border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Do Sněžných jam
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Do Sněžných jam Tisk E-mail
Jiří Dvořák (dak, J.D.)   
Chcete se vypravit do zahraničí, uvidět mimo­řádně atraktivní a dramatické přírodní scenérie, udělat něco pro své zdraví a všechno pořídit za jeden den a za pár desetikorun? Pokud ano, jako drobný návod vám může posloužit následující turistická reportáž. A jak se dále dozvíte, kdo zaváhá, část popsaného už brzy neuvidí…
Ačkoliv jde o jedny kopce, snaha poznávat Krkonoše celé se až donedávna střetávala s řadou problémů. V období od 2. světové války do roku 1989 šlo sice o dvě „bratrské“ socialistické země, nicméně hranice mezi nimi byla střežena ostře nabitými samopaly. I po pádu socialistického tábora se oproti našemu idealistickému očekávání poměry měnily jen velmi zvolna. Do Polska se dalo dostat jen přes silniční hraniční přechody, až od roku 1996 byly otvírány přechody na turistických stezkách protínajících státní hranici. Až od 21. prosince 2007, odkdy jsou naše státy součástí schengenského prostoru, se konečně můžeme pohybovat po horách svobodně. Tedy přesněji v rámci pravidel, která stanovují návštěvní řády obou národních parků, což v případě hřebenových partií (většinou I. zóna NP) znamená chůzi pouze po značených turistických cestách. A za ty necelé čtyři roky si ještě mnoho lidí nezvyklo na fakt, že při pěší túře se dá svobodně poznávat česká i polská strana pohoří.
Je pravdou, že výlety z Čech do Polska mají své úskalí v modelaci reliéfu Krkonoš. Jak známo, severní svah je mnohem strmější než česká strana a sestup z Hraničního (Slezského) hřbetu k severu vždy znamená velkou ztrátu výšky, kterou pak při návratu zase musíte nastoupat. Zážitky „z druhé strany“ přesto za tu zvýšenou fyzickou námahu stojí, zvlášť když si vyberete tak atraktivní oblast, jakou je třeba území kolem Sněžných jam!

 
Neúspěšný pokus
     Když pěší turistika, tak ať je poctivá, klasická, říkal jsem si, když jsem vymýšlel plán výletu, ze kterého měl vzniknout článek, jejž máte před sebou. Žádná teoretická trasa, ale poctivý průzkum terénu na vlastní kůži a po svých. Trasa to musela být pestrá, krajinářsky atraktivní a zároveň i fyzicky zvládnutelná pro běžně zdatného turistu. Volba padla na okruh Vrbatova bouda, Labská bouda, Krakonošova kazatelna, Vysoké Kolo, jezírka ve Sněžných jámách, bouda Pod Łabskim Szczytem, pramen Labe, Vrbatova bouda.
     Poprvé jsem vyrazil v jednom z posledních červencových dnů. Vyjíždím z domovské Jilemnice, a to ráno v 7.55 h autobusem firmy BusLine (což je od 12. prosince 2010 světověji znějící jméno bývalého ČSAD Semily) na lince Jilemnice – Vítkovice, Horní Mísečky. Je půlka prázdnin, meteorologové hlásí jediný lepší den v přeháňkovitém týdnu a zdálo by se tedy, že to je ideální spoj pro zahájení celodenního výletu po Krkonoších. Jenže se mnou v busu sedí jen pět dalších pasažérů, a to ještě dva „štamgasti“ vystupují už v Křížlicích. Ptám se řidiče pana Vašíčka, jestli je to normální stav, kde jsou asi turisté? „Takhle brzo nevstanou“ odvětí lakonicky. V Hrabačově a Štěpanicích nic, až od křížlického Mikoláškova mlýna přistupují po 3–4 výletníci, větší skupinka na Dolních Mísečkách. Po dojetí na konečnou se autobus na celý den mění v kyvadlový spoj Horní Mísečky–Vrbatova bouda a zpět, nahoru poprvé vyráží v 8.45 h (letos bude jezdit do 30. října). Ku cti dopravce nutno poznamenat, že je to stroj s pohonem na zemní plyn, minimálně zatěžující životní prostředí (byť jeho řidiči si postesknou nad přece jen línějším motorem). Asi dvacítka cestujících prvního spoje na „Zlaťák“ se rozbíhá po turistických cestách, mnozí se zastaví i u okénka sezonního informačního střediska Správy KRNAP. Tady už po léta podává informace a prodává mapy a suvenýry bývalý strážce přírody Zdeněk Karásek; dnes tu však na záskok slouží sympatická studentka Zuzka Drahorádová. Když se ptám, co jde nejvíc na odbyt, odpovídá: „Lidi nejvíc chtějí dřevěné turistické známky, když někdy náhodou dojdou, to je zle!“ Zastavivší se turista si také pochvaluje pěkné a docela levné pohlednice.
     Zvažuji další postup. Při pohledu k severu mě totiž děsí hradba oblačnosti, valící se z Polska přes hranici a slibující spršku za krk, ale hlavně mizivou (nebo žádnou) viditelnost ve Sněžných jámách. To jsem opravdu nemohl potřebovat vzhledem k nutnosti pořízení slušné fotografické dokumentace výpravy. Mám pokračovat v cestě, nebo změnit program a porozhlédnout se po bližším okolí? Moje dilema řeší příjezd kolegů ze Správy, kteří hodlají pokračovat v botanickém a lichenologickém průzkumu Labských jam pomocí lanové techniky (viz K+JH č. 8/2011, str. 16). Přidal jsem se k nim, a tak se do budoucna můžete těšit na článek o přírodě poměrně tajemné Harrachovy jámy.
 
Nahoru a dolů
     Ke druhému pokusu absolvovat vzorový výlet jsem nastoupil o pár dní později 3. srpna, a ještě o dost časněji než poprvé. K cestě jsem použil první možný autobusový spoj, vyjíždějící z Jilemnice v 5.45 h. Před lety jsem s ním jezdíval častěji a nikdy nebyl příliš využívaný, neboť jde spíš o najetí autobusu na linku, která cestou zpět slouží jako školní autobus a vozí občany Vítkovic, Křížlic i Štěpanic k doktorovi či za nákupem do Jilemnice. Teď jsme jeli – kromě řidiče Jiřího Pošepného – jen dva a oba „krnapáci“: lesní Zdeněk Novák, denně takto dojíždějící na polesí Rezek, a moje maličkost. Jen ve Vítkovicích přistoupil i s kolem jeden cyklista. Takže dle pana řidiče byl toho dne autobus mimořádně plný… Z toho plyne poučení: chcete-li vyjet na výlet s větší partou, do tohoto spoje se jistě vejdete! A myslím to vážně, protože jste-li v 6.25 h na Horních Mísečkách, máte skoro na tři hodiny hory pro sebe, při stoupání vzhůru Starou vozovou cestou (žlutá turistická značka) si vychutnáte ticho a nízké slunce nad údolími s cáry mlh, uvidíte pasoucí se srnčí a vysokou zvěř, vyfotíte po noci ještě ztuhlý hmyz. A hlavně téměř nikoho nepotkáte, a to ani na tak turisticky okupovaném poutním místě, jakým je pramen Labe. Chvíle intimního spočinutí na místě symbolického zrodu naší největší řeky je později v průběhu dne téměř nemožná.
     Ale ještě zpět k Vrbatově boudě, kam se nejspíš přece jen necháte vyvézt některým z později kolujících „pendlbusů“ z Míseček (5 km, cena 26 Kč nebo 1 euro, děti, psi, kolo a velký batoh polovic), nebo dojdete od lanovky z Medvědína. Směrem ke Sněžným jámám můžete jít buď po hraně Labských jam kolem Pančavského vodopádu a Labské boudy, nebo po asfaltce ke Čtyřem pánům a k již zmíněnému prameni Labe. Odtud k hraničnímu rozcestí Česká budka a po cestě Česko-polského přátelství na východ kolem Violíku ke Sněžným jámám. Nebo jdete-li o trochu kratší (ale zase o něco hůře schůdnou) cestou přes Labskou, pak vyrazíte po zelené směrem k Martinovce a nad Labskou roklí odbočíte vlevo na žlutě značenou Koňskou cestu, vedoucí kolem Kamenné studánky na totéž místo – k boudě „Wawelu“ nad Sněžnými jámami. Asi chápete, že popis spousty přírodních zajímavostí, které se nacházejí na právě proběhnutém úseku, si necháme pro jiná povídání o vrchovištních rašeliništích na zarovnaných površích, o Labském dole, o subalpínské zóně kleče… Tentokrát jsou naším hlavním zájmem opravdu jen Sněžné jámy a jejich těsné okolí.

Na hraně
    U bývalé boudy U Sněžných jam (postavena jako honosný horský hotel Schneegrubenbaude) jsem se notně zdržel. Ne že bych tak moc obdivoval budovu, již v současnosti využívá jako vysílač firma TP EmiTel (oficiální název zařízení je RTON Jelenia Góra/Śnieżne Kotły), svůj signál odtud šíří státní i soukromé televizní a rozhlasové společnosti i operátoři mobilních telefonů. Cožpak budova, ta je tu od roku 1897, ale sousední skála, žulový tor, zde stojí od lidské nepaměti. Je překvapivě nazývána jinak česky, polsky i německy: Krakonošova kazatelna – Czarcia Ambona (tj. Čertova kazatelna) – Rübezahls Kanzel (tj. Krakonošova kancelář – což je dle mého název nejšikovnější). Vzhledem k těsné blízkosti mohutné budovy je jako přírodní zajímavost poněkud nedoceněna. Málokdo si uvědomí, že s nadmořskou výškou 1 490 m jde o nejvýše položený tor Krkonoš; geomorfolog by jeho formu označil za skalní hradbu. Tato skála je překvapivě cenná i botanicky – laik by sice zřejmě řekl „Vždyť tam neroste snad nic jiného než tráva!“, jenže ony traviny hojně porůstající terásky a štěrbiny členitého žulového bloku jsou vzácné vysokohorské druhy lipnice plihá a kostřava nízká. Samozřejmě rostou i na strminách skalisek nedaleké hrany Sněžných jam, na Kazatelně jsou však ideálně dostupné třeba účastníkům přírodovědné exkurze – bez narušení zákazu vstupu do I. zóny NP i rizika pádu do hlubin. Nemělo by to být, ale vrchol toru je turisty často využíván jako odpočinkové a rozhledové místo. Pod ním je sedm sice nepříliš vkusných, ale praktických pravoúhlých kamenných závětří, sloužících poutníkům, kteří si tu vybalují své svačiny a nápoje (bouda U Sněžných jam už mnoho desetiletí občerstvení neposkytuje).
     Přístup k hraně Velké Sněžné jámy je již po nějakou dobu vymezen pevným zábradlím, v méně exponovaných partiích řetízky, na dvou skalních výběžcích v jihovýchodní části hrany jsou zřízeny vyhlídky. Zdůrazňuji, že nikde jinde v Krkonoších tak dramatickou přírodní scenérii nespatříte (tedy ne na turistické trase). Jistě, pohled do hloubek vám poskytne např. Ambrožova vyhlídka na hraně Pančavské jámy nebo vyhlídky na „řetězové cestě“ na Sněžku, ale nikde pod vámi nejsou stěny vysoké až 250 metrů a kolem skalní amfiteátr rozčleněný hlubokými žleby, s kamennými akumulacemi pod nimi, na dně pak série morénových valů včetně ledovcových jezírek. Jenom tady si můžete připadat jako na horské túře v Tatrách. Tím spíš, zahlédnete-li stejně jako já typického vysokohorského ptáčka pěvušku podhorní, která tu nenápadně vyzobává drobečky ze svačin turistů.
     Není divu, že tento terén využívali němečtí a po válce polští horolezci jako náročný cvičný terén pro alpské výstupy, byla tu zdolána řada cest letních i zimních. Dnes však je celá oblast Sněžných jam přísně chráněným přírodním územím, v němž je provozování horolezectví vyloučeno. Zdejší terén je navíc nebezpečný tím, že žulová hornina je značně zvětralá a občas se žleby ozývá rachocení padajícího kamení. Erozní zahlubování žlebů je natolik intenzivní, že si troufnu odhadovat, že dva nejjižnější zářezy (Żleb Biały a Żleb Ponad Skok), vzdálené jen několik metrů od česko-polské státní hranice, budou za několik století – nejvýš tisíciletí – zasahovat na dnešní české území.
    Pohled dolů na dno Velké Sněžné jámy, to je otevření učebnice geomorfologie na stránkách pojednávajících o formování krajiny působením ledovce. Před sebou máme velký (po)ledovcový kotel, strmé skalnaté čelo to je karová stěna, na dně karu pět valů morén od největší dolní čelní (až 40 m vysoké) přes několik fází ústupových morén až po poslední dokonalou půlkruhovou hráz uvnitř kotle. Ta je tvořena hrubými bloky a vodu nezadrží, pod ní však je často vysychající jezírko Mlaka a ještě dál uprostřed porostů kleče se nacházejí dvě jezírka Śnieżne Stawki, která přijdou o vodu jen málokdy. My se na ně – a nejen na ně – půjdeme podívat zblízka.       ‰
 
Dolů do kotlů
     Dnem Sněžných jam prochází stará turistická cesta, polsky nazývaná Ścieżka nad Reglami. Rozhodl jsem se okruh kolem jam absolvovat proti směru hodinových ručiček, proto jsem z horní hrany Sněžných jam vyrazil k východu, nejprve po červeně značené hřebenovce. Ta vede polským severním úbočím nejvyšší hory západních Krkonoš, Vysokého Kola (Wielki Szy­szak, 1509 m n. m.). Je to jedna z nejhezčích turistických stezek Krkonoš, protože tu kráčíte po velkých žulových kamenech umně vyskládaných do úzké stezky, jakoby vznášejíc se nad kamenným mořem pokrývajícím svah hory. V sedle pod Smělcem z cesty Čs.-pl. přátelství odbočuje po svahu dolů modře značená cesta, po které asi dvacet minut scházíme za pěkných výhledů na křižovatku Rozdroże pod Wielkim Szyszakem. Zde změníme směr k západu a po zeleně značené – a nově vzorně opravené – cestě Ścieżka nad Reglami začneme postupně stoupat ke dnu Sněžných jam. Když vyjdeme z prořídlého lesa na morénový val, přes husté klečoviště se nám otevřou první pohledy na dramatickou scenérii Sněžných jam. Jako nejmohutnější terénní útvar se při pohledu zdola jeví dělicí hřeben mezi Velkou a Malou jámou – Grzęda [gřenda]. Po té ještě do počátku 60. let minulého století vedla dost krkolomná turistická stezka. Po hřebeni jedné z morén přejdeme nad jezírkem Mlaka. To bývá v létě obvykle suché, ale v tom letošním deštivu si udržovalo docela slušnou souvislou hladinu, která se jindy již v červnu dělí na 3–4 jednotlivé „louže“, zpravidla vysychající; mělčí jižní část bývá později v létě porostlá trávou. Jezírka Sněžných jam jsou totiž zásobována jednak vodou srážkovou, ale také podpovrchovými zdroji, napájenými především tavnou vodou ze sněhu nashromážděného na dně jam; udusaný firn ve stinných roklích mnohdy přetrvává až dlouho do léta. Také odtok z jezírek je podpovrchový, z žádného nevytéká potůček – voda pomalu prosakuje morénovými sedimenty.
     Ze zmíněné morény již sestoupíme přímo na břeh menšího ze dvou „velkých“ jezírek (v Tatrách bychom řekli ples), po němž vede turistická cesta. Nutno upozornit, že tady se o cestu příliš nejedná, spíš je vyznačen průchod mezi velkými ostrohrannými žulovými bloky – podobně je tomu i při přechodu úpatí Grzędy, i v Malé Sněžné jámě. Proto musím upozornit na skutečnost, že tuto trasu nelze doporučit lidem s nižší fyzickou kondicí nebo rodinám s malými dětmi (pokud zdatný tatínek nemá dětskou krosnu), o průjezdu kočárku, byť sebesportovnějšího, ani nemluvě. Mezi oběma jezírky je úzká morénová šíje, porostlá – podobně jako celé okolí – souvislými porosty kosodřeviny s přimíšenými keři jeřábu ptačího olysalého, druhého jezírka se cesta jen dotkne v jeho JZ konci a pak už stoupá přes dělicí Grzędu do Malé Sněžné jámy.
     Ale ještě zpět k jezerům, která jsou spolu s velehorskými krajinářskými scenériemi turisticky nejzajímavějším bodem výletu. Jak již bylo řečeno, jejich hladina, nacházející se v nadmořské výšce asi 1260 m, v průběhu roku značně kolísá. Jezírka jsou dosti mělká (největší hloubka je cca 1,5 m) a za tuhých zim mohou promrznout až na dno. Proto nejsou osídlena žádnými většími organismy. Śnieżne Stawki [šněžne stavki] vlastně nemají ustálený český název. Nejvhodnějším pojmenováním by asi byla Sněžná jezírka, chceme-li však být blíže polské podobě (a budeme-li pro velká krkonošská poledovcová jezera Wielki a Mały Staw používat jména Velký rybník a Malý rybník), pak bychom měli analogicky použít název Sněžné rybníčky. Čas (nebo obnovená krkonošská názvoslovná komise) ukáže… Ještě připomenu archaický název Kochelské rybníčky, vycházející z německé podoby jména jezírek – Kochelteichen. A pak ještě název Młaka – česky Mlaka. Ve staré češtině (a v dnešní polštině) to znamenalo bažina, močál. To jakžtakž odpovídá výše zmiňovanému vysýchavému jezírku ve Velké Sněžné jámě. Proč je ale někdy stejným jménem označováno i nestálé jezírko na dolním konci Malé Sněžné jámy (v 1 165 m n. m.), které nemá ani kousek rovného blátivého dna, ale naopak voda tu stojí ve sníženině plné hrubých žulových balvanů?

Malou Sněžnou jámou naposledy?
     Od jezírek jsme přes úpatí dělicího hřebene vystoupali do Malé Sněžné jámy, která, jak vidíte, má také své (občasné) jezero. Její délka je 550 metrů, šířka 400 m a výška skalních stěn 100 m – u Velké jámy jsou udávány rozměry 800 m, 600 m a 200 m. To však neznamená, že by byla nějak méněcenná. Scenérie Velké Sněžné jámy s rozeklanými skalními pilíři je sice asi dramatičtější, v jihozápadní stěně její menší sestry se ale nachází něco, co nemá v celých Krkonoších obdoby. Je to Żleb Bazaltowy, česky Čedičová rokle – místo, kde během třetihorního vulkanismu do žulového masivu proniklo menší těleso bazaltoidní vyvřelé horniny, olivinického nefelinitu, laicky čediče, které protíná celou stěnu karu. Žíla je na dolním konci široká asi 20 m, nahoře jen 3 m a místy lze pozorovat jev, známý z mnoha jiných čedičových lokalit – sloupcovitou odlučnost. Na pozoruhodnost geologickou navazují záležitosti botanické. Je neuvěřitelné, že takový proužek zásadité horniny uprostřed kyselé žuly dokáže přitáhnout desítky mimořádně vzácných druhů rostlin, dokonce se tu vyvinuly i dva endemické, nikde jinde na světě nerostoucí, poddruhy bylin: lomikámen pižmový čedičový a bedrník obecný skalní. Celkem zde bylo zaznamenáno kolem 220 rostlinných druhů, mnohé zde rostou na jediné lokalitě v Krkonoších, např. glaciální relikty lomikámen sněžný a kontryhel mlhový. Místem výskytu velevzácných rostlin jsou nejen skály a terásky strmého žlebu, ale také osypový kužel s čedičovou zvětralinou, rozvinutý od ústí rokle až na dno jámy, kudy také vede turistická cesta. Půjdete-li tudy, jistě nepřehlédnete čedičem ovlivněnou bujnou vysokobylinnou nivu, kterou stezka prochází.
    Snadná dostupnost nejvzácnější botanické lokality slezské části Krkonoš však je jedním z hlavních důvodů, proč se ředitelství polského národního parku (KPN) rozhodlo cestu Malou Sněžnou jámou přeložit na morénu na jejím úpatí. Tam totiž kdysi stezka vedla a po určitých terénních úpravách, které by měly probíhat v příštím roce, se po ní bude chodit znovu, zatímco vlastní ledovcový kotel získá zpět ztracený klid. V letošním – a snad ještě zčásti v příštím roce – tak máte poslední možnost vypravit se do těchto mimořádně atraktivních míst. Nová trasa jistě bude nabízet velmi zajímavé neznámé pohledy na Sněžné jámy, ale do nitra té Malé se už nepodíváte.
     Poslední úsek zeleně značené cesty Ścieżky nad Reglami je zpočátku hůře schůdný, ale když dojdeme do Labského kotle pod Violíkem (Łabski Szczyt), narazíme na letos vzorně rekonstruovaný (a dál k východu prodlužovaný) úsek horského chodníku. Za ten musí dostat KPN a cestáři pro něj pracující velkou pochvalu. Ale to už přicházíme k jediné funkční „občerstvovně“ na polském úseku trasy – boudě (schronisku) Pod Łabskim Szczytem. Její dvě budovy stojí na velestaré luční enklávě, kterou procházela Česká stezka, vedoucí ze Slezska přes pramen Labe dál do Čech. Již před rokem 1670 tu byla zřízena strážnice, která se postupně proměňovala v turistickou boudu.
     Tady se musíte rozhodnout, jestli se vrátit domů mírnější, ale delší cestou (Mokra Droga a cesta Přátelství) přes Tvarožník a zpět k České budce po hranici, nebo zda vystoupáte po žlutě značené (a v dlouhém úseku poměrně strmé, ale kvalitně opravené) cestě vedoucí zpátky k boudě U Sněžných jam. Pak už jen zbývá přejít Labskou a Pančavskou louku a dojít na autobus k Vrbatově boudě. Máte-li dost času (nebo když jste poslední kyvadlový bus v 17.00 h stejně jako já nestihli), můžete sejít na Horní Mísečky. Odtud jede poslední autobus v 18.15 (v sobotu v 17.55 h) – a věřte, nebudete se asi mačkat. Svůj průzkum vytíženosti ranních a večerních spojů do hor, kterým jsem ostatně reportáž zahájil, jsem zakončil jízdou přímo grófskou: měl jsem svého osobního řidiče a celou trasu do Jilemnice jsem absolvoval nikým nerušen. Ach, kdepak ti turisté, toužící si co nejdéle užít pobytu na hřebenech i v dolinách našich krásných hor, kdepak asi jsou?

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border