border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2013 arrow Novoroční výstup
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Novoroční výstup Tisk E-mail
Jan Veselý   
Novoroční předsevzetí. Přiznávám se, že jsem na ně nikdy nebyl. Ale jednou jsem si takové dal. Každý rok 1. ledna vyjít na nějakou z jizerských vyhlídek. Na začátek jsem si vybral Ořešník. V jasném a mrazivém dni jsem bez problémů dorazil na vrchol a těšil se, jak příště pošlapu na Frýdlantské cimbuří. Rok se sešel s rokem a nezbylo než dostát vlastnímu slibu a vyrazit ráno po Silvestru na předem vytčený vrchol. Počasí vypadalo přijatelně, a tak jsem k nejnutnějším věcem přibalil sněžnice a vydal se na vlak. Když jsem v Bílém Potoce opouštěl nádražíčko, vypadalo to na pohodový výlet. Vyrazil jsem nadšeně vstříc začínajícímu dni a novému roku. Kousek nad černopotockým vodopádem jsem nazul sněžnice a stoupal k Hajnímu kostelu s tím, že na Cimbuří toho dne vyjdu horolezeckou cestou okolo Poledního zubu, abych si odtud vychutnal neopakovatelný pohled na oba majestátné vrcholy. Moji touhu umocňoval panensky čistý sníh bez jakékoli poskvrny lidské stopy. Nad Pohádkovým sedlem se krajina zprudka zvedá a bohatá sněhová přikrývka změnila původní trasu téměř k nepoznání. Když jsem se pomalým usilovným pochodem přiblížil pod skálu Pohovku, začínal jsem trochu pochybovat o tom, zda to byla ta nejlepší trasa pro dnešní den. Neustále sílící vítr a hluboký čerstvý sníh mně začaly podsouvat myšlenku vrátit se a jít na vrchol přes schůdnější Kozí stezku. Ale cíl dnešního výstupu byl už na dosah a nakonec zvítězila možná i moje lenost při představě, že se budu muset vracet dolů a potom znovu stoupat vzhůru.
     Doslova jsem se dovlekl až k Polednímu zubu, odkud jsem se původně mínil kochat pohledem na Cimbuří. Odtud bylo jasně vidět, jak se přes oba vrcholy žene nekončící bílá smršť, která pomalu svírá žulové vrcholy do sněhového objetí.
     Pokračoval jsem proto bez zastavení dál a po chvilce jsem stanul pod skalními věžemi. Zbývaly mi už jen desítky metrů k cíli, ale věděl jsem, že ty nejtěžší. Všude dokola zběsile vířil sníh, který vytvářel několikametrové závěje a jazyky. Nezbývalo, než se vydat téměř po paměti vzhůru. Bylo to jako stoupat po sněhovém žebříku. Dva metry vzhůru, dva metry dolů, stále dokola. Náhle se mi ale noha i se sněžnicí probořila nejhlouběji, jak to šlo. Ke všemu mi ještě ostrá špička dlouhé větve protrhla nohavici a probodla si cestu ven levou kapsou. Oddechl jsem si! Odnesly to jen kalhoty a nic jiného. Po chvilce úlevy jsem však zjistil, že nohu nelze žádným způsobem vytáhnout. Bylo jasné, že sněžnice se propadla skrz větve pod sněhem a tahem vzhůru nezvedám jen sníh, ale také větve a potažmo i sám sebe. Nezbývalo než hrabat a hrabat. A hrabalo se v té poloze hodně nepohodlně! Nakonec jsem se proházel k botě, vyzul z ní nohu a pak ještě rychleji pokračoval v norování. Sněžnici jsem za chvilku naštěstí vyprostil a na vrchol se přece jen doškrábal, ale ve vánici nebylo nic vidět. Jen ve větrném nekonečně bílém prostoru se na temeni skály tyčil omrzlý kříž. Měl jsem pocit, jako by chtěl kvílející vichr skálu utrhnout a odnést do neznáma. Bytostný pocit samoty.
     Když jsem potom v podvečer seděl v ujíždějícím motoráčku a unaveně zíral skrze okénko do tmy, najednou mě napadlo nové předsevzetí, myslím, že na dlouho poslední. Napříště už nebude mým záměrem jen pouhé dosažení cíle, ale už cesta sama jako taková. Nezbývá než přát si, abychom nacházeli smysl i v každém našem kroku v roce 2013.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border