border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Vodopády Horního Pojizeří II.
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vodopády Horního Pojizeří II. Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   

Vodopády Prudkého ručeje
     Poslední přítok Jizery v Jizerském dole je Prudký ručej, tentokrát opět z levého svahu z masivu Janovy skály. Název potoka odpovídá jeho velmi strmě spadajícímu toku. Ústí do Jizery na vrcholu výsepního (nárazového) břehu zakleslého meandru u samoty Zabylý. Sám vodopád se nachází ve střední části údolí, v místě jeho slabého ohybu 1,1 km s. od severního okraje Vilémova.
     V údolí se střídají pruhy svorů, fylitů a sericitických kvarcitů krkonošského krystalinika. Kvarcity, které jsou z nich nejtvrdší, jsou v levém údolním svahu vypreparované do dvou výrazných skalnatých mrazových srubů. Spodní je dobře viditelný přímo nad silnicí procházející údolím Jizery. V místech, kde oba kvarcitové pruhy protínají dno svahového údolí, vznikly na potoce sekundární strukturní stupně s vodopády.
     Horní vodopád se nachází asi 300 m od silnice na skalním prahu, mírně šikmo přetínajícím poměrně rozevřené dno údolí s potokem. Vrstevnicový mrazový srub v levém svahu prahem přímo tady současně končí, proto zde nevznikl žádný amfiteátrovitý útvar a pravý svah tvoří jen balvanité zvětraliny. Vodní proud ve vodopádu je členitý a podle toho, jak se za povodní mění balvanité a štěrkovité náplavy v korytě nad horní hranou, ale i podle bezprostředního průtoku, se rozděluje na dvě nebo tři ramena nestejného charakteru i výšky.
     Maximální výška vodopádu je 8,1 m, šířka přetékané části prahu za vysokých stavů až 5 m, ale jednotlivých ramen jen 20–70 cm. Celkový sklon je okolo 40 °, ale strmější části dosahují až 50 °. Uvedené výšky však dosahuje jen nejatraktivnější levé rameno, prostřední a zvláště pravé jsou nižší v důsledku balvanitých zvětralin, spadajících z pravého svahu do koryta při úpatí vodopádové stěny. Prostřední má proto výšku již jen okolo 6 m. Nejvíce izolované pravé rameno, které se odděluje již v balvanitém korytě nad horní hranou, má část na skalním podloží vysokou dokonce jen 2 m; zbytek stéká mezi balvany nahoře a zvlášť dole na úpatí.
     Vodopádovou stěnu tvoří málo členitá, víceméně přímočará a slabě zvlněná plocha břidličnatosti bez výrazných puklin, místy i se znaky erozních ohlazů. Horní hrana vodopádu je pozvolná (zvláště u levého ramene, stékajícího nejdříve téměř paralelně s hranou v podobě 3,5 m dlouhé peřeje) a nachází se přímo na přechodu výše položeného kamenito-balvanitého koryta a vystupujícího skalního podloží prahu. Nejvyšší a nejatraktivnější levé rameno tvoří v dolní polovině krátký mezistupeň (20 cm dlouhý), který proud „katapultuje“ do 2 m vysokého závěrečného skoku. Na úpatí je drobné kamenité vývařisko (2 × 1,5 × 0,2 m), částečně vyplněné napadanými kmeny a naplavenými klacky, pod nímž již pokračuje jen balvanité koryto. V dosahu prosakující vody je vodopádová stěna převážně porostlá vodními mechorosty.
     V místě, kde asi 100 m od silnice kříží údolní dno též z levého svahu spodní mrazový srub, je také jedna pravá peřejová kaskáda, vysoká 4 m, která nahoře plynule přechází do balvanité výplně dna údolí. Je poněkud zářezovitě zahloubená do skalního podloží a pravděpodobně představuje jen zbytek původně vyššího, dnes již z větší části destruovaného vodopádu.
     Vodopády Prudkého ručeje jsou stálé, s průtokem přes 30 l/s, z povodí 1 km2. Poměrně atraktivní vodopád je nezaslouženě téměř neznámý, a proto ani není předmětem turistického zájmu. Je však možné ho bez problémů navštívit. Přístup k němu je poměrně snadný od malého parkoviště u můstku silnice mezi Rokytnicí a Harrachovem, z nějž se vydáme strmou cestou v pravém svahu proti toku potoka, která nás dovede až k němu. Vodopád není známý ze žádných pramenů a není ani v mapách.


Huťský vodopád

Název: podle Huťského potoka, na kterém se nachází a jehož název je odvozený podle historické, zaniklé sklářské huti v Rokytnici n. J. Potok má ještě druhý název Rokytnice, shodný s obcí, ale v souvislosti s vodopádem se nepoužívá.
Původní a nepochybně starší německý název stejného významu měl podobu Hüttenbachfall
Poloha: v zalesněném údolí se smíšeným bukovo-smrkovým porostem na nejhořejším úseku toku v jižních svazích Lysé hory (1 344 m), 3,5 km vsv. od centra Rokytnice n. J. a 1,5 km sv. od Rokytna (Horní Rokytnice), v blízkosti Boudy u Huťského vodopádu
Horninové podloží: úzká vložka sericitických kvarcitů, protínající napříč údolí a prostupující svory krkonošského krystalinika
Geomorfologický typ: pravý sekundární strukturní vodopád na rozhraní tvrdších kvarcitů a měkčích svorů směrem po proudu, situovaný
ve strmě spadajícím svahovém údolí. Tvrdší kvarcity tvoří ve shodě s příčným průběhem mrazové skalní sruby v obou svazích údolí
Geologické faktory: výrazná břidličnatost
(plochy břidličnatosti), šikmo příčné, strmé
až svislé pukliny a puklinové plochy
Vodopádový typ: nejednotný – v horní části
peřejová kaskáda, v dolní úklonný vodopád.
Na horní hraně je navíc ucpávka z nanesených balvanů (1–1,5 m vysoká), přes níž potok padá nepravými skoky
Horizontální typ: svazkovitý, popř. až nevýrazně vějířovitý
Výška: poněkud problematická, podle pojetí: celý vodopádový stupeň 16,6 m, část na skalním podloží 15,6 m, hlavní část bez úpatní peřeje
13,6 m, nejstrmější „vodopádová“ část jen 6,8 m
Šířka: mezi 0,5–3 m
Sklon: celkový 30–35 °, hlavní spodní část 50 °
Hydrologické poměry: stálý vodopád s průměrným průtokem okolo 45 l /s
(odvozeno), s povodím 1,2 km2
 
     Velký sklon údolí a příčný průběh pruhu kvarcitů nejsou příhodné pro vznik amfiteátru, proto vodopád spadá pouze do krátkého zářezu se strmými svahy, rozvírajícího se směrem po toku. Samotný vodní proud je na skalní stěně pouze slabě erozně zahloubený (ponejvíce 0,5–1 m), pouze vlevo dole po výrazných puklinách výjimečně až 2 m. Balvany erozně transportované korytem z výše položených částí údolí tvoří na hraně vodopádu drobnou akumulaci vysokou 1–1,5 m, v níž se potok dělí na 4–5 nepravých ramen téže výšky, dopadajících však již na horninové podloží. Původní pravá horní hrana na skalním podloží je povlovná a je vidět pouze zčásti jen v pravé části koryta. Nejmírněji ukloněná, horní část vodopádu je ukončená zhruba uprostřed vodopádu 4 m dlouhým mezistupněm se skalní tůní (1,3 × 0,8 × 1,5 m) na podélné puklině, která jeví i znaky evorze. Erozí a evorzí vyhlazený žlab dlouhý 1 m je i na dolním okraji mezistupně. Na formování nerovností hlavní, nejstrmější vodopádové stěny se podílejí jak břidličnatost horniny, tak šikmo příčné, strmé až svislé pukliny, které tok stáčejí k levému skalnímu břehu a v dolní části tak způsobují jeho podemílání boční erozí. Některé plošky této stěny jsou také erozně ohlazené. Vodopádová stěna je nesouvisle porostlá vodními mechorosty, vegetace na okolních stěnách je však překvapivě velmi sporadická.
     Na úpatí hlavní stěny se sklon zmírňuje a v zářezu se v některých obdobích hromadí ucpávka kamenů a větví, nanesených tokem. Následují ještě 2 m vysoké, strmější peřeje, jejichž příslušnost k vodopádu je problematická. Pod nimi pokračuje další kamenitá ucpávka v korytu, pod níž je ještě další, 8 m dlouhý úsek mírně ukloněných peřejí, které již k vodopádu jednoznačně nepatří, ale přesto teprve pod nimi následuje hlavní koncové vývařiště (2,5 × 3 × 0,5 m) s kamenitým dnem, ale i nanesenými větvemi a listím. U něj se již zářez rozvírá a sklon toku výrazně zmenšuje.
     Huťský vodopád patří k nejvýznamnějším a často navštěvovaným vodopádům Krkonoš, k čemuž jistě přispívá jak nedaleká Rokytnice nad Jizerou, tak i bezprostřední blízkost frekventované, modře značené turistické cesty na Dvoračky. Jeho atraktivita je však vzhledem k menšímu sklonu nižší ve srovnání s ostatními hlavními krkonošskými vodopády. Přístup je s ohledem na zmíněnou cestu velmi snadný. Přímo k vodopádu je kratičká odbočka, zakončená vyhlídkovou terasou se zábradlím a nepříliš ob­saž­nou informační tabulí, kde je navíc nadsazený údaj o výšce vodopádu (20 m).
     Přestože dnes patří vodopád mezi nejznámější v Krkonoších, v 19. století byl ještě většinou pramenů i turistických průvodců opomíjený. Jako jeden z prvních autorů ho zmiňuje až „vodopádově“ pečlivý V. Durych (1898), který ho však na rozdíl od všech ostatních jím zmiňovaných vodopádů uvádí pouze německým názvem; z toho lze vyvodit, že český název se v té době ještě nepoužíval. Současně však o něm píše, že je „pěkný a hledaný“. Ze všeobecných prací o českých vodopádech ho uvádí pouze Vítek (1987) a nejnověji i Janoška (2008), ale bohužel jako v mnoha jiných případech s některými mylnými údaji, včetně nesprávné výšky. Naopak správně ho uvádějí všechna pojednání přímo o krkonošských vodopádech (Pilous 1971, 1979, 1980, Toulavá kamera I, 1985) a také většina novějších krkonošských turistických průvodců a map, včetně předválečných německých (pod jménem Hüttenbachfall).

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border