border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2012 arrow Sněžka - nekončící příběh (1945-1989)
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Sněžka - nekončící příběh (1945-1989) Tisk E-mail
Jan Štursa (jš)   

Trojboký masiv Sněžky přitahuje pozornost horalů, přírodovědců, umělců, turistů i techniků již přes půl tisíciletí. Patří mezi nejpozoruhodnější horské útvary v této části střední Evropy. Internetové vyhledávače téměř okamžitě objeví několik milionů odkazů na písemnosti, ve kterých se slovo Sněžka či Schneekoppe objevuje ve všech možných tvarech a slovních spojeních. Zrcadlí se v nich bezpočet událostí a příběhů, které psala samotná příroda, ale v posledních staletích pak především lidé. Naším motivem však nebylo vždy jen poznání či vyjádření pokory a úcty k majestátu hor, ale také kořistnická snaha využívat jejich přírodního bohatství a zdolávat jejich vrcholy za každou cenu. Novodobá historie nejvyšší hory Krkonoš a Dolního Slezska je toho zářným příkladem.

 

 

Lanovky k poutnímu místu
     S obnoveným rozmachem turismu po skončení 2. světové války se objevily úvahy o zpří­stupnění vrcholu Sněžky lanovkou. Podle vzpomínek bratrů Nováků, národních správců České boudy, se uvažovalo o trase Lvím dolem, přednost však dostala Pec pod Sněžkou. Iniciativa vzešla z ministerstva obchodu a dopravy s podporou Místního národního výboru (MNV) v Peci pod Sněžkou. První záměr umístil trasu lanovky od kapličky v Obřím dole směrem k Obří boudě (mezistanice) a odtud na vrchol Sněžky. Obří důl tehdy uchránil před devastací velký odpor přírodovědců a ochranářů, za což později následovala odveta – bezohledné pronásledování Josefa Šourka, vynikajícího botanika a konzervátora ochrany přírody, ale i řady dalších významných osobností. Investor záhy prosadil dnešní trasu Růžovým dolem přes Růžovou horu pod vrchol Sněžky. Stavbu povolilo navzdory velkým protestům významných osobností ministerstvo školství a osvěty (tehdy zastřešující ochranu přírody) a v letech 1947–1950 byla lanovka vybudována. Při výstavbě došlo k výrazným škodám na smrkových a klečových porostech a také vrcholová část masivu Sněžky doznala hrubých zásahů.
     Existence lanovky na české straně okamžitě vyvolala velký tlak polské veřejnosti na zbudování lanovky dolem Lomničky k vrcholu Sněžky. Tomu se naštěstí podařilo zabránit a lanovka vede od roku 1959 z Karpacze pouze k vrcholu Kopy (1 377 m n. m.). V duchu tehdejšího hesla Hory patří pracujícím však následující léta (díky oběma lanovkám a restauracím na vrcholu Sněžky) přinesla obrovský nárůst počtu návštěvníků v celém masivu Sněžky, bohužel se všemi nežádoucími průvodními dopady na zranitelnou přírodu krkonošské arkto-alpínské tundry. O její výjimečnosti již byly napsány desítky vědeckých pojednání, neboť unikátní společenstva rostlin a živočichů v prostředí pestré galerie mrazem a ledem tvarovaných forem reliéfu přesahují lokální, regionální, ba dokonce i národní význam. Sněžka je v tomto směru nenahraditelnou evropskou přírodní pokladnicí. Taková výjimečnost a současně relativně snadná dostupnost však činí ze Sněžky i poutní místo, které z mnoha důvodů láká každoročně statisíce lidí k ná­vštěvě. To je protiklad, jehož řešení nebylo, není a nebude vůbec jednoduché.

 

 

Pod dohledem správ dvou národních parků
     Ani po zřízení obou národních parků (KPN v roce 1959 a KRNAP v roce 1963) se toho pohříchu mnoho nezměnilo. Malé legislativní pravomoci, nedostatek finančních prostředků a v neposlední řadě i značný nezájem nadřízených úřadů a institucí značně paralyzoval snahu ochranářů chránit unikátní hodnoty Krkonoš – společnost je za to platila a současně kritizovala. A tak narůstala destrukce historických cest vedoucích k vrcholu Sněžky, poškození okolního reliéfu a rostlinných společenstev a hromadění nejrůznějšího odpadu. Když k tomu přibyly škody vyvolané znečištěným ovzduším, začala být budoucnost hory značně pochmurná. Společnost neomylně vedená komunistickou stranou (KSČ) však stále prosazovala myšlenky „komplexního rozvoje Krkonoš“ a budování nebralo konce. Vznikly megalomanské totalitní pomníky typu hotelů Horizont či Horal a měl k nim záhy přibýt i další – vrchol Sněžky. V 80. letech 20. století se na stole objevily projekty na vybudování nové lanovky a České boudy. Obě původní zařízení totiž rychle chátrala. Zejména lanovka se měnila spíše v technický unikát (viz článek Lanovka před penzí, K+JH č. 8/2011, pozn. red.). Na základě doporučení samotné Správy KRNAP (!!!) realizaci projektů požehnalo dokonce i ministerstvo kultury a v roce 1987 vydalo souhlas k výstavbě v přísně chráněné státní přírodní rezervaci v centru národního parku. Došlo k tomu za éry posledního předlistopadového ředitele Správy ing. Vladislava Černohlávka, který pěl stejnou píseň jako všichni další soudruzi z regionu, kraje a ústředních orgánů. Vedla se vzrušená a bohužel převážně silně manipulovaná diskuse na téma, co je pro Sněžku škodlivější – zda pěší turista, nebo turista přepravovaný na laně ve výšce několika metrů nad povrchem. Bohužel v duchu velmi krátkozraké a ve svých důsledcích dodnes škodlivé filozofie typu „kdo jede na laně, po ničem nešlape; kdo nešlape, neškodí; kdo sedí v hospodě, také neškodí“. Vědci a ochranáři se nad projektem nestačili divit a vzchopili se, navzdory normalizační atmosféře 70. a 80. let minulého století, k intenzivnímu odporu. Brzo se podařilo zpochybnit a zavrhnout projekt sférického mnohoúhelníku, jakési polokoule zapuštěné částečně pod povrch vrcholu Sněžky. Tehdy se počítalo se spojením České boudy a vrcholové stanice lanovky do jediného objektu. S obdobnou myšlenkou byl v letech 1988 až 1989 silně prosazován další projekt, tentokrát v podobě podlouhlého válcovitého objektu, rovněž zčásti zapuštěného, ze Stavoprojektu Liberec (z ateliéru 2 čili SIAL. Kvalit jiných projektů tohoto pracoviště, jako např. vysílače na Ještědu, nedosáhl. Oficiální postoj Správy dokumentuje např. text Připravovaná výstavba na Sněžce, Krkonoše č. 8/1988; pozn. red.).
     Dlužno podotknout, že v té době již více než desetiletí fungovala nová Polská bouda v podobě tří disků, v nichž je umístěna restaurace, meteorologická stanice a zázemí pro jejich obsluhu. Tehdy znovu propukla shora zmíněná soutěživost českých a polských institucí.

 

 

Čtvrtý ledovec
     Jestliže trojboký tvar Sněžky je výsledkem mnohatisíciletého panství mrazu a ledu a existence tří ledovců na jejích svazích, v posledních desetiletích k nim přibyla silně destrukční činnost čtvrtého ledovce, jak výstižně pojmenoval jeden ze svých článků Čestmír Klos, známý pub­licista a dlouholetý protagonista úsilí o záchranu hodnot Sněžky. Do role čtvrtého ledovce se totiž samozvaně jmenoval člověk, který se přes malý lidský rozměr, zato však pod záminkou všech možných velkých cílů, kámen po kameni snažil ohlodávat Sněžku ze všech možných i nemožných směrů.
     Sněžka se stala výraznou politickou kauzou tehdejšího Československa. Členové Vládní a Krajské komise pro komplexní rozvoj Krkonoš, stranické orgány KSČ, Interhotel Krkonoše, projektanti, provozovatelé lanové dráhy, MNV Pec Pod Sněžkou a, bohužel, i tehdejší ředitel Správy KRNAP stáli ve stmeleném šiku proti pracovníkům špičkových vědeckých institucí (pánové Hadač, Jeník, Stoklasa, Hudec a celá řada dalších), členům ekologické sekce Biologické společnosti Československé akademie věd (ČSAV), ale i mnohým osobnostem kulturního života – například spisovatelka Marie Kubátová otevřeně kritizovala budovatelské záměry na stránkách týdeníku Tvorba (oficiálního kulturního listu vydávaného nakladatelstvím Rudé právo, pozn. red.) a později, v roce 1992, dobovou atmosféru zachytila v knize Balada o Sněžce.
     Významnou roli sehráli samotní pracovníci Správy KRNAP (přírodovědci z odboru ochrany přírody a odboru Krkonošského muzea). Zpracovali seriózní doklady o ohrožení unikátních přírodních hodnot Sněžky v případě realizace předloženého projektu, včetně alternativního řešení. Po jejich zveřejnění na stránkách denního tisku a v odborných časopisech se podařilo vyburcovat veřejnost k celonárodní diskusi, která v té době neměla obdoby. Pracovníci Správy přes osobní rizika začali veřejně kritizovat souhlasná stanoviska ředitele Černohlávka k realizaci projektu. Na společném zasedání vědeckých rad obou národních parků na schronisku Samotnia se přímo pod Sněžkou rozhořela velmi ostrá a vyhrocená debata vědců z českých i polských ústavů s ředitelem Černohlávkem. Nepomohlo ani to. Prostřednictvím signatářů Charty 77 a ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV se informace o osudech nejvyšší české hory dostaly i do zpráv zahraničních rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. K odporu proti mocenské politice KSČ tak přispěla i kauza Sněžky. Bohužel i se všemi riziky a dopady.
     Do hry vstoupila všemocná Státní bezpečnost (tajná politická policie, pozn. red.) a řada z nás měla možnost se seznámit s jejími praktikami. Dnes zdánlivě banální, ale výstižný a typický příběh se odehrál v souvislosti s připravovanou diskusí, která se měla v létě r. 1989 na živo vysílat z prostoru lidmi zcela zaplněného koupaliště v Dolních Sejfech pod Rýchorami. Přijeli jsme tam trabantem Čestmíra Klose v doprovodu Marie Kubátové a u kulatého stolu se během odpoledne sešli mluvčí všech zúčastněných stran sporu o Sněžku. Živý přenos a diskusní témata byla připravena, zazněla znělka každodenního, v té době velmi populárního Mikrofóra a… nic. Pár vteřin před první otázkou moderátora diskuse se vysílací technika odmlčela. Později se podařilo zjistit, že kdosi záměrně poškodil veškerá komunikační spojení podél silnice ke koupališti. Tak silný strach z veřejné rozhlasové diskuse měl stranický aparát stmelený se státní byrokracií, což bohužel sahalo až k postu místopředsedy vlády ing. Jaroslava Tlapáka.
     Společenská a politická atmosféra se na podzim roku 1989 nevyvíjela dle přání vládní garnitury, a tak i úsilí investora (Interhotel Krkonoše) zahájit práce dle projektu polevilo. Pak došlo k téměř již nečekanému – Ministerstvo kultury ČSR na základě všech předložených odborných expertiz vydalo dne 22. listopadu 1989 rozhodnutí, kterým se neudělila výjimka k realizaci výstavby České boudy na Sněžce a lanovky z Pece pod Sněžkou na vrchol Sněžky na území státní přírodní rezervace Prameny Úpy. Tři týdny poté Interhotel Krkonoše odstoupil od role investora, Stavoprojekt Liberec se zřekl úlohy generálního projektanta a ing. Černohlávek byl brzy odvolán z funkce ředitele Správy KRNAP. Přes obrovské společenské a politické změny, kterými naše společnost v té době prošla, bylo však brzo zřejmé, že další kroky k záchraně a rozumnému využívání nejvyšší hory Krkonoš budou velmi složité.

 

 

Opakování z historie provozu na Sněžce
     Zprávy o výstupech k vrcholu Sněžky se datují od 15. století. Jeden z prvních podnikl pravděpodobně v r. 1456 jakýsi benátský kupec, hledající zlato v nedalekém Obřím dole. V r. 1569 změřil výšku Sněžky na 2 035 m n. m. (!) Jiřík z Řásně. V letech 1665 až 1681 bylo na vrcholu hory rušno, neboť slezský šlechtic Schaffgotsch se rozhodl vybudovat tady kapli. Po dokončení byla zasvěcena sv. Vavřinci, ochránci hledačů pokladů pod zemí. V širším okolí Sněžky se již v té době nacházela řada známých kutišť. V kapli se konaly pětkrát do roka bohoslužby včetně tradiční srpnové svatovavřinecké pouti. Tam někde byly počátky oblíbených výstupů k vrcholu nejvyšší krkonošské hory a pozdější turistiky. Kaple již tehdy vedle církevních účelů začala poskytovat útočiště před nepohodou, stala se jakýmsi „hospicem“ a později se dokonce přeměnila v hospodu. Její provozovatel Siebenhaar se však zasloužil i o vědu, když provozoval na vrcholu Sněžky pravidelná meteorologická měření. Z putování na Sněžku se stala velká tradice, jak o tom svědčí i zápisy v pamětní knize (Koppenbuch). V roce 1833 vystoupil na vrchol Sněžky i básník Karel Hynek Mácha a své zážitky ztvárnil ve známém díle Pouť krkonošská. Funkce hospody přešla v roce 1850 na nově postavenou Pruskou boudu (po r. 1945 schronisko Na Śnieżce čili Polská bouda), kterou roku 1868 doplnila na české straně vrcholu Česká bouda, vybudovaná Hermannem Blaschkem z Pomezních Bud. Obě boudy mohly poskytnou útočiště až 300 hostům! Už tehdy začaly projevy nezdravé soutěživosti mezi horskými boudami, které se nacházely v těsné blízkosti podél hranice mezi českou stranou hor a slezským, pruským, německým a posléze polským územím. Na vrcholu Sněžky se provozovaly četné atrakce, prodávaly se turistické suvenýry, pohlednice, objekty na vrcholu poskytovaly ubytování a občerstvení a jejich zásobování obstarávali horští nosiči, zejména známá rodina Hofferů z Velké Úpy. V r. 1900 přibyla na vrcholu Sněžky 18 metrů vysoká dřevěná budova meteorologické stanice a Sněžka se stala významným mezinárodním měřicím stanovištěm. Během 2. světové války sloužily všechny objekty zejména vojenským účelům německé armády, na Sněžce fungoval dokonce i radiomaják.

(dokončení příště)

Aktualizováno ( Pondělí, 9. leden 2012 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border