border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2014 arrow Střelný prach
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Střelný prach Tisk E-mail
Radko Tásler (rt)   
Poslední dva články o krkonošském dolování jsme věnovali prastaré dobývací metodě sázení ohněm a Herlíkovickým štolám, kde jsou chodby a dobývky po sázení ohněm v Krkonoších dochované nejlépe. Jedním letopočtem se do této lokality ještě vrátíme. Je jím rok 1703, kdy se zde v Krkonoších údajně poprvé použil v dolech střelný prach.
 
První skutečný účinný odstřel v dolech ve světě provedl Kašpar Weidel již 8. února 1627 v Horní Biberově štole ve Štiavnickém rudním revíru. Tomuto odstřelu byla přítomna komise báňských odborníků a soudců, která konstatovala, že střelné práce nedělají škodu na výdřevě ani jiném zařízení dolu. Sepsaný protokol, v podstatě technologický postup, pak novou dobývací práci doporučil. Se střelným prachem se sice experimentovalo již v letech 1572 až 1574 v Itálii, ale spíše se jednalo jen o pokusy s příloží (přiložení nálože střeleného prachu k povrchu horniny).
V Čechách se střílení začalo používat nejprve v Krušných horách, ale rychle se rozšířilo i do jiných oblastí. Záviselo to na tom, jak byli báňští podnikatelé ochotni investovat do nákupu nového nářadí i vlastního střelného prachu; dnes bychom řekli do nových technologií.
Díry pro nálože střelného prachu se vrtaly ručně. Strojní vrtání se zavádělo až okolo roku 1830, a to v bohatých a velkých revírech. Tím Krkonoše rozhodně nebyly. Zde horníci zůstali u ruční dřiny. Pro studium metody vrtání a střílení v Krkonoších nám nejlépe posloužil Obří důl. Nejen že ve zpřístupněném důlním díle Kovárna se dá bezpečně bádat, ale zachovaly se nám i archivní materiály a můžeme tedy porovnávat obecně popsané metody s tím, co používali horníci v Obřím dole v 19. století.
V literatuře jsou popisovány vrtáky korunkové a dlátové. Od korunkového vrtáku se třemi až pěti hroty však bylo brzy upuštěno. Vrták se špatně překovával a při otupení hrotů se s ním špatně pracovalo – na rozdíl od vrtáku dlátového, který vrtá, i když je otupen. I drť z dlátového vrtáku je jemnější, lépe se vyškrabuje a vrták se tak často ve vývrtu „nekousnul“, jako tomu bylo u korunkových vrtáků. Podle zbytků vývrtů, kterých se zachovaly v Kovárně tisíce, můžeme usuzovat, že zde se používaly dlátové vrtáky s mírně půlkulatým plochým hrotem. Našli jsme vrtáky cca 37 až 40 cm dlouhé, ale díry jsou až 42 cm dlouhé. Horníci tedy museli mít vrtáky dvojích délek. Prvním, kratším, si udělali první část díry a delším vrtákem ji dovrtali na požadovanou délku. Dokonce jsou v archivním inventáři uváděny vrtáky pro dva muže. Jeden držel vrták a otáčel jím, aby díra byla kulatá. Druhý do vrtáku bušil palicí nebo kladivem a nesměl toho prvního trefit do ruky. U kratších vrtáků vše obsluhoval jeden člověk.
Delší vrtáky nad 40 cm jsme v Kovárně nenašli, ale možná si je horníci odnesli do jiných dolů, které ještě byly v těžbě po ukončení prací v Kovárně. Anebo je klidně jako majzlíky použili horníci s geology při průzkumných pracích v letech 1952–59. To již asi nezjistíme.
Na čelbách nízkých chodeb vývrt pravděpodobně prováděl pouze jeden horník. Kde však bylo místa více, mohly být použity již zmíněné vrtáky pro dva muže. Náš specialista na starý německý kurent, Roman Kurfiřt, který jediný z nás umí číst tento typ písma, z archivních materiálů vyčetl, že za směnu, která trvala okolo 12 hodin, byl pracovník schopen v houževnatých obřodolských horninách vyvrtat pouze 2 až 3 vývrty do délky 40 cm. Je to úctyhodný výkon. My jsme to kdysi zkoušeli ve vápenci, což je měkčí hornina než třeba erlan. Vyvrtali jsme 60 cm dlouhou díru za dopoledne, a to jsme se u toho střídali dva.
Průměr vývrtů byl 20 až 22 mm, což je tolerance ručního vrtání, a délka se pohybovala od 35 do 40 cm. Délka vývrtů zhruba souhlasí s délkou vývrtů uváděných v zemích rakouské monarchie, ale průměr se liší. V literatuře je dokonce uváděno několik průměrů. Začínalo se vývrtem o průměru 2,6 cm, tzv. „předvrtákem“, pak následoval vývrt „přiběrákem“ s průměrem 2,3 cm a díra se dokončila dokončovacím vrtákem o průměru cca 2 cm. V Kovárně a přileh­lých dolech však najdeme pouze zbytky vývrtů o zmíněném průměru 20 až 22 mm. I neodstřelené vývrty, takzvaná selhávka neboli pulversack, ukazují na stejný jednotný průměr.
Studiem v terénu jsme zjistili, že horníci pověření vrtáním se moc nezdržovali s vlastnostmi a geologickou strukturou horniny. Vývrty jsou hnány i přes velmi tvrdé křemenné pecky, i když pár centimetrů vedle je mnohem měkčí hornina.
Do vyvrtané díry se vkládaly patrony z voskovaného papíru o vnitřním průměru cca 16 mm a délce 150 až 170 mm plněné střelným prachem o hmotnosti 40 až 60 g. To je však číslo trochu nespolehlivé. Neznáme přesné složení tehdejšího prachu ani zrnitost. Z několika zápisů pouze víme, že například v roce 1828 jim ho dodával jakýsi pan Elsner z Freiburgu a později nějaký Voigt. Dodávky se pohybovaly v jednotkách centýřů, tj. nad 50 kg. Prach se odvažoval na malých vahách v boudě zvané Erzscheide Kaue hned vedle vyústění štoly Barbora.
Po naládování se musela nálož střelného prachu ve vývrtu utěsnit. Do zbylého otvoru nevyplněného střelným prachem se vložila střílecí jehla a otvor se utěsnil jílovou ucpávkou. Našli jsme i několik dřevěných kolíků z boku seříznutých, kterými se zřejmě jílová ucpávka dotěsňovala. Z Anglie je třeba popisována ucpávka ze dvou dřevěných, proti sobě seříznutých provrtaných klínových zátek. Po vytáhnutí měděné střílecí jehly (měď na rozdíl od železa nezpůsobovala jiskření) se do otvoru v jílu vložil „palník“. Palníkem bylo obyčejné obilné stéblo, sítina, rákos nebo i vydlabaný proutek lísky vyplněný mokrým a následně vysušeným střelným prachem. K palníku se pak natáhla zápalná šňůra smotaná z bavlny a napuštěná sírou. Jsou však popisovány i jakési zápalné trubičky, což nevíme, co to přesně bylo. Mohlo jít o již výše popisovaný palník, ale klidně to mohla být předchůdkyně zápalné šňůry, tak jak ji známe teď. Je však možné, že v Obřím dole se tento systém iniciace střelného prachu k výbuchu používal jen krátce, protože v roce 1831 vymyslel Bickford klasickou zápalnou šňůru.
Ruční vrtání děr pro střelný prach byla rozhodně velká dřina a v tvrdé hornině se vrtáky rychle tupily. Proto byly v objektu zvaném Bergschmiede překovávány nebo ostřeny. Tato malá bouda stála na místě dnešního odpočívadla s posezením a po přestavbě byla známá pod názvem Kovárna.
Počet horníků byl na vrtání nasazován různě podle toho, na kolika místech se zrovna v dole pracovalo. V zápisech lze například nalézt, že při ražbě štoly Prokop v letech 1835 až 1843 pracoval ve skalním úseku na čelbě občas jen jeden člověk, za směnu vyvrtal dva otvory a pravděpodobně je hned odstřelil.
Výlom horniny byl různý a závisel na tom, zda se razila chodba, nebo přibírala komora. V komoře, kde mohl střelný prach ve vývrtu pracovat do volného prostoru, mohl být výlom přes 0,5 m3. Na čelbě chodeb byl záběr už jen 0,025 m3. To však neznamená, že se do prostoru vylomilo takovéto množství rubaniny. Rozrušená skála se musela často dále rozvolnit pomocí želízka a mlátku nebo různých sochorů a palic. Záleželo vždy na šikovnosti střelmistra.
Střelný prach je proti dnešním moderním trhavinám málo účinný a skálu neroztrhá do velké hloubky. Proto se i dnes používá v kamenickém průmyslu, kde je požadavek na co nejmenší rozpukání kamene. To je však pro ražbu důlních děl naopak špatné. Proto bylo nutné vrtat poměrně velké množství otvorů. Na jeden metr čtvereční nám vychází průměr sedm vývrtů. Při ražbě chodby jich bylo potřeba až 13 na metr čtvereční, při šíření komor jich sta­čilo možná jen pět. Počet vývrtů záležel též na tom, zda se hloubilo, čili těžba šla svisle dolů, nebo razilo dovrchně, tedy směrem nahoru, což bylo pro vrtání děr náročné. To je však již jiná kapitola metod dobývání v útrobách Sněžky.
Aktualizováno ( Úterý, 14. leden 2014 )
 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border