border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2012 arrow Místo krávy psací stroj
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Místo krávy psací stroj Tisk E-mail
Tamara Nováková   

Proměna kulturní krajiny a obyvatelstva v obcích Horní Albeřice, Dolní Albeřice a Dolní Lysečiny před rokem 1945 a po něm
Seznámení s Albeřicemi a Lysečinami

 

Milé čtenářky, milí čtenáři, zvu vás na celoroční procházku nádherným, postupně doširoka se rozevírajícím horským údolím podél Albeřického a Lysečinského potoka v nejvýchodnější rozsoše východních Krkonoš, patřícím od 15. května 1963 do Krkonošského národního parku. Obydlená část údolí se z největší části nachází ve třetí zóně parku; Albeřické lomy patří do nejpřísněji chráněné první zóny a jejich okolí do druhé. Především Horní Albeřice jsou vzácnou ukázkou zachované kulturní krajiny.
V každém letošním čísle Krkonoš a Jizerských hor budete mít možnost seznámit se s historií tří obcí osídlených před válkou převážně německým zemědělským obyvatelstvem. Obce se nacházejí severně od Horního Maršova, na východě končí jejich katastr na státní hranici. Zaměříme se na léta po první světové válce s ohledem na předválečný každodenní život v obcích, druhou světovou válku a vysídlení původního německého obyvatelstva a následné znovuosídlení slovanským obyvatelstvem s důrazem na kolonii spisovatelů, která vznikla v Horních Albeřicích na přelomu 40. a 50. let 20. století. Opíráme se o archivní prameny, odbornou literaturu a rozhovory s pamětníky, jak vysídlenými, tak zůstavšími německými i s českými novoosídlenci. V následujícím prvním dílu se věnujeme stručné historii a charakteristice obcí.

 

Lánová obec Albeřice
     Začneme suchými daty vztahujícími se k nejvýše položené sledované obci. Albeřice tvořily až do roku 1907 obec jedinou, od té doby až do spojení s Horním Maršovem roku 1950 tvořily samostatné obce dvě – Horní a Dolní Albeřice. Vznikly s největší pravděpodobností už na přelomu 13. a 14. století v souvislosti s tzv. slezskou německou kolonizací a byly od počátku koncipovány jako lánová obec, jedná se tak o typickou německou lokaci – dlouhou horskou údolní ves bez návsi. Nejstarší zápis o obci pochází nicméně až z roku 1473. Albeřice mají rozhodně výrazně starší osídlení než sousední Lysečiny a Malá a Velká Úpa, jak mj. dokládá i vizitační zpráva kutnohorských úředníků z roku 1609: „O vsi Albendorf zpráva jest, že jest tu nejstarší (osídlení) a dříve než lesové z týchž hor trutnovských k Horám Kuttnám obráceny byly, oni tady dříví mejtili, uhlí pálili a do Šmidteperku (do Kowar) do Slezska je dodávali.“
     Centrum Horních Albeřic tvořila křižovatka hlavní cesty kopírující potok s tzv. celní cestou, vedoucí k hraničnímu přechodu a nejbližší slezské obci nesoucí do roku 1945 německý název Kunzendorf, po válce změněný na polský Niedamirów. Dolní Albeřice mají pomyslné centrum v místě největší koncentrace domů v horní části obce. Až do roku 1946 byly obce osídleny převážně německy mluvícími obyvateli, tudíž se více používal německý název obcí Ober-Albendorf a Nie­der-Albendorf. Albeřice patřily k jedněm z nejvýše položených míst v Čechách s využívanou zemědělskou půdou. Dnes jsou, i přes stále patrné původní lány, mnohem zarostlejší, což se netýká pouze zalesněného albeřického a hraniční hřebene, ale i samotného údolí. Rozptýlenou zeleň v kontrastu s hustými jehličnatými lesy tvoří mimo soliterních smrků a modřínů povětšinou listnáče, především jasany, javory kleny, jeřáby, lípy a břízy.
     Albeřice leží bezprostředně při zemské hranici se Slezskem. Hraniční charakter obce její vývoj a osudy bezprostředně ovlivňoval. Albeřičtí komunikovali, obchodovali a uzavírali sňatky jak v Čechách, tak ve Slezsku. Obcovací řeč byla na obou stranách hranice v nejbližším okolí Albeřic stejná – němčina, resp. její dolnoslezský dialekt. Zemská a zároveň i státní hranice s Německou říší byla mezi světovými válkami sice hranicí střeženou, ale místní obyvatelé ji mohli na základě malého pohraničního styku prakticky kdykoliv a kdekoliv překračovat. Hranici hlídali příslušníci Finanční stráže, kteří měli základnu mj. i v Horních Albeřicích. Financové byli prakticky jedinými česky mluvícími obyvateli Albeřic. Do společenského života zasahovali jednak jako celní strážci hranic vyhledávající pašeráky, kterými se celé údolí jen hemžilo, ale i jako členové místních hudebních těles, někteří uzavřeli sňatky s místními ženami.
     Horní Albeřice mají 65 popisných čísel, Dol­ní Albeřice 48, nicméně některé domy dnes už nestojí. Domy zanikaly z různých důvodů a v různých dobách, některé i v souvislosti  s poválečnými událostmi. Důvodem bylo postupné pustnutí, „katastrální reorganizace“, která v tomto kontextu znamenala stavbu kravínů na parcelách původních obytných stavení. V některých případech došlo i k „přestěhování“ domu na nové místo, nebo „zrození“ do té doby neexistujícího popisného čísla.
     Počty obyvatel Albeřic se také měnily v čase. Od přelomu 19. a 20. století docházelo až do roku 1946, kdy nastala razantní výměna obyvatelstva, k postupnému snižování počtu obyvatel v celém českém pohraničí. My si v tomto textu vystačíme s číselným údajem k roku 1939, což v případě Horních Albeřic znamenalo 205 obyvatel (to je o 108 méně než v roce 1907), v menších Dolních Albeřicích žilo v tomtéž roce 186 lidí (o 42 méně než v roce 1907). Pro srovnání: Maršov IV, správní centrum východních Krkonoš, sídlo okresního soudu a farního úřadu, měl v roce 1939 4× více obyvatel než Horní Albeřice.
     Obyvatelé meziválečných Albeřic se živili převážně chovem dobytka a polním hospodařením na různě velkých lánech, které vyměřil lokátor v době zakládání obce již ve středověku a na albeřických stráních jsou patrné dodnes; jak je dobře vidět na fotografiích. Lán tvořil různě široký pruh půdy vedoucí od nejnižšího bodu obce, kterým byl potok, vzhůru po stráni až k lesu. Většina lánů měla tedy i ve 20. a 30. letech 20. stol. za domem zahradu, výše se rozkládalo políčko, nad ním louka, kde se pásly převážně krávy a kozy, a na hřebeni lán končil kusem lesa. Rozparcelování lánů k roku 1841 dobře zachycuje stabilní katastr (ukázka na protější straně). Na vápenité půdě, typické pro celé údolí, se nejlépe dařilo lnu, ovsu a žitu. Vedle hospodaření pracovali Albeřičtí v blízkých vápenkách, papírnách a textilkách, ať už jako celoroční či sezonní dělníci, popřípadě jako dopravci vápence nebo jiných surovin. V menší míře se v Albeřicích vyskytovalo i povolání často spojované s regionem východních Krkonoš – dřevorubectví a svážení dřeva.
     V Albeřicích působil vedle Spolku dobrovolných hasičů ještě Lesní a zemědělský spolek (Forst- und Landwirtschaftlicherverein) s připojeným spolkem včelařů.
     Horní i Dolní Albeřice byly stejně jako Dolní Lysečiny mezi světovými válkami součástí politického okresu Trutnov a soudního okresu Maršov. V čele každé obce stál starosta. Maršov (tehdy Marschendorf IV) byl pro celé údolí spádovou obcí, což se v praxi projevovalo tím, že Albeřičtí v Maršově vyřizovali to, co nemohli zařídit v domovské obci – nakupovali zboží u nich nedostupné, chodili do kostela, byli pohřbíváni na maršovském hřbitově a léčili se v maršovské nemocnici. Albeřické děti docházely do maršovské měšťanské školy; ty z nejvýše položených domů čekala skoro každý den sedmikilometrová cesta.
     Nižší stupeň základního vzdělávání – obecná škola se nacházela na katastrální hranici obcí, v této době již ve zděné dvoupatrové budově v Dolních Albeřicích čp. 1. Patřila obci. Druhou významnou budovou v Albeřicích byl státní celní úřad v Horních Albeřicích čp. 48, zděný dvoupatrový dům s valbovou střechou, typickým architektonickým prvkem úředních budov. Zazděná okna v přízemí a dvůr s vysokou zdí měly vzbuzovat dojem „nedobytnosti‘‘ státní autority. V budově sídlila celní expozitura a místní oddělení Finanční stráže. V základním výčtu nesmí chybět ani obecní dům (Gemeindehaus) v Horních Albeřicích čp. 59. Jednopatrová stavba postavená v alpském heimatstilu až po roce 1906 patří k nejmladším domům v údolí. V každé obci byl jeden dům se zvonicí, v Horních Albeřicích to byl hostinec v čp. 12. Zvonice, dnes již beze zvonu, je na domě patrná dodnes. V Dolních Albeřicích zdobila zvonice parní mlékárnu v čp. 41. Za zmínku stojí i Raisova kaplička vysoko na stráni pod lesem nad budovou bývalé školy, která lidem slouží dodnes. Na opačné, hraniční straně údolí se v katastru Horních Albeřic nachází pískovcový památník s kalichem připomínající, že tudy v pobělohorské době odcházelo z Čech do Slezska mnoho lidí kvůli víře.
     Nejobyklejším stavením v obcích je roubená či dřevěná horská selská usedlost s obytnou a větší kamennou či zděnou hospodářskou částí v jedné ose prodlouženou o stodolu či mlat. Od počátku 20. století se začaly objevovat chalupy se zvýšeným polopatrem, zvané půlštokové domy. Některé domy měly krov zvýšený hrázděnou konstrukcí, což snižovalo sklon střechy a umožnilo lepší využití půdy pro bydlení. Většina selských domů měla seníkový vstup směrem do stráně, tedy ve zmiňovaném lánu směrem nahoru k lesu. V albeřickém údolí se vyskytuje i specialita tesařů z Malé Úpy – zpřístupnění půdy jednoduchým menším „zvlněným‘‘ vikýřem, který je, jak analyzoval a popsal Pavel Klimeš, k vidění pouze v Malé Úpě, Albeřicích, Lysečinách a Maršově. Maloúpský vikýř je regionální architektonické specifikum. Nicméně od konce 19. století se v Krkonoších i v albeřickém údolí rozšířil nejběžnější typ velkého seníkového vikýře se sedlovou střechou, zvětšující půdní prostor pro další využití, například pro řemeslnickou dílnu hospodáře. Nejstarší stavení mají prostou sedlovou střechou. Typickou střešní krytinou byly v celém údolí v meziválečném období původní šindele a modernější eternitové tabule či lepenka, která je na mnoha staveních vidět dodnes. Jen ti bohatší si mohli dovolit na přelomu století, tedy v době, která byla nejen pro východokrkonošský region ekonomicky velice příznivá, stavět či přestavovat domy na zděné. Většinou k této modernizaci sahali hospodští či jiní živnostníci, kteří potřebovali rozšířit počet obytných či prodejních místností. Sedláci nadále využívali své „dlouhé“ domy s hospodářskými prostorami, rodina majitele či majitelky žila většinou v obytné kuchyni a dále využívala povětšinou pouze malý pokojík na půdě či za kuchyní.
     Albeřický kronikář Franz Kneifel charakterizuje albeřické údolí ve 20. letech 20. století jako místo, kterému se na rozdíl od Velké a Malé Úpy (kde jsou podle něj k vidění výstavnější domy) turistický ruch spíše vyhýbá, protože „naše vesnička leží osamocená a opuštěná stranou (…liegt unseres Dörflein einsam und verlassen).“ Opuštěné byly Albeřice pouze z pohledu turistů, jinak v nich, jak se dočtete v dalších pokračováních, bylo velmi živo.

 

Dolní Lysečiny
     Nejníže položenou obcí, bezprostředně navazující na centrum tehdejšího soudního okresu a farnosti v Maršově, jsou Dolní Lysečiny, které byly do roku 1945 častěji nazývány Nieder-Kolbendorf. Přestože mají Dolní Lysečiny jen o něco nižší nadmořskou výšku než Dolní Albeřice, mají mírnější klima. Když člověk jde z Horního Maršova přes Dolní Lysečiny, Dolní Albeřice až do Horních Albeřic, cítí, jak se postupně ochlazuje a vítr sílí.
     Ves vznikla, stejně jako například Velká i Malá Úpa, později než Albeřice, a to v souvis­losti se známou dřevařskou kolonizací východních Krkonoš až kolem poloviny 16. století. Nejstarší zápis k obci se váže k roku 1541. Dolní Lysečiny, stejně jako Horní Lysečiny a již zmiňované Úpy, byly osídleny nejen povolanými specialisty z Tyrolska a Štýrska, ale na osídlování mladších obcí se podíleli i již několik desetiletí usazení albeřičtí obyvatelé. Dolní Lysečiny se rozkládají podél Lysečinského potoka pramenícího nad Horními Lysečinami na Pomezním hřebeni ve výšce 1 100 m n. m. (cestou do něj vtéká Albeřický potok a v Maršově tvoří levostranný přítok Úpy). Lysečiny mají trochu jiný charakter než Albeřice. Je to dáno pozdější dobou vzniku, nezemědělskou kolonizací a také tvarem údolí, které je užší a sevřenější. Dolní Lysečiny měly díky malé vzdálenosti intenzivnější kontakt s Maršovem než Albeřice. Možná i díky větší vazbě na průmyslové úpské údolí žilo v Dolních Lysečinách v meziválečném období i několik českých obyvatel, nicméně všichni v tzv. smíšeném manželství. Lysečinští se živili chovem dobytka a v menší míře i polním hospodařením (žito, oves, brambory), z velké části byli zaměstnáni v průmyslových podnicích v úpském údolí či u větších hospodářů v okolí, popřípadě měli v domě řemeslnickou dílnu.
     Dolnolysečinské děti chodily do obecné i měšťanské školy do Maršova, což ještě více utužovalo vazbu obyvatel Dolních Lysečin na spádovou trhovou obec Maršov IV.
     Lysečiny jsou nejmenší ze tří obcí, mají 43 čísel popisných a jako v případě Albeřic některé domy v průběhu času zanikly a některé byly a jsou znovu obnovovány. V roce 1939 žilo v Dolních Lysečinách 167 obyvatel (o 31 méně než v roce 1907).
     V Dolních Lysečinách nedaleko od začátku obce Horní Lysečiny stojí zajímavá přírodní památka Lysečinská skalní jehla, německy zvaná Lattenstein. Jedná se o v Krkonoších neobvyklý geomorfologický jev. Okolní vápence podlehly selektivnímu zvětrávání a díky tomu jehla vyčnívá šest metrů nad skalnatý hřbítek na soutoku Lysečinského a Albeřického potoka.
     Mezi nejvýznamnější stavby v Dolních Lysečinách patřily v meziválečném období dva mlýny. Lysečinský mlýn čp. 26 na křižovatce cest v Dolních Lysečinách byl nejzajímavější stavbou. Stavení z 18. století bylo neobvykle zdobné. Dodnes stojící, nedávno opravená zděná polovina mlýna slouží jako hospodářské zázemí jedinému místnímu zemědělci. Druhý mlýn, podle posledních majitelů nazývaný Skalský, stál v závěru Dolních Lysečin na levé straně cesty. Zanikl podobně jako část Lysečinského mlýna v souvislosti s vysídlením původních obyvatel. Měl čp. 33, které nicméně stále v údolí existuje, byť bylo přeneseno na opačnou stranu silnice na bývalé hospodářské stavení mlýna, ze kterého je dnes zajímavý, byť pro údolí netypický obytný dům.
     Josef Demuth, autor vlastivědné práce o Trutnovsku, která poprvé vyšla na přelomu 19. a 20. století, popisuje, jak kousek za Lysečinskou jehlou objevil vrchní lesní maršovského panství Johann Mikisch tolarový příkop (Thalergraben), umělou rýhu v bahnité louce. K tolarovému příkopu se vztahuje legenda. Asi před 250 lety žil v Albeřicích muž, který měl být znalý světa. Během toulek po světě zvěděl, že za Lysečinskou jehlou je zakopaná vojenská pokladna. Po návratu domů začal v bahnité louce kopat, při kopání měl zahlédnout zlato nořící se do bahna. Josef Demuth tvrdí, že bylo-li tam opravdu zakopáno zlato, zakopali ho tam Prusové během slezských válek. Rýha nicméně mohla mít mnohem pragmatičtější funkci, mohlo se jednat o odvodňovací strouhu. Ale i přesto, milé čtenářky a milí čtenáři, půjdete-li na jaře na procházku do albeřicko-lysečinského údolí, projděte se kolem Jehly a třeba na nějaký zlatý tolar narazíte. Zcela určitě se ale v dalším čísle časopisu Krkonoše – Jizerské hory setkáte s pokračováním albeřicko-lysečinského příběhu.

Aktualizováno ( Středa, 11. leden 2012 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border