border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2013 arrow Zaměstnanec z Tippeltbaude
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Zaměstnanec z Tippeltbaude Tisk E-mail
Libor Dušek   
Životní příběh Josefa Burdy, narozeného rok před koncem 1. světové války, v současnosti nejstaršího obyvatele Janských Lázní, je tak pestrý a rozsáhlý, že vám nyní nabídneme pouze jeho část. Podrobné líčení osobních, často až hořce úsměvných zážitků muže, který nejednou utekl hrobníkovi z lopaty, ilustruje poměry v našem pohraničí ve 30. a první polovině 40. let. Fenomenální paměť a nesporný vypravěčský talent umocňuje sílu výpovědi, která nepotřebuje mnoho otázek a komentářů.

Vaše rodina nepochází z Krkonoš…
Narodil jsem se ve Starý Pace v čp. 78, otec František byl topič v cihelně a matka Anna mi zemřela, když mně bylo pět roků. Za svobodna se jmenovala Pilzová, zřejmě byla z Českýho Dubu a podle jména zřejmě z německý rodiny, ale nikde to neuváděla. Otec měl sestřenici, která pracovala v tkalcovně ve Starý Pace, tak ji po smrti matky vzal otec k nám. Měl jsem staršího bráchu Fran­tiška (* 1915) a mladšího Vladislava (* 1919). Na­proti nám v Pace bydlel pekař. Denně jsem u něj pomáhal a za ty roky, co jsem docházel školu, jsem uměl věcí jako normální pekařskej dělník. Pět kluků ze třídy jsme si řekli, že se půjdem učit do autodílny a pak požádáme o přeložení do pilotní školy do Prostějova. Mně se to nepoštěstilo, protože táta řek, že na mě nemocenskou platit nebude, protože musel platit na Vláďu. Starší brácha se odstěhoval do Chrudimi, kde dělal v továrně na obuv u firmy F. L. Popper. Táta mi našel přes nějakou sestřenici místo v Hodkovicích nad Mohelkou, tam byla první strojní pekárna v tý době, ale mistr fackoval učedníky, tak jsem tam dlouho nebyl. Ale pak mi táta našel místo u mist­ra Königa v textilu v Nový Pace – „přijme se mravný hoch do učení“ – tak jsem tam nastoupil a vyučil se tam, to bylo v roce 1934.
     Táta dělal u firmy Vejnar v Pace v cihelně. Pec potřebovala každou noc třicet koleček uhlí a táta už to nezvládal, tak jsem denně musel s nim na noc a navozit mu tu zásobu, tam jsem si leh na noviny, abych se trochu vyspal, a přišel jsem do krámu a tam jsem usnul. Šéf přišel a řikal: „Josefe, je dvanáct, tos zase vozil uhlí, že jo?!“ Po vyučení jsem praktikoval měsíc v obchodním domě bratří Johnů. V tý době byla strašná nezaměstnanost, tam jsem byl na výpomoc. Potom jsme s kamarádem našli práci na Horkách u Starý Paky, pod firmou Pittel und Brausewetter Trutnov jsme dělali asfaltovou silnici z Horek do Hostinnýho. Stříkal se tryskou asfalt a dva chlapi to hned sypali drtěj. Slovák, co mě zaučoval, řikal: „Když přijde kontrola vod státu, tak to musíš stříkat tak, že v tom ten kamínek plave, ale když přijde kontrola vod podniku, tak to musíš jen tak šlejchnout, aby se tam kamínek udržel, a máš prémie na ušetřenym asfaltu“. Tak přesně podle instrukcí jsem si vyďál víc, než vydělával táta. Každej den jsme uďáli asi kilometr, byla sranda, večer jsme postavili stan, a když pršelo, tak jsme spali v hospodě na seně a to jsme měli placený. Skončili jsme a dostal jsem se k firmě Fejfar a Mládek ve Studenci. To byla velká konfekce, ve Studenci měli továrnu a na Horkách velkou budovu, kde se šilo. V tý době už se vočekávalo něco s Německem, tak armáda dala zakázku na stany. Tak se narychlo šily pro armádu stanový dílce. Bylo nás tam pět, který jsme to dávali dohromady, a pod náma celej sál švadlen. Pak práce skončila, ale továrna naproti, Hofmann a spol., hledala skladníka – i přes toho šéfa, co jsem se u něj vyučil. Hofmannová chodila s naší šéfovou vždycky nakupovat. Na podzim 1937 jsem nastoupil do skladu. Tou dobou jsem se seznámil s manželkou. Pak přišlo na obsazení Sudet. Měl jsem nastoupit prezenční vojenskou službu, ale šéf mi na posádkovym velitelství v Jičíně vymoh odklad. To už probíhalo obsazování a šéf přišel s tím, že má horkou objednávku do Liberce, abych tam zajel s vlněnejma látkama. Vypučil vod kolegy podnikatele Vojtíška tatru, narvali jsme to až po střechu, přijel jsem do Liberce, tam už hakenkrajce a prápory až na zem, ordneři v uniformách připravený, druhej den wehrmacht zabíral Liberec. Já to složil, vzal prachy a von mi říká, že by vzal ještě jednu takovou zásilku, a já si řikal, že asi těžko, když jsem to tam viděl… Kdybych nejel dodávkou Tatrou, tak bych se už asi nedostal zpátky. Silnice byla zablokovaná armádou, ta měla přednost, tak jsem jel polema a loukama, až teprve před Turnovem jsem se dostal na silnici. Lidi utíkali s pár věcma na vozejkách, strašnej zmatek. Tak jsem přijel a řikal šéfovi, jak ještě chtěj, abych se votočil se zásilkou. Řikám, že bych tam klidně jel, ale votamtud už se nevrátim, za těch okolností, tak jsem nikam nejel.

Mobilizace jste se účastnil?
Když byla mobilizace, rozvážel jsem povolávací lístky po obcích kolem Paky. 15. března to všechno sklaplo, zabrali nás a já jel s budoucí manželkou do práce a v zatáčce proti nám vyrazila kolona – tanky, pancéřový auta. Němci jeli z Modlingu do Prahy. V tu ránu byl zákaz jízdy motorovejma vozidlama. 9. prosince 1939 jsem se ženil v Nový Pace na ouřadě. V jedný kanceláři vydávali protektorátní občanský průkazy a v druhý nás oddávali.

Jak jste vnímal před válkou soužití Čechů a Němců?
Paka byla celá česká, akorát Židi mezi sebou mluvili německy, jinak se zákazníkama česky. Pantáta mýho šéfa se jmenoval Fischl a jeho dceru měl můj šéf König, všichni byli Židi a šli do plynu.

Jak jste se tedy dostal do Krkonoš?
Když nás vobsadili, tak Hofmann byl Čech a „spol.“ byli Židi, tak na to přišel německej správce, nějakej Schwarz. Ve čtyřicátym roce tam byl domovník, takovej rezavej parchant, a nevim, co měl tenkrát proti mně, nebo jestli se jim chtěl zavděčit, ale když přišel ten Němec, tak von měl prohlásit, že jsem vynes z podniku doklady týkající se židovskýho majetku. Tak jsem byl volanej na gestapo do Jičína, tak si řikám, že je hotovo. Vzpomněl jsem si na jednu paní ze Starý Paky, ta měla za manžela Němce, nějakýho Fischera, ten dělal účetního v textilce v Ústí za Starou Pakou. Ještě jsem pořádně neuměl německy, tak jsem ji požádal, jestli by se mnou do toho Jičína nejela. Přišli jsme do tý kanceláře, pozdravili česky, ten na nás hned zařval, že to je německej úřad a že se tady mluví německy. Korzwand se jmenoval. Čvaňháka, holinky na stole. Spustila německy, všecko mi přeložila, že žádnou spojitost se Židama nemám, že jsem tam byl řadovej zaměstnanec a že je to špinavý nařčení. Tak to nějak vodkejval a vodešli jsme, ale nebejt tý paní, bylo to špatný.
     Samozřejmě mě hned z fabriky vyhodili, to bylo v červnu 1940, a hned jsem musel jako nasazenej do Hostinnýho do papírny Eichmann. A Jindra Trejbal z pracáku mně říká: „Hele, kdyby ses náhodou dostal na Arbeitsamt (pracovní úřad, pozn. aut.) do Trutnova, tak se tam vobrať na nějakýho pana Klemra a von ti pomůže.“ U Eichmannů jsem byl asi tři měsíce, dělali jsme v nádvorní partě, byla nás tam z Paky fůra. Pak Labe podemlelo trať a tu havárku opravovala ta firma, u který jsem pracoval za první republiky na silnici a nás hodili taky na tu trať. Pak nás hnali na pracák do Trutnova. Hned jsem se sháněl po tom panu Klemrovi, protože v Hostinným na pracáku taky akorát vyhrožovali gestapem. Klemr mně napsal asi pět míst v Trutnově (koloniály, potraviny, sklady), vobešel jsem to a všude to byly bedny, sudy, pytle a samá rasovina. A šéf mně všude řek, že až se naučim německy, tak mě dá do krámu. Tak jsem přišel zpátky a povidám: „Pane Klemr, nemáte tam něco, co by dalo víc peněz a míň práce?“ Bejt to jinej úředník, tak se mnou vyběhne... Tak na mě vybaf, jestli jezdim na lyžích, já na to, že samozřejmě. „Tak bych pro vás něco měl: instruktor na Grenzbauden, na Pomezkách.“ Tak jsem to vzal, on mi to napsal na Tippeltbaude. Kluci, co tam byli se mnou, holič a kuchař, taky dostali místo nahoru. Autobusem jsme dojeli na Křižovatku, na Pomezky nic ne­jelo, tak jsme šli pěšky. Tenkrát pršelo, padal sníh a my jsme tam v polobotkách a v klobouku přišli promočený. Před boudou stála skupina a já na ně spustil jedno slovo česky, jedno německy a jeden mně říká: „Ty vole, mluv česky, my jsme tady samý Češi!“ Šéfkuchař Tonda Záhořík z Hradce, cukrář Karel Zouplna z Prahy a ještě Francouz a Holanďan kuchaři. Tak jsem nastoupil, tam bylo x párů lyží, kerý tam měli hosti, co tam pravidelně jezdili. Každej pár měl štítek se jménem. Tak jsem všechno snosil dólu, zkontroloval vázání, abych to měl připravený na sezonu, až zač­nou najíždět lidi.

Takže jste byl pěkně uklizen na horách…
Hnedka přijela armáda, to už asi chystali útok na Sovětskej svaz, všechny lyže nám sebrali, nastříkali na bílo a nechali nám tam jenom pět párů pro zaměstnance a já byl bez práce. Jenže náhoda je blbec. Byl tam nějakej Schiering a ten měl na starosti všechno po celý boudě – přípravný přístroje v kuchyni, chladírnu ve sklepě, elektrárnu, dieselovej agregát, dynamo, už to byl starej chlap a hodně kouřil. Schieringovi se jednou udělalo špatně, tak jsem ho naložil a odvez do Schmiedebergu (dnešní Kowary, pozn. aut.) do nemocnice. Byl jsem asi na poloviční cestě zpátky a už volali z nemocnice, že zemřel. Bouda byla plná hostů, tak co teď. Kdybych byl šéfem takovýho podniku, seznámil bych se se vším vode všeho, aby až přijde nějaká katastrofická situace, abych ji moh sám řešit. Ale Tippeltovi, ani mladej Walter, ani starej Konrad, neměli vůbec ponětí… Tak jsem si zahrál na frajera: všechno umim, všechno znám! Ukázal mi tři kotle – dva na hlavní budově a jeden na vedlejší. Táta byl topič, tak jsem nějakou průpravu měl, vod elektriky jsem taky něco znal, ale když mě přived do tý elektrárny a viděl jsem tam ty ampérmetry atd., tak si řikam: „kurnik“… Byl tam panel, na něm puntiky a pod tim běhoun a tim běhounem se dosahovalo ze 110 V na 220. Kdyby mně někdo řek, jak se to praktikuje, žádnej pro­blém, ale já nevěděl vůbec nic, tak jsem začal zkoušet. Když byla vichřice a vypad proud, baterie vydržely vždycky dva, tři dni, osvětlení jak v kuchyni, tak po celý boudě. Pak se musel nahodit diesel, a jak to šlo přímo do sítě, tak ty žárovky poblikávaly. Já na to furt nemoh přijít, jak se ten proud vyrovnává. Byly tam pojistky a přes ně nataženej měděnej drát. Vždycky jsem to zkoušel a pic! Blesklo a shořel drát. Natáh jsem novej a asi podesátý jsem přišel na to, jakym způsobem se to praktikuje. Pak už jsem ráno přišel, kolenem cvrk do vypínače a už to jelo! Takže žádnej problém. Ale u jednoho kotle se ztrácela voda a každý dvě hodiny se tam musela dopouštět. Vodpoledne kluci přišli, ať si s nima jdu zajezdit. Tak naproti za boudou na stráni lyžujem, jedu dólu a slyšim hvízdot. Přilítnu do kotelny, všude pára, ani nebylo vidět, a na tom kotli ve vodoznaku ani kapka vody. Jak tohle je možný. Na stěně visela hadice, dýlkou dala akorát ke kotli, tak jsem ji tam našrouboval, votevřel vodu a po troškách tam vždycky cvrk, aby se to neroztrhlo, a votevřel dvířka, aby se to chladilo, až jsem docílil stavu, jak to má bejt. Vod tý doby jsem věděl, proč se voda ztrácí.
     V jídelně nahoře v sále bylo velký těleso v rohu a to bylo pořád studený a hosti si naříkali, že je tam zima. Zkoušel jsem všechno možný vodvzdušnění, ale furt to bylo studený. A zas taková náhoda: Přišel kluk na opravu těles, nějakej Zdeněk z Trutnova, a řikal, že má deset kilometrů za Bydžovem metrák máku a potřeboval by ho prodat a že má technickej benzin v Trutnově a já na to, že mám v Pace demižon petroleje, tak jsme se sebrali, šéfovi řekli, že potřebujem náhradní díly a jedeme do Kostelce. Ale jeli jsme na Paku, jenže přes trojí hranice: hlavní byla v Olešnici, druhá hranice na Horkách u Starý Paky a třetí ve Vidochově. Tam jsem měl známýho chlapíka, ten dostal dvacku cigaret a závora šla nahoru, ale na těch dvouch to bylo vo držku. Tak jsme vo půlnoci přijeli do Bydžova a já měl řetězy, rachotily jako blázen. Tenkrát když se vobjevilo v noci na silnici auto, tak to bylo gestapo. Bylo vidět lidi za záclonkama. Přijedem tam a bába: „Zdenečku, chceš králíčka, husičku…“, já řikám: „ Vykašli se na to, nalož pytel a ať jsme pryč!“ Do kufru jsme nacpali pytel s makem, naházeli na to vercajk a deku a jedem zpátky. Jedem zpátky a z Dřevěnic z mlejna jely tři báby na kolách zabalený s moukou, přes celou šířku silnice. Já zatroubil, voni se lekly, já vo jednu škrt a všechny tři spadly, tak jsem vystoupil a začal nadávat německy, bafly kola a uháněly (smích). A když jsme jeli nahoru Babákem (kopec před Pakou, pozn. aut.), tak z paseky vyběhne chlap a mává, abych zarazil, protože přehnal zatáčku a na pasece byl převrácenej na střechu ford na dřevoplyn. Kdybychom neměli ten pytel, tak zastavíme, ale takhle radši ne. Projeli jsme Vidochov a těsně před hranicí na Horkách je doprava odbočka na Mostka, jenže tam se to v zimě neudržovalo, tak jsme po tři sta metrech zapadli do sněhovýho jazyku. Hrabali jsme, ale nakonec jsme to projeli a vyjeli jsme až u Hostinnýho, tak jsme se vyhnuli dvěma celnicím. Nahoru jsme přijeli okolo třetí ráno, pustil jsem to bez motoru do garáže a pytel jsme dali do druhý garáže, která se vždycky na zimu navezla bramborama, tak jsme ho do nich zahrabali. Přitom jsem objevil trubky ústředního topení a na nich fajfka s čtverhranem – vodvzdušňovák! Aha! To je celej pro­blém, proč těleso v jídelně netopí! A druhej den to hřálo a starej pán se divil (smích).

Mák byl tedy úspěšně zpeněžen?
Polovičku máku jsem dal klukovi, kerej dělal na Jelence, nahoře na Černý Kupě (Svorová hora, pozn. red.), za Němců se to jmenovalo Emmaquelle. Mák byl tenkrát vo krk, byl zakázanej, voni ho potřebovali do střelnýho prachu, nebo tak něco. Druhou polovičku jsem prodal známejm zaměstnancům, bábám v kuchyni a tak. Přišla šéfová a říká: „Josef, že jste měl ten mák u nás uloženej, to by mně nevadilo, ale že jste mně nenechal ani kilo na buchty… Já si musela vod ženskejch naproti v barákách vyprosit, aby mně trochu nechali!“ (smích). Co já moh vědět… Vždycky jsem si myslel, že je říšská Němka, ale pak jsem se dozvěděl, že byla z Jablonce nad Ni­sou. Uměla česky, a když jsme spolu jezdili nakupovat a nebyli svědci, tak jsme spolu nemuseli mluvit německy, ale vona česky ani slovo, tak to jsem jí pak zazlíval. Samozřejmě na boudě před personálem si to nedovolili, to bylo sledovaný, byla to napjatá situace.

Vaše manželka byla celou válku v Pace?
Ta dělala v textilní továrně firmy Materna, v pletárně. Jednou za měsíc, za dva jsem jezdil z Tippeltovky domů. Do Paky je to okolo sedmdesáti kilometrů. Jezdil jsem načerno na kole, v devět večír jsem se sebral, šláp jsem na to a ráno v devět jsem zas musel bejt v práci. Hlavní hranici v Olešnici-Nových Zámkách jsem se vyhnul tak, že jsem jel z Hostinnýho na Klášterskou Lhotu a pak vlevo na Slemeno a Kalnou, tam jsou dvě serpentýny, tak jsem vzal kolo na rameno a tyhle dvě zatáčky jsem si nadešel. Když byla heydrichiáda, tak jsem nevěděl, že jsou neprodyšně uzavřený hranice, protože rádio měl akorát šéf v bytě, my jsme nevěděli, co se děje. Jako na potvoru jsem se ten večír sebral, že pojedu domů. Už jsem to měl nachozený, u Slemena byla závora v poli a hlídali tam jen namátkově. Vyběhnu nahoru, chci šlápnout do pedálů, ale ve skupince asi šesti smrků byli zalehlí vojáci a proti mně s bajonetama: „Halt!“ a chtěli Grenzausweis – pohraniční propustku. Tak si řikám, co se děje, páč tam vojáci nikdy nebyli… Na rámu jsem měl aktovku a v tom kombinačky, šroubováky a všelijaký nářadí, kdyby se mně něco porouchalo. Vysypali aktovku a hned začali řvát: „Sabotáž!“, sebrali mě a hnali mě na hlavní celnici do Olešnice a otamtud volali nahoru a ověřovali, jestli jsem zaměstnanec Tippeltbaudy a jestli mě pustili domů a tak. Šéf zas byl takovej, že věděl, že kdyby řek něco jinýho, že by si mě tam nechali a von by se beze mě na boudě nevobešel. Tak řek, že mě zapomněl dát Urlaubschein – dovolenku, která byla nutná a já ji neměl, že ji má na stole, tím mně zachránil. Odvezli mě do Trutnova, tam jsem se vyspal a ráno mě mercedesem odvezli nahoru. Přijel jsem tam a kluci cukráři, kuchaři: „My jsme ti řikali, že na to doplatíš.“ Šéf se mě ptal, proč jsem neřek, že chci jet domů, že by mně ten papír dal. Ale když jsem přišel, že bych chtěl jet domů, tak ne, že by mě nechtěl pustit, ale potřeboval mě tam a vždycky mně to vymluvil.

Na Pomezkách byl svého času i zajatecký tábor…
Jednou jsem přišel do kotelny a ve dveřích se objevil zajatec – Rusák, měl na zádech velký SU – Soviet Union. Na německý straně byl lágr. Zajatec měl hlad, tak jsem ho schoval za vrata do rohu, aby byl zticha, a šel jsem za Tondem Záhoříkem do kuchyně, ať dá něco do starýho hrnce. Připravil tam chleba, ňáký brambory i kus salámu a dal mu to, ale vopatrně, jinak by mě sebrali. Nevim, jak se z toho lágru přes louku v tom sněhu dostal a jestli se s tim dostal zpátky, ale vodnes to. Tejden na to je lifrovali na Trutnov, šla celá kolona a jeden poručík bosý nohy, zamotaný v pytlovině a zavázaný špagátem. Tak jsem letěl do pokoje, tam sebral polobotky a fofrem zpátky. Mezitim popošli a po vobou stranách šli strážný. Polobotky jsem před něj sice hodil, ale zahlíd to strážnej, namířil na mě a nebejt tam pokojská Mariechen Bradlerová, která na něj zařvala: „To seš německej voják a střílíš civilisty?!“, tak mě tam vodbouch. Boty mu samozřejmě vodkop… Tohle se stalo v zimě 1943/44.

Jaká klientela jezdila na Tippeltovky během války?
Normální klientela neexistovala. Posílali tam vdovy s dětma z rozbombardovanejch měst a generály a všelijaký papaláše. Mladej Walter Tippelt nemusel narukovat, nechali ho doma pro vedení podniku. Waltra jsem každý čtyři tejdny vozil do výcvikovýho střediska SS. Černou uniformu se smrtihlavem, pušku. A když jsem dával tu pušku do auta, řikal jsem si, že ji jednou zaberu. Na tý pušce byl českej lvíček, měl ji od osmatřicátýho, když na Pomezkách přepadli naši celnici. Kdybych v pětačtyřicátym u vojenskýho soudu řek, že jsem ho vozil do tábora SS, tak ho vodbouchli. Měl ještě bratra Ernsta a ten sloužil v Luftwaffe. Ten koncem třicátejch let skladoval v garáži, kde jsem měl pak uloženej mák, ordnerům zbraně. Kdyby bejval byl v pětačtyřicátym doma, tak ho vodstřelili, jenže toho za války sestřelili nad Středozemním mořem. Předtim tam jednou přijel na dovolenou, ale do tý doby jsem ho neznal. Šel jsem po chodbě, proti mně pilot Luftwaffe a jestli prej jsem Josef a mám klíče vod sklepa. Tak jsme přišli do sklepa, tam byl soudek řeckýho vermutu pro prominenty. Přitáh k soudku stoličky, přines skleničky, nalil jsem jemu i sobě. Druhou sklenici už jsem cejtil, byl to těžkej vermut. Tak jsem to pak vždycky chrstnul proti zdi. Von se za chvilku skulil a usnul. Tak jsem ho natáh na záda, položil a zamk na jeden pokoj. Bylo asi jedenáct hodin, přišla stará paní a ptá se mě, jestli jsem neviděl Ernsta, že není na svým pokoji, tak jsem radši řek, že nevim. Odpoledne jsem ho potkal a ptal se mě, jak se daří (smích). Vod tý doby jsem ho neviděl.

■  Jak to bylo s havárií letadla v pětačtyřicátém?
Bylo to 23. února 1945 v Sonnegraben, jižní svah Černý Kupy, pod Jelenkou. Motor letadla je dnes vystavenej v informační kanceláři na Pomezkách. Ráno kolem čtvrtý hodiny mlha a nad boudou zaburácelo letadlo, JU 52, strašně nízko. Votevřel jsem vokýnko a vzdálilo se to, za chvilku se to vrátilo, zas zakroužil nad boudou a zas vodletěl. Za nějakej moment jsme slyšeli dunivou ránu, jak šel po vrtuli do Sněžky. Letěl z Breslau (Vratislav, Wrocław, pozn. aut.) z vnitrozemí v určitý vejšce a nevěděl, kde je, asi mu nefungovala navigace, u nás na horách už byl nízko... V letadle byli zraněný z fronty, který ani nestačili vošetřit, jen měli narychlo ovázaný špagátem ruce a nohy a vezli je do nemocnice, říká se, že do Drážďan, ale já si myslim, že do Vídně. Když jsme tam přišli, mezi devátou–desátou dopo­ledne, viseli všichni přes sedadla, jak to narazilo. Dvoum se podařilo doplížit se skoro na Růžohorky, ale pár metrů předtim zmrzli. Dohromady jich bylo dvaadvacet a pilot. Byl tam voják, kterej se hlásil jako strážnej, ale na krku ve vojenskejch helmách měl náprsní tašky a všelijaký věci těch z letadla, pak zmizel. Bylo mně to hnedka divný. Než jsme skončili vodvoz mrtvejch, tak se tam vobjevila skutečná tříčlenná hlídka ze Sněžky. Nevim, jak dlouho nato jsem byl pro šéfa na nádraží ve Schmiedebergu a na perónu visel červenej plakát s černym písmem a tam čtu, že dezertér z Maďarska byl zastřelenej ve Schmie­debergu na kolejích a to byl tenhle parchant, kerej vokrad ty vojáky. Ale nešlo mi do hlavy, jak se tak brzo dostal do toho terénu!
     Když jsme vozili ty mrtvý vojáky z letadla, vždycky jsem uříz kus padáku a do toho jsem je zabalil a přivázal k rohačkám. Jeden den na tom domkáři vozili hnůj… Bylo nás šest, pět Němců, dřevařů (Kirchschläger, Sagasser, Russe a další) a já. Skončili jsme až večer, tahali jsme je na Pomezky a odtamtud do Dolní Malý Úpy na hřbitov, tam se vykopal společnej hrob a v rohu byli pochovaný. Když to skončilo, tak řídící učitel z Pomezek přišel s udáním, že jsem sabotážně rozřezal padáky. Sabotáž byla tenkrát silný slovo! Musel jsem jet se šéfem do Trutnova na tribunál a nebejt toho, že to zařídil, tak jsem se taky votamtud nedostal.

Slyšel jsem, že zmrzlá těla rozmrzávala na Pomezkách v hospodě?
Ne, nic takovýho neexistovalo, všichni šli rovnou do hromadnýho hrobu. Prej je ale nedávno vykopali, dali do rakví a převáželi do Jihlavy na vojenskej hřbitov.

Jaké jste měl během pěti let vztahy s vedením?
Na šéfa jsem si nemoh naříkat, to všechna čest. Co mě řikal Pepik Husák, kterej dělal kuchaře na druhý boudě Adolfce, jak s nim jednal šéf Münzel…

Když se válka chýlila ke konci, Josef Burda z Tippeltovy boudy odjel a zkraje května 1945 se v Nové Pace účastnil květnového povstání. Poté se na Pomezní Boudy krátce vrátil a od listopadu 1945 zapustil v Krkonoších kořeny definitivně. V Janských Lázních mimo jiné zakládal Horskou službu, vedl obchod s potřebami pro zimní sporty, působil ve funkci předsedy MNV atd., ale o tom někdy příště.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border