border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Vodopády Jeleního a Koukolového potoka
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vodopády Jeleního a Koukolového potoka Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
     Jelení potok je největším pravostranným přítokem Malé Úpy. Pramení na východních svazích Sněžky a ústí nedaleko nad Dolní Malou Úpou (Spáleným Mlýnem), přičemž protéká stejnojmenným Jelením dolem a jeho nejvyšší část je poněkud nelogicky označovaná i jako Slunečné údolí. Nevelké vodopády se však nacházejí pouze na jeho nejvyšším toku právě ve Slunečném údolí, i když poměrně pěkné a vysoké peřeje strukturního původu jsou i ve střední části údolí poblíž limnigrafu, kde potok přetíná úzký pruh tvrdých kvarcitů.
     Slunečné údolí vytváří velký oblouk, přičemž jeho horní část, průběhem shodná se strukturními směry krystalinika, má zasutěné dno a nejsou zde žádné vodopádové stupně. Ty vznikají až v úseku pod ohybem, kde potok přetíná strukturní směry napříč. To spolu s velkým sklonem dna způsobilo vznik 300 m dlouhé série nerovností typu peřejí až nízkých vodopádů. Ty se sice všechny nacházejí na jednotném svorovém podloží (muskovitické albitické svory), ale lokálně odlišnými svou kompaktností (a tedy i různě odolnými vůči erozi) a také nestejně postiženými tektonickými vlivy. Právě tyto faktory podmiňují vznik vodopádových stupňů. Významnější jsou celkem tři: Štolový vodopád, Jelení kaskáda a Jeřábový vodopád (směrem odshora). Geneticky patří k sekundárním vodopádům vzniklým v důsledku kombinovaných strukturních i tektonických příčin. První dva jsou v zalesněné části údolí, poslední v úseku v současnosti odlesněném v rámci imisních holosečí. Jelení potok je v prostoru vodopádů ještě poměrně méně vodný tok (s odvozeným průměrným průtokem okolo 65 l/s, z povodí okolo 1,6 km).
     Jejich turistický význam je malý. Nacházejí se ve II. zóně KRNAP, dnes již sice veřejnosti přístupné, ale vzhledem k odlehlé poloze ve velmi málo navštěvovaném údolí jsou prakticky neznámé. V pravém svahu nad nimi prochází stará zanikající lesní cesta, ale přímo k nim nevede žádná komunikace. Konkrétně o Štolovém vodopádu se jako vůbec první letmo zmiňuje v souvislosti se zdejším dolováním K. Pošmourný, ještě beze jména (Opera Corcontica 1968), podrobněji ho popisuje až podstatně později V. Pilous (též OC 1991). Obecně zdejší vodopády uvádí tentýž autor i v dalších pub­likacích (1971, 1980 a také v časopise Krkonoše 9/1979 a detailněji též 11/2000); na jejich základě byly teprve v 90. letech minulého století zanesené také do map 1 : 25 000. Nejspodnější z nich, Jeřábový vodopád, uvádí též M. Janoška (2008) pod názvem Jelení vodopád. Ten je však nevhodný proto, že na Jelením potoce existují ještě další dva stupně, a je tedy žádoucí je vzájemně odlišit.

Štolový vodopád
     Jméno je odvozeno jako umělý novotvar od štoly starého důlního díla z 19. století, která vyúsťuje přímo vedle vodopádu. Nachází se asi 500 m severně od koncové zatáčky asfaltové silničky v závěru Jeleního dolu, v místě, kde potok protíná krátkou, ale výraznou tektonickou poruchu. Jak vodopád, tak úzká tektonická soutěska pod ním i kyzové zrudnění se starým důlním dílem vznikly právě na ní. Porucha je provázená drceným (alterovaným) pásmem a jelikož drcené horniny podléhají velmi rychle erozi, vyhloubil v něm potok 40 m dlouhou, mělkou soutěsku ( přecházející níže jen do žlabovitého koryta), v níž mění i směr toku. Její stěny jsou z tvrdších svorů, které lemují tektonické pásmo. Vodopád vznikl v místě, kde přes ně potok „visutě“ vyúsťuje do soutěsky. Celek představuje pozoruhodný geologicko-geomorfologický útvar.
     Vodopád se nachází v drobné skalní amfiteátrovité depresi (o rozměrech 8 × 4 m a hloubce 3–8 m), která zakončuje protiproudně celou soutěs­ku. Vytvořil ji vodopád svou vlastní erozí kyjovitým rozšířením poruchového pásma. Je kaskádovitého typu, vysoký 2,9 m, široký 1–2 m (s pravým ramenem až 3 m) a má sklon 50–55 °. Vodopádová stěna je silně rozpukaná na nepravidelné bloky. Dominantní jsou šikmo příčné, svislé pukliny. Horní hrana je sice povlovná, ale jednoznačně vymezená výše položenou tůní. Úpatí je ostré, voda spadá přímo do balvanito-kamenitého vývařiště
(6 × 4 × 1,5 m), dočasně mírně vzdutého (o 30 cm) kořenovým balem smrku, který se zřítil do zúženého odtoku. Vodopádová stěna je v dosahu rozstřiku vody zakrytá poměrně hustě vodními mechorosty. Vlevo od vodopádu je těsně nad hladinou vývařiska otevřené ústí staré štoly, sledující po délce tektonickou poruchu. Nemožnost vyvážet hlušinu do úzkého koryta vedla k vyhloubení šachtice do štoly výše proti toku potoka. V úzkém žlabovitém skalním korytě na dně tektonické soutěsky pod vodopádem se nacházejí již jen peřeje.

Jelení kaskáda
     Již 8 m pod ukončením tektonického koryta se Štolovým vodopádem se potok vrací do původního směru a příčně až šikmo příčně proráží strukturní směry krystalinika (směr břidličnatosti). Vytváří přitom soustavu pěti peřejí až peřejových kaskád a jednoho nevysokého skoku s vývařišti na úpatí. Výraznější je však pouze jedna z nich, a to nejvýše položená, která si zaslouží i zavedení samostatného nového názvu Jelení kaskáda, i když volněji lze název v plurálu vztáhnout na celou soustavu.
     Hlavní stupeň je vysoký 3,4 m, široký 0,5–2 m(za vyšších stavů až 4 m), se sklonem 30–35 ° a typologicky představuje peřejovitou kaskádu. V horní části má téměř schodovitý charakter po výrazných subhorizontálních puklinách, v dolní části je výrazně žlabovitý podél šikmo příčné pukliny, zapadající proti toku. V celém stupni se však uplatňují i další pukliny více směrů, mj. i konformních s tokem. To způsobuje i členění toku na více ramen. Horní hrana je velmi pozvolná a nevýrazná, zatímco úpatí je ostré do převážně skalního vývařiště (4 × 3 × 1 m). V dosahu vody je kaskáda téměř souvisle porostlá vodními mechorosty.
     Na nejspodnějším stupni této soustavy je drobná skalní tůňka s holým dnem bez mechů v důsledku intenzivního recentního výmolu a její součástí je i malý embryonální obří hrnec.
 
Jeřábový vodopád
     I tento název posledního stupně je umělým novotvarem, odvozeným od dvojice jeřábů, které rostou na jeho horní hraně. Je poněkud vzdálenější od předchozího stupně (asi 200 m). Dosahuje výšky 5,0 m, z toho hlavní strmá část 3,3 m, při celkovém sklonu 30 ° a hlavní části 45 ° (až 55 °). Typologicky je to peřejovitá kaskáda (zčásti nepravá), široká 0,5–1,5 m (za vyšších stavů ale až 4 m), jejíž stupeň má skalní povrch v celé výšce jen v levé části, v pravé je nahoře balvanitý zával a skála je až dole pod ním – menší rameno, které tudy protéká, je tedy polopravé.
     Celý stupeň je výrazně poznamenaný puklinami. V horní, mírné, pouze peřejovité levé části je dominantní šikmo příčná svislá puklina, podle které se vytvořil výrazný skalní žlab a na jejím pokračování vznikl níže celý mezistupeň v pravé dolní části stěny pod balvanitou akumulací. Stěna hlavní části vodopádu je zčásti i konformní s plochami břidličnatosti. V balvanité akumulaci v pravé horní části prahu je i jeden deskovitý a mimořádně velký balvan (4 × 2 × 1 m). Má znaky erozních ohlazů a na jeho horní ploše je dokonce i 1 m dlouhý erozní žlab, evidentně ale již dávno nefunkční. Pod ním je ve hladké ploše balvanu zcela bez puklin a se sklonem 65 ° dokonale vykroužený, ale fosilní obří hrnec (21 × 17 × 18 cm). V této poloze nemohl vzniknout, a proto spolu se žlabem ukazuje, že balvan musel být kdysi při nějaké extrémně velké povodni přemístěný, popř. i jen pootočený – mohlo k tomu však dojít již poměrně dávno, v horizontu i stovek let.
     Na úpatí stupně je vývařiště (8 × 2–3 × 0,8 m) hrazené čelně balvany. I tento vodopád je v dosahu proudu téměř souvisle porostlý vodními mechorosty. Pod vývařištěm je ještě jeden kaskádovitě peřejovitý stupeň vysoký 2,1 m.

Koulový vodopád (Vodopád Koulového potoka,
Vodopád Koulové strouhy)

     Název je též novodobý, odvozený od názvu Koulového potoka (též Koulová strouha), který vodopád vytváří. Protéká stejnojmenným Koulovým dolem (dříve označovaný Důl pod Koulemi), první pravostrannou pobočkou Jeleního dolu. Začíná v terénní depresi mezi Sněžkou a Růžovou horou, v délce 1,3 km směřuje východním směrem a ústí do Jeleního potoka u koncové zatáčky údolní silničky. Celý důl je souvisle zalesněný, ale přímo úsek samotné rokle s vodopádem je téměř bez stromů, anebo jen se sporadickými smrky.
     Celé údolí, včetně střední části s vodopádem, se nachází na podloží muskovitických albitických svorů. Koulový potok je stálý, jeho průtok v místě vodopádu je okolo 30 l/s (odvozeno), při ploše povodí 0,8 km2, k jeho ústí obě hodnoty vzrůstají asi na dvojnásobek.
     Několik metrů mocná polygenetická balvanito-kamenitá výplň dna ve spodní části údolí pod vodopádem je však příčinou, že se v ní potok za nižších stavů na několika místech zcela ztrácí. Voda definitivně vyvěrá na povrch až velkým soustředěným vývěrem z kamenitých náplavů na úpatí pravého údolního svahu v Jelením dole.
      Vznik vodopádu a tedy i jeho geneze není jednoznačná. Každopádně je to sekundární vodopád vzniklý pravděpodobně z kombinovaných, strukturně tektonických příčin na rozhraní různě intenzivně rozpukaných (až drcených), a tedy i různě odolných poloh svorů. Nasvědčoval by tomu i odlišný charakter údolí nad (mělčí zářez s profilem rozevřenějšího písmene V) a pod vodopádem (sevřenější skalnatá rokle). Nad vodopádem jsou svory kompaktnější, zatímco rokle pod ním jeví i v současnosti výrazné znaky mrazového zvětrávání, odlamování bloků i častých drobných řícení skalních stěn.
     Samotný vodopád je dvoustupňový, splývavého až kaskádovitého typu s nepravou horní hranou na nanesených a zaklíněných balvanech (o výšce 60–70 cm). Celý dosahuje výšky 5,9 m, z toho horní stupeň 4,8 m a dolní 1,1 m. Mohutná balvanito-kamenitá akumulace na úpatí vodopádové stěny, dlouhá až 20 m, však ukazuje, že původní výška vodopádu mohla být před jejím vznikem až o 3 m vyšší. Šířka vodopádu o jediném ramenu je 0,3–1,5 (–2,5) m, sklon horní části 45–50 °, dolní 40 °. Oba stupně jsou oddělené vývařiskem o rozměrech 3,8 × 1,2–2 × 1,2 m vyhloubeným v rostlé skále, ale se dnem pokrytým tenkou vrstvu nanesených kamenů. Navzdory příznivým podmínkám v něm však nejsou patrné žádné znaky erozních ani evorzních ohlazů a výmolů.
     Na modelaci vodopádu se podílejí pukliny více směrů a také samotná břidličnatost horniny. Nejvýrazněji se uplatňují s tokem konformní puklinové plochy, na nichž vznikl celý spodní stupeň i velká část horního, ale zřetelné jsou i příčné, šikmo příčné i podélné. Na úpatí celého vodopádu je koncové vývařisko ve zmíněné balvanito-kamenité výplni údolního dna o rozměrech 0,7 – 1,3 × 3 × 0,5 m, čelně také hrazené kameny.Vodopádová stěna je nesouvisle porostlá vodními mechorosty.
     Vodopád nemá prakticky žádný turistický význam, i když se nachází ve dnes volně přístupné II. zóně KRNAP. Nevedou však k němu žádné, dokonce ani staré stezky. Koulový důl patří k nejdivočejším a nejobtížněji průchodným údolím Krkonoš, takže přístup přímo balvanitým korytem s početnými napadanými kmeny je poměrně náročný a dost nepříjemný. Vodopád je zmiňovaný v literatuře až poměrně pozdě (V. Pilous 1971 a 1979 a nejpodrobněji v časopise Krkonoše 11/2000) a teprve na základě těchto zpráv byl zanesen i do novějších turistických map 1 : 25 000 po roce 2000. Z pozdějších pramenů ho uvádí již jen M. Janoška (2008), který ho označuje jako „názornou ukázku typu vertikálních vrstev“. Potíž je v tom, že žádný takový typ, jak ho definuje autor, vůbec neexistuje, nehledě na to, že zde nejsou žádné vrstvy (pouze břidličnatost) a rozhodně nejsou ani vertikální.


Aktualizováno ( Úterý, 10. květen 2011 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border