ta kočka byla u Berauerů, ta chodila pravidelně, tak jsme si řikali, že si ji budeme muset nechat. Najednou koukáme a po té cestě přes náš můstek jde tahle kočka, v tlamě drží jedno kotě a tři se valej za ní… my jsme ten rok měli dvanáct koček. Příroda si to ale zařídila, protože většina koček chytila jakýsi mor nebo co, naskákaly jim boláky… takže nám zůstala Omina kočka; můj kocourek a tahleta Berauerova kočka a koťata potom taky umřela a všechny kočky z okolních chalup taky… a kočky nechcípnou doma, ty někam odejdou, zalezou a nejsou…

V roce 1946 tedy táta obnovil chalupu…
     Rozšířil kuchyň, udělal pískovcový schody (ty tam jsou doteď), nahoru do pokojíků dal ústřední topení, vybudoval si tam garáž… Chlív v chalupě býval vprostředku, aby krávy měly teplo a zároveň aby bylo teplo i do té chalupy. A táta řikal: „Budeme pronajímat hostům, tak tady nemůžou bejt vprostředku ty krávy, takže chlív posunul až na roh baráku. Krávy se měly jak prase v žitě, byly šíleně rozmlsaný… Ještě dole byla koupelna a dědova ševcovská dílna, pak tam byla ložnice, kuchyň a Oma s dědou tam měli dvě místnosti.

Takže od šestačtyřicátého zase začali jezdit hosté?
Od roku 47. Táta i máma byli hodně pracovitý, teď ještě tam měli čtyři krávy a ještě prase. To když se zabilo, musel se ještě odvádět kontingent.

To jsme tedy pořád „před komunistama“…
     Do osmačtyřicátého tady byly poměry mezi Čechy v pořádku… když odjely ty „rabovací čety“ a přijeli sem lidi už většinou po odsunu Němců, ti už tu zůstali a jsou tady doteďka. Byla to prima parta mladejch lidí, pětatřicátníků, dali se dohromady. A po osumačtyřicátym se to úplně rozpadlo, každej si už zalez do svýho, kamarádšoft vydržel jen mezi dvěma rodinama, každej už jel po svým prkně, každej už se bál, protože tady pak bylo pár lidí, který se silně angažovali – za revoluce a za střílení banderovců atd.…

Kamarádství tedy utnul nástup komunismu?
     Ano, lidi se začali bát jeden druhého, každej se snažil nějak přežít… jinak si to neumím vysvětlit…Takže když byl barák přestavěnej, dostal na něj táta národní správu a zaplatil to (hořký smích). I když byly doklady, že to je majetek maminčinejch rodičů… Potom na boudy začali jezdit eroháci (Revoluční odborové hnutí = masová společenská organizace v ČS(S)R), ale to už je na další vyprávění…

     Bohužel již nemáme prostor nabídnout řadu neméně zajímavých vzpomínek na budní hospodaření, peripetie krkonošského listonoše (včetně válečných let v Ostroměři)… A pochopitelně na padesátá a šedesátá léta, období normalizace a porevoluční tahanice… snad někdy příště.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border