border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Gustl Berauer - Král lyží z Krkonoš
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Gustl Berauer - Král lyží z Krkonoš Tisk E-mail
Aleš Suk (SkAl)   
     Roky 1912–1986 ohraničují život krkonošské legendy, chlapce z Hnědého vrchu, jenž si nebesky zamiloval sport a běh na lyžích. Dětství malého Berauera bylo velice trudné. Narodil se jako nejmladší z šesti dětí v chalupě na Braunbergu v Peci pod Sněžkou, coby kamenem dohodil od rodné boudy Josla Adolfa – výjimečného běžce, skokana a sdruženáře 20. let. Gustavova maminka zemřela při porodu, otce ztratil ve čtyřech letech. Sourozenci Berauerovi se poté stěhovali na protější stráň k tetě na Lenzenberg, ta je vychovávala. Její dům byl skoro 1 000 m vysoko a při běžné viditelnosti jste Sněžku měli jako na dlani; ne nadarmo nesl sousední hotel název Koppenblickbaude.
     Podmínky, ve kterých Gustl vyrůstal, byly velmi obtížné a náročné, a to i z hlediska finančního. Jeho lyžařské vybavení bylo vždy o poznání horší než výbava kamarádů a vrstevníků. Obecnou školu absolvoval v jednotřídce na Hrnčířských Boudách, zimní docházku samozřejmě výhradně na lyžích. Čilý naturel ho pravidelně pasoval do čela party školáčků z okolních chalup, takže téměř pokaždé prošlapával stopu. Základní škola, to už bylo jiné kafe. Denně 7 km do Maršova, odpoledne to samé zpět. Tu a tam i autobusem. Ten si však nechávali se synem slavného Josla Adolfa ujet a celé dopoledne trápili můstek v zadním Grünbachu, kde na místní čtyřicítce proskákali dobu školní maršovské docházky. Teprve když přisupěl autobus do Pece, vydali se páni „skokani“ na lyžích domů. Důležité bylo, že to nikdy neprasklo.
     Následovalo učení a v sedmnácti letech měl Lenzenberg nad Pecí dalšího truhláře. Řemesla se však nedržel a v roce 1929 se začal živit jako pomocník učitele lyžování v lyžařské škole staršího bratra Otty na Luční boudě. Přes léto pracoval ve firmě bratra Adolfa – obchodu uhlím a špeditérství – jako šofér náklaďáku. V sezoně 1929 probíhal na Luční plachtařský kurz na ski. Gustl se stal v okamžiku jedním z prvních absolventů tohoto novátorského sportovního odvětví. Oficiální instruktorské zkoušky lyžařského cvičitele složil ale až dodatečně o desetiletí později na sportovní akademii v Berlíně.
     V devatenácti letech se postavil na start prvních významných lyžařských přeborů. Následovala dvouletá vojenská služba v československé armádě. Ve vzpomínaném devětadvacátém roce zopakoval O. Berauer originální seskok nájemce Luční boudy, vynikajícího skokana Adolfa Bergra, z tohoto největšího krkonošského hotelu do převěje před boudou. Zatímco původní pokus mistra Německa Bergra se dle vyprávění maminky pana Adolfa z Lahrových Bud uskutečnil z okna posledního patra tak, že se před otevřené okno postavily dva stoly a z krátkého rozběhu se skočilo (za přítomnosti fotografa) dolů, Otto Berauer odvážný kousek vylepšil. Před skokem střemhlav vynechal poslední patro, vylezl na střechu, získal tak lepší rozjezd a z 18 m padal do závěje. Užaslým kurzistům tak předvedl jedinečnou lyžařskou show. Snímek Berauerova skoku obletěl v novinách polovinu Evropy a byl pro školu, boudu a Krkonoše skvělou reklamou.
     Reakce čerstvého pomocného učitele lyžování, mladšího bratra Gustla, byla pro jeho mužnost jednoznačná – ihned po skončení dopolední výuky je také na střeše a stejně jako bratr skáče dolů. Bohužel si při dopadu do již zdevastované převěje zranil nohu. Dokulhal k obědu a přes bolest si odpolední výcvik nenechal ujít a večer na sobě nedal nic znát. Typické pro pozdějšího šampiona, zvyklého prát se se životem (obr. 1).
     Bratr Otto byl vlastně jakýmsi trenérem mladšího sourozence. Ten z pozice pomocníka vlastně těžil – dle tehdejších pravidel nebyl profesionálem a mohl oficiálně startovat na ZOH a MS. Neuvěřitelný talent byl u Gustla Berauera podepřen tréninkem, jaký ve 30. letech u nás podstoupil snad jen novoměstský velikán bílé stopy, trojnásobný mistr Československé republiky Cyril Musil. Na rozdíl od něj byl Berauer, jako lyžař z hor, fenoménem i v disciplínách alpského lyžování – sjezdu, slalomu a jejich kombinaci. Ve své monografii Stolze Erinnerungen II. (Hrdé vzpomínky II.) na něj vzpomíná její autor Pepi Erben, vynikající slalomový specialista své doby, rodák z Rennerových Bud (z dnešní Grohmannovy boudy): „Po severském mistrovství Německa v roce 1941, které se konalo ve Špindlu, strávil Gustl pár dní ve svém rodišti v Peci. Objevil se náhle na svahu, když jsme trénovali slalom. Sám ho absolvoval tak rychle, že by nikdo z nás nestačil, ani kdybychom ho sjeli šusem.“ Berauer své sjezdařské schopnosti, kromě mistrovských titulů ČSR 1937 a 1938 v alpské kombinaci, demonstroval i při populárních Maiskirennen, kde ve slalomu v roce 1941 zvítězil a porazil i mistra světa v kombinaci 1939 Pepiho Jeneweina (obr. 2).
     Jeho tréninkové běžecké dávky v neprošlápnuté stopě byly i z dnešního pohledu enormní. I o nich se zmínil Jan Adolf, který v centrálních Krkonoších občas s Berauerem na lyžích jezdil. Gustl ho potkal někde na Rennerovkách, vyrazili spolu na Luční. Tam se hodinku dvě poklouzali na firnu na Bílé louce a v muldě Bílého Labe. Dále Berauer už vybíhal sám – na Obří, Sněžku, zpět ke kapličce a zase na Obří a lehkým skluzem přes Výrovku, Rozcestí, Liščí a Lesní domů na Lenzenberg. Kolik tak za těch 5–6 hodin mohl ujet? Na rychlém sněhu až 80 km, k tomu převýšení…
     Po návratu z vojenské služby přišlo lyžařské opojení ze závodění a mladíček Berauer šel ve všech disciplínách doslova ze závodu do závodu. Stihl čtvero mistrovství světa a olympiádu v Ga-Pa. Výkony šly plynule nahoru. Při mistrovských závodech se stávalo, že své soupeře zcela deklasoval. Náskok míval takový, že kdyby jel poslední kilometry tratě bez holí, stejně by zvítězil. Byl znamenitým sjezdařem a slalomářem; v roce 1937 vyhrál obě disciplíny a stal se mistrem ČSR. O rok později v Janských Lázních všechny tituly obhájil.
     Přesto jeho doménou a parádní disciplínou byl běh. Obzvláště klasická osmnáctka byla jeho tratí. Dvakrát na ní dosáhl na titul šampiona republiky. Německé mistrovství vyhrál pětkrát (obr. 3).
     O tom, jak propadl lyžařskému soutěžení, vypovídá příběh napsaný jeho lyžemi po 3. mistrovství světa. To absolvoval v roce 1937 v Chamonix. Ve sjezdu byl jedenadvacátý, ve slalomu vynechal branku, jako finišman štafety ČSR (5. místo) dosáhl absolutně nejrychlejšího času, ve sdruženém závodě jako nejlepší Středoevropan zaujal pátým místem. Bezprostředně po skoku spěchal závodním tempem na nádraží; slíbil totiž účast na mistrovství Sudet v Harrachově. Po dvou nocích strávených ve vlaku stihl taktak start na 18 km. Vyhrál o 5 minut před druhým v pořadí, a to na startu bylo 152 borců. Výsledky ve sdruženém závodě ale mnohdy mařil výkon ve skoku. Přestože Berauer ve své kariéře naskákal tisícovky skoků, hodně padal a ztrácel body. Domovský můstek pod boudou V Obřím dole dovoloval tehdy skoky až 60metrové, takže byl v té době považován za velký. Skokané v Peci však neměli žádného trenéra; odborné vedení scházelo. Jako většina kluků z Krkonoš začínal tak, že si postavil můstek a bez jakýchkoliv odborných rad se na něm od rána do večera tloukl.
     V prosinci 1938, kdy už Sudety byly součástí německé říše, byl G. Berauer povolán na soustředění do Lechu am Arlberg. Trénovali tam skokané a sdruženáři, připravující se na MS 1939 do Zakopaného. Němečtí svazoví funkcionáři jmenovali trenérem pro skok znamenitého norského skokana Johana Schiefloe, výborného technika. Ten okamžitě rozpoznal, jaký obrovský talent a charakterové vlastnosti v mladém sudetském Němci dřímají. Jeho trenérská pomoc se zaměřila především na letovou fázi skoku a přesný odraz. Pod Norovým dohledem se Berauer bleskově zlepšil a vstřebal perfektní provedení odrazu a letového postavení; tím se mu otevřela cesta do absolutní špičky severské kombinace. Trenér Schifloe prohlásil v závěru soustředění, že Berauer bude pro dominantní Seveřany obrovskou konkurencí. Měl pravdu. Zkraje roku na mistrovství Bavorska a se startovním číslem 263 vyhrál běh i kombinaci. Od té doby jméno Berauer nikdo v říšských sportovních kruzích nepřehlédl. Tři roky po sobě byl domácím králem lyžařů, vyhrál sdružený závod na mistrovství Německa a v Zakopaném se stal mistrem světa. O dva roky později v italské Cortině triumf zopakoval (po válce, v šestačtyřicátém, bylo toto MS anulováno; kvůli probíhající válce se nemohli zúčastnit lyžaři všech zemí, připadajících v úvahu pro start). Po prvním titulu mistra světa se stal hvězdou německých médií. Raketový vzestup své skokanské výkonnosti podtrhuje v roce 1940 v Planici skokem dlouhým 100 m, kterého dosáhl jako historicky první Němec (obr. 4). Vystupoval jako demonstrátor metodického filmu Škola lyžování natočeného v Alpách. Heinz Maegerlein v knížce Králové sjezdovky charakterizuje peckého rodáka: ,,Gustl Berauer stojí na počátku velké a dlouhé sportovní kariéry. Každý, kdo ho zná, ví, že tento vynikající sportovec má ty nejlepší předpoklady se dále zlepšovat. Taková energie a houževnatost, jakou Gustl disponuje, není dána jen tak někomu.“
     Vše dopadlo nakonec jinak. Poslední závod vrcholové úrovně absolvoval Berauer v roce 1941 ve východním Finsku. Jeho hvězdnou kariéru zatemnila 2. světová válka. Kývl Wehrmacht a z Berauera je hned praporčík vybraného oddílu horských myslivců (obr. 5). Ruská fronta, únor 1942, střetnutí u Vjazmy nedaleko Moskvy. Dělostřelecký granát tříští Berauerovu pánev. Tři roky léčby strávil v lazaretu coby rekonvalescent, seznámil se a oženil s Julou Sachs. Usadil se v Bavorsku u Schliersee. Na Spitzingsee zakládá lyžařskou školu; jakmile to jeho postižení dovolilo, postavil se opět na lyže. V lázních Wiessee vedl známý sportovní obchod, kde se prodávaly také kroje, později firmu rozšířil na velkoobchod.
     Německý lyžařský svaz ho oslovil a získal coby trenéra pro tým sdruženářů. Trenérského Olympu dosáhl v roce 1960, kdy jeho svěřenec Georg Thoma získal v americkém Údolí žen titul olympijského vítěze. Hned poté zasedal v běžecké komisi FIS; funkční období se protáhlo na 15 let. Současně byl od 6. února 1967 zvolen předsedou komise severské kombinace, v níž pracoval 11 roků. Osm let byl místopředsedou německého svazu lyžařů.
     Aniž by si připouštěl osudové peripetie, vyznává se kluk ze Zahrádek nad Pecí pod Sněžkou, král lyží, ze svého entuziasmu k lyžování: ,,Běh na lyžích, lehkých jako pírko, pro mne vždy znamenal více než sjezd, kde k vítězství je třeba útočnost a odvaha. U běhu na lyžích je to naopak síla a vytrvalost. Sílu mládí využít v běžecké stopě mě uspokojovalo daleko nejvíce, dokonce víc než let z můstku. Zážitkům získaným při běhu nemohl konkurovat.“
     Ojedinělý obdiv mistra světa, závodníka světové třídy, ovládajícího všechny lyžařské disciplíny, k běhu na lyžích, jednomu z nejtvrdších a nejnáročnějších sportů vůbec.

Aktualizováno ( Pátek, 11. únor 2011 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border