border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2013 arrow Sytový a Loukov. Dva tajemné podkrkonošské hrádky
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Sytový a Loukov. Dva tajemné podkrkonošské hrádky Tisk E-mail
Vlastimil Pilous (ils)   
Údolím Jizery v Sytové projede hodně lidí i turistů, ale mimo místních obyvatel a pár odborníků skoro nikdo neví, že se zde nacházejí pozůstatky dvou malých hrádků. První je v Dolní Sytové v poloze zvané Zámčiště a podle obce se nazývá Sytový. Druhý, zvaný Loukov nebo též Hrádek v Loukově, lze nalézt nedaleko (západně) odtud ve stejnojmenné obci, v prostoru místní části zvané Hrádek. Oba tyto názvy, pomístní (Zám­čiště) i místní (Hrádek) nejsou tedy žádnou náhodou. Loukov sice na rozdíl od Sytového uvádí již August Sedláček v desátém díle svého díla o českých hradech, ale oba patřily k početným fortifikacím, které bychom mohli označit jako pozapomenuté. Teprve díky aktivitám jilemnického amatérského kastellologa Zdeňka Fišery, který koncem minulého století ověřil ústní informace místních lidí, se obě fortifikace dostaly do povědomí širší veřejnosti. Pak již se s informacemi o nich „roztrhl pytel“. Pravidelný a pozorný čtenář našeho časopisu si mohl o prvním z nich přečíst v článku dr. Jana Prostředníka z Muzea Českého ráje před více než deseti lety (Krkonoše č. 4/2000); ten o nich o rok dříve navíc píše i v odborném tisku. Oba pak již najdeme i v Durdíkově Ilustrované encyklopedii českých hradů (hrádek v Loukově až v dodatcích) a samozřejmě i na internetu. Hrádky však byly celé dřevěné, popř. jen zčásti zděné, ale bez malty, proto zde nehledejte zbytky žádných zdí. Možná i proto tak dlouho unikaly pozornosti odborníků, ale jejich terénní dispozice (zvláště samotné akropole) jsou přitom dodnes velmi dobře patrné. Nacházejí se poměrně vysoko v pravém údolním svahu – Sytový v lese nad kravínem a zvlášť od jihu značně ukrytý v křovité vegetaci. Navštívit ho však lze velmi snadno: když pokračujete vozovou cestou ještě o dvě zatáčky nad kravín (u kterého končí asfalt), cesta zde vstupuje do krátkého zářezu, který je současně hradním příkopem. Hrádek byl údajně založený v roce 1321, ale první konkrétní písemný údaj o něm je poněkud pozdější, z roku 1437. Archeologický výzkum však ukázal dvě sídlištní fáze, a to z druhé poloviny 13. a poté z 15. století, a dále zde byly i nálezy z 18. a 19. století. Tyto časově vzdálené fáze jsou však vzhledem k dále představované problematice důležité.
     Loukov stál na podstatně nápadnější a izolovanější pahorkovité vyvýšenině, a navíc přímo v intravilánu obce. Písemné zprávy ale v tomto případě neznáme žádné, archeologické nálezy však poukazují na stáří ze 14.–15. století.
     Oba hrádky se nacházejí na okraji obce, nejsou tedy tajemné svou odlehlostí v divočině (jako Vernův hrad v Karpatech). U obou fortifikací je však něco zvláštního: terénní průzkum ukázal, že v jejich celém bezprostředním okolí, v prostoru místních částí Kouty (též V koutě) a Hromadí (i tento název může mít původ v nepřirozených terénních elevacích – „hromadách“) se nacházejí staré a velmi rozsáhlé antropogenní tvary reliéfu, nepochybně montánního (hornického) původu. A co víc: i samy hrádky stojí z geomorfologického hlediska na naprosto netypických, chtělo by se až říci reliéfově „nenormálních“ výšinách, které však mají s největší pravděpodobností i alespoň zčásti stejný, tj. montánní původ. Překvapivá a neobvyklá je navíc malá vzájemná vzdálenost obou hrádků (vzdušnou čarou jen 1,5 km) – samozřejmě mohlo to být způsobené pouze tehdejšími majetkovými poměry, ale ve světle dále uvedených skutečností nelze vyloučit také jinou, společnou příčinu.
     V dosavadních pramenech se uvádí názor, že tyto hrádky (popřípadě i další ve Víchové a na Rychlově) mohly vzniknout i v souvislosti se středověkou těžbou zlata, která je však v tomto území konkrétně uváděná jen z okolí Štěpanic (na Zákoutí; jednalo se údajně spíše jen o rýžování, pravděpodobně na Jizerce), a to z roku 1337. Jelikož však o tamější lokalitě neexistují žádné další, novější historické zprávy a ani jiné geologické, montanistické či geomorfologické údaje či důkazy, lze se domnívat, že se jednalo jen o epizodickou záležitost, která brzy skončila. Proto je také těžko myslitelné, že těžba tak malého rozsahu by mohla iniciovat výstavbu hned několika hrádků a hlavního, kamenného Štěpanického hradu. Srovnejme si to s těžbou zlata v okolí Svobody nad Úpou a na Rýchorách ve východních Krkonoších. Tu, navzdory mnohým dosavadním mezerám v jejím poznání, potvrzují naopak jednoznačně všechny uvedené vědní disciplíny a pozůstatky po ní jsou opravdu monumentální dodnes. A přitom za opevnění s přímým vztahem k této těžbě lze považovat patrně jen tvrz v Javorníku.
     Terénní průzkum okolí hrádků, zvláště Sytového, však přinesl zajímavé poznatky, které mohou všechny naše dosavadní znalosti obrátit naruby. Jejich bezprostřední okolí je totiž poznamenáno velmi rozsáhlými povrchovými montánními tvary reliéfu na celkové ploše okolo 20 ha (asi 14 ha v Sytové, přes 5 ha v Loukově). To, že hrádky, nebo přesněji celé vyvýšeniny, na kterých stály, jsou přímo součástí těchto forem, však staví jejich vznik i poslání do dosti záhadné pozice.

Dobývky a valy u Sytového
     Hradní elevace v Sytové je přímým pokračováním, resp. zakončením výrazného montánního valu a je také protáhlá ve stejném směru. Příkop, který odděluje hrad od montánního valu, je na to, že hrad byl odtud nejsnáze přístupný, překvapivě malý (hlavně mělký), a to i poté, co byl při výstavbě novověké vozové cesty téměř jistě navíc prohloubený a rozšířený. Svědčí pro to oba svahy tohoto příkopu, které jsou extrémně strmé a jejich obnažené partie ukazují na nestabilitu zvětralin. To ukazuje na malé stáří svahů, takže je pravděpodobné, že jsou výsledkem novodobých úprav. Je tedy otázka, jak vůbec vypadal původní hradní příkop a jak byl velký (nebo spíše malý). Nebýt archeologických důkazů a také poměrně jednoznačné plošiny akropole (rovné a široké oproti úzkým temenům ostatních montánních valů v okolí), vznikaly by až pochybnosti, zda tady hrádek vůbec byl. Těžko však při takové prostorové shodě pochybovat, že vznikl z jiných důvodů, než v souvislosti s někdejší těžbou. Provázanost montánních a fortifikačních forem je zde však tak velká, že až nastoluje známou otázku, co bylo dříve: slepice nebo vejce? To v tomto konkrétním případě znamená, že stojíme před otázkou, zda hrádek nemohl vzniknout až později, kdy již těžba byla tak rozvinutá, že vyhloubením obou postranních depresí (tj. od severu i jihu) v podstatě teprve vytvořila nebo zvýraznila elevaci vhodnou pro jeho výstavbu. Totéž platí i pro hrádek Loukov.
     Tím ale „záhady“ nekončí, naopak spíše začínají. Že se tu povrchovým způsobem ve velkém něco těžilo, je sice naprosto nepochybné, ale vůbec nevíme, co a kdy, žádné zprávy se o tom nedochovaly. Povrchové dobývky v Sytové měly podobu tří vrstevnicových, nad sebou ve svahu položených příkopů až depresí převážně neckovitého profilu, z nichž největší (prostřední) je dlouhá 650 m a široká s odvaly až 130 m, proti svahu zahloubená 10–20 m. Takové formy ne­mohly vzniknout přirozenými erozně-denudačními procesy, tím spíše, že některé jejich části mají podobu ze všech stran zahloubených a tím i bezodtokých depresí. Hrádek stojí na východním zakončení prostřední, nejrozsáhlejší příkopové dobývky a vlastně je součásti jejího jižního „odvalu“, a další, nejníže ve svahu položenou depresí stejného původu je ohraničený i z jihu. Monumentální rozměry má však i nejvýše položená dobývka (délku též 650 m, šířku do 100 m, hloubku do 11 m), ale jako celek je již méně výrazná. Zhruba uprostřed je přerušená a ve svahu výškově posunutá, navíc s menšími a hlavně méně souvislými svahovými odvaly. Naopak velmi zajímavá je ve své západní části, kde připomíná svým profilem tvaru V povrchové do­bývky na zlato v okolí Svobody nad Úpou. Montánního původu je nejspíše i mohutný val na úpatí hradního vrchu na východě, oddělující ho od potoka. Dosud byl vykládaný jako součást hradního opevnění, ale je tu určitá nelogičnost: nachází se totiž na místě, odkud byl hrad vlastně nejlépe chráněný přírodou nejen nejvyšším svahem, ale i poměrně hlubokým zářezem potoka. Přitom z opačné strany, od stejně vysokého, vrstevnicového montánního valu (odvalu?) byl chráněný až překvapivě slabě jen relativně malým a mělkým příkopem (širokým dnes 12 m, původně ale podle postranního lavicovitého stupně možná jen polovinu a hlubokým dnes 7 m, původně ale možná jen 5,5 m). Pro montánní původ valu nad potokem svědčí i jeho začátek na východním zakončení zahloubené povrchové dobývky, tedy již trochu „bokem“ od hradní elevace, a navíc nelogický, kapkovitý půdorys. Také jeho rozměry jsou pro tak malý hrádek neúměrně velké. Proč by někdo vytvářel tak mohutný (a tedy i nákladný) obranný prvek na „zbytečném“ místě, když na opačné straně měl případný útočník hrádek doslova na dosah?
     Uvedené montánní tvary jsou dnes z velké části kryté lesem. I to je výmluvné, neboť jejich členitý reliéf je zemědělsky téměř nevyužitelný, na rozdíl od okolních svahů s přirozenou modelací. Terén je pro les dost nepřehledný, ale při podrobné prohlídce je vidět, že těžba úplně změnila reliéfové a sklonové poměry celé části údolního svahu Jizery mezi oběma jejími svahovými přítoky (větším Hrádeckým potokem – ná­zev je odvozený od Hrádku, součásti Loukova – na západě, a menším, bezejmenným ústícím v místní části Habří na východě). Za normálních okolností údolního vývoje by zde totiž měl být jen víceméně přímočarý, minimálně členěný a pravidelně se sklánějící údolní svah. Ohromné množství vytěžených, popř. přemístěných hmot však způsobilo z hlediska přírodní eroze naprosto nepřirozené rozčlenění svahů, které nemohly způsobit přírodní erozní procesy. Vedle vlastních dobývkových depresí jsou zde nápadné i mohutné valovité elevace, které je ohraničují směrem po svahu. K nim patří nejspíše i velká část hradního „vrchu“ a také jižněji položený hřebínek nad kravínem. Dvě velmi nápadné vystupují ale i na západním zakončení v Koutech, z nichž jedna je i uprostřed deprese. Za zmínku stojí i mimořádná hustota paralelních starých cest spádnicového směru, které protínají dobývky severojižním směrem (tj. napříč). Ty navíc vytvářejí v horních okrajích hlavní (spodní) dobývky nápadně hluboké úvozy, svědčící o dlouhodobém používání těchto cest (dnes naopak převážně nevyužívaných až zanikajících). Je proto pravděpodobné, že se jedná o komunikace pocházející již z doby těžby a sloužící k odvozu vytěženého materiálu.
 dokončení v příštím čísle
 

 
Aktualizováno ( Středa, 23. leden 2013 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border