border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2013 arrow Nahlížení do horských ptačích budek
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Nahlížení do horských ptačích budek Tisk E-mail
Pavel D. Vinklát (pdv)   
Při vycházkách do jizerskohorských hvozdů si všimneme na ptačích budkách hnědého nátěru a ještě tak zaregistrujeme jejich číslo, ale pokud nejsme ornitologičtí nadšenci, abychom nakukovali dovnitř, nechávají nás spíše chladnými. Najdou se ale lidé, pro něž jsou ta umělá obydlí opeřenců skutečným koníčkem a částečně i obživou. Patří k nim sedmašedesátiletý Jan Zeman, liberecký geolog a ekologický pracovník, ale i muzikant a tanečník, který se stará o neskutečných 2 700 budek. S Jéňou se známe přes třicet let z mnoha společných koníčků a aktivit, ale jeho novodobého „ptáčnictví“ jsme se poprvé dotkli až loňského prosince, kdy mě vzal na malou exkurzi.

Jako slepý k houslím
     Vypravili jsme se do zasněženého příměstského lesíka v Harcově a při stoupání podél Černého potoka mi sděluje, že jen tady rozvěsil na dvě desítky budek. Je přesvědčen, že umístěním budek teprve vše začíná, neboť péče o nové ptačí populace má smysl jen tehdy, pokud se budky pravidelně čistí, udržují, opravují a samozřejmě doplňují. Takže všechny musí vždy připravit do návratu ptactva před zahnízděním. Pro někoho na první pohled nudná a obyčejná práce, ale když se Jéňa rozpovídá, jsou z toho desítky zážitků a nevšedních příběhů, o které je běžný návš­těvník lesa ochuzen.
     Vzpomíná, že k „budkaření“ vlastně přišel jako slepý k houslím v roce 2003. Již několik let předtím vedl školní ekosemináře, a když jedna skupina při rukodělných pracích zhotovila šedesát budek, rozhodl se je s dětmi za doprovodu zoologa Martina Pudila rozvěsit, aby mladí viděli, že jejich práce má v přírodě smysl. Vyšli z Oldřichovského sedla k Poledníku, kam budky upevnili. Později mu to nedalo, šel je zkontrolovat a již u toho zůstal. Seznámil se s ornitologem Miroslavem Dusíkem, s nímž vše konzultoval, získával potřebné znalosti o ptačích obyvatelích Jizerských hor, o jejich zvycích a potřebách při hnízdění. Zpočátku obhospodařoval v okolí Oldřichova v Hájích a frýdlantského Zátiší oněch šest desítek budek, ale nadchnul se a pustil se sám do jejich výroby a systematického rozmísťování, až se počet vyhoupl na současných 2 700. Jeho práce se prý značně zintenzivnila po roce 2006, totiž s odchodem do důchodu.

Zajímavosti z ptačích obydlí
     Je toho hodně, co by měl „budkař“ vědět. Předně musí rozpoznat místní zpěvné ptactvo: sýkory – koňadry, modřinky a uhelníčky –, brhlíky, lejsky, šoupálky ad. Identifikuje je podle hnízd, tj. jakým způsobem a z jakého materiálu jsou zhotoveny, a nepochybně podle vajíček, mláďat i rodičů.
     To už sedíme v teple domova, když mi Jéňa ukazuje ve své bohaté fotodokumentaci jednotlivé rozdíly v hnízdech. Početné sýkory prý dokáží mechem, trávou a větvičkami zaplnit téměř celou budku, že se tam pomalu samy nevejdou, „stavař“ brhlík svou budku navíc utěsňuje – tmelí ji směsí jílu a jehličí, šoupálek si zase staví hnízdo jen ze suchých smrkových větviček… Zdokumentované má i různé počty vajec. Sýkory jich snášejí až 15, lejsci kolem 6, brhlíci 4–5, ale stává se, že Jéňa v hnízdě najde i směs vajíček nakladených různými ptáky. Pyšní se také sérií snímků s vývojem mláďat snímaných téměř po dnech, to když se za domem uhnízdily sýkory modřinky. Poučuje mě, že ptákům nevadí lidský pach, sice dobře slyší a vidí, ale hůř cítí, takže není problém vypadlé holátko vrátit zpět do hnízda. Též vypozoroval, že opeřenci využívají budky i dlouho po vyhnízdění, hlavně v podzimních měsících se sýkory a brhlíci do nich zalétají vyhřívat. Nechají se chytit, neuletí z dlaně, to jak se jim zalíbí lidské teplo. Bohužel se Jéňa setkává i s hnízdy poškozenými a mláďaty uhynulými. Nejhorší jsou prý jarní mrazy, kdy některé z holátek zmrzne, a jak se vzájemně tulí, uhynou od něho i ostatní živí. K nejvážnějším ničitelům ptačích obydlí patří datel, který stěny zcela proklove, jen aby se dostal k vejcím. Proto se na stěnu s vletovým otvorem dávají ochranné plechy, ale i ty z tenčích plechů je schopen svým zobanem zcela zlikvidovat.

Budka a její další nájemníci
     Málokdo asi tuší, že budky využívají i další živočichové. V ptačích hnízdech nacházejí příznivé podmínky čmelíci, klíšťata, pavouci, blechy. V bezpečí budek přezimují motýli, můry, hnízda si staví čmeláci, vosičky, vosy i sršně. Sršně si dokonce budují víceposchoďové, až sedmivrstvé plástve, někdy také po vyvedení ptáčat. Na jejich obdivuhodné stavby naráží Jéňa hlavně v nižších polohách kolem Ferdinandova a Bulovky. Zavzpomíná, jak jednou na Ořešníku zabydlené sršně mandarínské (od našich podstatně agresivnějších) nechtě rozdráždil, až tam nechal opřený žebřík, bzučící hejno stihl jen vyfotit a prchal pryč, přesto dostal čtyři žihadla. Trvalo to i další den, a tak zavolal Mílu Nevrlého, zda se aspoň v noci sršni uklidní a pustí ho k žebříku. Odpověď zněla, že to bude stejné, akorát oni lé­pe uvidí, a ať si raději nechá „od Lesů“ koupit žebřík nový! Nevzdal to, zhotovil z větve vidlici a po ní, zapřené o kmen, vylézal k dalším budkám.
     V budkách přebývají také myšice lesní. Ty se dostávají dovnitř vlastním vykousaným otvorem, ze stěn si nahryžou jemné piliny a natahají si k pelíšku potravu – kaštany, žaludy. Před časem objevil v budce na Ořešníku i spícího netopýra hvízdavého. Jéňa má rovněž zdokumentované úsilí lasice, která si do budky jako do spižírny ukládala ulovené hraboše. Těch jednou napočítal pět kusů. V honbě za potravou se umí dostat dovnitř i kuna, když se obratně opře zadními běhy o kmen a zatnutými předními drápy odklopí přední stěnu. Dalšími nezvanými návštěvníky jsou hraboši. Plch velký si na již vychladlém ptačím hnízdě s chutí zabydlí prostor a vyvede mladé. Vyměšovat chodí na stříšku. Jeho příbuzný, sympatický plšík lískový, je dalším, jemuž pobyt v budce vyhovuje. Při nočním nahlížení s čelovkou Jéňu často překvapila jeho pověstná nebojácnost až drzost.

Není budka jako budka
     Sama ptačí budka není nic složitého, ale často záleží na detailech zpracování, aby v horském terénu vydržela po více let. Dozvídám se, že se budky dělí na sýkorníky – běžný typ a na rehkovníky – typ zpředu otevřený s jakousi verandou. Speciální budka je pro šoupálky, ta nemá zadní stěnu. Pro sýce se staví dřevěné budky větší a pro hnízdění sov se instalují plastové boudy, obvykle ze sudů, o nichž se ptáčník Zeman domnívá, že v horkých dnech špatně izolují. Také existují velkokapacitní krmítka.
     I když má Jéňa Zeman k dispozici budky z centrálních dílen podniku Lesy ČR v Týništi nad Orlicí, s vedoucím Lesní správy Frýdlant Ing. Otto Kučerou dávají přednost vlastním. Na výrobě spolupracuje se studenty Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické, kteří je zhotovují v rámci dílenské výuky. Zběhlý budkař po nich vyžaduje jako spojovací materiál pouze vruty a dokonale funkční zvedací přední stěnu. Ta je pro čištění praktičtější než odklápěcí stříška. Zatímco vnější nátěr je proveden luxolem, vnitřní stěny musejí zůstat přírodní. Na stromy se budky věší na skoby a pro účely hnízdění by drobným ptákům zcela postačovala výška zavěšení kolem 2 m. Bohužel kvůli nenechavcům je v blízkosti civilizace nutno dávat budky do 3–4 m. Opakované krádeže zaznamenal hlavně kolem Ferdinandova a Jindřichovic pod Smrkem.
     A podle jakých pravidel se budky umísťují? Jéňa vysvětluje, že by měly být splněny dvě základní podmínky. Jednak vletový otvor orientovat k jihovýchodu, neboť dopolední slunce ptáky probouzí a vyhřívá hnízdo, a pak otvor směřovat do otevřeného prostoru, třeba do paseky, aby však za budkou byla houština s možností úkrytu. Výjimku tvoří rehek, ten má rád okraje lesa, v hustším porostu nezahnízdí.

Mapy, tabulky, grafy
     Na začátku devadesátých let se v jizerskohorském regionu rozmísťovala ptačí obydlí spíše nahodile až chaoticky, bez jakýchkoliv záznamů a vyhodnocování. Právě Mirek Dusík, starající se o budky v oblasti Oldřichovských skal, přišel s potřebou je chystat vždy na novou sezonu a také je přesně evidovat, aby je mohli další pracovníci nalézt. V některých oblastech se evidence vůbec neprovádí a panuje odlišný názor, takže se budky nechávají přirozenému vývoji.
     Jeňa náhle odskočí do skříně a rozloží přede mnou lesnické obrysové mapy 1 : 10 000, kde má budky pečlivě zakresleny, a právem hrdě poznamená: „Tak tohle je moje dítě! Když jsem začínal, revírníci mi spíše orientačně ukazovali místa se starými budkami, a tak jsem často prochodil celý revír, abych je našel a mohl na staré číslování navázat. Dnes mám 20 map oblastí, většinou revírů, a každá budka je v nich zanesena, navíc existují tabulky s podrobnějším popisem místa.“
     Jeho ptačí revír se táhne od Černostudničního hřebenu přes náhorní plošinu Jizerských hor až k Jindřichovicím pod Smrkem a Bulovce. Umístění nových budek většinou konzultuje právě s revírníky. Všude se však budky nezabydlí a jako příklad uvádí lokalitu vysoko v horách u Tetřeví louky, kde jich zůstalo 11 zcela netknutých. Z většiny oblastí se však vykazují pravidelné pohyby. Dokládají to údaje vzorně zanášené do systému tabulek a grafů. Tato sběrová data stanovil hned na počátku a již devět let je každý rok předává ornitologovi Dusíkovi. Data však na své zásadní odborné vyhodnocení a publikování dosud čekají, ale je zřejmé, že mnohé napoví o migraci ptáků, vývoji populací ptactva apod.
     Na jednoduchém koláčovém grafu, zaznamenávajícím okolí Libverdy, čteme: 74 % obsazené, 13 % bobky, trus, 12 % neobsazené, 1 % chybí. Další graf se věnuje jednotlivým obyvatelům: 67 % sýkora, 18 % hlodavci, 9 % vosy, sršni, 5 % lejsek, 1 % brhlík. Při srovnání s dalšími oblastmi se skladba a počty ptačích druhů zásadně liší. Není nezajímavé, že třeba na Černé studnici se v budkách vůbec nevyskytují hlodavci. Ještě nahlížíme do tabulek, kde jsou ke každé budce doplňující údaje: lokalita, druh stromu, výška umístění, datum čištění. Pracovitý Jéňa Zeman, který má na tuto činnost smlouvy s městem Liberec a Lesními správami Frýdlant a Jablonec nad Nisou, mi ještě otevřel graf svého výkonu čištění. Uculí se, že jeho osobní rekord čítá 112 budek za den! Pak se svraštělým čelem zamumlá, že mu jich do jara ještě zbývá připravit 700 a že je na to sám. Na otázku, zda si už vychovává nějakého nástupce, stroze odvětí, že ne – nikdo to dělat nechce! A tak mu jen popřeju, ať se další zanícený „budkař“, co je ochoten se vláčet s žebříkem a brašnou sněhovými lesy, brzy najde.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border