border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Vodopády v povodí krkonošské Jizerky
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vodopády v povodí krkonošské Jizerky Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   

Přecházíme do povodí posledního z větších krkonošských toků, a to krkonošské Jizerky. Je na vodopády chudší než ostatní povodí; důvod je nepochybně v tom, že nedosahuje na hlavní Slezský hřbet, s čímž souvisí skutečnost, že údolí Jizerky i údolí jejích přítoků jsou již méně erozně zahloubená, jejich svahy jsou nižší a mají převážně i menší sklony. V krkonošské části povodí se nacházejí jen dva vodopády, Kozelský a Levínecký. V části povodí náležející horopisně již ke Krkonošskému podhůří (přesněji jeho podcelku Železnobrodské vrchovině a v jejím rámci k Ponikelské hornatině) jsou také dva vodopády, Víchovský a Koutský, které jsou sice ještě v ochranném pásmu KRNAP, ale ke Krkonoším nepatří ani z hlediska geologického, neboť se již nacházejí (byť těsně) na podloží karbonských sedimentů, součásti krkonošské permokarbonské pánve. Drobné skoky, vysoké jen do 1 m, se nacházejí také na malém potůčku, stékajícím strmou roklí z Horních Štěpanic do Cedronu, přítoku Jizerky. Ty však nejsou pro malou výšku součástí tohoto přehledu.

Kozelský vodopád
     Pojmenování je umělým novotvarem pro dříve bezejmenný vodopád, odvozeným od názvu potoka, na kterém se nachází. Kozelský (dříve též Koželský) potok je pravostranný přítok krkonošské Jizerky pramenící ve svazích Lysé hory (1344 m) a Kotle (1435 m) a ústící u Skelných Hutí nad Vítkovicemi. S výjimkou luční enklávy v nejnižší části je celé údolí zalesněné. Vodopád se nachází ve střední části, poblíž místa zvaného Vidlice, 2 km Z od velkého (spodního) parkoviště v Dolních Mísečkách.
     Vodopád vznikl na podloží úzké vložky tvrdších zelených břidlic, která přetíná údolí mezi okolními měkčími fylity. Celý úsek strmějšího sklonu řečiště v zúženém údolním zářezu v tomto prostoru, včetně vodopádu i dalších blízkých peřejí, je tedy sekundárního, strukturního typu. Větší odolnost zelených břidlic se projevuje i na vzniku skalnatého mrazového srubu v levém svahu nad vodopádem.
     Vodopád jako celek je pravý, úklonného typu (až s přechodem ke splývavému, což je podmíněno horní peřejovitou částí), vysoký 3,5 m, široký 0,6–1,5 m (za vyšších stavů až 2 m) a se sklonem okolo 40 ° (zcela nahoře jen 15 °, hlavní spodní část vysoká 3 m ale až 50 °). Přes nevelkou výšku patří ke geomorfologicky nejzajímavějším vodopádům Krkonoš. Nahoře je úzký, uprostřed se rozšiřuje a dolů opět zužuje a jako celek má nejblíže ke svazkovitým vodopádům, i když s prvky žlabovitých až tobogánovitých. Erozně se zařezává do skalního podloží a vytvořil v něm až 1,5 m hlubokou průrvu, v níž se slabě stáčí. Její levý, nárazový břeh je erozně vyhlazený až 1 m vysoko nad hladinou a jsou v něm i erozně-
-evorzní žlaby, mezi nimiž vyniká jeden až tobogánovitě zprohýbaný, což je u malých toků na krystalickém podloží jev spíše výjimečný. V horní peřejovité části vodopádu jsou dva obří hrnce s eliptickým půdorysem, jeden dokonale, druhý méně vyvinutý a navíc zanesený štěrkem. Pod místem, kde se proud lomí do hlavní vodopádové stěny, je v levém břehu ještě jeden mimořádně dokonalý válcovitý obří hrnec (30 × 32 × 30 cm).
     Stupeň je poměrně málo rozpukaný – výrazná je pouze šikmo podélná puklina (20/90 °), která probíhá celou vodopádovou stěnou. Ta určuje jak polohu horní hrany a lom sklonu na ní, tak omezuje vodopádovou průrvu z pravé strany a také ohraničuje zprava obří kotel na úpatí. Ostatní pukliny jsou málo výrazné a navíc se v erozně vyhlazeném skalním podloží málo uplatňují. V hlavní části stěny stéká voda po plochách břidličnatosti, na nichž tvoří jen drobné stupínky (5–30 cm). Výraznější jsou roztroušená hnízda sekrečních křemenů v hornině, která svou větší odolností vůči erozi ovlivňují nejen tvar, ale přímo i vznik erozně-evorzních forem i samotného obřího kotle. Vodopádová stěna je poměrně řídce porostlá ostrůvky vodních mechorostů, a to spíše v pravé, méně erozi vystavené části.  
     Pod vodopádem je výrazné skalní vývařisko charakteru evorzního obřího kotle s vyhlazenými stěnami o rozměrech 4,5 × 2,5 × 1,5 m. Jeho vznik podmínilo excentrické vyústění vodního proudu při levé stěně, které vyvolává vířivý pohyb vody. Tři jeho stěny jsou strmé, jen odtoková poproudná je erozí zbroušená do mírnějšího sklonu. U hladiny má sice mírně laločnatý půdorys (v důsledku břidličnatosti), ale přesto představuje nejdokonalejší obří kotel v krystalických břidlicích v Krkonoších a nelze vyloučit, že i v republice. Tyto horniny jsou pro svou jednostrannou orientaci (břidličnatost) ke vzniku takových velkých forem dosti nepříznivé a u tak malých toků, jako je tento, ještě méně. Na dně obřího kotle je malé množství kamenů nanesených tokem, ale i cizorodého melafyru, napadaného z navigace silničky nad vodopádem.
     V úseku několika desítek metrů výše proti toku je ještě po jednom kaskádovitě-peřejovitém (3,5 m vysokém) a peřejovitě-kaskádovitém (též 3,5 m) stupni. Jsou však zčásti zanesené naplavenými či napadanými balvany a spodní stupeň i kmeny a větvemi. Směrem dolů pod vodopádem se zářez potoka prohlubuje, ale koryto je zde balvanité a jeho sklon se již zmenšuje. Vodopád v zářezu směřuje své vody k pravému, zvětralinovému údolnímu svahu, který byl proto v minulosti podemílaný boční erozí, ohrožující i silničku výše ve svahu. Proto byl svah pod ní zabezpečen téměř v celé výšce drátokoši s kamenitou výplní, které však bohužel silně narušily přírodní vzhled této zajímavé lokality.
     Kozelský potok je stálý a v místě vodopádu má průtok okolo 80 l/s (odvozeno), s plochou povodí 2,5 km2. Jeho turistický význam je na rozdíl od vědeckého malý, a to jak kvůli malé výšce, tak špatnému bezprostřednímu přístupu. Na druhé straně ho však lze dobře vidět přímo z asfaltové silničky, která stoupá pravým svahem. Po ní prochází žlutě značená turistická trasa, která je i nejlepší přístupovou cestou. Začíná u Skelných Hutí na silnici na Mísečky a vede k Vidlici, kde se připojuje na zelenou značku (Exkurzní cestu), která vede od Rezku ke Dvoračkám. Sestup přímo k vodopádu příkrým svahem je sice možný (je zde jen III. zóna KRNAP), ale poněkud náročnější.
     Vodopád neuvádějí žádné prameny ani starší mapy, ačkoliv je dobře vidět z údolní silničky a nelze ho tedy označit za neznámý. O jeho zanesení do novějších map 1 : 25 000 a tím i o upozornění pro širší veřejnost se zasloužil redaktor našeho časopisu Jiří Dvořák.

 

Levínecký vodopád
     Také tento název je umělý novotvar pro malý vodopád na Pustém potoce, drobném levostranném svahovém přítoku Jizerky. Spadá od Levínku (odtud název), nejsevernější místní části Benecka na svazích Janského vrchu (925 m), k západu a ústí ve Vítkovicích poblíž kulturního domu; jako zajímavost můžeme uvést, že jeho tok (a tedy i vodopád) tvoří horopisnou hranici mezi Krkonošemi a Železnobrodskou vrchovinou. Přestože podobné krátké svahové toky mají obvykle poměrně přímočarý směr k hlavnímu toku, Pustý potok se netypicky esovitě stáčí, nejspíše v důsledku strukturních směrů hustě se střídajících pruhů chloriticko-sericitických a grafit-sericitických fylitů a v dolní části i krystalických vápenců, které přetínají tok napříč v severojižním směru.
     Vodopád se nachází ve střední části údolí, nedaleko pod místem, kde potok vstupuje z luční enklávy Levínku do pruhu lesa. Bezprostřední příčina jeho vzniku není podmíněna kontaktem různých hornin, ale pouze kompaktnější, a tedy odolnější vložkou uprostřed samotných fylitů. Ta se projevuje nejen v korytě potoka vznikem sekundárního strukturního vodopádu, ale i v levém údolním svahu, kde vytvořila sukovitý mrazový srub.
     Vodopád je na nízkém prahovitém stupni, proto se tu nevytvořil ani žádný erozní amfiteátr. Typově se jedná o kaskádovitý vodopád, jeho výška je 2,9 m, šířka celkem 2,5–3 m (hlavní proud ale jen 1,5 m) a sklon hlavní části je 55 °. Stupeň je zleva částečně zasutěný, ale mimo hlavní proud, je tedy celý pravý. Dělí se na čtyři nevýrazná ramena, která za vyšších stavů zcela splývají. Vodopádová stěna je nejvýrazněji formovaná příčnými a zprohýbanými plochami břidličnatosti, po kterých voda úsekovitě stéká, a navíc členěná i podélnými puklinami. Na úpatí hlavní stěny jsou na příčné puklině dvě úzká, též příčně protáhlá vývařiska v různé výškové úrovni, horní skalní, spodní kamenité. Pod nimi je ještě 0,4 m vysoká peřej, pod níž je teprve koncové vývařisko (1,4 × 2 × 0,3 m). Vodopád je v dosahu vody téměř souvisle porostlý vodními mechorosty. Pod ním již pokračuje jen kamenité koryto s podstatně menším sklonem.
     O 12 m výše je ještě jeden peřejovitě-kaskádovitý stupeň, vysoký 2,3 m, široký 0,5–2 m (dvě ramena oddělená skalním výstupkem) a ukloněný 30–35 °. Stéká také po členitých plochách břidličnatosti a z puklin jsou nejvýznamnější podélné, které tvoří přímočarý a převislý pravý břeh. Dominantním tvarem je tu žlabovité koryto ve střední a dolní části. Na úpatí je vývařisko (1,3 × 1,3 × 0,4 m) a kamenitý nános, který kaskádu snižuje asi o 0,8 m.
     Vodopád je stálý, s průměrným průtokem okolo 40 l/s (odvozeno), ale s dosti rozkolísanými stavy a povodím 1,3 km2. Jeho turistický význam je malý, ale je snadno přístupný z asfaltové silničky v pravém svahu, ze které je i vidět. Poslední desítky metrů je však třeba k němu sestoupit přímo svahem. Vodopád uvádí pouze jediný zdroj, a to krátká zpráva v časopisu Krkonoše 5/1997 (pod značkou -ště- na str. 33), a není zakreslený ani v mapách.

Aktualizováno ( Středa, 16. listopad 2011 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border