border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Mumlavský vodopád
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Mumlavský vodopád Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Název: podle stejnojmenné řeky. Její jméno Mummel je německého původu, odvozené od výstižného slova mummeln, které znamená shodně s češtinou mumlat. Název v obou jazycích dobře vystihuje zvukovou „kulisu“ provázející tok této říčky. V minulosti byl někdy vodopád označován dnes již víceméně archaickým výrazem slap. Durych (1897) zde uvádí „hoření a dolení vodopád Mumlavy“, čímž má na mysli Kotlový (hoření) a vlastní, hlavní Mumlavský vodopád (dolení)
Poloha: ve spodní, zalesněné části Mumlavského dolu v místě, kde se začíná rozvírat do Harrachovské kotliny, 750 m východně od můstku přes silniční obchvat Harrachova, v blízkosti Mumlavské boudy
Horninové podloží: středně zrnitá biotitická žula
Geomorfologický typ: vodopád na spádové nerovnosti podmíněné
vlnou zpětné eroze, postupující z lokální erozní báze Harrachovské kotliny v důsledku jejího tektonického poklesu. Jedná se o unikátní
genezi mezi našimi vodopády
Geologické faktory: kombinované, strukturně-tektonické, tj. kompaktnější a tedy odolnější horninová partie spolu s puklinovými systémy žuly (primární kvádrovitý, tzv. LQS, spolu exfoliačními puklinami neboli lavicovatěním). Významná je zvláště role šikmo příčných, popř. příčných svislých puklin
Vodopádový typ: úklonný vodopád, zčásti i se znaky kaskádovitého
Horizontální typ: celistvý vodopád, nejdokonalejší příklad tohoto
typu u nás. Přesto lze ve vodní stěně rozlišit dva hlavní proudy a za velmi nízkých letních stavů se dokonce rozděluje na několik ramen
Výška: 9,9 m (od jednoznačné výše položené tůně), samotná stěna 8,5–9,2 m (nestejné v různých profilech)
Šířka: souhrnná 9–10 m. Za zcela nízkých stavů však několik plochých výstupků horní hrany dělí proud na více dílčích ramen
Sklon: celkový 50 °, hlavní stěna 60–70 ° (nestejné v různých profilech)
Hydrologické poměry: stálý a vodný tok, náležející k našim nejvodnějším tokům s vodopády. Mumlavský vodopád představuje náš nejvodnější vodopád s výškou větší než 3 m. Průměrný průtok je okolo 750 l/s (odvozeno), plocha povodí k vodopádu je přibližně 19 km2. Specifický odtok v povodí dosahuje až 40 l/s/km2, jak díky značné nadmořské výšce, tak návětrné poloze v rámci pohoří, což patří k nejvyšším hodnotám v republice

     Veřejnost vnímá Mumlavský vodopád jako samostatný subjekt, ale z vývojového i geomorfologického hlediska je pouze jednou součástí série nerovností v korytě v prostoru, kde sevřené horské údolí Mumlavy vyúsťuje do Harrachovské kotliny, mezihorské sníženiny tektonického původu. Tu vymezují zlomy sudetského směru (nejvýrazněji na severu) a na západě ji ohraničuje i porucha krušnohorského směru. V jejím prostoru došlo v mladších třetihorách (a nelze vyloučit, že ještě i později ve čtvrtohorách) k poklesům, čímž vznikla na Mumlavě v místě vstupu do kotliny výrazná nerovnost a dno kotliny vytvořilo novou lokální erozní bázi. Zvětšením sklonu se v daném úseku podstatně zvýšila i erozní schopnost a stupeň se začal od této erozní báze vlnou zpětné eroze posouvat proti toku, a přitom se současně i rozčleňoval a prodlužoval v závislosti na tvrdosti a rozpukání podloží na více drobnějších stupňů. Proto již dnes ustoupil celý stupeň včetně vodopádu poněkud dále od okraje kotliny. Celá nerovnost se dnes již „roztáhla“ na zhruba 500 m se spádem 45 m. Průměrný sklon hladiny tak dosahuje 4–5 °, což je u údolní horské říčky velmi vysoká hodnota. Má charakter série, ale v některých dílčích úsecích až se znaky soustavy. Mimo samotný Mumlavský vodopád však mají ostatní dílčí stupně již jen charakter splývavých vodopádů, kaskádovitých peřejí nebo jen peřejí.
     Série začíná nahoře dlouhým stupněm pod velkou, ale mělkou tůní u objektu jímání vody pro harrachovský vodovod. Stéká po relativně málo ukloněných plotnách (25 °, nahoře dokonce i pod 20 °) a má obtížně definovatelnou horní hranu, ale přesto si zaslouží pro svou izolovanost a osobité znaky, výjimečné v rámci celé republiky, vyčlenit samostatně jako Kotlový vodopád podle dvou obřích kotlů, které jsou jeho součástí. Durych (1897) ho uvádí jako hoření (dnešním slovníkem bychom řekli spíše horní) vodopád, ale název se neujal. Je to vodopád splývavého typu a jeho výška je 9,5 m, šířka 3–6 m (celé skalní plotny v korytě, zaplavované za vysokých stavů, však až 20 m). Plotny jsou konformní (shodné) se sklonem toku a představují exfoliační puklinové plochy, které příčné, svislé pukliny člení jen nevýraznými nerovnostmi (nejvyšší je poslední, úpatní skok).
     Oba evorzní obří kotle vyhloubila voda v podložní skále kombinací jak převážně erozního odlupování lavic podél mírněji ukloněných exfoliačních puklin, tak přímým evorzním výmolem za pomoci strmých až svislých puklin. Výše položený kotel má rozměry 8,2 × 9,7 × 2,1 m a má přibližně okrouhlý půdorys (v detailu ale mnohoúhelníkovitě členěný). Jeho skalní dno je nesouvisle pokryté štěrkem. Hlavní vodní proud do něj vtéká excentricky při levém okraji a to způsobuje vířivý pohyb vody a tedy i evorzní výmol.
     Dokonalejší je druhý, níže položený kotel nepravidelně elipsovitého tvaru s celkovými rozměry při hladině 7,7 × 4,8 × 2,9 m. Jeho deprese je však dvou­stupňová; v protiproudné stěně je pod hladinou ostrá hrana, oddělující spodní část o menším průměru (6,3 × 3,5 m) s dokonale evorzně vykrouženými a vyhlazenými stěnami. Jeho osa však není svislá, ale směřuje šikmo proti toku, takže dutina tvoří vlastně převis. Na dně se nachází několik balvanů. Také zde je hlavní přítokový proud excentrický z levé strany a způsobuje stejně vírový pohyb vody.
     Na úpatí končí celý vodopád téměř přímočaře v rozsáhlé tůni vývařiště (10 × 20 × 2–2,5 m, je tedy širší než delší). Tůň je převážně písčitá s balvanitým čelem, proto se jedná o běžné vývařiště a nikoliv evorzní formu jako oba předchozí. Na skalních plotnách je jen málo vodních mechorostů a jen v krytých polohách. Tok unáší za vysokých stavů velké množství kamenitého materiálu, který mechy otlouká. Zřetelné je tu však zastoupení zelených řas.
     Po několika desítkách metrů opět vystupují v délce 16 m mírně ukloněné skalní plotny s výrazně primárně lasturovitou odlučností ložních puklin. Jejich mělké deprese, s okraji z velké části zvýrazněnými obloukovitými lemy vodních mechorostů, mohou představovat zárodek evorzních forem. Nejvýraznější z nich je několik metrů nad vodopádem, ale již z ní se voda roztéká za nízkých stavů do několika ramen vodopádu. Jelikož jeho samotná horní hrana je pozvolná a výškově nestejně zaoblená, je její hladina jediná výškově jednoznačná linie (od ní je vodopád vysoký oněch 9,9 m).
     Ve vodopádové stěně se stýkají dva systémy šikmo příčných a vzájemně přibližně kolmých (150°/90°a 30–50°/80–90°), svislých puklin, které v ní původně pravděpodobně vytvářely kout, který eroze postupně rozrušila a opracovala do mírného oblouku. Velká vodnost toku umožňuje unášet za vysokých stavů velké množství kamenitého materiálu, který erozně obrušuje podloží a povrch stěny je proto převážně ohlazený, patrně nejvíce z našich vodopádů. Stěna vodopádu je jen řídce porostlá vodními mechorosty a to pouze na chráněných místech, neboť jinde je za vyšších stavů pravidelně otlouká unášený kamenitý materiál.
     Na úpatí spadá voda do vývařiska (7 × 10 m), které se skládá ze dvou vedle sebe „brýlovitě“ situovaných obřích kotlů vyhloubených ve skalním podloží, každý pod jedním ze dvou hlavních proudů vodopádu. Pravobřežní má rozměry 2,5 × 4 × 1 m a je erozí i evorzí dokonale vykroužený i vyhlazený, ale není zcela uzavřený, neboť šikmo po proudu se doširoka rozvírá. Levobřežní je poněkud větší (6 × 5 × 2 m), s dokonale ohlazenými stěnami, ale není zcela okrouhlý, protože je více ovlivněný průběhem puklin.
     Pod vývařiskem pokračují v mírněji ukloněném korytě peřeje na více či méně hladkých skalních plotnách založených na ložních puklinách a to v délce přes 100 m. Jsou dobře viditelné z lávky turistické stezky, která je přetíná. Pod ní jsou ještě dva nižší stupně, které celou sérii uzavírají. Horní má charakter kaskádovité peřeje vysoké 3,4 m, široké 2,3 m a se sklonem 35 °, s drobnými strmými skoky na šikmo příčných, svislých puklinách. Dole je zakončený nedokonalým obřím kotlem elipsovitého tvaru (10 × 6 × 1 m), zahloubeným do skalního podloží. Voda do něj vtéká excentricky zcela vlevo a i dále jím protéká po levém obvodu, což vyvolává výrazné vírovité prou­dění celé vodní masy. Na dně je patrné malé množství štěrku.
     Z tohoto kotle vytéká voda na poslední poměrně vysokou peřej (3,2 m), širokou 5–7 m, se sklonem 25 °. Je téměř nečleněná a stéká po hladkých plotnách na exfoliačních puklinových plochách. Na úpatí vtéká do rozlehlého erozního vývařiště (14 × 12 × 1 m), v jehož dně jsou jak skalní, tak i kamenito--balvanité a písčité plochy. Tím série končí, sklon dna se výrazně zmenšuje a dále již pokračuje převážně balvanité koryto.
     Mumlavský vodopád patří spolu s Labským a Pančavským vodopádem k turisticky nejvýznamnějším v Krkonoších a vzhledem k blízkosti a velmi snadné dostupnosti z Harrachova ve všech ročních obdobích je počtem návš­těvníků rozhodně i výrazně předčí, neboť slouží jako oblíbené vycházkové místo. Nelze ani vyloučit, že je to vodopád s vůbec největší návštěvností v republice (konkurencí by mu snad mohl být jen Adršpašský vodopád). Bezpochyby tak představuje největší přírodní atrakci nejen Harrachovska, ale celých západních Krkonoš. Svědčí o tom i turistická chata, kterou zde nechal postavit hrabě Jan Harrach, a to jen díky vodopádu. Velký podíl na tom má rozhodně i jeho poměrně značná celoroční vodnost a také okolní romantické prostředí skalních ploten v korytě. Velmi významným objektem jsou i evorzní obří kotle v řečišti, které sice zůstávají trochu ve stínu zájmu veřejnosti, ale je třeba uvést, že se jedná o unikátní výtvor celorepublikového významu. V takovém počtu a hlavně dokonalosti je nenajdeme v krystalických horninách nikde jinde u nás a další srovnatelné lokality se nacházejí až ve Vysokých Tatrách a hlavně v Alpách a Skandinávii.
     V této souvislosti stojí za zmínku jeden z ukazatelů používaných v informačních zdrojích populární a turistické úrovně, a to je velikost, nebo též mohutnost vodopádů. Nejčastěji se s ním setkáme v americké literatuře, kde je odvozený výpočtem ze čtyř ukazatelů: výšky, šířky, průtoku a sklonu vodopádů. V případě velkých zahraničních vodopádů se stálým a větším průtokem i významnější výšky může mít určitou odůvodněnou orientační hodnotu. Na webových stránkách českých vodopádů (www.vodopady.info) a u M. Janoš­ky (2008) je však „velikost vodopádů“ zjednodušena na škodu věci pouze na součin výšky v metrech a průtoku v l/s, ale takový čistě matematický výsledek je u našich malých vodopádů, v létě často s velmi malým průtokem, velmi ošidný až bezpředmětný. Až příliš často je v dosti zásadním rozporu se skutečnou „pohledovou hodnotou“ (další termín používaný americkými autory), jak ji může vnímat návštěvník v hlavní letní turistické sezoně, a proto ho v tomto seriálu ani nepoužíváme. Podle tabulky na zmíněných webových stránkách je takto Mumlavský vodopád u nás až na druhém místě, dost daleko (se součiny 7 650 : 5 600) za podzemním vodopádem Rudického propadání v Moravském krasu. Avšak realita je jiná. Nehledě na to, že zařazení veřejnosti zcela nepřístupných podzemních vodopádů je samo o sobě problematické, neodpovídají uváděné údaje skutečnosti. Podle měření speleologů A. Nejezchleba a I. Baláka a doplňujících údajů druhého z nich totiž Rudické propadání netvoří jeden vodopád, ale celkem 10 stupňů (z toho dokonce jeden nepravý na balvanech) charakteru série (tj. prostorově vzdálenějších), pouze v úseku přímo pod ponorem až soustavy a navíc i o menší souhrnné výšce než uvádí mylně jak Janoška, tak webové stránky (uváděných 85 m odpovídá souhrnné výšce mezi povrchovým tokem a dnem tzv. Hugonova dómu, z toho ale skutečná souhrnná výška vodopádů je jen 77 m). Navíc všechny stupně nejsou v přímé linii, ale ve dvakrát výrazně lomené jeskynní chodbě. Nejvyšší jednotlivý zdejší stupeň je vysoký třicet metrů.
     Ještě jinou tabulku mohutnosti uvádí však sám Janoška, který podle tohoto kritéria řadí Mumlavský dokonce až na třetí místo za Pančavský a Pudlavský vodopád (v poměru 11 840 : 7 320 : 7 200). Je to však ono ukázkové „přesné počítání s nepřesnými čísly“; průtoky, které k výpočtu používá, totiž vůbec neodpovídají skutečnosti (u Pančavy jsou např. nadhodnocené 3×!). Jeho „druhá“ Pudlava je navíc dokonalým příkladem, jak významné je, že např. u reprezentativnějšího amerického způsobu se zahrnuje i sklon vodopádu, neboť u ní je sklon některých úseků (mezistupňů) zcela „nevodopádový“ a tím mohutnost, nebo přesněji řečeno pohledová hodnota, silně klesá. Ani započítání šířky proudu není zanedbatelné. Mumlavský vodopád převyšuje – s výjimkou jediného z nich, Dlouhého vodopádu na Černé Desné – všechny ostatní vodopády na čelných místech tabulky až několikanásobně. To vše názorně ukazuje, že hodnota mechanických výpočtů a podobných tabulek u našich vodopádů nemá téměř žádný význam. Pokud bychom však přes uvedené výhrady chtěli přistoupit na kategorii „největšího vodopádu“ v ČR, lze za něj bez rozpaků označit právě Mumlavský vodopád, vycházíme-li z kombinace všech čtyř, nikoliv pouze dvou výše uvedených kritérií, anebo z té nejjednodušší, byť zdánlivě nejsubjektivnější „pohledové hodnoty“.
     Celá vodopádová série Mumlavského vodopádu je volně a dobře přístupná, a to jak přímo upravenými chodníky, tak i volně terénem po březích. Při vstupu na samotné skalní plotny je však potřeba se důsledně vyhýbat mokrým partiím, neboť zde hrozí reálné nebezpečí uklouznutí. O tom by mohl „bolestně“ vyprávět i filmový štáb, který zde v roce 1986 natáčel scény Vláčilova filmu o krkonošské cestě K. H. Máchy.
     Vodopád byl hojně navštěvovaný od samých počátků turistiky v Krkonoších, takže není divu, že se o něm zmiňuje již i první reprezentativnější pojednání o Krkonoších (J. K. E. Hoser, 1804), který říčku označuje jako Muml, ale na rozdíl od dalších vodopádů, kterým věnuje celé odstavce, ho překvapivě jmenuje jen jako jeden z výčtu. Následně ho sice uvádí všechna turistická literatura z 19. století, ale převážně také jen stručnou zmínkou. Staré české zdroje (Kořistka 1877, Řivnáčův průvodce 1882) ho označují jako „slap Mumlavy“ a Durych (1897) jako jediný již rozlišuje dva (Horní a Dolní). Bez výjimky ho uvádějí všechny práce věnované přímo vodopádům, ať již českým jako celek (Čížek 1947, Král 1960, Vítek 1987, Janoška 2008), nebo přímo krkonošským (Pilous 1971, 1979, 1980). Mumlavský vodopád se také může jako jeden z nemnoha českých vodopádů pochlubit i odborným a exaktním zpracováním z pera význačných geomorfologů B. Balatky a J. Sládka (1971).
     Vzhledem ke svému významu je zakreslený i ve všech turistických mapách, starších i dnešních. Ale paradoxně na rozdíl od jiných významných krkonošských vodopádů (Labského, Pančavského, Úpských, i polských Kamienczyku a Szklarky) nepřitahoval z trochu záhadných důvodů v 19. století zájem umělců, proto se s jeho staršími obrazy ani rytinami nesetkáme.

Aktualizováno ( Středa, 13. červenec 2011 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border