border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2012 arrow Krkonoše bez bariér utopie nebo zdařilý projekt?
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Krkonoše bez bariér utopie nebo zdařilý projekt? Tisk E-mail
Barbora Košinová   
Ve druhé polovině června absolvovalo jedenáct studentů prvního ročníku oboru sociální antropologie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice ­krátkodobý terénní výzkum v Krkonoších. Pro sociálního či kulturního ­antropologa, potažmo etnologa, je práce v terénu prubířským kamenem a primárním zdrojem informací. Výzkum vedl Libor Dušek, etnolog Krko­noš­ského muzea Správy KRNAP ve Vrchlabí, který také působí jako externí pedagog na FF UP. Výstup čtrnáctidenního bádání a zároveň podmínku pro zapsání zápočtu povinné „Terénní praxe I.“ představuje terénní zpráva a populárně-naučný článek. Pojďme se podívat, jak se s terénem vypořádala trojice studentek, která se v prvním cvičném seznámení s ­prací sociálního vědce zaměřila na problematiku stezek pro vozíčkáře na území KRNAP.

Krkonoše bez bariér, tohle slovní spojení zní skoro jako oxymóron, avšak zároveň je to i název projektu, který vytvořila Správa Krkonošského národního parku. Projekt tvoří deset různých turistických tras, jejich rozdílná náročnost je vyjádřena třemi barvami – modrá je nejsnazší, červená středně obtížná a černá nejnáročnější. Při volbě tématu našeho terénního výzkumu jsme narazily na informační leták právě k tomuto projektu, který nás zaujal a inspiroval zároveň. Proto jsme se rozhodly podívat se na něj podrobněji a na vlastní oči se přesvědčit o jeho kvalitách a zároveň nahlédnout i na celkové turistické možnosti a vyžití handicapovaných v Krkonoších.
     Nejprve jsme se zaměřily na informace o projektu samotném, zajímaly nás příčiny jeho vzniku, možnosti jeho rozšíření i úplně základní informace typu pro koho jsou Krkonoše bez bariér (KBB) určeny. Po rozhovoru s panem ing. Michalem Skalkou, garantem projektu, jsme byly teoreticky vybaveny a mohly jsme se pustit do samotného zkoumání terénu. Jako první stezku jsme zvolily modrou trasu vedoucí z Benecka přes Rovinku na Třídomí. Trasa začíná u hotelu Kubát, dopravily jsme se tedy k hotelu Kubát, podle letáčku i informací, které jsme dostaly, jsme očekávaly, že uvidíme nějaký ukazatel. Nicméně našly jsme jej asi až 300 metrů pod hotelem a až poté, co nás z mylné trasy vyvedl jeden z místních obyvatel. Na druhou stranu bylo velice pozitivní, že ač je projekt na světě jen krátkou dobu, již se dostal do povědomí místních obyvatel. Pokračovaly jsme po trase bez velkého převýšení, co ale podle nás, z pohledu zdravého chodícího člověka, bylo docela náročné, byl místy terén. Cesta je sice asfaltová, avšak místy byl povrch v takovém stavu, že jsme si nedovedly představit, že by zde člověk například na mechanickém vozíku projel bez obtíží. Napadlo nás zeptat se někoho z kolemjdoucích na jejich názor na tuto věc, přeci jenom víc hlav víc ví. Zastavily jsme jednu ženu, která nebyla místní, a proto nás ani nepřekvapilo, že o projektu KBB neví, a zeptaly se na její názor. Projekt hodnotila velmi kladně, zároveň však chytře poznamenala, že před chvílí zde projel nákladní automobil, který zabral téměř celou cestu a v případě, že by zde jel jeden či více lidí na vozíku, měli by veliký problém se vyhnout. Po několika minutách jsme se přesvědčily samy – kolem projížděl nákladní automobil a vyhnuly jsme se jen tak, že jsme vlezly do příkopu. Dál jsme plynule pokračovaly na Rovinku. Tamní občerstvení vypadalo sice příjemně, avšak bylo velice přelidněné a nebyla jediná šance se nějak v klidu dostat k okénku, proto jsme pokračovaly dále přes Třídomí. Velice příjemně nás překvapilo, že na rozdíl od toho, co jsme věděly z letáčku, jsme se po celkem hezké asfaltové stezce dostaly až k Labské vyhlídce. Zde jsme potkaly mladou maminku s kočárkem, která nám sdělila, že pro kočárek je trasa z Benecka vyhovující, ale není si jistá, jak by byla vhodná pro vozíčkáře, a také zmínila náklaďáky, se kterými měla problém. Celkově jsme usoudily, že tato trasa, ač má svoje mouchy, je docela pohodová. Stále nám však ke zhodnocení trasy chyběl názor těch nejpovolanějších – handicapovaných. Jakmile jsme ve Vrchlabí potkaly vozíčkáře, vrhly jsme se na rozhovor s ním. Devatenáctiletý chlapec v doprovodu své asistentky byl ve Vrchlabí na dovolené, proto to byl přesně ten kandidát na rozhovor, kterého jsme hledaly. Byl velice milý a ochotný. Překvapilo nás, že se do Vrchlabí na dovolenou vydal sám, bez předchozích zkušeností. Jeho hlavním cílem bylo navštívit vyhlášené Janské Lázně, avšak o Krkonoších bez bariér nevěděl vůbec nic. Samotný nápad ho velice nadchnul a řekl, že určitě minimálně jednu trasu vyzkouší. Uvedl, že oblast celého Vrchlabí i Vrchlabí samotné je pro vozíčkáře velmi dobře uzpůsobené, navzdory tomu, že se nacházíme v Krkonoších. Zmínil i to, že navštívil bazén ve Špindlerově mlýně, který byl pro handicapované rovněž uzpůsoben, jak šatny, tak sprchy. Když zmínil Špindlerův Mlýn, rozhodly jsme se pokračovat právě tam.
     Naše druhá cesta tedy vedla ze Špindlerovy boudy na Petrovu boudu, i když jsme věděly, že Petrovka vyhořela – byla to jediná trasa značená černě. Již z letáku jsme věděly, že cesta je pro handicapované na mechanických vozících náročná, avšak po osobní zkušenosti jsme si říkaly, že náročná je slabé slovo. Upřímně – spíš se nám zdálo nemožné, že by vozíčkář na mechanickém vozíku vyjel s jedním asistentem, natož sám. Naše mínění nám potvrdili náhodní kolemjdoucí, se kterými jsme si povídaly. Slovy jedné rodiny s kočárkem: „…jsme rádi, že tlačíme kočárek, nedokážu si představit vozík…“ Náročná trasa, ale zato s krásnými výhledy; nevím, nevím, jestli bychom ji doporučily na výlet pro vozíčkáře. Po této procházce nás napadlo podívat se na Špindlerův Mlýn jako na celek. Štěstí stálo při nás, takže jsme i ve Špindlerově Mlýně potkaly ženu na vozíčku. Jako většina lidí v Krkonoších byla i tato paní velice milá a sdílná a ráda a trpělivě nám opověděla na naše otázky. Jako první informaci jsme se dozvěděly, že je to obyvatelka Vrchlabí a potvrdila mladíkova slova. O projektu Krkonoše bez bariér nejenže věděla, ale některé trasy procestovala na svém elektrickém vozíku, ve společnosti svého manžela. Ze svých zkušeností nám vyprávěla o cestě z Benecka, o trase vedoucí z Janských Lázní i o trase, která vede do Obřího dolu.
     Opět jsme se inspirovaly a naše příští trasa vedla z Pece pod Sněžkou do Obřího dolu. Na rozdíl od dvou předchozích vedla trasa z Pece po pěkné silnici až do míst, kde se v posledních měsících staví nová lanovka a terén je rozkopaný a zasypaný hlínou a kamením. Musíme vzít na vědomí, že v době, kdy vznikal tento projekt, zde žádné stavební práce neprobíhaly. Z této zkušenosti nám vyplynula další celkem zajímavá poznámka pro vozíčkáře: vždy je lepší si o terénu zjistit informace, než se do něj vydám. Délka nesnadného terénu byla maximálně sto metrů. Ve srovnání s cestou z Benecka je tato trasa sice malinko náročnější na stoupání, zato terén je velmi příjemný, cesta bez výmolů a kamení až do Obřího dolu, kde je občerstvení, které se jeví velmi mile a dokonce vypadá jako celkem bezbariérové, až do bližšího pohledu na vstupní dveře, které jsou pro vozíky úzké a je zde navíc celkem vysoký práh. I přesto se nám, jako chodícím, zdála trasa pro vozíčkáře celkem vhodná a schůdná.
     V rámci našeho výzkumu jsme navštívily i Janské Lázně, kde se léčí osoby s poruchami pohybového ústrojí. Celé lázeňské městečko je kompletně bezbariérové a je jedno, jestli se zastavíte v restauraci nad městem, nebo se rozhodnete dát si horkou oplatku přímo na kolonádě. Většina chodníků má nájezdy, navíc je zde několik poboček firem, které se starají o pomůcky pro handicapované, od mechanických vozíků, přes servis elektrických, až po elektrické skútry. Pokud se tedy vozíčkář vydá na dovolenou do Krkonoš, zde nalezne technickou pomoc. Přímo na kolonádě jsme potkaly skupinu mladých lidí, kteří se s námi ochotně dali do hovoru. Jednalo se o skupinu přátel, která zde byla na ozdravném pobytu, ale i jindy ve volném čase sami se svými asistenty či příbuznými rádi poznávají krásu Krkonoš. Jejich zkušenosti s turistikou v Krkonoších byly občas humorné, ale občas i velmi napínavé.
     Chtěly jsme ale mluvit i s někým, kdo byl u zrodu projektu. Od Michala Skalky jsme dostali kontakt na Klub vozíčkářů v Trutnově, jehož členové se na vzniku projektů podíleli a stezky testovali jako jedni z prvních. Návštěva klubu nám hodně pomohla v našem výzkumu i v pohledu na turistiku handicapovaných. Za prvé je nutné vědět, že jde o vůli každého z nich, že sám vozíčkář musí vědět, jaké má fyzické schopnosti, musí vědět, v jakém stavu je jeho vozík, měl by se informovat o možnostech počasí, podobě terénu a podobně. Také nám sdělili, že některé věci, které jsou proklamované jako bezbariérové, takové ve skutečnosti nejsou, například Labská bouda. Celkově ale projekt zhodnotili jako kladný.
     Můžeme říci, že projekt Krkonoše bez bariér je zdařilý, má však svoje mouchy, které se dají vychytat – přece jenom je to projekt mladý a není tolik v povědomí lidí a ani vozíčkářů. To vše se dá zlepšit, už jenom tím, že handicapovaní tyto trasy, po patřičném zhodnocení svých možností a informací o jednotlivých trasách, navštíví a své dojmy sdělí dalším lidem. Závěrem bychom rády poděkovaly všem, kteří nám poskytli svoje názory rady a připomínky.
 
Barbora Košinová, Veronika Pilařová, Monika Kovaličová

Aktualizováno ( Středa, 3. říjen 2012 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border