border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2013 arrow Cesty za krajinou (1)
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Cesty za krajinou (1) Tisk E-mail
Jiří Havel   
Je to už jedenáct let, co jsme na stránkách Krkonoš začali uveřejňovat seriál článků fotografa ing. Jiřího Havla Jak jsem fotil Krkonoše. Čtenářsky úspěšná devatenáctidílná série vzpomínek a postřehů, odhalující pozadí vzniku mnoha krásných snímků klasika krkonošské fotografie, nyní bude mít volné pokračování. Trutnovský autor v mezidobí publikačně nezahálel – v roce 2006 mu u Karmášků v Českých Budějovicích vyšla přehledová monografie Jiří Havel – Fotografie, o rok později v nakladatelství Zoner Press knížka Jak fotografovat krajinu. Je vyprodaná, a tak Jiří Havel připravil její volné pokračování, které se bude jmenovat Ještě o fotografování krajiny. Našemu časopisu po léta příznivě nakloněný autor některé kapitoly představí napřed jako „ochutnávku“ v Krkonoších–Jizerských horách. Pochopitelně v jiné grafické podobě a s jiným výběrem fotografií. A tak se budete moci až do léta těšit nejen ze zajímavých snímků nestora naší krajinářské fotografie, ale také z jeho již mnohokrát osvědčeného vypravěčského umění. V několika pokračováních nám přiblíží zážitky spojené s pořizováním obrázků v dobách dávno minulých, stejně jako v digitální současnosti. Příjemné čtení i dívání!
redakce


Krajina se nám, fotografům, nepoddává snadno. Musíme za ní dlouho chodit, trpělivě ji obdivovat, usilovat o její přízeň. Dobývat ji jako rozmarnou krásku. A ona se – občas – slituje a těm nejvěrnějším ctitelům se ukáže v některé ze svých nejkrásnějších podob... Dá se to však říci i lapidárněji: počet dobrých fotografií krajiny je přímo úměrný času, který v ní strávíme. Z čehož dále vyplývá, že větší šance na úspěch nám kyne ně­kde poblíž domova, než v daleké cizině.
     Z hlediska dosažitelnosti bych krajiny rozdělil na blízké, vzdálené a daleké. Do té první kategorie u mne patří hlavně Krkonoše. Dívám se na ně již od dětství, dobře jsem je však mohl poznat až v dospělém věku. Kousek od nás totiž vedla protektorátní hranice a pohraniční hory byly za ní. Dostal jsem se tam až po válce, v roce 1945. A trvalo mi nejmíň dalších deset let, než jsem se v nich zorientoval a naučil se je fotografovat. Jedním z mých posledních krkonošských „objevů“ byla jejich nejvýchodnější část: Rýchory. A prales na jejich vrcholu. V něm pak podivuhodné tvary stromů, všelijak pokroucené a znetvořené drsným podnebím. Z různých koutů vás tady pozoruje všelijaká strašidelná čeládka: draci, ještěři, hadi, skřítkové a tváří se jako pahýly, pařezy či padlé kmeny. Mne ale jen tak neoblafnou! Já je za těch padesát let, co sem chodím, už mám přečtené! Postupně odhaluji jejich totožnost a zařazuji je do své fotografické kartotéky. Mám jich už celý soubor, který však stále ještě není úplný.
     Takové dlouholeté putování za krajinou považuji za nejužitečnější. Mohu ji důkladně poznat, zachytit její charakter a ještě se třeba zaměřit na určitý významný rys. Předpokládá to ovšem najít si poblíž domova zajímavou oblast snadno a rychle dosažitelnou... Což ovšem není můj vynález, mnoho mých kolegů se takto specializuje. Například Jiří Bartoš, který celý život fotografuje jizerské buky, nebo Zdeněk Patzelt České Švýcarsko, či Oldřich Jenka skály Broumovska. Tento rozvážný způsob fotografování krajiny též umožňuje používat účelně a s rozmyslem nejvhodnější techniku. U mne to byla donedávna linhofka 6 × 9 cm, špičkové filmy spíše nižší citlivosti a samozřejmě spolehlivý stativ...
     Také Slovensko, druhou význačnou zastávku na mém putování za krajinou, jsem fotografoval linhofkou. Hlavně černobíle. Tato členitá krajina vyniká zajímavými tvary, barva zde hraje roli podřadnou. Spiš, Gemer, Orava, Liptov; stuhy polí, šrafy mezí, reliéfy skal... Jejich kouzlu nedokázali odolat ani takoví mistři jako Karel Plicka, Ludvík Baran, Martin Martinček. Jeden čas to byla úplná mánie, krajináři houfně obléhali okolí Liptovské Tepličky, kde terasovitá políčka dokázala odolat socialistickému scelování a jsou působivá dodnes (viz snímek dole).
     Slovensko je dosažitelné běžnými dopravními prostředky během několika hodin, nic mi tedy nebránilo jezdit tam často. Jeho krajinu jsem proto mohl dobře poznat, postihnout její proměny ve všech ročních obdobích. Výsledky jsem pak uplatnil hlavně v knihách Svět hor z roku 1979 a Československo, príroda a umenie 1988.
     Ze svého bohatého portfolia cest za krajinou vybírám do této kapitoly jen pár bonbonků. Mezi nimi nemohou chybět Dolomity, mé hory z nejmilejších. Patří vlastně do kategorie oblastí téměř domácích, blízkých, nejsou od nás o moc dál, než třeba Belianské Tatry. A přesto pro mne byly donedávna horami stejně nedosažitelnými, jako za protektorátu Krkonoše. Jenže válka trvala šest let a komunistická diktatura čtyřicet. Teď však už do Dolomit jezdím každý rok, staly se pro mne krajinou snadno dostupnou. Dokonce mimořádně snadno dostupnou! S přibývajícími lety mi výstupy do hor činí čím dál větší potíže. V Dolomitech však jsou desítky vysokohorských průsmyků, na které vedou výborné silnice. Je tam i mnoho lanovek, kterými se dá snadno dostat ještě výš... Dík tomu tam mám už několik „svých“ míst, takových „parket“, ze kterých jsem už udělal hodně dobrých záběrů. Patří k nim horní stanice lanovky nad sedlem Pordoi a takový kopeček nad parkovištěm v sedle Giau. Je odtud pěkný výhled na všechny strany, zejména na nejvyšší horu Dolomit Marmoladu, bývají tady nádherné východy i západy slunce (obr. vlevo). Zcela nezištně, bez nároku na honorář, poskytuji tento tip všem návštěvníkům tohoto krásného pohoří. Mnoho fotografických přátel jsem sem už zavedl, dokonce jim i poradil, kam přesně mají postavit stativ.
     Ačkoliv se do Dolomit dostávám poměrně často, přece jen tam nemohu strávit tolik času, jako třeba v Krkonoších. Proto jsem tam fotografoval pohotovější Bronicou 6 × 7, a to převážně z ruky. Při normálním denním světle se dá používat dostatečně krátká expozice a snímek spolehlivě udržet. Například svým nejdelším objektivem, Zenzanonem 200 mm, jsem fotil zpravidla 1/250 a ještě ho mohl trochu přiclonit. Fotografování z ruky je pohodlnější, rychlejší, nemusím se tahat a zdržovat se stativem. Ten dost váží a pro mne už je každý ušetřený kilogram dobrý. A při letecké přepravě tolik nehrozí nadváha. Za úplnou zbytečnost považuji stativ při digitálním fotografování krajiny. Tam se dá dnes už nastavit vysoká citlivost bez hrozby šumu, běžná je stabilizace obrazu umožňující prodloužení expozice až o 3 EV. Rovněž relativně kratší ohniska digitálních objektivů jsou pro udržení delších časů výhodná.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border