border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2012 arrow Vždycky jsem našel dobrý lidi
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Vždycky jsem našel dobrý lidi Tisk E-mail
Libor Dušek   

Johann Adolf je potomkem německých kolonistů z alpských zemí, kteří do Krkonoš přišli v průběhu 16. století, ale pravděpodobně již dříve. Je také jedním z posledních přímých pamětníků nelehkého živobytí původních krkonošských budařů mezi světovými válkami. Jeho rodina tradičně hospodařila v oblasti Zadních Rennerovek. Druhou světovou válku prožil převážně na východní frontě, byl pětkrát raněn, ale domů se po všemožných peripetiích vrátil. Větev Rennerů byla po r. 1945 odsunuta/vyhnána do Německa, ale Adolfové, coby specialisté-dřevaři v Krkonoších mohli zůstat, poté co si v letech 1948–1952 nedobrovolně odsloužili čtyři roky u sedláka.

Jaké jsou Vaše první vzpomínky na rodinu a lidi, kteří Vás obklopovali?
     Myslím, že začneme dřív, ne? Jedna verze říká, že rod Adolfů do Krkonoš přišel z Pomořan v období třicetileté války (1618–1648, pozn. aut.) a druhá verze říká, že přišli v 16. století z alpských zemí, tak nevím, co je správně. Ale mohli přijít i dřív, protože z literatury je známý, že už ve 12. století nějací Adolfové z Opatovic u Hradce Králové přes léto pásli na horním Labi krávy. (Taky jsem kousek otamtud byl čtyři roky na státním statku…) Později tam byli někteří pastýři i nastálo, přes zimu. Rodný dům mých předků Adolfů je Dvorská bouda. Můj praděda se tam už určitě narodil.

 

Pradědu ještě pamatujete?
     Toho už ne, ale dědu Josefa jo, ten se narodil taky na Dvorský. A babička Karolina, která umřela, když jsem byl hodně malej, byla za svobodna Fischerová, ta zas byla z Liščí boudy. Ti Fischerovi dřív bydleli na Zadních Rennerovkách a bratr babičky byl u bratří Böhnschů na Liščí boudě a od nich ji koupil. Předkové bohužel nevyprávěli, odkud jsou… Babička a děda měli pět dětí: nejstarší byl Benjamin, pak Johannes, Franz, teta Berta a nejmladší byl můj otec Josef, ten se narodil r. 1891.

A maminka pocházela z kterého rodu?
     Maminka Marie byla z rodu Rennerů. Bylo jich dohromady čtrnáct dětí, ale jen pět přežilo: nejstarší maminka Marie, potom Anna, Beata a Regina a nejmladší Alfred, ten se dožil devadesáti pěti let. Máma se narodila r. 1889 na Frie­sovkách v domě, kterej děda Josef Renner koupil. Máma se nejdřív oženila s Richterem a bydleli pod Studniční horou, ale ten Richter padl v 1. světový válce, z toho manželství byl můj nevlastní brácha (nar. 1913, padl v Itálii ve 2. sv. válce) a sestra (1915–1938).
     Teta Anna měla dva syny (jeden zmizel taky za války někde v Rusku) s Krausem z Klínovek, a než se stihli vzít, tak on padl ve světový válce. Teta Anna se vdala podruhý a její manžel byl pekař Entahl z Temného Dolu a koupili si pekárnu v Hořením Vrchlabí, kousek byl kovář Volejník, tam jsem ještě chodil okovat koně. Teta Beata se provdala za Bradlera na Zadní Rennerovku, za chatu spořitelny. Třetí teta Regina se provdala za Rennera z první chaty na Zadních Rennerovkách, ta už dneska nestojí. On byl hodinář a měli baráček ve Vrchlabí pod radnicí a v něm malý krám. A Alfred, kterýmu patřil rodný dům Rennerů, to byl nějaký koumák! Děda Renner už měl pásovku (pilu) na ruční pohon a taky používal velký vodní kolo na rozmíchání hnoje, když kejdovali louku. Taky měli pumpu a trubky, kterejma tahali močůvku nahoru. Všechny Rennerovy ale po pětačtyřicátým vystěhovali…

 

Adolfové šli taky do odsunu?
     Adolfové ne, ti tu zůstali jako specialisti-dřevaři. Táta se po první světový válce oženil s mámou a bydleli v poslední chatě pod Studniční horou, po Richterovi, když se jede do Mod­­rýho dolu. Tam hospodařili a tam jsem se i narodil. V roce 1928 už děda nemohl hospodařit na Zadních Rennerovkách, na boudě Adolfce, tak otec musel převzít hospodářství. Od šesti let jsem tedy bydlel na Adolfce, tam jsem taky chodil do školy, osm let na Přední Rennerovky.

 

Kolik dětí školu navštěvovalo?
     Bylo nás tam 36 dětí. První, druhý a třetí ročník chodil odpoledne od jedný do čtvrtý hodiny a ostatní ročníky dopoledne od osmi do dvanácti. Měli jsme jednoho učitele, ten tam bydlel, krávy už neměl. Tam chodily děti z Předních a Zadních Rennerovek, Friesovek, Lahrovek a Husích Bud. Když chodil otec do tý školy, tak učitel, starý Fischer, u toho ještě hospodařil, měl krávy! Tou dobou tam chodilo přes 40 dětí a některý až z Hannapetrovy Paseky. Tenkrát učitel neměl žádného školníka a uklízečku, musel všechno dělat sám s rodinou: zatopit, uklidit… Učitel byl nějaký pán! Můj učitel Kuhber si vzal manželku Erbenovou ze Strážnýho z hospody a narodili se jim dva synové.

 

A jak vypadalo hospodářství u Vás doma?
     V chalupě nás bylo nejdřív devět, když jsme se nastěhovali: děda a druhá babička (děda se oženil znova), rozená Pittermannová, táta s mámou, dva nevlastní sourozenci a my tři – já a o dva roky starší sestra a o dva roky mladší sestra. Potom brácha sehnal zaměstnání na Richtrovce, zemřela babička (1930) a děda (1931), v třicátým osmým i sestra nevlastní, tak nás bylo míň a míň. Ve velké světnici – to byla zároveň kuchyň – spali rodiče, vedle byla komůrka, kde spal děda s babičkou, dokud žili, no a my si ustlali, kde bylo místo. Taky na půdě se spalo, i v zimě. V předsíni byla pec, rovně byl sklep a kamenný schody nahoru na půdu. Naproti světnici byl chlív. Děda míval až deset krav a dva bejky, krávy byly celý léto venku, tak jich moh držet víc. Vyráběly se sýry, který pak prodával po boudách nebo ve Vrchlabí. Taky sem jezdili handlíři, kteří máslo a sýry vykupovali a vozili dál, třeba do Bílý Třemešný. Manžel tety Beaty Bradler handloval. Ti už měli větší hospodářství a on posílal máslo i sýry vlakem směr Liberec, nevím přesně kam, ale do ciziny ne. S tátou už jsme měli čtyři pět krav, nějakou tu jalovičku a vždycky dvě tři kozy plus slepice.

 

Koně jste neměli?
     Ne, tam ne, to jsme všechno nosili na krosnách, i dříví. Všechno na krosnách a do kopce. My jsme mlíko nosili a vozili na Luční boudu, tam byl velký provoz – Vánoce, Velikonoce, sami měli krávy, ale nestačilo to. Kolikrát v sezoně jsme tam chodili třikrát denně. V létě máselnici na krůsnu a v zimě rohačky a třeba jsme i zapřáhli psa. Maminka se starala o děti a hospodářství a tatínek dělal příležitostný práce. Chodil upravovat cesty a stavět tyče, to co dnes­ka dělá KRNAP a HS, o to se staral svaz „Krkonoše“ (Rie­sengebirgsverein (RGV), založen r. 1880, pozn. aut.). Tenkrát se dělala probírka a dřevo se využilo na tyče, ty menší kusy jako laťky na plot, nebo násada na lopatu nebo hrábě, všechno se využilo…

■ A přes zimu svážel dřevo?
     Taky, ale to spíš dokud byl pod Studniční horou, tam chodil do lesa jako lesní dělník. Přes léto káceli a v zimě sváželi dříví. Tou dobou měl i menší hospodářství. Kdybychom bejvali zůstali pod Studniční, bylo by líp: jsou tam lepší louky, ale jako nejmladší syn musel po­slouchat (smích).

 

Hosty jste někdy ubytovávali?
     Jo, v třicátých letech jsme tady měli študenty z Breslau (Vratislav – Wroclaw byla do r. 1945 centrem německého Dolního Slezska, pozn. aut.) i z Berlína. Ti tady žili levně a pro nás to byl trochu přivýdělek. Byli tady přes Vánoce až do Tří králů, než jim začla škola, taky přes Velikonoce, celý skupiny, třeba patnáct, přicházeli ze všech stran, jednou jsme jich tu měli dokonce třicet. I některý český študenti – z Prahy a taky z Litoměřic. Spali na půdě na zemi a společně si sami vařili.

 

Všichni budaři z Rennerovek byli Němci, nebo tam byla i nějaká česká chalupa?
     Tady byli jen Němci, ani nepamatuju žádný smíšený manželství. Snad jedině na Liščí hoře Hradecká bouda, tam byli Češi, ale to nebylo celý rok obydlený. V knížce jsem četl, že jedna česká rodina žila ve Strážným na Šestidomí, ale ti to taky pak prodali. Ale to nebyl žádný rozdíl, žádný nešvar jako potom po třicátým osmým…

 

A města (Vrchlabí, Hostinné apod.) jste navštěvoval často?
     Vrchlabí bylo dost daleko, jen když jsme něco potřebovali. Pro drobný nákupy jsme chodili do mlýna dole u Klínového potoka, bývalej „Technoplyn“, dnes „Pecky“, maj to Holanďani. Tam byl mlýn, pekárna, smíšený zboží a hostinec. Jinak hospody byly všude: od nás nejblíž byla Dvorská bouda, potom na Friesovkách, Hříběcí, dvě na Lahrovkách, Zvonařka ve     ‰ Stráž­ným, nahoře hotel Erben – dnešní samoobsluha. Tancovačky byly…

 

A navštěvovali se sousedi na boudách?
     Jo, na Rennerovkách hodně, my jsme měli návštěvy skoro každej večer, sousedi, strejdové. Hrály se karty – dudák, mariáš –, ale nehrálo se o peníze, ale o pecky od švestek (smích). Potom v hospodě se hrálo o peníze…

 

S rokem 1938 jste zaznamenal výraznější změnu?
     Tady nebylo nic. Češi tady blízko nebyli, tak co? Každý měl pokoj, dokad měl dost co jíst, rádio nebylo, tak co… Potom už vlastně občas někdo rádio měl, nám přinesli študenti rádio na aku baterii – to se muselo nechat ve Vrchlabí nabít, poněvadž tady nebyl proud. Kdo měl léta, musel rukovat, nikoho nezajímalo, jestli chceš, nebo nechceš… Ale politika budaře moc nezajímala. Když mám říct pravdu: tady byla bída a nouze, tak když přišel Hitler, byla práce, bylo to lepší zaplacený, tak byli všichni pro Hitlera, to je pochopitelný. Sami nečekali, co z toho vzejde… Mnoho budařů ve válce taky padlo. Jinak život za války se moc nezměnil, ženy a děti musely hospodařit dále. Ženy na to doplatily nejvíc, když táta musel rukovat, tak veškerou práci dělala máma s dětma.

 

Před válkou jste byl tedy neustále na horách…
     Půl roku před tím, než jsem rukoval na vojnu, jsem taky byl na Luční boudě a na Klínovce (původní Klínová bouda, vyhořela v zimě 1970, pozn. aut.) jako kočí. Koně patřili Luční boudě a Klínovce, já s nimi jen jezdil. Nebyly peníze, doma jsem si nemoh vydělat…
     Jak vyhořela v třicátým osmým  Luční bouda, tak o rok později se začala znovu stavět a jezdil jsem tam s pásákem. Vozili jsme tam stavební materiál – cement, cihly, trámy, prkna, suť z lomu, všecko. To sedláci z Hořeního Vrchlabí taky zapřáhli čtyři koně do vozu a táhli až nahoru na Luční boudu. Točili jsme se až třikrát za den, oni s koňma, já s pásákem. Železobeton se vozil ze Svobody nad Úpou z nádraží, tam se to dovezlo vlakem a pak přes Pec, Richtrovku a Výrovku nahoru. Jeden vůz jsme nechali dole a do druhýho zapřáhli dva pásáky a nahoru… Krátce před válkou jsem taky dělal u lesní správy a zalesňoval jsem. Po válce, když jsem se vrátil v čtyřicátým šestým, tak jsem hnedka zase začal dělat v lese a vod tý doby až do důchodu jsem pracoval v lese. V létě na těžbě a v zimě ruční svážku.

 

O tom požáru Luční boudy se říkají různé věci, nevíte, jak to tenkrát bylo?
     No, zapálilo to český vojsko, nechtěl bych o tom mluvit…

 

Vy osobně jste byl během války kde?
     Já jsem rukoval v čtyřicátým prvním, v únoru. Celou válku jsem byl na východní frontě. Nejdřív jsem byl v pracovní četě, výcvik probíhal v Lubavce, za Žacléřem, potom jsem se dostal do Polska, to měli půl Rusáci a půl Němci. Tam jsme postavili velký tábor v lese. Po 22. červnu (22. června 1941 byla otevřena východní fronta, pozn. aut.) jsem šel s postupující frontou směrem na Stalingrad, to bylo v říjnu. Pak nás stáhli zpátky, týden jsem byl doma a pak dostal povolávací rozkaz a pak jsem se dostal až před Moskvu. V čtyřicátým druhým jsem byl v protitankovým oddíle… ve válce jsem byl až do konce, tahali nás sem a tam, kde nás potřebovali, tam, kde to bylo nejhorší… Ročníků 1922 taky ve válce padlo nejvíc – 56 %, zůstalo nás jen 44 %, kteří se vrátili domů.

A když jste se po válce vrátil?
     Já se vrátil z Dánska. V únoru 1945 jsem byl popátý raněnej, jak Rusáci udělali velkej útok. Tak nějak jsem to dobře přežil, ani zajatej jsem nebyl… to je štěstí, že? (smích) Nás převzali Angličani a byli jsme jenom internovaný. Potom nevěděli, kam s námi, tak nás na podzim 1945 propustili a řekli: „Jděte si, kam chcete.“ Byli jsme u Severního moře, ještě na sever od Hamburku. Pak jsem se hlásil na český hranici, ale než jsem se dostal do Bavorska (smích) – to jsem šel pěšky, s autama, náklaďákama, vlakem, no, trvalo to hodně dlouho, ale dostal jsem se dolů. Tam jsem byl u hranic, v americký zóně, chvíli u nějakého sedláka. Pak jsem přešel hranici u Mariánských Lázní a vlakem jel do Krkonoš. Pořád samá kontrola… Ale vždycky jsem našel dobrý lidi, i v Praze. Do tý doby jsem vůbec neuměl česky a to zase byla chyba. Měli jsme se učit už ve škole základy češtiny, když jsme žili v Čechách, to ale nebylo… Potom jsem se nechal propustit na Zadní Rennerovky a dostal jsem povolení, že můžu přijít se stráží: „Důvod k vystěhování“. Tak jsem se dostal do Strážnýho.

 

Jaký jste měl pocit po návratu domů, kde jste nebyl pět let? Vše asi vypadalo dost jinak…
     No většina chat byla prázdná. Na Zadních Rennerovkách zůstali jen Adolfovi, ale okolo ještě někteří byli, např. Zinneckerovi, většinu ale stejně vystěhovali v čtyřicátým šestým. Když stěhovali Němce, tak dobytek hnedka hnali na jatka do Vrchlabí…
     Ve čtyřicátým osmým jsme byli z Adolfky odsunuti na čtyři roky do kraje, nejdřív k sedlákovi do Krásenic a pak na státní statek Dobřenice u Hradce Králové.

 

Jak s odstupem času hodnotíte odsun/vy­hnání sudetských Němců?
     Neměli to vzít šmahem, měli vyhodit ty, kteří si to zasloužili, a normální pracovitý lidi, kteří tady hospodařili, tu měli nechat a mohlo to vypadat na horách lepší. Dneska louky nejsou posekaný atd. To je můj názor.

Aktualizováno ( Středa, 11. leden 2012 )
 
Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border