border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2012 arrow Pielgrzymy - zkamenělí potuníci
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Pielgrzymy - zkamenělí potuníci Tisk E-mail
Jiří Dvořák (dak, J.D.)   
V  Česku téměř neznámé, v Polsku jeden z hlavních symbolů Krkonoš. Největší a nejvyšší skupina skalních výchozů v celém pohoří, avšak pro svoji svahovou polohu méně nápadná než žulové útvary na hřebeni. Nejsou nijak nedostupné, vede tudy turistická stezka, která směřuje z Polany nad Karpa­czem na Slezský hřbet, kde se napojuje na cestu Česko-polského přátelství, po které asi většina z vás už někdy šlapala. Ale sejít o 200 výškových metrů dolů ke skalám, to se pochopitelně nikomu moc nechce. Zkusíme vás přesvědčit o tom, že sestup a fyzicky poněkud náročnější návrat zpět za návštěvu skal stojí. Zvláště fotografové tu naleznou nepřeberné množství námětů – tvary skal a detaily jejich povrchu jsou velmi vděčnými motivy.

Jak Pielgrzymy ke jménu přišly?
     Polské slovo pielgrzym [čti pjelgřim] znamená poutník, pocestný – pielgrzymka je pak pouť (především ve smyslu pouti církevní, cesty na svatá místa) nebo přímo procesí. Pielgrzymy jsou tedy poutníci, lidé na cestě. Tento název, který od poloviny minulého století nese skalní skupina, nacházející se na severním svahu hraničního Slezského hřbetu nedaleko od Velkého rybníka (Wielki Staw), je poměrně výstižný. Skalní bloky rozčleněné do věžiček skutečně připomínají poutníky, kteří si semknuti do tří řad razí cestu horským lesem. V minulosti (např. na pohlednicích z poloviny 60. let) byl také občas použit název Pielgrzymie Skały (Poutnické skály), a aby se to pletlo, kolem roku 1950 se jako Skały Pielgrzymie označovaly nedaleké, nám Čechům díky poloze na hřebenové cestě mnohem známější Polední kameny (Słonecznik). Než se v poválečné době ustálilo nově vznikající polské pomístní názvosloví, objevila se i jména Trzy Wdowy nebo Trzy Turnie (Tři Vdovy, Tři věže), kterážto toponyma už mají blíže k dlouho užívanému názvu německému.
     Po mnohem delší čas totiž tyto žulové skály nesly jméno Dreisteine [čti drajštajne], tedy Tři kameny, Třískalí. Tak je nazývá i Václav Durych ve svém vynikajícím průvodci z posledních let 19. století Krkonoše, cestopisné kresby (str. 160–161): „Od Wangu vede cesta … a ku skalním věžím Tří kamenů (1 204 m), k nimž se nese pohádka o Krakonošově paláci a Poledníku. Je to mohutná, rozsochatá skalní masa, na některých místech snadno dostupná, s vrcholy nakupeným chlebovým pecnům velice podobnými.“
     Jsme-li u historie, musíme poznamenat, že Dreisteine byly vděčným cílem výletů již v počátečních romantických dobách turistiky. Ostatně z nedaleké luční enklávy, které dnes říkáme Polana a kde stála oblíbená Schlingelbaude (požárem v r. 1966 zaniklá velká bouda se stovkou lůžek, po válce schronisko Bronisława Czecha) to byla vcelku nenáročná procházka. Mohutné skály pochopitelně nezůstaly nepovšimnuty umělci; snad nejznámějším zobrazením místa je olejomalba Die Dreisteine im Riesengebirge, kterou roku 1826 vytvořil drážďanský lékař, přírodovědec a malíř Carl Gustav Carus; zachovala se i kresba-skica z r. 1820, kdy zřejmě všestranný umělec Krkonoše navštívil a několik míst zpodobnil. Krásný grafický list Dreisteine také vzešel z vydavatelství Carla Theodora Mattise, majitele litografické tiskárny v Kowarech – byl přílohou jeho velmi úspěšného turistického průvodce po Krkonoších, který vyšel do roku 1861 v pěti vydáních. Podnikavý a pracovitý Mattis byl členem kowarské zednářské lóže, která se nazývala pro nás velmi zajímavě – Zu den drei Felsen, tedy U tří skal...

Co jsou a kde se tu vzaly?
     O Pielgrzymech nemůžeme mluvit jako o jedné skále. Je to celá skupina skalních tvarů – tři skalní hradby, několik menších skalních věžiček (tzv. tory) a množství volných bloků a balvanů, vzniklých jejich rozpadem. Na jejich vzhled mají rozhodující vliv pukliny, kterými je žulový masiv protkán ve třech hlavních směrech (geology označováno jako Cloosův systém LQS).
     Ony tři žulové hřebínky jsou téměř rovnoběžné, orientované ve směru jihozápad–severo­východ. Dlouhé jsou kolem 50–60 m, široké několik metrů a v nejvyšších partiích vysoké přes 20 m. Můžeme u nich rozlišit část základovou, tvořenou poměrně kompaktní horninou, kolmými puklinami jen málo rozčleněnou. Z tohoto „soklu“ se tyčí mohutné skalní pilíře, směrem vzhůru stále více rozpukané svislými i vodorovnými puklinami, které místy dávají vzniknout volným blokům na vrcholu skalních zdí. V horních partiích, mnohem intenzivněji vystavených atmosférickým vlivům, pak můžeme pozorovat mikroformy zvětrávání typické právě pro žulu. Jsou tu skalní mísy – různě hluboké kulaté nebo protáhlé prohlubně, za deštivého počasí vyplněné vodou. Vznikají složitým procesem, při němž se uplatňují vlivy mechanické, chemické i biochemické. Často mívají odtokový žlábek a některé mísy ležící příliš na okraji bloku již přišly o jednu stěnu a stala se z nich skalní sedátka (někde lidově nazývaná čertova sedátka). Dalšími tvary povrchu jsou žlábkové škrapy, vznikající převážně podél kolmých puklin, nebo různě hluboké skalní výklenky a dutiny. Co bylo řečeno o kompaktní základně skal, platilo hlavně o východním a středním hřebeni, zatímco u třetího, ležícího víc k jihozápadu, tomu je poněkud jinak. Tato skalní zeď je s maximální výškou 25 m nejvyšší z celé skupiny a zároveň také nejvyšší samostatně stojící skálou v Krkonoších (skalní stěny v karech jsou pochopitelně vyšší). Její základna je více rozčleněná vodorovnými i svislými puklinami, naopak střední část je vyšší (6–7 m) a kompaktnější než v případě hradeb sousedních; na jejím povrchu se pak nalézají pěkně vyvinuté skalní mísy a žlábkové škrapy. Skalní misky a mísy jsou i ve vrcholových partiích, hlavně na jižním konci. Naopak v dolních partiích nižší severní části hřebínku (i na dalších místech) vznikly plátkovitě či lavicovitě (polsky výstižně řečeno „matracovitě“) rozpukané partie, kterýžto jev je připisován odlehčování skalního masivu, při němž vznikly horizontální pukliny. Přibližně uprostřed jihovýchodní stěny pod skalní římsou můžete v žulové hornině spatřit tmavé proužky. Jsou to šmouhy tmavé slídy biotitu, navíc doprovázené protáhlými krystaly draselného živce. Barevně odlišné šmouhy vznikly zřejmě při krystalizaci žulového magmatu, kdy se shlukoval (segregoval) dříve tuhnoucí minerál biotit.
     Že stavebním materiálem Pielgrzymů je žula, již bylo řečeno. Můžeme však upřesnit, že na rozdíl od nedalekých Poledních kamenů nebo dalších torů na temeni Slezského hřbetu (např. Mužské a Dívčí kameny), které jsou tvořeny jemnozrnnou biotitickou žulou, na svahu ležící Pielgrzymy jsou ze žuly středně zrnité s typickými vyrostlicemi živců (světlé krystaly). Poznamenám, že se poněkud liší klasifikace horniny v polských materiálech – tam je uváděna na hřebenech žula středně zrnitá a na úbočí (tedy i Pielgrzymech) porfyrická, čili hrubozrnná. Žula patří do skupiny hlubinných vyvřelin (odborně označovaných jako plutonické horniny), vzniklých ztuhnutím křemičitanového magmatu, které vystoupilo ze spodních vrstev zemské kůry, ale nevylilo se na povrch, nýbrž pomalu utuhlo v podobě protáhlého tělesa (plutonu) pod staršími horninami. To se pod budoucími Krkonošemi a Jizerskými horami stalo před nějakými 300 miliony let v období svrchního karbonu, tedy v mladších prvohorách. Až po denudaci nadloží se žula objevila na světle božím – výrazem denudace, který bohužel nejde nahradit jedním českým slovem, rozumíme soubor pochodů (zvětrávání, eroze, odnos), způsobujících snižování povrchu zemského.
     Jak si ale vysvětlit vznik samotných izolovaných žulových skal torů (menší věžovité útvary) nebo – jako v případě Pielgrzymů – rozsáhlejších a většinou protáhlých skalních hradeb? Na našich stránkách jde sice o zopakování již dříve vícekrát napsaného, ale osvěžení paměti nikdy neuškodí. Předpokládá se, že vývoj těchto turisticky velmi vděčných objektů byl dvouetapový. V první fázi na konci třetihor (nebo snad i v teplejších meziledových dobách čtvrtohorních) žulová hornina v teplém a vlhkém klimatu intenzivně chemicky zvětrávala, a to do hloubky až desítek metrů. V hlubokých vrstvách zvětralin (které zůstávaly na místě vzniku) se ale také prozatím skrývaly skalní suky odolnějších partií horniny. Druhá fáze nastala ve starších čtvrtohorách, kdy v chladném klimatu započal silný erozní odnos zvětralin a v krajině začaly vystupovat ostrůvky pevných partií hornin. Mrazové procesy v ledových dobách (méně i v současnosti) pak dotvořily dnešní podobu (mikroformy skalního povrchu) a zároveň pokračovaly v jejich destrukci za vzniku balvanových moří a akumulací na úpatí skalních útvarů.

Život kolem skal
     O živé přírodě Pielgrzymů a jejich okolí toho napíšeme mnohem méně. Vzhledem k tomu, že se skalní skupina nachází v nadmořské výšce asi 1 200 m, znamená to, že je jen kousek pod horní hranicí lesa, která je na polské straně pohoří udávána přibližně v 1 250 m n. m. Kolem roste rozvolněná horská smrčina s naprostou převahou smrku ztepilého, mezi skalami víc než v okolním lese také roste jeřáb ptačí olysalý, velmi roztroušeně javor klen. V podrostu kromě trav třtiny chloupkaté a metličky křivolaké hojně rostou keříčky borůvky, na skalách brusinka; bílé jsou hvězdičky květů sedmikvítku evropského, žlutý je černýš lesní, trsy modrého hořce tolitovitého pak ohlašují konec léta. Prostě běžná, druhově chudá květena horských jehličnatých lesů na kyselém podkladu. Botanicky zajímavějším prostředím jsou početná prameniště a svahová rašeliniště, kterých přibývá směrem vzhůru k Poledním kamenům – asi nejnápadnější rostlinou tu jsou suchopýry úzkolisté s typickými bílými chomáči chmýru. Ani po stránce zoologické nečekejte nic výjimečného – přímo na skalách můžete spatřit ještěrky živorodé, hnízdí tu rehci domácí. Rozvolněný les a přechodová rašeliniště jsou však vhodným prostředím pro tetřívka obecného, a tak není divu, že se v blízkosti Pielgrzymů nacházejí dvě významná tetřívčí tokaniště. V minulosti tu údajně tokali i tetřevi.
     Již před rokem 1945 byly Dreisteine německými úřady chráněny jako přírodní památka, dnes leží na území přísně chráněné I. zóny polského národního parku. Karkonoski Park Narodowy (KPN) má obdobný návštěvní řád jako KRNAP – pohyb v KPN je možný pouze po značených turistických cestách a naučných stezkách. Z pěšinek vyšlapaných kolem skalních útvarů vás nikdo vyhánět nebude, šplhání po skalách (o výstupech na věže s horolezeckou výbavou ani nemluvě) však už je porušením návštěvního řádu národního parku s možnými sankčními důsledky.

Pouť k Poutníkům
     Jak již bylo zmíněno na samém začátku, Pielgrzymy nejsou nijak daleko od české hranice – jen co by kamenem dohodil a zbytek se z kopce dokutálel. Potíž je spíš v tom, že se tyčí poměrně hluboko v severovýchodním svahu Smogornii (u nás Stříbrného hřbetu, 1 490 m n. m.). Ono hluboko znamená o 215 výškových metrů níž, než mají Polední kameny (polsky Słonecznik, 1 420 m n. m.) na cestě Česko-polského přátelství, nacházející se zhruba v polovině cesty mezi Slezským a Obřím sedlem, čili mezi Špindlerovou boudou a Slezským domem.
     Při pohledu na turistickou mapu hned zjistíte, že k Pielgrzymům se lze dostat z různých směrů. Poláci pak mají jednoduchou volbu: velká většina jich přichází z turistického střediska Karpacze, a to po modré značce z centra kolem kostela Wang na rozcestí Polana (od Wangu 50 minut chůze), kam je možno z Karpacze dojít také po zeleně značené cestě Bronisława Czecha. Z Polany to pak je jen asi 20 minut západním směrem po žlutě značené (na začátku zčásti povalové) cestě, míjející skálu Kotki (Kočičí zámek). Tato cesta od Pielgrzymů začíná ostřeji stoupat k Poledním kamenům na hřebenové cestě.
     To český turista má vlastně víc možností. Může přijít od východu cestou Česko-polského přátelství po horní hraně karů Malého a Velkého rybníka (Mały a Wielki Staw) k Poledním kamenům a od nich sejít dolů (cca 20 minut, pro výstup zpět je udáváno 35 min) k Pielgrzymům. Jenže to se už málokomu bude chtít, protože předtím už musel odněkud dojít na Luční boudu a k hranici nebo dokonce přejít Sněžku.
     Jako nejméně náročnou variantu bychom proto navrhli výlet ze Slezského sedla, kam bezbolestně dojedete autobusem, přičemž získáte cenné výškové metry. Velkou výhodou je, že cestu odtud na Pielgrzymy a zpět lze zokruhovat. Kromě notoricky známé a výše již několikrát zmiňované červené „přátelské“ hřebenovky tu ještě existuje zeleně značená turistická stezka, která po asi 200 metrech společné trasy od Špindlerovy boudy odbočuje vlevo nad chatu Odrodzenie a přibližně po hranici lesa a kleče, téměř po vrstevnici (Špindlerovka i Pielgrzymy leží v nadmořské výšce 1 200 m!) dojdeme až ke kýženému trojskalí. Záleží na vaší volbě, leckdy značně ovlivňované vývojem počasí, kterou cestu si vyberete pro příchod a kterou pro návrat. Zhoršuje-li se počasí, je zbytečné drápat se po větrném hřebeni, při pěkném počasí si klidně vyšlápněte úbočí Malého Šišáku, prohlédněte Poledník a třeba ještě zajděte na vyhlídku nad Velký rybník, cukněte zpět a sejděte k Pielgrzymům (jde to i po zelené přes Polanu a Kotky), odkud se můžete vrátit výškově pohodlně – stezka je, pravda, dost kamenitá, pohorková – do Slezského sedla. Vaší turisticko-plánovací fantazii se rozhodně meze nekladou, zdatní horochodci mohou výlet na Pielgrzymy spojit i se vzdálenějšími cíli.
     Ještě poznamenáme, že  Pielgrzymy jsou jednou ze zastávek přírodovědné naučné stezky nazvané Ścieżka Przyrodnicza Wokół Kotłów Wielkiego i Małego Stawu, ke které KPN v roce 1998 vydal šikovnou brožuru (čb., 56 stran, množství kreseb).
     Teď už čtenáři Krkonoš–Jizerských hor nemohou říci, že o Pielgrzymech nic nevědí a váhají, jestli vůbec stojí za to se tam trmácet. Stojí, a zelená hranice umožňuje provést to různými způsoby. Pielgrzymy, tři žulové skalní hradby, které jsou největšími geomorfologickými tvary svého druhu v Krkonoších, vás jistě ne­zklamou.
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border