border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2013 arrow Křížová cesta – z Horního Maxova přes Slovanku k Seibtově studánce
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Křížová cesta – z Horního Maxova přes Slovanku k Seibtově studánce Tisk E-mail
Pavel D. Vinklát (pdv)   
Je první listopadová neděle a horské chalupy v Horním Maxově, jako i celé Jizerské hory, překryla vlhká šedivá deka, z níž od kuropění kape, spíše však vytrvale crčí. Když na místo začátku obnovené křížové cesty dorazím v půl druhé, v hodinu stanovenou na její slavnostní otevření, nebesa dokonce obrátí na přítomný hlouček pověstná vědra s vodou. Jakoby zázrakem po pár minutách vše ustává, takže všichni sbalí pláštěnky a složí deštníky, ceremoniál svěcení kalvárie může začít. Asi čtyřicítka účastníků malé slavnosti po krátkém úvodu ředitele Krajského ředitelství Lesů ČR Ing. Ludvíka Řičáře a jednatele Spolku Patron Milana Poláčka vykročí za páterem Pavlem Ajchlerem vzhůru lesnatou strání k prvnímu zastavení.
 
Takto stručně by mohla být zaznamenána zpráva o znovuotevření křížové cesty, nebýt ovšem toho, že vzkříšení maxovské církevní památky z první poloviny 19. století započalo už na podzim 2010 a že během následujících tří let se u jednoho stolu šťastně sešly nezbytné okolnosti: nadšení a pracovití lidé, materiální a finanční prostředky a dobrá vůle s boží pomocí.
 
Zastavení první – vztyčování žulových kamenů
Zpočátku ani členové Spolku Patron, který se věnuje od roku 1980 dokumentování, opravám, ochraně a propagaci drobných památek Jizerských hor i podhůří, ale též seznamuje veřejnost s kulturou a historií našeho kraje, nepředpokládali, že půjde o jejich dosud největší realizaci. Patron za více než třicet let provedl stovky oprav nejrůznějších pomníčků, křížů, smrtí či tabulek, které téměř vždy stály na dobrovolné práci jeho členů. Jako u většiny obdobných záslužných počinů, nechyběl ani u zrodu rekonstrukce křížové cesty prostý nápad. Za otce myšlenky lze označit Josefa Kunu, tanvaldského turistu a vedoucího turistického oddílu mládeže Zálesák. „Kdykoliv jsem šel kolem, říkal jsem si, že by se ty sloupy měly postavit. Svěřoval jsem se s tím kdekomu, až Zdeněk Bláha se toho chytnul...,“ stručně podotkl skromný člen Patronu s přezdívkou Joe. Ve spolku zlákal i další nadšence, Zdeňka Buriánka, ten navíc poskytl své vozidlo na dopravu nářadí, a ruku k dílu přiložil i Kunův přítel Miloslav Bejvl z Čakovic, který jezdí do Tanvaldu na chalupu. Bez jeho řetězového „hup-cuku“ by se prý nadřeli mnohem víc. Tato pracovní skupinka zvládla základní práce se sloupy za pouhé dva dny; začali 19. září 2010 a poté 10. října ve stejné sestavě posíleni o Michala Vrbatu stavění kamenů dokončili.
Všichni byli zkušení pomníčkáři, přesto neměli tušení, co vše je může při manipulaci s třímetrovými žulovými sloupy překvapit, a proto si na místo dovezli rozmanité nářadí: všelijaké rýče, krumpáče, sochory, trubky, prkénka, válečky, lana, řetězy, pily, sekery. Zřejmě tedy obdobné ruční nářadí a pomůcky, jaké měli k dispozici tehdejší stavitelé zastavení. „Vztyčování jsme začali u Seibtovy studánky a odhadovali, kudy kalvárie vlastně vedla. Totiž původní cesta ke studánce byla přerušena silnicí z Hrabětic k chatě u rozhledny Slovanka. Slídili jsme tam a k překvapení jsme našli v příkopu další kámen! Ještě že nebyl zavezen v navážce pod cestou. Postavili jsme ho tedy u silnice jako číslo 12,“ vzpomíná na postup prací Josef Kuna. Dál mi vypráví, jak sloupy pracovně počítali od konce křížové cesty a byli přesvědčeni, že za­stavení bude tradičně 14. Ale už na místě se nemohli dopočítat, kolik sloupů vlastně je, a ještě doma se dohadovali. Každému údajně vyšlo jiné číslo. Nakonec Josef Kuna, mj. zakladatel a organizátor lyžařského přejezdu Jizerské tisícovky, dojel na místo na kole a sloupy křídou očísloval. Opravdu jich bylo 15! Z nich „patroni“ znovu vztyčili čtyři zcela povalená zastavení (č. VI, XII, XIII, XIV), bylo nutné pro ně vykopat i díry, a všechny zbylé stojící sloupy zkontrolovali z hlediska stability. Maxovská křížová cesta, věřícími víc než jedno století nevyužívaná, měla štěstí, že většina sloupů zůstala na svých původních místech, žádný nebyl přeražen ani odcizen. Před vandaly byla snad uchráněna i tím, že pozdější značená stezka z Maxova k rozhledně Slovance z roku 1887 před třetím zastavením odbočuje a vede trochu stranou sloupků. Některé z nich pak sami turističtí značkaři využili k umístění svých barevných třípruhových značek, takže o původním účelu opracovaných kamenů věděl skutečně jen málokdo. „Byli jsme spokojeni, že se nám dílo podařilo, a další aktivity, osadit kameny obrázky a křížky, jsme už považovali za zbytečné,“ uzavřel své vzpomínání Josef Kuna.
 
Zastavení druhé – partneři a peníze
Nedokončení kalvárie se však nelíbilo Herbertu Endlerovi, zakladateli a současnému předsedovi občanského sdružení Patron. „Myslel jsem si, že by se křížová cesta neměla nechat v tomto stavu, že by stálo za to celou věc dotáhnout do konce. Ovšem chce to získat finance!“ připo­mněl situaci před třemi lety nadšený a neúnavný pomníčkář. Správně totiž vytušil, že nepůjde o malou akci, přestože se nyní sloupy křížové cesty nacházely v kompletním stavu. Smyslem obnovy pak nebylo vzkříšení náboženské tradice poutí, spolek chtěl především přispět k oživení povědomí o minulosti, které bylo v uplynulém století zpřetrháno poválečným vývojem.
A tak se ještě v úvodu roku 2011 rozběhly přípravy projektu rekonstrukce na plné obrátky. Nejdříve se Herbert Endler vypravil za vlastivědným znalcem Otokarem Simmem, který se pro věc nadchl a slíbil posbírat ke křížové cestě zásadní informace z její historie. Člen Patronu Michal Vrbata zpracoval tištěný materiál, který bylo třeba mít v ruce, pokud se na projekt má žádat podpora. Muselo se také zjistit, kdo všechno jsou vlastníci pozemků a koho oslovit o svolení s úpravami. První úspěch se dostavil na Městském úřadu Lučany nad Nisou, kam katastr Horního Maxova patří. Na úřad nepřišel ostřílený předseda spolku s nataženou dlaní, ale pouze s žádostí o souhlas k rekonstrukci. Kromě příslibu od místostarosty Romana Štěpničky na technickou pomoc při samotné obnově spolek získal od města i příspěvek 15 000 Kč. Bylo jasné, že tato částka zdaleka nestačí. Proto ještě v témže roce předložili na Krajský úřad Libereckého kraje další žádost. Prošla schvalovacím procesem, a tak do spolkové kasy přibyla účelová dotace 50 000 Kč, kterou ovšem museli vyčerpat během následujících dvou let. Ještě v témže roce se uskutečnila schůzka všech partnerů vtažených do projektu, kromě Spolku Patron to byl Krajský úřad LK, město Lučany nad Nisou a Lesy ČR.
 
Zastavení třetí – správci lesů vše ve vlastní režii
Spolek Patron na opravách a údržbách jizerskohorských pomníčků také dlouhodobě spolupracuje se státním podnikem Lesy ČR. Vzhledem k tomu, že dotčená místa křížové cesty leží částečně na lesních pozemcích (okolí rozhledny a studánky), obrátili se předseda a jednatel Patronu na Krajské ředitelství Lesů ČR v Liberci. Projekt se lesníkům líbil a technický pracovník pro hmotně investiční majetek Radek Novotný slíbil spoluúčast a realizaci úprav finančním krytím z vlastních, podnikových zdrojů. A tak se také stalo! V průběhu let 2012–13 Lesní správa Jablonec nad Nisou při terénních úpravách rekonstruovala také několik již zaniklých úseků křížové cesty. V roce 2012 však čekala lesníky filigránská práce při opravě do té doby značně zanedbané Seibtovy studánky s bazénkem, pocházející z doby vzniku kalvárie. Pravděpodobně naposledy provedli větší obnovu pramene s léčivou vodou členové Hornokamenického (Oberes Kamnitztal) odboru Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory v roce 1934, o čemž následující rok vyšla zpráva ve spolkové ročence. Lesy ČR v letošním roce pak splnily i svůj třetí závazek, když k lokalitě křížové cesty realizovaly naučnou stezku, skládající se ze tří stojanů s informačními tabulemi. Na jejich obsahu spolupracovali se Spolkem Pat­ron a dalšími jednotlivci. Shrnuto, podtrženo – celkové náklady Lesů ČR na obnovu křížové cesty představovaly částku 150 000 Kč z Programu 2020.
 
Zastavení čtvrté – osazení kamenů kříži a obrázky
Ani členové občanského sdružení Patron v letošním roce nezaháleli, čekal je nelehký úkol, jak obyčejné hrubé žulové kameny proměnit v církevní křížová zastavení se sakrálním posláním. Herbert Endler zašel za sousedem, kovářem Davidem Hankem z Bílého Potoka, zda by zho­tovil patnáct železných křížků. Ihned souhlasil. Napřed vytvořil z plocháče „mustr“ a ten šli „patroni“ vyzkoušet přímo na sloupky. Velikost odpovídala, ale nezdál se jim příliš hladký povrch, a tak navrhli kováři hrany rozkovat. To bylo ono! Dále byl osloven hejnický malíř Pavel Koňařík, který měl s podobnými malbami biblických výjevů bohaté zkušenosti. Jeho práce najdeme například na božích mukách na Frýdlantsku, v Hejnicích i v okolí, na Staré poutní cestě a jinde. I on předložil svůj návrh, ale po dohodě přece jen studený modrý tón malby upravil na okrovější odstín. Brzy předal plechové obrázky všech patnácti zastavení s vyobrazením Ježíše Krista na křížové cestě v barokním stylu. Proměna kamenů mohla začít.
Během září se hlavy sloupů osadily novými kříži – využilo se otvorů po původních, zřejmě jednoduchých křížcích z železné kulatiny. A týden před termínem svěcení cesty, 27. října, připevnil kameník Rostislav Dvořák z Nové Vsi obrázky na upravené podkladové žulové plochy kamenů. Také zdejší značkaři KČT byli vtaženi do obnovy této památky, jejich turistická značení musela být odstraněna, neboť sloupy právě dostaly zcela jiné poslání.
 
Zastavení patnácté – svěcení a malá slavnost
Nyní již Spolku Patron zbývalo pouze rozeslat pozvánky, pozvat partnery a hosty na malou slavnost a tříleté úsilí náležitě oslavit. Dozvídám se také jednu zajímavost. Termín otevření křížové cesty, 3. listopadu, neměl žádnou souvislost s historickými okolnostmi prvního svěcení, pouze se podřídil času faráře Pavla Ajchlera z tanvaldské římskokatolické farnosti, jemuž na svěcení křížové cesty navazovala mše svatá v maxovském kostele. Pro všechny účastníky, první novodobé poutníky, se stala cesta přes hřeben ke studánce jistě velkým duchovním zážitkem. U každého zastavení nové křížové cesty využili možnosti se zaposlouchat do páterových slov, vysvětlujících symboliku Ježíšovy útrpné pouti s křížem v souvislostech s naší dobou a současným životem, a do božího slova s modlitbou. Les ztichl, vznikalo zvláštní působivé kouzlo, to když se navíc zpovzdálí ozýval zvuk lesnic dvou trubačů...
Sama křížová cesta má neobvyklý průběh, většinou kalvárie končí na samém vrcholu u kaple Božího hrobu, ale zde stoupá na temeno Seibtova vrchu s rozhlednou, od níž pouť klesá přes tři zastavení a končí u Seibtovy studánky se „zázračnými účinky“. Po jejím projití přijali všichni poutníci od pořadatelů pozvání do chaty Slovanka, kde je čekalo pohoštění a krátká vystoupení; Milan Poláček vyjádřil poděkování všem obnovovatelům památky, Herbert Endler představil aktivity Spolku Patron a Otokar Simm se věnoval více než 170leté historii křížové cesty. Závěrečná slova Ludvíka Řičáře pak mj. zhodnotila, že obnovení památky nemělo žádnou motivaci k jakémukoliv výročí, ale že přišlo spontánně, tak jak kdysi vznikla z přirozených potřeb zdejších horalů.
Příjemně strávené nedělní odpoledne se poznenáhlu přesunulo k podvečeru a cesta zpět k prvnímu zastavení mi vracela nedávné působivé prožitky. Maxovská křížová cesta vstoupila dneškem do dalšího dějství svého osudu a věřme, že k ní bude vstřícnější než v minulých desetiletích. 
                                                                                                                                                                      Pavel D. Vinklát
 
 ■ Křížové cesty a jejich význam
Na křížových cestách mohou návštěvníci doprovázet Ježíše Krista na jeho cestě od Pilátova odsouzení až po uložení do hrobu. Na zastaveních, kterých bývá obvykle 14, jsou znázorňovány události připomínající Spasitelovo utrpení. Tato starokřesťanská tradice souvisí s poutěmi věřících do Jeruzaléma, během nichž se poutníci zastavovali na hoře Kalvárii, kde byl dle Bible Ježíš ukřižován. Jelikož se na tak dalekou pouť nemohla většina věřících vydávat, byly na dostupnějších místech stavěny křížové cesty. Tato výsada příslušela nejprve františkánům, avšak později se do budování napodobenin svatých míst pouštěli i obyčejní lidé. Zastavení se zjednodušovala na kapličky nebo dřevěné či kamenné sloupy, zkracovaly se i vzdálenosti mezi nimi. V přírodě bývají křížové cesty často vedeny do kopce, přičemž poslední zastavení se nacházejí v okolí nejvyššího místa. Křížové cesty jsou také součástí každého římskokatolického kostela.
Maxovská křížová cesta má navíc ještě 15. zastavení a poslední z nich se nenachází v nejvyšším bodě cesty, nýbrž u lesní studánky pod vrcholem. Vede vlastně přes hřeben.

■ Založení Maxova a jeho první obyvatelé
Hrabě Albrecht Maximilian Desfours projevil zájem kolem roku 1670 založit novou obec na jižním předhůří Jizerských hor, avšak první osadníci se tady usadili až v roce 1680. Vrchnostenští úředníci pojmenovali obec po hraběti, nazývala se nejprve Maximiliansdorf, ale brzy se vyvinulo jednodušší pojmenování Maxdorf, dnešní známý Maxov. Prvním obyvatelem Maxova byl údajně Christian Seibt, který si postavil svoji chalupu na úpatí kopce (později zvaného Seibthübel, dnešní Slovanka), snad přibližně v místech, kde začíná křížová cesta.

■ Kaple a křížová cesta
Pod Seibtovým vrchem dal již v roce 1827 postavit místní občan Anton Seibt malou kapličku, která byla zasvěcena Panně Marii Bolestné. Šlechetný Seibt k tomu použil prostředky nastřádané na věno pro jeho dceru, která však podlehla zákeřné nemoci. V kapličce byl umístěn oltářní obraz Panny Marie, na střeše bývala zvonička. O pár let později byla zřízena také křížová cesta, která směřovala od kapličky přes Maxovský hřbet k lesní studánce. Křížová cesta s patnácti žulovými sloupy jednotlivých zastavení a studánkou byla vysvěcena janovským farářem Petrem Junou 11. srpna 1840. Obrázky namaloval Seibtův vnuk, který padl roku 1866 v bitvě u Hradce Králové. Sláva poutního místa časem zřejmě pominula, protože již v roce 1895 píše jablonecký kronikář Adolf Lilie, že se křížová cesta nachází v rozvalinách.
Lidé několika generací zde nacházeli jen nachýlené a vyvrácené sloupy, o jejichž původu a významu jim většinou nebylo nic známo. Typická horská kaplička přešla v roce 1926 do majetku obce a z milodarů obyvatel byla opravena. Ale také ona nakonec přestala sloužit svému účelu. Koncem šedesátých let 20. století byla převedena do soukromého vlastnictví a přeměněna na rekreační objekt.
                                                                                                                                                                                 Otokar Simm
                                                                                                                                                                                 (pozn.: texty z informačních tabulí)
 
 
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border