border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Krakonoš Rubenczal 450 let
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Krakonoš Rubenczal 450 let Tisk E-mail
Jiří Bašta (baš, jb)   
Krakonoš je horský duch mnoha jmen a mnoha podob. Dnešní nejrozšířenější představa o jeho vzhledu, s kloboukem a fajfkou, je vlastně nejmladší. Naopak nejstarší zpodobnění s parožím zná – kromě pravidelných čtenářů Krkonoš – Jizerských hor – málokdo. Pojďme si říci, jak představa zvířecího Krakonoše vznikla, kde ji dnes můžeme vidět a jaká ji asi čeká budoucnost.

„Odkud pochází logo časopisu Krkonoše – Jizerské hory, ona prazvláštní osoba (?) s jelením parožím opřená o kopí? Jako symbol mi připadá fascinující a rád bych se dozvěděl víc. Máte nějakou představu, o co nebo koho se jedná, popřípadě odkud pochází a kde bych se o něm dočetl? Nebo je to jen výtvor grafikovy fantazie?“ napsal do redakce pan Matyáš Taller. „Odkud jste čerpali a co má logo představovat, zajímám se o gotickou šablonu a Vaše logo se jí podobá nebo z ní asi vychází,“ stojí v mailu od paní Lucie Vránové. To jsou jen dva z řady dotazů čtenářů na postavu, která čtyřicet let neslezla ze záhlaví časopisu. Zjednodušeně jsem na dotazy odpovídal, že je to nejstarší podoba Krakonoše ze 16. století, a pro jistotu přidal stručnou „rozborku“: orlí zobák (připomíná mi spíše papouščí), jelení parohy, lví trup, zadní nohy kozla… Pro někoho to může být překvapení: vždyť pod pojmem Krakonoš si v českých zemích většinou představujeme mohutného a vousatého chlapa, nejčastěji kmetského vzezření, s širokým kloboukem. Toto pojetí převzali od lidových tvůrců četní ilustrátoři knih a již ustálený typ ještě zakonzervovali tvůrci televiz­ního seriálu večerníčků Krkonošská pohádka (1974–84, režie Věra Jordánová, výtvarník Vladimír Dvořák, František Peterka jako Krakonoš).
     V našem prostředí je o dost méně zažitá expresivní, démonická podoba Krakonoše – prostovlasého obra, často s ryšavou bradou a kyjem. Tuto vizi, častější v německojazyčném prostředí, znají dobře například obyvatelé a návštěvníci Hořic, kde je zhmotněna do pískovcové skulptury Ladislava Šalouna (1906–8), či Trutnova, kde bronzový svalovec Josefa Kirschnera (1892) dominuje náměstí, opíraje se na skalce uprostřed kamenné kašny o taktéž bronzový vytržený strom.
     Opusťme však protentokrát Krakonoše s lidskou tváří a spokojme se s opakovaným odkazem na dostupné základní kameny české krakonošovské literatury – Krakonoše Jaromíra Jecha (Plot 2008) a Krakonoše v literatuře Evy Koudelkové (Nakladatelství Bor 2006). Na několika stech stran se v nich o Krakonošovi dočtete prakticky vše a obě publikace na reprodukcích přinášejí i množství příkladů jeho zpodobnění. Včetně připomínky nejstaršího dochovaného vyobrazení ducha hor Rubenczala, poprvé publikovaného přesně před čtyřmi sty padesáti lety. Na tohoto nejstaršího Krakonoše se nyní soustředíme.

Nejstarší podoba Krakonoše
     Vyobrazení nestvůrného zvířete, udivující originalitou a groteskností, není ani fantastickou hříčkou přírody, ani dílem výtvarníka upravujícího časopis, ale nejstarší historickou podobou legendárního ducha krkonošských hor – Krakonoše.
     Objevilo se roku 1561 na nejstarší mapě Slezska, o sto let dříve, než legendy o Krakonošovi dosáhly evropské popularity zásluhou díla J. P. Prætoria Dæmonologia Rubinzalii Silesii a jeho pokračovatelů. Autor mapy, vzdělaný humanista, vratislavský kartograf a matematik Martin Helwig, je umístil do Krkonoš, jež neoznačil žádným zeměpisným názvem a zobrazil jen schematicky jako seskupení jednoduše načrtnutých kopců. V něm má naše nestvůrné vyobrazení zcela dominující postavení. Že jde o Krakonoše, není pochyb, neboť je k němu připojeno i jeho pojmenování ve tvaru Rubenczal (z něho se později vyvinulo německé Rübezahl a z toho české Rýbrcoul). Helwigovy Krkonoše, v nichž je vedle vyobrazení Krakonoše a jeho jména uveden jediný pomístní název Risenberg, tj. Sněžka, jsou zachyceny jako krajina pustá a neobydlená a prozrazující, že autorovy znalosti Krkonoš byly buď velmi sporé, nebo že úmyslně nezpracoval jejich území podrobněji jako okrajové. Avšak právě Helwigův Ruben­czal je jedním z nejstarších, ne-li vůbec nejstarším dokladem existence legend o Kra­konošovi, jejichž počátky nejsou dosud uspokojivě objasněny. V novější literatuře věnované tomuto problému se ustálil umírněný názor, že kořeny lidové legendy nemohou sahat dále než do 15., případně 14. století (Eva Koudelková uvádí až 13. století). První zmínky o Krakonošovi se objevují teprve v humanistické literatuře ve druhé polovině 16. století a jeho obraz sestavený z těchto kusých zpráv je značně neúplný a rozporný: Krakonoš se zjevuje poutníkům, v českých lesích a na Krkonoších. Přidružuje se k nim v podobě mnicha, zavádí je na scestí, pak vyskakuje na strom, odkud se jim vysmívá. Je to ďábel sám. Stal se jím prý jakýsi francouzský šlechtic, který byl do něho zaklet pro svou lakotu, aby ochraňoval poklady hor. Objevuje se v mnoha podobách: hned jako důlní skřítek, hned přestrojený za mnicha nebo horníka, tu zas jako kůň, osel, kráva, želva, výr, kohout, havran a v jiných zvířecích podobách. Obyvatelé o něm vyprávějí, že je pánem pokladů drahých kovů, které jsou v horách skryty a jež nikdo nemůže získat, neboť se jich jen nerad vzdává. Nikdy nikomu nepůsobí bolest, pokud se mu nevysmívá nebo ho neškádlí. Posměváčkům se zjevuje a trestá je náhlým nečasem, bouřkou a blesky, krupobitím nebo lijákem. Je znám svým uměním léčit.
     Na základě tohoto nejstaršího obrazu, ­oproštěného od fantazie a vypravěčského umění desítek spisovatelů od druhé poloviny 17. století až do dneška lidovou legendu rozvíjejících a přetvářejících, je možno připustit, že Krakonoš vznikl jako svébytná personifikace sil přírody a tradiční lidové víry v démony a ďábly, která se zvláště silně rozvíjela v hrozivém prostředí hor.
     Na první pohled, i bez předcházejícího úvodu je zřejmé, že Helwigův nestvůrný Rubenczal nepředstavuje ani jedinou z konkrétních pohádkových podob Krakonoše, ale že vyjadřuje charakter všemocného pána hor symbolicky. Ten musil být ovlivněn i později převládající analogií Krakonoš-ďábel v obsahu lidových legend, které Helwig jistě znal, avšak to k objasnění vzniku tak složitě komponované figury nedostačuje.
     Nejstarší mapa Slezska není jen vynikajícím dílem kartografickým. Obsahuje i bohatý ilustrační doprovod umístěný po celém obvodu mapy. Tvoří jej erby slezských knížectví a jejich feudálních vlastníků i hlavních knížecích měst a na straně české i erby feudálů českých. Těm pak dominují erby Čech a Slezska zdůrazněné proporcionálně i umístěním v ploše mapy. V kontextu takto heraldicky obohaceného obrazu mapy jeví se i Ruben­czal jako dílo heraldické a klíčem k němu tedy vymezení a výklad jeho jednotlivých heraldických prvků. Figura Rubenczala, vznášející se nad pohořím Krkonoš mezi Kowarami a Sněžkou a opírající se o mohutnou poutnickou hůl, se skládá z celé řady zoomorfních částí: z hlavy orla, lvího trupu a lvích předních tlap, z jeleních parohů na hlavě, ze zadních noh kozla. K trupu je dole připojen dvojitý ocas. Jeden, lva, je obrácen nahoru, druhý, klesající dolů, je čtyřdílným ocasem kozla.
     Studiem této heraldické figury se dosud zabývalo jen málo autorů. Pronikavému rozboru ji podrobil Zbislaw Michniewicz (O najstarszym wizerunku Rzepióra, Rocznik Jeleniogórski 1963), hodnotící i názory svých předchůdců. Odmítá zejména závěry H. Rosenfelda, který, opíraje se o příklady z uměleckých děl různých období středověku, v ní spatřuje — se všemi jeho znaky — alegorii ďábla, jíž prý chtěl Helwig vyjádřit mnohostrannou povahu zlého vládce hor. Podle Michniewicze je toto pojetí příliš jednostranné a v rozporu se složitou kompozicí figury. Tou musil Helwig sledovat daleko určitější cíle v souladu s celou obsahovou koncepcí mapy, jež vyjadřuje nejen zeměpisné, ale i feudálně vlastnické poměry na území Slezska. Z tohoto hlediska zdá se být Helwigův Rubenczal symbolem těchto poměrů na území Krkonoš.
     Z dalšího Michniewiczowa rozboru vyplývá, že všechny heraldické znaky vytvářející figuru Rubenczala jsou obsaženy i v erbech feudálů, jejichž panství zasahovala ve druhé polovině 16. století do území Krkonoš a kteří mezi sebou vedli vleklé, dlouho neukončené spory o hranice probíhající v nejvyšších par­tiích hor: Schaffgotschů na polské straně, Valdštejnů, Gendorfů, Bibersteinů a Dohnů na straně české. Michniewicz dochází k závěru, že Helwig použil s největší pravděpodobností složek rodových erbů Schaffgot­schů (gryf-hlava, trup s předními tlapami a ocasem lva) a Bibersteinů (rohy a nohy) a že „symbolika Krakonoše je logickým prodloužením heraldického charakteru mapy a může být hodnocena jako svého druhu symbol Krkonoš, samozřejmě zbavený všech znaků právních“ a tedy především jako vy­jád­ření tehdejších, ještě nejasných a neustále se měnících feudálně vlastnických vztahů na jejich území. Důležitým pramenem podporujícím správnost Michniewiczova výkladu je nejstarší mapa Krkonoš. Vznikla jen o několik let později než mapa Helwigova, na rozdíl od ní však představuje velmi podrobný obraz života v Krkonoších. Její autor, jímž je s největší pravděpodobností trutnovský kronikář Simon Hüttel, dokonale obeznámený s feudálně vlastnickými poměry Krkonoš a jistě i s legendami o Krakonošovi, převzal Helwigova nestvůrného Rubenczala téměř beze změny v jeho podobě i v umístění. Je možno předpokládat, že pochopil jeho symbolický smysl a že shodně s Helwigem jej považoval za jediného skutečného pána Krkonoš ve smyslu legendárním i právním. Zdá se, že jen tak, pod vlivem obsahu legend o Krakonošovi a tehdejších feudálně vlastnických poměrů Krkonoš, mohl vzniknout ten jedinečný symbol, jehož groteskní kráse a ďábelské hrůznosti se dnes obdivujeme a jenž je stále využíván výtvarníky-grafiky u nás i v Polsku.
Miloslav Bartoš


     Výše uvedené platí i po více než čtyřiceti letech od napsání (text vyšel v bulletinu Zprávy KRNAP č. 3/1967). Jen poslední věta nepočítá s jistou asymetrií. Jak jsme naznačili v úvodu, v Čechách zcela převládá kloboukatý Krakonoš, zatímco parožnatý zůstává tajemným endemitem. Známe vlastně jen dvě, totiž tři zásadní realizace. Jednu z nich najdete na pomníku stavby Masarykovy silnice na Krkonoš. Kámen s pamětní deskou stojí na začátku silnice, vedle kruhového objezdu v Hrabačově. Postava v kovu byla součástí úpravy z 60. let, kdy se „na nátlak shora“ likvidovaly náhodně ještě dochované „připomínky buržoazní éry“. Dnes je přeražená; nevíme, zda k poškození nedošlo při obnově památníku při přejmenování silnice opět na Masarykovu.
     Druhým životem parohatého symbolu je obálka časopisu K + JH. Vídáte na ní jen nepatrně retušovanou interpretaci grafika Jiřího Sehnala z roku 1967, která původně doprovodila článek Miloslava Bartoše vedle reprodukce detailu pozdního vydání Helwigovy mapy z 19. století. „Postavu z mapy, která je na mapách rozpitá, jsem vyčistil a uhladil a začali jsme ji používat jako alternativní logo pro muzeum a později pro časopis,“ vzpomíná pan Sehnal, úpravce a šéfredaktor Zpráv KRNAP a prvních ročníků časopisu Krkonoše a v 80. letech propagační grafik Správy KRNAP. Cesta jeho verze na obálku časopisu se ještě zaklikatila. Nejprve byla znovu publikována u článku Miloslava Kubáta v čísle 1/1969. Bílá postava v červeném poli se na obálce poprvé objevila v čísle 1/1971, ale to už ze Sehnalovy práce těžil nový šéfredaktor František Janalík, zatímco jeho autor byl „znormalizován“ (propuštěn z politických důvodů; o několik let později se mohl vrátit na pracoviště propagace Správy). „Kombinaci bílé a červené jsem okoukal od Květů,“ vzpomínal později František Janalík na obálky s výrazným antikvovým názvem v bílém pruhu.
     Tato podoba vydržela sedm let. Pak ji vystřídala třetí, dočista nepodobná verze, se silně přestylizovanými obrysy vyjádřenými silnými tahy, navazující na těžké bloky akcidenčního písma. To bylo při tehdejších možnostech tisku potřebné, aby se mohl název časopisu přesunout přímo na titulní fotografii. Kdo znáte jemné ilustrace Karla Franty, neřekli byste, že je autorem této výrazné úpravy loga, používané sedmnáct let, do roku 1994. Od ročníku 1995 se na obálku vrátila Sehnalova verze, tentokrát v menším měřítku a na méně nápadném černém poli, a už ne překreslená, nýbrž převedená do křivek v digitální podobě. Dnešní variantu bez podkladu, přímo na fotografii, umožnil další technologický pokrok – dobrý tisk a možnost přidat nepatrný stín.
     Vzpomeneme si ještě na jedno použití této Krakonošovy podoby, docela maličké, ale ve vysokém nákladu – na velkých pohlednicích našeho partnera, vydavatelství Gentiana.
     A tím výčet použití parohatého symbolu na české straně zatím končí. O to větší obliby došel u severních sousedů. Poláci se ovšem pod Krkonoše jako stálí obyvatelé dostali, resp. vrátili po šesti stoletích od doby, kdy Slezsko připadlo České koruně, a dvou stoletích od připojení k německým zemím, čili v době rozvoje krakonošovského mýtu tady nebyli. „Hovořit o nějaké národní krakonošovské tradici nelze,“ připomíná Eva Koudelková, ale celou kapitolou své knihy přesvědčivě dokládá, jak Poláci přijali existující texty a podoby a jak je začali rozvíjet. Parohatá postava neměla prostě v Polsku v minulých desetiletích takovou konkurenci jako u nás (připomeňme i bezpředsudečné přijetí geografického názvu Sudety, s nímž Poláci nemají problém, zatímco u nás mimo odborné publikace zatím způsobuje nedorozumění).
     Krakonoš-gryf se tedy objevuje v tištěných publikacích a v záhlaví rovnou několika internetových stránek (příkladem je server sudety.pl, viz str. 19). V plochém kovovém zpodobení, docela věrném Helwigově předloze, pak již léta střeží vchod do Krkonošského muzea v Jelení Hoře. Je mu tam vyčleněno místo nad plotem u nároží hlavní muzejní budovy. O to nápadnější je nejnovější zhmotnění této představy – pomník odhalený 5. června 2010 v parčíku v centru Szklarské Poręby. Třímetrová kovová socha hledící z podhorského městečka směrem ke Szrenici je dílem místního autora, autodidakta Grzegorze Pawłowského. Grotesknost symbolu je zdůrazněna v detailech, které umož­ňuje velké měřítko a příklon k trojrozměrnému provedení. V čele podstavce nalezneme gravírovanou tabuli, na níž všechny podoby jména chvályhodně připomínají dějiny bájné postavy a je jmenován první autor vyobrazení: „Duch gór / Rübezahl Krakonoš / Karkonosz Rzepiór Liczyrzepa / Najstarszy wizerunek / Das alteste Bild / The oldest image / (Martin Helwig 1561 r.)“ Je to tedy pomník nejen postavě, ale i prvnímu tvůrci. Je škoda, že monumentálnost pomníku je poněkud narušena zvolenou technologií, zvláště při pohledu zblízka. Sletované či svařené pláty kovu ve výsledku připomínají patchwork (vytvoření velkých ploch ze záplat). A bok soklu celý pokrývají přinýtované tabulky zřizovatele a sponzorů – tady bychom očekávali spíše decentní provedení přímo do materiálu. No, uvidíme, co s tím udělá oxidace ostrým horským vzduchem, ředěným exhaláty z nedaleké mezinárodní silnice.
     Úplně jinou podstatu, nepostrádající řemesl­né mistrovství a patřičnou dávku humoru, má pocta téže podobě Krakonoše. Veřejnost se s ní seznámila o měsíc později než s porębským pomníkem, v červenci loňského roku v Přírodovědeckém muzeu v Jelení Hoře-Slezských Teplicích, na výstavě preparátora Toma­sze Sokołowského, oceněného i na Mistrovství světa v preparování. Pan Sokołowski, jeden z nejlepších preparátorů v Polsku, byl získán do Přírodovědeckého muzea jako zaměstnanec, jenž od roku 2006 pečuje o klíčovou sbírku vycpanin, kterou shromáždili Schaffgotschové, majitelé jelenohorského panství. Neomezuje se jen na péči o historickou sbírku, ale v souladu s posláním muzea ji doplňuje o nové preparáty ptáků, ale i velkých čtvernožců. Jeho asambláž názorně dokládá, z čeho byla postava složena; jen lví tlapy nahradil medvědími, lví ocas dravčími křídly a čtyřčetný kozlí ocas jednoduchým. A nalézáme tu i sympatickou paralelu mezi péčí o schaffgo­t­schovské rodové sbírky a heraldickou interpretací Helwigovy figury.
     Ale vraťme se do Čech, kde také ještě nepadlo poslední slovo. Postavě Krakonoše-gryfa se má i na naší straně hor dostat důstojného, výtvarně hodnotného pomníku. S nápadem přišel pan Jaroslav Rejman z Hořic (poukažme znovu na sochařské a krakonošovské tradice tohoto města). Realizace díla by podle něj neměla opustit region, a tak na doporučení pana Horáka ze slévárny HVH v Dolní Kalné oslovil ak. sochařku Paulinu Skavovou z Trutnova. Zůstala u plošného pojetí, ale při propracování ve hmotě přibyl reliéf hor ve vrstevnicové stylizaci. „Předloha je exaktní, změny nejsou možné. To byla výzva – při nutnosti zachovat atributy symbolu vtisknout plastice vlastní výraz. To se projevilo v gryfově nakročení,“ říká sochařka a namátkou připomíná kráčející sochy Karla Nepraše nebo Alberta Giacomettiho. „Pouhé zvětšení mi připadalo strojové. Asi po dvaceti skicách přišel nápad s vrstevnicemi – dokonalé obrysy předlohy jen doplnit dalším symbolem, technickým prvkem, který zároveň modeluje anatomii postavy.“ Model pomníku v poměru 1 : 10 odlila slévárna HVH. Je to zatím jediný exemplář sloužící pro další práci, ale pan Rejman s ním má ještě další úmysly: „Měla by to být cena udělovaná členům Horské služby, kteří riskují život pro záchranu ná­vštěvníků, kteří se v horách dostali do úzkých.“ To je ovšem další přídavek k vlastnímu dosud nerealizovanému pomníku, „spojujícího článku české, německé a polské kultury,“ jak píše v komentáři projektu Pavel Klimeš, který se ujal počáteční organizace, „Krakonoš je jediným obyvatelem hor, který nikdy nebyl politicky perzekvovaný ani vysídlený.“ Pomník má být podle něj cílem výhradně pěších turistů a fungovat podobně jako plastika Jiřího Škopka u pramene Labe. Orientační rozpočet zřízení pomníku činí přes milion korun. Soustředění peněžních prostředků nyní zřejmě bude největším problémem.
     A protože plastika, plná tolika symbolů, potřebuje také důstojné místo, vybrali autoři projektu konec zpevněné cesty u kapličky na dně Obřího dolu (viz fotografii na str. 40–41). To je zásadní rozdíl oproti dosavadním pomníkům, které stojí všechny ve městech. Tento má stát přímo pod úchvatnou scenérií srdce Krkonoš, připomenout kolemjdoucím působení zpodobněného ducha. Je to výzva pro potenciální donátory, ale i závažná otázka: Máme umisťovat tuto sochu do míst, kde se naši předci ani neodvažovali vyslovit žádné z jeho jmen, aby na sebe neupoutali jeho pozornost či hněv? Umístěním sochy poblíž kapličky, které by se měla navrátit její spiritualita (oprava by dala pořídit za dalších 350 tisíc korun), má podle autorů před hlavním stoupáním na Sněžku vzniknout symbolická brána do nejvýznamnější části krkonošské přírody, ceněné jako I. zóna národního parku. Turisticky beztak značně frekventované místo by podle vedení Správy KRNAP nijak neutrpělo z hlediska předmětu ochrany území, zbývá se ovšem ptát, zda je žádoucí kumulace kapličky a po­mníku. Podobné objekty v krajině lépe působí jako solitéry, což vyplývá z jejich úlohy, a přimlouvali bychom se za umístění tohoto zdařilého díla spíše do lidského než do Krakonošova hájemství. Těšíme se na vaše názory.

Aktualizováno ( Středa, 6. duben 2011 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border