border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2011 arrow Víchovský a Koutecký vodopád
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Víchovský a Koutecký vodopád Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   

Dva vodopády se nacházejí v povodí Chlumského potoka, pravého přítoku krkonošské Jizerky, v obci Víchová. Z geologického i horopisného hlediska se nalézají již mimo Krkonoše (geologicky se jedná o sedimenty podkrkonošské permokarbonské pánve, horopisně o Ponikelskou hornatinu, součást Železnobrodské vrchoviny Krkonošského podhůří), ale administrativně (ochranné pásmo) i regionálně jsou ještě považované za jejich součást, proto je řadíme i do našeho seriálu. Vodopády leží jen necelých 200 m od sebe v postranním, ale výrazném údolí dosud bezejmenného přítoku Chlumského potoka, pro který by bylo vhodné zavést název Koutecký potok. Vlastní postranní zářez ústící do tohoto potoka, v němž se nachází větší vodopád,  by mohl být pojmenován Víchovská rokle, shodně s již zavedeným názvem Víchovský vodopád. Lokalita se nachází v horní části Víchové, v místní části Kout, asi 3,3 km SSZ od centra Jilemnice. Zářezy s oběma vodopády jsou pod silnicí, ukryté v lesíku uprostřed kulturních luk, které jsou součástí intravilánu.

 

Víchovský vodopád (Víchovské vodopády ­– horní a dolní)
     Nachází, přesněji řečeno nacházejí se na bezejmenném drobném levostranném přítoku Kouteckého potoka, který stéká směrem k severu ze svahů Chmelnice (621 m) a nedaleko pod kravínem protíná silnici. Pod ní ve skalnaté erozní rokli vytváří dva významnější (menší horní a větší dolní) vodopády a tři další nízké skoky. Rokle se nachází na podloží karbonských sedimentů v okrajové partii podkrkonošské permokarbonské pánve, a to jen pouhých několik stovek metrů od jejich kontaktu s fylity krkonošského krystalinika. Jelikož se permokarbonské vrstvy sklánějí k jihu do nitra pánve, při jejím severním okraji se zdvihají svými čely taktéž k severu, proti krystaliniku. Zdejší vodopádové stupně vznikly právě na vrstevních čelech vložek tvrdších slepenců a pískovců mezi méně odolnými prachovci a jílovci.
     Potůček začíná několika prameny vysoko ve stráni, jejichž odtok začíná pod nejvýše položeným stavením vytvářet zářez, ale teprve přímo pod silnicí se více prohlubuje a záhy prořezává hlinité svahové zvětraliny až k podložní skále, na níž začíná vytvářet první skoky. První je vysoký jen 1,2 m a až 10 m pod ním následuje horní vodopád. Je svislého až velmi strmě kaskádovitého typu (o sklonu 80 °, ale vpravo až převislý) o výšce 2,4 m a šířce 20–50 cm (za vysokých stavů až 150 cm) a spadá do malého amfiteátru. V celé výšce vznikl na slepencové lavici, ale její horní, 1 m mocná část je tvrdší, a proto je pod ní vpravo mělký převis. Vlastní vodopádová linie se vytvořila na svislé, k toku příčné puklinové ploše.
     Mimo ni protíná jinak kompaktní lavici ještě jedna příčně šikmá strmá puklina, po níž stéká menší rameno vodopádu. Horní hrana vodopádu (lavice) je ostrá, na úpatí vodopád spadá do malého, štěrkovitě kamenitého vývařiska (0,7 × 1 × 0,1 m). V minulých letech se z levé části horní hrany amfiteátru zřítil des­kovitý balvan k úpatí, ucpal odtok a zmenšil tak o 30–60 cm výšku celého vodopádu. Po vyříceném balvanu zůstal převis a dá se tu předpokládat i další řícení svahu (dosud ho drží kořenový bal poraženého stromu).
     Po 18 m balvanito-kamenitého koryta s jednou 1,5 m vysokou kaskádkou se nachází hlavní vodopád. Spadá do poměrně mohutného, až 15 m hlubokého, svahově (zprava)-skalnatého (zleva) amfiteátru. Jeho formování a vývoj, stejně jako samotného vodopádu však rozhodujícím způsobem ovlivnilo, že sedimentární vrstvy základního směru Z–V (tedy totožného s osou hlavního údolí Kouteckého potoka) tvoří právě v prostoru rokle drobný ohyb do směru  SZ–JV a zapadají se sklonem okolo 25 ° k JZ do severně orientovaného svahu se sklonem 14 °. Tento drobný ohyb však způsobil, že zde vrstvy (a tedy i tvrdá lavice) vystupují ve svahu (a hlavně ve stěně rokle včetně linie vodopádového toku) diagonálně, tj. laicky řečeno nikoliv vodorovně, ale šikmo se sklánějí po směru  hlavního údolí. Zdánlivé synklinální prohnutí slepencové vrstvy je způsobené pouze nerovnoměrným zahloubením amfiteátru do svahu. Diagonální vystupování vrstev však zde má zcela zásadní význam, neboť způsobuje jak nápadné a dynamicky se vyvíjející stáčení toku po sklonu vrstev (tj. vlevo) těsně nad  vodopádem, tak rychlou změnu podoby a výšky samotného vodopádu a také překotně  postupující řícení velké části levostranné stěny rokle v posledních letech. Rychlost postupu těchto procesů nemá obdobu u žádného jiného vodopádu nejen v Krkonoších, ale ani v celé republice; podíl na tom má však i to, že permokarbonské sedimenty patří k našim nejméně odolným a silně rozpadavým horninám, podléhajícím mimořádně rychle zvětrávání i erozi. Co se geneze týče, jsou oba vodopády sekundárního a strukturního (vrstevního) typu.
     V důsledku stáčení a postupu eroze po sklonu vrstev nyní teče vodní proud nad horní hranou vodopádové stěny téměř paralelně s ní v délce 6 m po vrstevní ploše, což je jev velmi neobvyklý (viz foto Krkonoše-Jizerské hory 6/2003, str. 23). V tomto úseku velmi intenzivně podemílá velmi strmý (70–80 °) levý břeh, který má proto stále živý, řítivý charakter a ustupuje proti toku do svahu a proud se tak stále vzdaluje od vodopádové hrany (za poslední léta až o 1 m). S tím souvisí i stálé snižování výšky vodopádu. Ještě před nedávnou dobou, patrně v horizontu dvou až tří desetiletí, kdy vyúsťoval potok na stěnu  kolmo, měl vodopád výšku 8,8 m, v roce 2003 se již zmenšila na 6,9 m. Dnes, kdy se k tomuto snižování odshora přidalo i snížení odspodu v důsledku vzniku akumulací dvou skalních zřícení levé stěny amfiteátru,  je výška již jen 4,8–5,1 m (nestejně v celé šířce). Mění se i jeho podoba: úplně původně byl vodopád úzký, protože potok vyúsťoval na stěnu kolmo, stejně jako poté, co dočasně protékal v tomto původním směru umělým žlábkem na horní hraně. Dnešní šířka (včetně skapu mezi dvěma hlavními rameny) je podstatně větší, 1–3 m podle vodního stavu. To je do značné míry způsobené tím, že proud se stáčí z vrstevní plochy do vodopádu obloukem, který je až přímo na horní hraně. Sklon původního vodopádu byl zcela svislý až parabolický, a to s ohledem na skutečnost, že padal přes skalní převis  (a navíc s úplně ostrou hranou) i za nejnižších stavů. Dnes je sice také rámcově svislý, ale bez převisu, a stéká proto převážně v kontaktu se skalní stěnou, jen za vyšších stavů padá též až parabolicky. Navíc v horní části (s výškou 0,5 m) stéká mírněji po erozně zaoblené  horní hraně. I úpatí vodopádu prodělává rychlé změny: ještě před několika lety spadal do mělkého, drobně štěrkovitého vývařiště (2,5 × 4 × 0,1 m), rozděleného na dvě poloviny balvanem odtrženým ze stěny již někdy dříve, před posunem potůčku do tohoto místa. Zvýšením dna amfiteátru v důsledku „závalu“ ze skalních zřícení a náplavů, které se za nimi následně akumulují, balvan i vývařiště zmizely a voda v současnosti spadá přímo do zvětraliny na úpatí.
     Svislá až převislá vodopádová stěna vznikla na poměrně kompaktní, až 6 m mocné vrstvě slepenců, která přetíná celé údolíčko. Nejvýrazněji se v ní uplatňují jen dvě paralelní, ukloněné ložní spáry. Jedna odděluje v horní části stěny dvě vrstvy slepenců; tvrdší nadložní, lavicovitou, která tvoří i hlavní hranu vodopádu, a spodní měkčí, která rychleji zvětrává a vytváří převis hluboký až 3 m. Druhá je při úpatí a odděluje slepence od ještě měkčích jílovců. Pro vznik vodopádu je však nejvýznamnější dvojice paralelních, příčných svislých puklin. Puklinová plocha první z nich tvoří čelo přepadové lavice, druhá čelní stěnu převisu, v němž vytváří obloukovitou linii. Podle této druhé vyvěrá na plochu čelní stěny převisu ještě jedno, zčásti podzemní rameno vodopádu (povrchově tekoucí část v převisu je vysoká 4,5 m), vznikající vsakem po puklinách v korytě nad vodopádem. Také u něj však dochází k rychlému vývoji: ještě před několika lety bylo jen slabé (spíše jen skapového charakteru, a proto bylo nejlépe patrné v zimě, kdy vytvářelo ledopád), ale jeho průtok se během posledních let viditelně zvětšuje a například v suchém září 2011 již tekla veškerá voda potůčku pouze tudy a povrchové koryto s hlavním ramenem vodopádu bylo úplně suché. A zcela nově se přidává ještě jedno slabší, úplně svislé rameno, prýštící asi o metr vedle z pukliny ve stropě převisu. Spolu s průlinovou vodou způsobují tato ramena trvalé zvlhčení převisové stěny a podmiňují její intenzivní, recentní mrazové zvětrávání, o kterém svědčí i úpatní val z opadaného materiálu v převisu vysoký 1–2 m. Poloha a obloukovitý průběh druhé pukliny i zvyšující se prosakování vody podél ní mohou dokonce vést v geologickém (tj. dlouhodobém) časovém horizontu i ke vzniku skalní perforace poměrně vzácného typu, tzv. vodopádového skalního mostu.
     Překotný vývoj a změny v okolí vodopádu mají několik příčin. Hlavní je výše uvedené uklonění vrstev v korytě těsně nad horní hranou vodopádu, které způsobuje trvalou boční erozi levého břehu a posun koryta po vrstvách dolů tímto směrem. Napomáhá tomu však i to, že horní lavice, přes kterou voda padá, není všude stejně tvrdá, a tedy ani odolná proti erozi, ale ani proti mrazovému zvětrávání. Jelikož měkčí a drobivější je také vlevo, kam směřuje i sklon, postup boční eroze tímto směrem je o to intenzivnější. Výše uvedený postup eroze do levého břehu, stáčení toku tímto směrem a tím i snižování vodopádu postřehl někdo již v minulosti, na samém počátku procesu (odhadem před 20–30 lety) a pokusil se jí – bohužel marně, eroze byla rychlejší – zabránit vytesáním 1m dlouhého umělého žlábku v horní hraně lavice v místě původního vodopádu. Dnes již suchý žlábek však zde zůstal uchovaný a je přímo v linii úplně původního koryta (a dnešního podzemního ramene vodopádu do převisu).
     S mimořádně rychlým erozním vývojem, ale i intenzivním mrazovým zvětráváním zdejších silně nasáklivých sedimentárních hornin souvisí i řícení skal v amfiteátru. Se starším skalním zřícením vpravo souvisí trojice balvanů (původně mohl být jen jeden a rozlomit se teprve při dopadu) odlomených přímo z vodopádové hrany, která leží na úpatí pravého svahu před převisem. Ostré skalní hrany v místě odtrhu jsou dodnes patrné. Druhé zřícení je podstatně větší a došlo k němu v levé stěně amfiteátru v dubnu 2005. Vedle osmi velkých balvanů (s osami 2–5 m dlouhými; největší má rozměry 5 × 2,8 m) a řady menších ho tvoří i nadložní zvětraliny a strženy byly i dva vzrostlé stromy na horním okraji rokle. Zřícená masa zahradila mělký zářez potoka na dně amfiteátru v délce 15 m a vytvořila tu dokonce i maličké dočasné jezírko o délce 7 m a hloubce 0,5 m. Voda si sice závalem zakrátko prohloubila odtok a jezírko zaniklo, ale kamenitý až hlinitý a téměř rovný náplav zde již zůstal. Tento zával ještě výšku vodopádu neovlivnil, následně (neznámo kdy) však došlo ještě k jednomu menšímu skalnímu zřícení s menšími balvany (o průměru do 1 m) blíže k vodopádu, a to již, spolu s nánosy samotného potoka usazovanými v důsledku zmenšení sklonu prvním závalem, výšku o několik decimetrů zmenšilo. Stěna je však stále „živá“ a průběžný opad zvětralých úlomků tu stále pokračuje a i proces dalšího řícení zde lze nepochybně očekávat. Smrk z původního velkého zřícení i jeden další strom, který z horní hrany do rokle vyvrátil vítr, přepažují amfiteátr těsně pod vodopádem, čímž ho zčásti zakrývají a ztěžují i jeho fotografování. 
     Pod závalem potok vstupuje do mělkého zářezu se strmými svahy, na jehož dně opět vystupuje obnažená podložní hornina. Na ní se v místě, kde vyúsťuje potůček do Kouteckého potoka, vytváří poslední svislý skok vysoký 1,5 m přes lavici, zapadající proti toku se sklonem 40 °. Horní hrana lavice je zaoblená a na úpatí je vývařiště (1,5 × 1,5 × 0,2 m) těsně vedle koryta hlavního potoka. Také drobná skalka v soutokovém klínu obou potoků se v minulých letech nadvakrát zřítila: poprvé se vytvořila akumulace ze tří velkých a několika malých balvanů v šířce 8 m, nověji se vyvalil ještě jeden velký balvan a současně vyvrátily i dva velké staré stromy s kořenovými baly, které padly přes Koutecký potok. 
     Tyto z vědeckého, ale i estetického hlediska velmi zajímavé vodopády měly v minulosti velký „handicap“. Jejich voda trpěla znečišťováním z výše ležícího kravína v takové míře, že byla kalná, silně zapáchala a v obdobích malých průtoků se na stěně vodopádů usazovaly odpudivé povlaky z organických nečistot. V posledních letech se však situace podstatně zlepšila a na stěně v dosahu vody začínají již růst řasy a zčásti i mechy. Bohužel přetrvává skutečnost, že rokle v důsledku blízkosti silnice a intravilánu slouží navíc i jako smetiště.
     Potůček s vodopády je s ohledem na nepatrné povodí na hranici stálého a sezonního toku a jeho průměrný průtok lze odhadovat jen na 1–5 l/s. Znečištění dříve silně zmenšovalo jejich turistický význam. Dnes, kdy se situace zlepšila, jsou však vodopády při tání sněhu, po větších deštích, anebo při zimním zamrznutí poměrně atraktivní. Jejich turistické zpřístupnění chodníkem se zábradlím od nedaleké silnice spolu s vyčištěním rokle od odpadků a napadaných stromů a informační tabulí o jejich výjimečnosti by rozhodně stálo za úvahu a prospělo by i propagaci obce.
     Vodopády jsou volně a po horním okraji lesa od silnice poměrně snadno přístupné i dnes, jen sestup do vlastní rokle je poněkud náročnější. Vodopád byl místním obyvatelům logicky známý (svědčí o tom i onen umělý žlábek na horní hraně), ale širší veřejnost s ním seznámil až v roce 2002 náš redaktor J. Dvořák, který ho nalezl při přírodovědeckém průzkumu. Na základě jeho informace ho pak V. Pilous v našem časopise (6/2003) poprvé popsal a následně doplnil opět J. Dvořák (7/2005) zprávou o pozdějším skalním zřícení. Na podkladě těchto publikací byl zanesen do nových vydání turistické mapy 1 : 25 000. Pak ho uvádí již jen M. Janoška (2008), ale pouze opisuje údaje obou prvních autorů, které jen „doplňuje“ o nesprávný údaj o permském stáří horniny.

 

Koutecký vodopád
     Nachází se přímo na Kouteckém potoce a jeho název je odvozený od Koutu, místní části Víchové. Je situovaný necelých 200 m proti toku od předchozího Víchovského vodopádu, ale v protilehlém, pravém svahu údolí. Potok pramení v zalesněném svahovém zářezu uprostřed luk západně od druhého, protilehlého kravína. Vodopád se nachází na jeho spodním konci, 30 m nad vyústěním do hlavní údolní osy, která zde již má podobu jen mělkého úpadu bez trvalého toku. Je ukrytý za opuštěným domkem při málo znatelné pěšině vykružující údolíčko.
     Zářez potoka je poměrně mělký (pod vodopádem do 6 m, nad ním převážně do 3 m), ale jeho strmé svahy mu dodávají až stržový charakter. Vodopád kaskádovitého typu na jeho dně vznikl na příčném prahu z karbonských pískovců. Je vysoký 2,7 m, široký 0,5–1,5 m (včetně postranní skapové části) a má celkový sklon 60 °, ale přes převis ve spodní části spadá 1,3 m svisle. Jelikož se nachází v protilehlých svazích údolí než předchozí Víchovský vodopád, stéká potůček shodně se sklonem vrstev, což je vidět i na plotnách v korytě pod vodopádem. To je pro vznik vodopádů nepříznivá situace, ale v tomto případě k tomu došlo v místě, kde je lavice tvrdších pískovců tektonicky narušená a rozlomená podle příčných i podélných puklin,  i se znaky posunů po puklinových plochách. Svědčí o tom drobné plošky ohlazů, charakteru tzv. tektonického zrcadla po stranách rokle těsně pod vodopádem, dokonce i s paralelním rýhováním (tzv. striací), ukazující směr tektonických pohybů. Podíl na jeho vzniku však mají i měkké drobivé pískovce v jejím podloží, které naopak intenzivně zvětrávají a vytvářejí tak v celé šířce stěny (4 m) nízký (0,4–0,8 m ), ale hluboký převis (až 1,8 m). Geneticky se tedy jedná o sekundární, tektonicko-strukturní vodopád, vzniklý hloubkovou erozí.  Z puklin více směrů jsou nejvýznamnější příčně svislé, ale i podélné, které stáčí proud slabě od levého k pravému břehu. Na úpatí je kamenitá deprese, která ale nemá charakter skutečného vývařiště. Celý vodopád je v dosahu proudu souvisle porostlý povlakem vodních mechorostů, což kontrastuje s předešlými Víchovskými vodopády, v minulosti znečištěnými splašky.
     Potůček s vodopádem je s ohledem na nepatrné povodí jen sezonní. Jeho turistický význam je pro malou výšku i průtok minimální. Přístup k němu je pouze přímo terénem, nejlépe korytem nahoru podél zdi opuštěného domku. Seshora potom náročnějším sestupem strmým svahem strže přímo k vodopádu. Vodopád neuvádějí žádné prameny ani mapy.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border