border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Zapomenuti na Richtrovkách
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Zapomenuti na Richtrovkách Tisk E-mail
Libor Dušek   
Richtrovy Boudy, luční enkláva ležící okolo 1 200 m n. m., 3 km severozápadně od Pece pod Sněžkou po cestě na Výrovku, byly místem, kde Herbert Berger (narozen v únoru 1934) trávil podstatnou část dětství a dospívání. Prostřednictvím vzpomínek člověka, který prakticky celý život strávil „v lůně Krkonoš“, částečně rozkryjeme i v současnosti bohužel stále víceméně tabuizovaná témata související s „vystěhováním“, chcete-li „odsunem“ či „vyhnáním“ sudetských Němců z Pece a okolí.

Kořeny Vaší rodiny bychom hledali v Alpách…
Moji pra-pra-pra…prarodiče pocházeli z Alp a do Krkonoš přišli přibližně v 16. století kácet dřevo pro doly v Kutné Hoře. Přišli sem a to, co jim hrabě sliboval, nějak moc nedodržel, protože se museli sami postarat o bydlení a potom i o práci. Já si pomatuju na mýho dědu Stefana, kterej měl v Peci původní Zvoničku (ta už dnes není, protože můj bratranec ji strhnul). Děda Stefan (* 1870) měl ženu Wilhelmínu, z kterého rodu si nepomatuju, ale měla taky kořeny od alpských dřevařů. Umřela brzy, už ji pomatuju jen trošku.

V rámci rodiny se tedy držela linie krkonošských Němců?
Většinou ano, ale někdy ne, třeba můj strýc (Franz, * 1907), bratr otce (Georg, * 1904), si vzal Češku, paní od Dvora Králového. Dědeček pocházel z pěti dětí, ale jeho sourozenci tady vůbec nebyli – jeden byl v Berlíně, s ním jsme ještě byli ve styku, a většinou žili od konce 19. století v Americe, protože tady nebyla práce. Z toho rodu tady zůstal akorát děda. Děda vybudoval dva baráky – jeden dole v Peci (zmiňovanou Zvoničku, pozn. aut.), tam měl 7–8 krav a jelikož ty louky, který tady dole měl, k tomu mu nestačily, koupil později louky na Richtrovkách a nahoře postavil nejdřív salaš. Později to přebudoval na bydlení (současné č. p. 86, pozn. aut.), protože měl dva syny. Můj otec študoval a vypadalo to, že tady asi nebude, protože byl vyštudovanej strojní inženýr, vod železa. A strejda Franz byl dřevorubec a bydlel nahoře na Richtrovkách.

Takže děda byl velký hospodář a Váš otec i strýc vyrůstali na Richtrovkách…
De facto vyrůstali v Peci, ale v létě nahoru vyháněli krávy na pastvu a celý léto byli nahoře. Na zimu zůstali v Peci a děda pronajímal barák. V jedný místnosti byly slamníky a tam byli celou zimu sportovci-lyžaři, pře­váž­ně Němci, ale byli mezi nima i Češi, který byli spíš od Dvora Královýho a tam. Ti si tam sami vařili a tak. To bylo ještě za Rakouska-Uherska. Děda vždycky během zimy vozil seno z půdy dolů do Pece do chlíva, kde byly přes zimu krávy. Babička měla ještě dvě kozy, pochopitelně i slepice.

­Dědu asi dost zaměstnávalo hospodářství… nebo dělal ještě něco jiného?
Neměl nic kolem toho, jedině muziku. Byl velikej muzikant, hrál na basu, violoncello a housle. Vyráběl sýry a prodával máslo, to vždycky o Velikonocích z hroudy másla vytvaroval ležícího beránka, špejlí udělal kudrnky a beránek se vždycky prodal. Tady byli hodně Židi, dole v Peci. Později dole udělal čtyři pokoje na ubytování, z nichž byly tři stále pronajatý fabrikantovi, kterej to obsazoval, nebo tam bydleli turisti. Péče o ně zas byla práce babičky. Sušilo se seno, dojily krávy, tlouklo máslo a všechno kolem hospodářství – občas se věnoval i tesařině a zedničině, to s hospodařením souviselo.

A děda ty sýry a máslo potom někam vozil?
Ne, ne, to se nikam nevozilo, to tady v Peci byl ještě jeden syrečkář Berauer (měl barák, co je dneska Avie) a ten jednak vyráběl sám – specializoval se jenom na sýry – a ty sýry, co vyráběli hospodáři kolem, vykupoval, dával je do bedniček (40 × 30 × 7cm), řikalo se tomu „Koppen Kässe“, a ty on různě expedoval.

Maminka s tatínkem se poznali jak?
Maminka Marie, rozená Kaslová, pocházela z Ústí nad Labem, byla Němka, ale uměla i česky. Neshodla se s matkou, tak odešla sem a za ní přijeli tři mladší sourozenci (Siegfried musel narukovat, ten nejmladší bydlel v Trutnově a sestra si vzala Čecha a bydlela v Nový Pace). V Peci dělala na různejch hotelích jako kuchařka a tady se seznámila s otcem, protože byl taky hudebník, hrál na housle a taky na dechový nástroje – saxofon, klarinet a hoboj, tak se poznali a vzali.

Tatínek pokračoval v hospodaření?
Když vyštudoval vysokou v Liberci, tak se měl stěhovat do Německa. Nabídli mu místo někde v Bavorsku, v horách, on to nepřijal a pokračoval v Krkonoších, dělal s kravama, později zedníka a tesaře a nikdo ani nevěděl, že byl vyštudovanej… to nikdy nikomu neřek, ani když byl v zajetí v Rusku, ani tady na úřadech. Strojního inženýra nikdy nedělal. A po večerech měl muziku. Krav už neměl moc, jen dvě, protože my jsme bydleli dole na Zvoničce a Franz na Richtrovkách. A žena Franze většinou vyčítala mojí matce, že k tomu přišla jako slepá k houslím, že manžel študoval a má lepší zaměstnání, že dostala lepší barák (protože nahoře byla jenom salaš s chodbami a velkou půdou) a já nevim co všecko… Každopádně v devětatřicátým jsme se stěhovali na Richtrovky a ona dolů do Zvoničky, strejda byl už tou dobou na vojně a otec taky. Takže to organizovala moje matka. Nahoře jsme měli dvě krávy, většinou jsme drželi prase, dole měla dvě tři krávy, tam to ještě obhospodařoval děda. My jsme byli de facto čtyři děti, protože můj nejstarší bratr Siegfried (* 1928), kterej za války študoval v Ústí nad Labem, kde bydlel u babičky, musel taky do války a padl krátce po narukování, ještě ani nebyl plnoletej… Starší sestra Edita (* 1931, teď žije v Berlíně), mladší sestra Johana (* 1936) a nejmladší bratr Erich (* 1938, v 90. letech zahynul při autonehodě). Strejda Franz taky padl ve válce, a když se potom po válce „stěhovalo“, tak jeho žena, Češ­ka, nemusela, ale děda ano. Zůstala na Zvoničce se svými pěti dětmi.

Vy jste se muzice nevěnoval?
Já nic moc, trochu na kytaru a foukací harmoniku. Já se učil na housle, přišel pětačtyřicátej a byl konec se vším všudy. Děda, co mě učil, byl „vystěhovanej“, matka umřela v srpnu 1945 a na nás zapomněli na Richtrovkách, ten obecní sluha, kterej tam po válce přišel, se strašně divil, že se tam pase kráva. Krávu nám nechali a museli jsme do školy. A neuměli jsme ani slovo česky, do tý doby jsme mluvili jen německy…

Kousek zpátky… Tátu jste tedy viděl naposled na začátku války?
Táta byl u letců a že byl inženýr, tak dělal dů­stojníka ve Slezsku, dnešním Polsku, byl šéf přes přistávání a odlety. Když fronta postupovala a nemělo cenu držet letiště, tak ve čtyřiačtyřicátým šel na frontu a v pětačtyřicátým byl zajatej a byl v Rusku na Sibiři. Koncem roku 1947 přišel z Ruska do Prahy, tam chvilku dělal ve skladě UNRRA (mezinárodní organizace, která poskytovala pomoc státům poškozeným ve 2. světové válce, pozn. aut.), tam ho čapli a šel do Ostravy do dolů do Dolní Suché. A náš tehdejší soused na Richtrovkách, nějaký Novotný, byl šéf kriminálky v Trutnově, ptal se na tátu, tak jsem mu řekl, jak se dostal ze Sibiře do Dolní Suché a na jeho příhovor byl v srpnu 1948 propuštěnej.

Takže jste tátu celou dobu neviděl?
Jenom za války, když přijel domů na dovolenou, ale potom už jen psal z Ruska a z Dolní Suché.

Jak jste se o sebe se sourozenci starali, když matka umřela a otec byl v zajetí na Sibiři?
Matka věděla, že umře, protože byla nemocná. Měli jsme ještě dvanáct ovcí, koncem války všechny nechala pozabíjet, všechno maso se vyudilo, přivezlo zpátky a uskladnilo na půdě. Po válce, když z Výrovky odtáhli Vlasovci (Vlasovci = Ruská osvobozenecká armáda – jednotky rus­kých zajatců, kteří na straně nacistického Německa bojovali proti stalinskému SSSR, de facto ale sami za sebe, nacistickou ideologii odmítali, pozn. aut.), tak tam byly obrovský sklady potravin. A národní správce pan Duben, kterej tam přišel, mně o nich řekl. Takže jsme tam s mladšími sourozenci chodili s ruksakem pro konzervy a tak. Mezi Vlasovcema byl jeden Ukrajinec, kterej chodil k nám dolů, to ještě žila matka, a naučil mě dojit, vařit a další. Spoustu věcí mě naučila matka, ležela nemocná v posteli, ráno jsem šel k ní, donesl jí čaj a snídani, ona mi řekla, že dnes uvařím to a to a postupně mi popisovala, jak to mám dělat, tím jsem se učil starat o domácnost. A když byla pryč, v sanatoriu nebo nemocnici, tak jsem se staral o sourozence a starší sestra chodila vydělávat peníze na Výrovku. Myla nádobí a podobně. Na Jeleních Loukách byl taky obrovskej sklad a Němci to dělali tak, že nedávali všechny potraviny na jedno místo. Na Jelenkách byla železná zásoba usušenýho chleba, kterej byl danej do voskovanejch pytlíků, tak děda zorganizoval pár dědků, kteří to v krosnách přinesli k nám. No a z tohodlectoho jsme žili… Nejtěžší bylo tenkrát vařit… když nebylo pořádně z čeho… to skopový už ani nechtěli…

Co Vaše vzpomínky na „vystěhování“ Němců?
Do Pece přišlo hodně lidí, protože baráky byly prázdný, tak přišli hlavně Slováci. Tehdejší správní komise jim dala k dispozici baráky. No, tak si vybrali, když to všechno vykradli (ještě tam byly teplý peřiny a ve sklípku máslo, mlíko…), tak šli na správní komisi a řikali: „Tam nebudeme, vono to je moc daleko od středu Pece, jinou!“ Tak jim obec dala zase jinou chalupu, tak to zase vykradli a když měli takový tři, čtyři baráky za sebou, tak se odstěhovali na Slovensko. Tady zůstal jeden Slovák.
 
Tohle se dělo v květnu–červnu 1945?
To se dělo celej pětačtyřicátej a ještě částečně šestačtyřicátej rok, do léta 46. Ve chlívech byly krávy a kozy, to musely obce sehnat dohromady, to šlo všechno do státních statků, který se dole vytvářely, a starý krávy se zabíjely.

A kdo se o ně staral?
Obecní zaměstnanec. A když přišli nový, který se chtěli přistěhovat, tak se šli podívat, kterej barák by chtěli, koukali na to, když se jim líbil, tak – ve chlívě byly krávy, pokud to nestačili vod­víst – tak ty dotyčný se o to museli starat. Třeba Sklenářovice – tam Slováci vybourali celou vesnici – to mělo 52 čísel – statky a menší statečky – všecko rozbourali, vod střechy až po základní cihly, všechno se vagonovalo a šlo na Slovensko. Před vojnou jsem tam byl. V roce 1953 byl vydanej zákon, že všichni Němci dostali českou příslušnost, na to konto jsem šel na vojnu. Všichni Němci dostali českou příslušnost – ti, co byli potřeba ve fabrikách a v lese, hlavně z Maršova a Velký Úpy, o ty se podniky postaraly. V Peci byli vystěhováni de facto všichni.

A vy jste nebyli vystěhováni proč?
O náš barák nebyl zájem, on byl moc vysoko. Na Zvoničce bydlela manželka strýce Franze a to byla Češka. Když potom umřela matka, tak se o nás trošku starala, ale moc ne… později, když zestárla, tak vztahy s ní byly lepší.
Vod pětačtyřicátýho se vyrojili partyzáni „pět minut po dvanáctý“ a my jsme měli každej tejden domovní prohlídku. To se vobrátil barák vod spoda až nahoru a co se jim líbilo, to si vzali rovnou a co nemohli vzít, tak zamkli do jedný místnosti a hotovo. To bylo těsně po válce, ještě žila matka. Jakmile slez sníh, tak tam přišla každej tejden jiná parta, jeden tejden dokonce dvě. Ještě než matka umřela, tak se domlouvala s Československou armádou, řeklo se, že bude nějakej pořádek – jenomže ten pořádek nebyl. Matka se jich ptala, jestli ty věci dostaneme zpátky, a oni slibovali že jo… Za tři dny přijelo pět koňskejch povozů, všecko se naložilo a šlo…

Normálně to ukradli…
Normálně to ukradli. To byli všechno vojáci, jenom jednoho z nich jsem znal, ten se voženil s nějakou Podkarpatoruskou, nějakej Řehák – ten potom šel z armády, v Peci si zabral barák a dělal truhláře. A já tam tenkrát potřeboval něco udělat a byl tam ještě jeho otec a ten mi říká: „Poslechni, jsem slyšel, že sbíráš ty věci po Němcích?“, tak říkám, že sbírám, a von mi říká: „Já mám vobraz, ti ho prodám.“ Prodal mi ho… vlastní obraz (smích).

Ten, co ukrad…
To nebyl von, von ho jenom odvez, ukradli ho ti partyzáni „pět minut po dvanáctý“, já jsem jim řikal „rabovací garda“. Tak jsem ho koupil za osum stovek, to bylo chvíli před vojnou.

Jak se rabovací gardy chovaly?
Každej Němec měl bílou pásku s písmenem „N“, když neměl pásku, tak ho tam hned ztloukli… to se normálně dělo. My děti jsme nemusely mít pásku, ale třeba ta rabovací garda přišla nahoru a voni předhonili dědu, kterej šel z Pece na Richtrovky a když přišel nahoru, tak se do něj tři chlapi pustili, hned ho seřezali, protože pršelo a to „N“ se vždycky rozpilo v bílý barvě, tak on to vždycky složil a dal do kapsy… nevěděl, že zrovna nějaký Češi půjdou nahoru a zrovna tam byla ta rabovací garda… Když už to bylo moc, tak matka říká: „To nenecháte dědu aspoň vydechnout? Proč ho řežete?“ Když nemohla nic dělat, tak jsem se před dědu postavil – protože on ležel shrbenej v koutě – a chránil ho, tak přestali… ‰
Tihle „partyzáni“ ani nebyli odsud…
Ti byli z kraje, bůhví odkud. Když jsem potom chodil do školy do Pece, tak dcera tohohle – my jsme mu řikali partyzán Pěst – taky chodila do školy. A my jsme nikdy neměli žádnou svačinu – dokud žila matka, tak nám objednala dole polívku a chleba s máslem jsme měli s sebou. A ta jeho dcera, když se to dověděla, tak mě vždycky zvala na oběd. Tahle dcera a jeho žena, to byli úplně normální lidi.

Takže tenhle partyzán „Pěst“ se v Peci usadil?
Usadil, ale dlouho nepobyl, bydlel v hotelu Děvín a tam chodil i pít do hospody. On měl pistoli a na každýho, kdo šel nahoru na Richtrovky, ji vytahoval a zastrašoval ho, točil s ní a jednou si ji dal do huby a cvakal, jenomže to neměl zajištěný, tak si vystřelil mozek… Tak ho pánbůh potrestal…
 
V Peci šel „odsun“ poměrně rychle…
Ano, nejdřív brali ty baráky, který byly největší a nejlepší. Ti lidi šli okamžitě na odsun, už v červnu, v červenci 1945. Přišlo taky pár Čechů, kteří se usadili natrvalo a začali hospodařit. Na přelomu 40. a 50. let přišel příkaz, že krávy budou prohlídnutý na tuberkulózu a to byl největší odsun krav z východních Krkonoš, ale spoustu krav už přišlo pryč během odsunu Němců. Taky pár lidí z Podkrkonoší si přišlo do hor pro krávu, ale to spíš níž, až do Pece se jim nechtělo (smích).

Podobný rabování se dělo ve většině baráků?
Byl tzv. národní správec – Čech a ten byl mocnej, ten chodil s lidma a přiděloval baráky. Když byl barák zabranej Čechem, tam už „partyzáni“ nepřišli.

Takže když chodil národní správce, tak už v tom byl větší pořádek než předtím?
No… ne úplně. Občas někdo zabral barák, vybral ho a zase odešel, spousta baráků se i zbourala, protože některý byly dost špatný. Když přišli zájemci s národním správcem, tak v ten moment se museli Němci vyklidit. Když byl správce přísnej, tak museli okamžitě do sběrnýho lágru do Mladejch Buků do fabriky. Každej si vzal ten svůj raneček – směli mít jen 30 kg, často jim to probrali, tak z toho měli 15 kg, nebo ještě míň… Potom už jeli ve vlaku pryč. Pokud byl národní správec normální a lidskej, dost často se stalo, že Němci v baráku zůstali dýl, dostali pokoj a pár měsíců žili s Čechy pod jednou střechou. Z toho každopádně Češi, co barák dostali, měli užitek, protože jim ukázali, kde je voda – každej měl svoji studánku – kde se co dělá atd.
Třeba ten Novotný od kriminálky, co zabral sousední chalupu na Richtrovkách (v létě tam bydlela jeho paní a on byl v Trutnově a jezdil tam na víkendy, předtím to měli jako chalupu nějací trutnovští němečtí Židi, resp. ona byla Židovka, on ne…) – to byl člověk, kterej mluvil perfektně německy. Když jsem v devětačtyřicátým vycházel školu (měl jsem tři roky český školy), tak mi říká: „Co se jdeš učit, když teď vycházíš školu?“, já na to, že nic, že se nesmím jít učit, já můžu jít dělat lesního dělníka, na stavbu nebo do dolů. Do dolů jsem nechtěl, na stavbu taky ne, bejval bych šel do lesa. A on na to: „Poslechni, já vidim, že celou dobu vaříš pro svý sourozence, nechceš se učit kuchařem?“ Já říkám, že bych to docela bral, rozhodně lepší, než dělat v lese. Po týdnu přijel s tím, že mi sehnal místo kuchařskýho učně na Černý hoře – horský hotel Černý, je tam ještě majitel (vedl to jeho syn Jaroslav Černý, ti se vrátili, předtím jim hotel zabrala Luftwaffe). No, byl jsem pochopitelně šťastnej… Dva roky jsem se tam učil a třetí rok komunisti zavřeli celou rodinu Černých… Pak pustili starou paní Černou, tý bylo k osmdesátce, starýmu bylo přes osmdesát, synovi asi 45. Převzal to stát, byly z toho Interhotely, pak Krkonošský hotely… Já jsem se tam v roce 1952 vyučil.

To jste byl výjimka, většinou posílali neodsunuté Němce – než dostali v r. 1953 občanství – k sedlákům „do kraje“…
Ano, to byla velká výjimka, hodně lidí posílali „do kraje“.

Byl jste v kontaktu s „neodsunutýma“ Němcema?
Jenom tady ve Velký Úpě.

A jak to Němci vnímali?
Docela dost jako křivdu, hlavně zpočátku, ale na druhou stranu byli rádi, že to dopadlo takhle… A Češi na nás ze začátku hleděli s despektem. Třeba jsem přišel do Pece, obchodů tam bylo tenkrát víc než teď (galanterie, drogerie, papírnictví…). Přišel jsem do papírnictví, tam to bylo v pohodě, ale v galanterce mě obsloužit nechtěli. Jako kluk otevřít hubu německy, to byla okamžitě facka jako barák, to jsme se tam váleli po těch obchodech… se nedalo nic dělat, člověk to nějak bral.

Jak dlouho trvalo tohle období despektu k Němcům?
Postupně se to uklidňovalo. Úplně se to změnilo zhruba v polovině 60. let, tam už nebylo rozdílu, Češi nás už brali. Nejhorší to bylo těsně po válce…
n A dávali Vám to najevo spíše děti ve škole, nebo dospělí?
I dospělí, i děti. Děti byly navočkovaný, to jsem šel po Peci a různý pořekadla na mě pokřikovaly: „Hele Němec, podivej se, Němec!“, no, byl jsem, co jsem měl dělat… příjemný to nebylo.

Co učitelé?
My jsme měli učitele, nějakýho Matušku, ten nenáviděl Němce. Chodil jsem do Pece, do čes­ký školy, šestý až osmý třídy, do Maršova na měšťanku jsem se nedostal, protože jsem ještě neuměl česky. Můj bratr se učil česky od první třídy, ale i on trpěl… Jinak se člověk takovejmhle lidem vyhejbal. Tam, co je teď KRNAP, byl nějakej Holín, von sice nebyl proti Němcům, ale jakmile jsem se tam objevil, tak na mě pustil psa, nebo sestoupil z motocyklu Manet a řikal: „Blbče, neumíš dávat pozor?“, povidám: „Na co?“ –„Že jedu!“, přitom já byl u kraje… potřeboval se vybít…

Nadávky směřovaly na národnost, nebo
třeba že jste „hitlerovec“ apod.?
To se říkalo…, ale když jsem potom v roce 1954 rukoval, byl jsem u pétépáků (PTP – Pomocné technické prapory, určené pro „převýchovu politicky nespolehlivých osob“, pozn. aut.), tak tam byli Němci, Cikáni, učitelé a faráři (smích), tak už to tak hrozný nebylo. Na vojně jsem vařil a někteří důstojníci si mě i víceméně vážili.

Ještě se vrátíme před vojnu… Po vyučení jste nastoupil jako kuchař?
Když jsem se vyučil, zdrhnul jsem do Německa, do západního Berlína, ale udali mě a poslali zpátky a strávil jsem 13 měsíců v Jáchymově v uranovým dole… (Na podrobnější vylíčení této anabáze bohužel nemáme prostor…) Od toho se následně odvíjely problémy s komunisty, např. moje dcery nemohly jít studovat… To je jediný, co bolševikům zazlívám…

Po vojně jste dělal co?
Vařil jsem v zotavovně ROH, pak jsem v letech 1964–70 dělal strážce u Správy KRNAP, potom měla žena pronajatý od Krkonošských hotelů Růžohorky, tak jsme byli tam, na jaře 1972 jsme to vrátili a potom jsem šel správcovat na Prvosenku, tam jsem byl 15 let. Odtamtud jsem šel na Luční boudu, tam jsem byl čtyři roky. V devadesátym čtvrtym umřela moje žena a já se vrátil na Richtrovky a tam jsem začal budovat ubytování a do předloňska jsem to tam provozoval. Celej život jsem taky průvodcoval po Krkonoších, až do sedmdesáti dvou let. Taky jsem byl čtyřicet pět let členem Horské služby.

Jak zpětně hodnotíte odsun Němců?
Celou dobu říkám, že je to škoda, obrovská škoda. Pro Česko je to škoda. Jenom to úpský údolí zásobovalo mlíkem celej Trutnov atd. – to byla první věc. Druhá věc: louky byly posečený všude, jako když jdete v Rakousku nebo Švýcarsku. Byl tady Krkonošskej spolek, ti spravovali cesty… Dneska? Lidi se o to moc nestaraj a cesty jsou poslední dobou spravený jedině zásluhou Klimeše a tý jeho party.


Aktualizováno ( Čtvrtek, 7. duben 2011 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border