border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Karel Čapek a Krkonoše
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Karel Čapek a Krkonoše Tisk E-mail
Aleš Fetters (S. Rettef)   

Východní české Podkrkonoší, to byl ten kraj, kde se bratři Čapkové narodili, v němž prožívali dětství a který později nazývali „Krakonošovou zahradou“. Jejich návštěvy Krkonoš jako takových však lze přesněji stopovat jen stěží. My se o to ale v tomto článku přece jenom pokusíme.
     Karel Čapek se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích, v „panském domě“, v němž je dnes Muzeum bratří Čapků. V tomto domě, v jeho prvním – tehdy jediném – poschodí měl jeho otec MUDr. Antonín Čapek ordinaci i služební byt. Tatínkovi bylo pětatřicet, mamince čtyřiadvacet, a „vítali“ ho i dva starší sourozenci, čtyřletá Helenka (* 28. ledna 1886) a tříletý Josef (* 23. března 1887), oba narození v Hronově „u babičky“. S půlročním Karlíčkem se rodina stěhovala do Úpice, do domu, který si tam pan doktor s chotí nechali postavit. V Úpici chodily všechny tři Čapkovy děti do školy. Dívčí obecná, do níž chodila Helenka, byla pod farou, chlapecká na Blahovce (dnes ZŠ bratří Čapků), obě v blízkosti náměstí. Na náměstí byla tehdy i pošta a okresní soud. Obvodem pana doktora Čapka bylo nejen město s továrnami, ale i okolní vesnice. Na cesty za pacienty měl koníčka a bryčku, někdy brával děti, zejména pak už trochu starší kluky s sebou, a tak Josef i Karel poznávali „dolů“ po proudu řeky Úpy předměstí Sychrov s velkou fabrikou, Hav­lovice, na kopci nad nimi Krákorku, stranou pak Libňatov i Maršov, proti proudu Úpy Suchovršice. Přes Zálesí, Batňovice a Rtyni jezdívali do Hronova i na Žernov, „na dráhu“ do Malých Svatoňovic.
     O rodném kraji Karel napsal roku 1930 do Lidových novin v příspěvku s titulkem Kraj Jiráskův: Je to ten kout mezi Úpou a Metují, mezi Babiččiným údolím a mírnou kotlinou Jiráskova Hronova. Kdekoliv se vyleze na kopeček, je vidět na severu Sněžku a na východě Bor a Hejšovinu, velké hraniční kameny země. ... Ten kout podhoří mezi Úpou a Metují byl světem našeho dětství; jeden dědeček hospodařil na živnosti nad Babiččiným údolím a znával ještě bláznivou Viktorku; druhý, pan otec z hronovského mlýna, vozíval študentu Aloisovi do Hradce bochníky chleba a šestáky šajnů od pekařů Jirásků. Mezi údolím Metuje a Úpy se vlní mírné kopce z červeného pískovce, proseté stříbrnými hájky březovými a temnými smrčinami a borky; na kopcích rozhozeny samoty, kde ještě za našeho dětství tloukly ruční stavy pohorských písmáků, duchařů a sektářů balcaráků.
     Zda v období úpického dětství navštívili Krkonoše, nevíme a už se zřejmě nikdy nedovíme. Krkonoše se Sněžkou vídali z vršků nad Úpicí. V roce 1900 poslali rodiče Josefa na rok do německého prostředí a německé měšťanky  do Žacléře, aby se tam zdokonalil v němčině (Daniel Mach: Josef Čapek a jeho pobyt v Žac­léři. Krkonoše č. 3/2007). Bydlel u hostinského Zizky (Žižky). A pak následně v letech 1901–1903 studoval ve Vrchlabí na dvouleté tkalcovské škole, s německým jazykem vyučovacím. Šel tam bez problémů samotný. Tedy už na rozhraní dětství a mládí Josef Čapek poznal Žacléřsko s Rýchorami a Vrchlabsko. Bratr Karel Čapek začal v roce 1901 studovat gymnázium v Hradci Králové. Ten však „potřeboval větší péči“, a tak se ovdovělá babička nabídla, že s ním do Hradce půjde.
     V roce 1907 Čapkovi úpický dům prodali a odstěhovali se do Prahy. Přímý kontakt s Podkrkonoším byl ztracen. Josef už v Praze studoval a Karel tam roce 1907 přešel. Na pražském akademickém gymnáziu v roce 1909 maturoval. V roce 1911 za pobytu v Paříži začali psát bratři společně divadelní hru Loupežník, která je zřetelně i jazykem některých lidových postav situována do Podkrkonoší. Vraceli se tedy do rodného kraje alespoň v myšlenkách. Hra zůstala nedopsána. Napsali v té době spolu i každý sám řadu drobnějších prací, Karel překládal francouzskou poezii.
     Někdy začátkem roku 1918 připravovali ke knižnímu vydání soubor společných próz. Hledali pro knížku titul a rozhodli se nazvat ji Krakonošova zahrada. Prózy z této knížky nemají ovšem s Krkonošemi a Krakonošem nic společného. V době přípravy k vydání do ní dopsali autobiografickou předmluvu, v níž se vracejí k rodině a k rodnému kraji, kde už sice více deset než deset let nežili, ale byl v nich pevně zakot­ven. Tam se otevřel tvému prvnímu okouzlení ráj světa. ... Krakonošova zahrada v užším slova smyslu je onen kraj, ono do tvrdé země zaryté údolí Úpy, kolem něhož se rýsují veliké, svaté, pohádkové obrysy: Sněžka, Kozí hřbet, Brendy, Žaltman, Hejšovina... Potkáte tu černé erratické balvany podobné modlám, a permská půda je červená skoro jako krev. ... Z jara prýští ze skal a lesů stříbrná vlhkost, zurčí praménky a řítí se bystřiny, a snad nikde na světě pak nevykvete tolik sasanek, tolik slziček, vřesu a mateřídoušky, hořkého koření, tolijí a vstavačů jako tam. Vzácně a tajemně vyrůstá v Krkonoších oměj a divá lilie; mocné je kouzlo kapradin a divných přesliček. Tam je les, ve kterém našli staré arabské peníze; tudy vedla zemská stezka, ... tady ve skále kníže Břetislav hledal zlato... Tím Kozím hřbetem měli zřejmě na mysli Čížkovy (Kozí) kameny nad Poříčím u Trutnova, ne krkonošské Kozí hřbety, ty „od nás“ nejsou vidět. Brendy se na Úpicku běžně říkalo celým Jestřebím horám; místo, kde se údajně hledalo zlato, je v Suchovršicích u pravého břehu Úpy. Sestra Helena ve své knize Moji milí bratři hochům vyčítá, že v této předmluvě dost nezdůraznili otcův podíl na jejich poznávání kraje. V roce 1919 dokončuje Karel už jen sám hru Loupežník (premiéru měla v Národním divadle 2. března 1920).
     Někdy v létě 1920 se Karel seznamuje s mladou (tehdy 18letou) herečkou Olgou Schein­pflugovou, dcerou redakčního kolegy z Národních listů Karla Scheinpfluga, a zamilovávají se do sebe. V červenci 1921 spolu trávili čtyři týdny ve Špindlerově Mlýně, garde jim dělaly Karlova sestra Helena se spisovatelkou Annou Marií Tilschovou. Je to jeden z mála pobytů v Krkonoších, který můžeme bezpečně datovat. Po návratu nastává ve vzájemném vztahu vážná krize, kterou však postupně překonali.
     V dubnu 1922 vychází knižně Továrna na Absolutno. V ní Čapek několik kapitol umístil do širšího rodného kraje. Patrně pod dojmem výše zmíněného pobytu dvě z nich do Krkonoš. Inženýr Marek, postava „románu – fejetonu“, se uchýlil na Medvědí boudu (Boudu v Medvědím Důle, jak píše Čapek, kap. XVI), tam si za ním od Dívčích lávek nahoru v zimním nečase nad Špindelmühlem razí cestu telegrafní posel (kap. XXI; připomíná tu i Martinovku). Tuto část středních Krkonoš tehdy Karel Čapek poznal. Jedna ze závěrečných kapitol knihy se odehrává U Sedmi chalup, tedy na samotě nad Velkými Svatoňovicemi. V rozhovoru starého Blahouše, jeho ženy a sousedky Prouzové dokládá, že si zdejší nářečí stále dobře pamatuje.
     V roce 1924 (od 27. května do 27. července) byl Karel Čapek v Anglii. A tam při prohlídce výstavy ve Wembley (Anglické listy, kapitola British Empire Exhibition) si uvědomí: Duše má, co by sis chtěla koupit z těchto pokladů světa? Nic, nic vlastně; chtěla bych být maličká a stát zase v krámě starého Prouzy v Úpici, vyvalovat oči na černý perník, pepř, zázvor, vanilku a bobkové listí a myslet si, to že jsou všechny poklady světa a všechny vůně Arábie a všechno koření dalekých zemí, žasnout, čichat a pak si běžet číst Verneův román o končinách divných, dalekých a vzácných. Skutečný krámek skutečného Kristiána Prouzy z úpického Podměstečka zůstal tedy od dětství hluboko v mysli a srdci spisovatelově.
     V březnu 1925 požádali malosvatoňovičtí ochotníci Karla Čapka o svolení, aby spolek přijal Vaše jméno jako našeho vynikajícího rodáka. Čapek jim kladně odpověděl 31. března, 10. dubna mu děkují a sdělují, že zamýšlíme letos v létě sehráti v přírodě Vašeho Loupežníka. Velice byste nás potěšil, kdybyste při této příležitosti navštívil a poznal nynější poměry ve Vašem rodišti. Představení se konalo 21. června 1925 s Olgou Scheinpflugovou v roli Mimi. Čapek do Svatoňovic přijel. Později vzpomínal, že ho na představení nechtěli pustit, protože neměl vstupenku, což se ovšem rychle vysvětlilo. Zdržel-li se v kraji déle, nevíme. Měsíc po představení děkují představitelé spolku …za velikou poctu, kterou jste nám prokázal návštěvou svého rodného místa a našeho divadelního představení. ... Vaše návštěva zůstane jak našemu spolku, tak i celé obci trvalou krásnou vzpomínkou.
     Od konce první světové války psal Karel Čapek pohádky, obvykle jednu do roka do vánočního čísla novin. Že je zasadil do svého rodného kraje, je obecně známé. Úpicko a Hronovsko tam nacházíme soustavně, Krkonoše jen okrajově. Objevuje se tam Trutnov, kde sídlilo okresní hejtmanství, pod něž patřila i Úpice. Trutnovský hejtman dal na přímluvu broumovského opata mladému Lotrandovi mýto v Zálesí, starý Lotrando přepadával i kupce, kteří do Trutnova jezdili prodávat své zboží (Druhá pohádka loupežnická, původní název Pohádka o zdvořilém loupežníkovi; 1921), tulák Král byl také až v Trutnově (Pohádka tulácká, původní název Král František; 1924), samozřejmě tam byl i pan listonoš Kolbaba (Pohádka pošťácká; 1931). Herda do zad kouzelníka Ma­giáše vyplašila holuby až po Trutnov (v poslední Karlově pohádce – Velké doktorské; 1931). A protože byl Trutnov za Čapkova dětství téměř veskrze německý, má německé jméno trutnovský vodník Kreuzmann (Pohádka vodnická; 1923). A v té je i jediná zmínka o Sněžce, totiž „z doby“, kdy byly celé Čechy pod vodou, i Žalt­man a Červená Hůra a Krákorka a všechny ostatní hory (…) Ještě loket nad Sněžkou byla voda. (Knižně vyšlo Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek poprvé před Vánocemi 1931, s vročením 1932.)
    V roce 1930 mohli čtenáři číst Josefovu baladickou povídku Stín kapradiny. Dějištěm jsou lesy kolem Úpice, Kostelce a Hronova, jak dokládají i v textu užitá toponyma Krákorka, Zálesí, Vodolov či Kostelec. I Josef zůstával srdcem „doma“. Leccos autobiografického nás upoutá ve třetím díle noetické trilogie Karla Čapka Obyčejný život (1934). Ve vzpomínkách hlavní postavy – vypravěče Obyčejného života nacházíme jedno z jeho působišť, nádraží „na konci světa“. Může nám připomenout nádraží např. ve Svobodě nad Úpou, které Čapek jistě znal. I tam končila trať; kousek za nádražíčkem bylo náraziště, kde poslední rezavá kolej zarůstala pastuší tobolkou a suchou metlicí. Dál se ne­jede; dál už hučí zelená horská říčka v ohybu těsného údolí. ... Krom nádraží a pily tam byla hospoda, několik dřevěných domků, Němci jako polena a lesy dunící větrem jako varhany.
     Lidové noviny otiskly 19. dubna 1936 jeho fejeton Velikonoce na horách (viz K+JH 4/2007). Hory o Velikonocích slouží hlavně lyžařství, turistice nebo pouhému dívání. Co mne se týče, myslím, že nejlíp pochodí ten, kdo se dívá; ale nechci nikomu brát jeho radost, píše v prvních větách. Text i kresbičky dokládají, že o oněch svátcích zřejmě byl v Krkonoších, patrně s Olgou, s níž byl první rok ženatý. Lyžování toho typu, o němž tu Čapek píše (ale určitě je neprovozoval), pamatujeme ovšem už jen my starší.
    Jiné návštěvy Krkonoš doloženy nemáme, návraty do rodného kraje byly sporadické. Ale s tímto krajem a jeho problémy žil i v těžkém roce 1938. I v tomto posledním roce života se vyznal ze vztahu k rodnému kraji: Rodný kraj je kraj dětství, kraj prvních a proto i nejsilnějších dojmů, objevů a poznatků. Člověk se tam nemusí vracet, protože tam vlastně nepřestal žít, ať se octne kdekoli. Rodný kraj je jako rodný jazyk; i kdyby někdo mluvil nebo psal jiným jazykem, nepřestane myslit a snít jazykem svého dětství. To není vliv, nýbrž něco původnějšího a silnějšího: to je kus vlastní duše a osobnosti (České slovo, 24. 4. 1938).
     Měli bychom tu připomenout i texty jeho projevů k sudetským Němcům z měsíců a týdnů před Mnichovem. Vznikaly nepochybně i ze zkušeností se životem tady, u nás, na tehdejším jazykovém rozmezí. V roce 1930 napsal do Lidových novin: To sousedství dvou národností bývalo tiché a pokorné; Němci ve svých michlovských čepicích a vestách posetých lesklými knoflíky mluvili nářečím, kterému ani rakouské úřady nerozuměly; neměli skoro styků s námi a my s nimi; ta jazyková hranice byla jako konec světa, za kterým už nic není. Čapek tyto Němce z pohraničí znal, zdůrazňoval i jim potřebu vzájemné dobré vůle, snažil se jim vymluvit nenávist. V Epištole k sudetským Němcům, která vyšla v Lidových novinách 18. září 1938, reagoval na situaci po Hitlerově ostře protičes­koslovenském projevu na sjezdu NSDAP 12. září v Norimberku a následných akcích henleinovců v pohraničí. Jejich pokus o puč byl potlačen, 16. září byla Sudetoněmecká strana zakázána, její vedoucí činitelé uprchli do Německa. Čapek ovšem mluvil zejména k prostým Němcům: Nemám práva ani moci, abych ... přispěl k řešení sudetoněmecké otázky; ale ... mám právo položit jinou, daleko obecnější a daleko prostší a jednoznačnou otázku: Chcete válku, nebo mír? Ani ta válka, ani ten mír se netýkají jenom vás; jsou věcí celé Evropy a celého lidstva. Tuto otázku klade dnes celý svět také někomu jinému, aby na ni jasně a definitivně odpověděl; ale máme, pokud na nás jest, nejvážnější důvody ptát se také přímo a osobně vás, lidí z Kadaně a Liberce, lidí z Krnova nebo Trutnova nebo kdekoliv jinde stojí krov vaší rodiny: chcete vy, vy sami za sebe, vy podle svého vlastního rozumu a srdce – chcete válku, nebo mír? Varoval je před katastrofálními důsledky, které jim válka může přinést. A apeloval na záchranu milionů krásných životů. Nebyl vyslyšen. To je bohužel častý osud těch, kdo vidí dopředu a varují. Miliony lidských životů nebyly zachráněny, pro sudetské Němce měla už sama válka a pak zejména její konec ještě katastrofálnější důsledky, než si patrně Čapek představoval. Nechtěli včas slyšet varování, a to se pak tvrdě naplnilo. A mnozí z nich si svou spoluvinu na zlém údělu nepřiznali nikdy.
     O pohybu hranic dostal i zprávu, naštěstí nepravdivou, na niž reagoval 14. října článkem Studánka, uveřejněným v „jeho“ Lidových novinách: Čtu a nemohu věřit svým očím: Malé Svatoňovice byly obsazeny německým okupačním vojskem. Malé Svatoňovice, moje rodiště ... vždyť tam nikdy nebylo jediného usedlého Němce, kromě pana markšajtra a oberštajgra, když ho na tamní uhelný důl kdysi dosadil náchodský kníže pán. Vždyť je to kout nejčeštější z českých; hned vedle je Rtyně, kde bývali selští rebelanti, kousek dál Babiččino údolí, tamhle za rohem Jiráskův Hronov; je to kraj českých havířů a tkalců, balcaráků a mediánů. Teprve tamhle za Žaltmanem, za Jestřebími horami, za Brendami, jak se postaru říkalo, tamhle k Markoušovicům a Sedloňovu sedí Němci. Tam už je to tak čistě německé, jako tady čistě a do dřeně kostí české. Ty dva národy se tam nikdy nemísily, ale také nehašteřily; žilo se dobrácky vedle sebe, tady Čech jako poleno, tady Němec jako pořízek. Hodní Němci to byli, chodili do českých kostelů na německé slovo boží a mluvili němčinou Hauptmannových tkalců; ani Němec jim nerozuměl. Teprve v Trutnově byla národnostní otázka… To byl poslední literární „návrat“ do rodného kraje, do Podkrkonoší. A poprvé (a jedinkrát, pokud jsem mohl zjistit) tu použil oficiálního názvu Jestřebí hory místo tehdy běžně užívaného Brendy.
     Básník Fráňa Šrámek, Čapkův blízký přítel, napsal do smuteční básně označené „K. Č. 25. XII. 1938“ verše, připomínající Karlův vztah k horám: starý brach Krakonoš, / veliké zahrady pán, synkovi na pomoc poslal / všechny ty peprné, dmoucí se vůně / lýkovců, omějí, vemeníčků, / aby to do patra, do chřípí štíplo, / lok chlapský, do dna – a dost!
     Bez rodného kraje, tedy Podkrkonoší i Krkonoš, by dílo Karla Čapka nebylo tím, čím je, bylo by výrazně ochuzeno.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border