border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Černohorské vodopády
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Černohorské vodopády Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   

 (Vodopády Černohorského potoka)

Název je odvozený od Černohorského potoka, který pramení v Černohorském rašeliništi na zarovnaném povrchu mezi Černou a Světlou horou a ústí do Úpy zprava v Dolním Maršově.

Samotný potok i jeho údolí jsou v rámci Krkonoš velmi neobvyklé tím, že sestávají ze dvou zhruba stejně dlouhých částí výrazně odlišného charakteru. V horní polovině má potok velký spád (s 500 m při délce 3,1 km patří k vůbec nejvyšším v Krkonoších) a vytváří tu hluboké úzké horské údolí zaříznuté v podobě písmene V, zatímco ve spodní (od můstku silničky poblíž hotelu Horský dvůr) se zcela náhle výrazně zmenšuje sklon dna i hloubka údolí za jeho současného rozšíření, takže připomíná již spíše podhorské údolí. Rozdíl je podmíněný hlavně pasivně strukturně, tzn. rozdílnou tvrdostí hornin v obou polovinách. Horní strmá část vznikla na podloží tvrdých muskovitických ortorul a ještě tvrdších sericitických kvarcitů a metalyditů, zatímco spodní mírná část na podstatně měkčích fylitech; vyloučit se nedají ani tektonické poruchy v místě přechodu obou částí.

Vodopády se vyskytují pouze v horní polovině, v tzv. Těsném dole. Někdy bývá označovaný též jako Klauzový důl podle historické klauzy, nádrže sloužící k plavení dřeva, vybudované v 16. století právě v místě, kde se charakter údolí mění (u dnešní boudy Horský dvůr), dnes ale již zcela zaniklé, s hrází odnesenou povodněmi.

V Těsném dole se strmě ukloněným dnem (8 °) se nachází v úseku dlouhém 2,1 km celá série nerovností, z nichž dvanáct lze označit jako výraznější vodopádové stupně, anebo jejich soustavy. Série vykazuje nejvíce podobností s Javořím potokem stékajícím na opačnou stranu masivu Černé hory a spolu se dosti výrazně odlišují od vodopádů ostatních krkonošských konsekventních toků (viz díl o vodopádech Javořího potoka). Vodopádové stupně jsou geneticky vesměs sekundární, ale bezprostřední příčiny vzniku jsou díky geologickému podloží rozdílné. Jednotlivé stupně na podloží muskovitických ortorul ve střední části údolí jsou podmíněné lokálními tektonickými poměry (výraznými puklinami a puklinovými zónami), zatímco poněkud delší soustavy na spodním konci jsou strukturní, na kontaktech různě tvrdých kvarcitů, metalyditů a fylitů.

První nízké peřeje se objevují již pod soutokem obou zdrojnic stékajících od Velkých Pardubických Bud, ale výraznější začínají až pod několik metrů vysokou kamennou protipovodňovou přepážkou východně od Malých Pardubických Bud. Zde se nachází soustava peřejí, jejíž součástí je i jedna 2,5 m vysoká peřejová kaskáda v její spodní části.

Samostatný vodopádový stupeň, nejvyšší na celém Černohorském potoce, je však až těsně nad jediným výraznějším svahovým přítokem zprava ze svahů Černé hory. Na dně údolí zde vznikla „vložená“ miniaturní soutěska dlouhá 25 m, široká u dna 0,7–4 m a hluboká

3–6 m. Vyhloubila ji zpětná eroze v kvádrovitě odlučných ortorulách podél dvou výrazných svislých puklinových zón, svírajících vzájemně zhruba pravý úhel; její horní část je přibližně kolmá k hlavnímu směru údolí, spodní je s ním naopak shodná. Potok do ní spadá na horním konci kaskádovitým až svislým vodopádem vysokým 3,3 m, širokým 0,4–1 m a s celkovým sklonem 70 ° (dolní polovina 1,9 m vysoká je zcela svislá). Jako nejosobitější stupeň Černohorského potoka zaslouží samostatné pojmenování Soutěskový vodopád. Do soutěskovité skalní průrvy spadá jediným koncentrovaným a úzkým vodním proudem. Potok se na horní hraně vodopádu stáčí téměř v pravém úhlu a vodopád proto do průrvy spadá čelně po velmi strmé (80 °) puklinové ploše a nikoliv bočně, jak by se dalo při jejím směru očekávat. Bočně do ní níže ústí pouze slabé rameno zprava, které sbírá vodu prosakující náplavem nad vodopádem. Hlavní vodopádový stupeň vznikl v místě, kde soutěsku protiproudně ukončuje (kříží) příčná puklina, erozně však značně narušená. Za vyšších stavů však voda přetéká i na horní hranu soutěsky směrem vlevo (tj. poproudně) a vodopád má pak šířku až 3 m. Horní hrana vodopádu ve skalní rýze (nahoře s malým balvanitým nánosem) je pozvolná. Na úpatí voda dopadá na podložní skálu a teprve o 1 m dál vytváří na podélné puklině úzkou dlouhou skalní tůň (1 × 0,5 × 0,6 m), z níž i dál odtéká stupňovitým skalním žlabem.

Po dosažení úpatí pravého údolního svahu se však soutěska znovu ostře lomí v pravém úhlu do směru druhé puklinové zóny, čímž se vrací do původního směru shodného se směrem celého údolí. V tomto ohybu je na dně zával z balvanů zřícených z pravého svahu i napadaných úlomků kmenů. Pod ním následuje druhý, ale jen kaskádovitý vodopádový stupeň, vysoký 2,2 m (na úpatí snížený až o 0,3 m nanesenými balvany), široký jen 20–30 cm ve skalní rýze na podélné puklině a se sklonem 50 °. Člení ho drobné skoky vzniklé na příčných puklinách strmě zapadajících proti toku. Na úpatí zapadá bez vývařiště mezi balvany, které vyplňují celý zbytek dna soutěsky. Ta se pod vodopádem pozvolna rozšiřuje a její pravou stranu tvoří přímočará „hladká“ stěna založená na okrajové puklinové ploše. Oba vodopády této soutěsky jsou téměř souvisle porostlé vodními mechorosty a skalní stěny okolo naopak saxatilními (skalními) mechy.

Oba vodopády jsou skryté v soutěsce a nejsou z cesty údolím vidět, přestože jsou jen asi 15 m od ní; nepoužívaná, ale stále zřetelná odbočka se suchou zídkou k hornímu stupni vodopádu však ukazuje, že býval v minulosti i turisticky hojně navštěvovaný.

V místě, kde vyznívá pravostranná stěna soutěsky, přes ni spadá vyvýšeným ústím drobný vodopádek málo vodného přítoku ze strmých svahů Černé hory. Jeho výška je okolo 3 m, ale jedná se jen o orientační údaj. Nad jeho horní hranou je přes potok již dávno padlý kmen smrku, který zadržuje kamenitý nános a potok se na něm druhotně tříští na 2 až 3 ramena nestejné výšky i charakteru. Původní jediné rameno na puklinové ploše bylo kaskádovité, se sklonem 50 °, ale v hlavní části vysoké 2 m se sklonem i 80–90 °.

Pod touto soutěskou následuje několik set metrů dlouhý úsek menšího sklonu s převážně kamenitým až balvanitým korytem v úpatních zvětralinách bez vodopádových stupňů. Dnes má právě tento úsek údolí nejvíce odlesněné svahy vichřicí Kyrill. Na jeho dolním konci, pod místem, kde vichřice nejvíce zpustošila i smrkový les na samotném dně údolí (je zde u cesty upravený pramen vytékající z hadice), začíná převážně bukový les. V něm se sklon dna opět zvětšuje a potok na skalním podloží vytváří řadu drobných nerovností, z nichž čtyři největší lze označit jako nízké vodopády. První odshora je i nejvyšší (2,7 m se sklonem 50–60 °, ale i svislou částí vysokou 1,6 m). Nahoře je 2–3ramenný (podle stavu vody) a je výrazně formovaný podélnými subvertikálními puklinami. Za normálního stavu je široký 0,5–1 m, za vysokých však až 4 m. Na úpatí vytváří poměrně velké, zčásti i skalní vývařiště (5 × 4 × 1,5 m). O 100 m níže je dvoustupňová, 2 m vysoká peřejová kaskáda, poměrně skytá ve vegetaci. Oba její stupně mají sklon 45 ° a jsou oddělené skalní tůní. Atraktivnější je následující kaskádovitý vodopád na členitém skalním prahu o 35 m dále, který je vysoký 1,9 m a má sklon 50 °. Za nižších stavů stéká po šikmo podélné puklině v šířce je 30–70 cm, ale za vysokých se rozlévá po celém prahu v šířce až 4 m. Spadá do skalního vývařiště. Jen 20 m pod ním se nachází 30 m dlouhá peřej s vyhlazeným skalním žlabem a drobnými skalními kotli, souvisle zarostlá mechorosty. Pouhých 20 m pod ní je poslední výraznější stupeň tohoto úseku. Je úklonného až kaskádovitého typu na členitém prahu. Obvykle má tři ramena, která však za vyšších stavů splývají do šířky 4 m, je vysoký 2,0 m a má sklon 60–65 °. Končí ve skalně-balvanitém vývařišti (2 × 2,5 × 1 m). Po délce je přes něj padlá mohutná kláda.

Zhruba 80 m nad ukončením vycházkové cesty je dvoustupňová peřejová kaskáda o celkové výšce 2,3 m (1,4 m a 0,9 m) a sklonem jen 30–40 ° po dominantních konformních plotnách. Nápadně kvádrovitá odlučnost horniny podmiňuje ostrohranné ohraničení vývařiště na mezistupni i erozní vylamování bloků.

Všechny výše popsané stupně jsou na podloží ortorul, ale níže, již v úseku, kterým prochází upravená vycházková trasa s informačními tabulemi, vstupuje potok na podloží sericitických kvarcitů, na němž vytváří nejsouvislejší sérii (místy přecházející až do soustavy) nerovností. Tvrdé kvarcity zde vytvářejí ve svazích údolí strukturní mrazové sruby s nejvýraznější skalní skupinou Harfa výše v levém úbočí.

Nahoře začíná trojicí skluzovitých (plotnovitých) vodopádů vzdálených 4 m od sebe. Jejich výšky jsou (odshora) 1,7 m, 0,7 m a 1,4 m. I když nevynikají výškou, jsou nápadné svou dokonalou konformností příčných, hladkých puklinových ploch, po kterých voda stéká se sklonem 45–50 °. Jsou široké 1,5–2 m (za vyšších stavů více) a pod každým je samostatné vývařiště.

Pod nimi se tok tobogánovitě stáčí do soutěskovitého úseku, kterým potok protíná nejvýraznější část pruhu kvarcitů, vytvářející i v obou přilehlých svazích nápadné mrazové sruby.Nachází se tu soustava tří (v detailu až pěti) výraznějších stupňů, převážně peřejovitého až peřejovitě kaskádovitého typu a jen jeden, prostřední a současně i nejvyšší, je až splývavě úklonného typu a zaslouží si i samostatné pojmenování (Kotlový vodopád). Vzájemně jsou oddělené čtyřmi skalními vývařišti a na úpatí soustavy je páté, ale již kamenitého charakteru. V soustavě se nejvíce uplatňují puklinové plochy konformní se směrem a sklonem toku v kombinaci s příčnými puklinami zapadajícími protiproudně. V nejvyšším stupni teče voda souběžně po směru břidličnatosti, který zapadá z pravého břehu k levému, a eroze zde podélně vyhloubila ve skalním podloží úzký ohlazený žlab s asymetrickými břehy (pravý tvoří hladké plotny, levý je strmý a převislý), zakončený vřetenovitým skalním vývařiskem (4 × 1,5 × 1 m). Následující Kotlový vodopád je nejvyšší (2,0 m se šířkou 1–1,5 m a sklonem 50 °) a stéká také po konformní ploše s malým mezistupněm. Nejpozoruhodnější je však úpatní skalní vývařisko (5 × 3 × 1,3 m), jehož hlavní část o rozměrech 3 × 3 m je evorzní kotel, podle kterého je vodopád pojmenovaný. Jeho nejlépe vykroužená, převislá část, vystupující až 1 m vysoko nad hladinu, je však přímo pod navigací cesty, a proto z ní není vidět.

Zajímavý je hned následující, poslední stupeň soustavy, vysoký 1,5 m, peřejovitě kaskádovitého typu. U něj se z levého skalního břehu odtrhl podél puklin mohutný blok (6 × 2,5 × 1,5 m) a sesunul se přímo do koryta. Tím rozdělil vodní proud na dvě ramena, z nichž pravé ho obtéká a levé naopak podtéká malým, nepravým skalním mostem (s otvorem o průměru okolo 1,5 m), v současnosti téměř zaneseným nánosem větví a úlomky kmenů. Blok dnes navíc zčásti skrývají dva mohutné smrky, které před něj padly v roce 2009 z protějšího (pravého) břehu a poškodily i vycházkovou cestu.


 
Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border