border border border border
border
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
border
arrow Úvod arrow 2014 arrow Nečekaná návštěva – ibis skalní
border

Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Úvod
Rejstřík článků
Možnosti inzerce
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
Hledat
Správa KRNAP
logo_bar
Nečekaná návštěva – ibis skalní Tisk E-mail
Jiří Dvořák (dak, J.D.)   
 
Pták čekající na autobus
Pozdě odpoledne ve středu 27. listopadu jsem měl telefonát, který se v obdobné podobě čas od času opakuje: „Jirko, viděli jsme s mužem takového divného ptáka (jindy je to motýl, rostlina, pavouk), máme jeho fotku, můžeš se na ni podívat, co to je?“ Samozřejmě, že neodmítnu, taky se rád podívám, co se kde objevilo, navíc někdy je to výzva, rozluštit téměř detektivně třeba z ne právě nejlepší fotky, o jakou přírodninu se jedná.
V tomto případě byly fotografie velmi slušné – jejich autorka Jiřina Gabatová je vyučená fotografka a zdatná členka jilemnického fotoklubu. Právě se autem vracela domů do Jilemnice z výletu do Jizerských hor, v pěkném dnu s mužem zvolili „vyhlídkovou“ trasu přes Vysoké nad Jizerou. Nejen pro rozhledy – také chtěla vyzkoušet nový fotoaparát s dlouhoohniskovým objektivem, nejlépe na snímcích nějakých živáčků. V Jizerkách se to nepovedlo, ale naděje ještě byla – tady, na loukách a pastvinách kolem Vysokého a Roprachtic, bývá začátkem zimy k vidění spousta kání, občas i srnčí zvěř. Když přijížděli ke křižovatce nad Roprachticemi, obhlížející Jiřina požádala manžela za volantem, aby zabrzdil. Na střeše budky tamní autobusové zastávky totiž seděl jakýsi divný pták – velká tmavá „slepice“ s dlouhým ohnutým zobákem. Muž mírně zaprotestoval, že stejně odletí, ale zastavil. Pták neodletěl. Seděl na okraji stříšky a víc než člověk s fotoaparátem, obcházející kolem čekárny, ho zajímal stav peří na křídlech a zádech, které si probíral zobanem. Jako by byl na lidskou přítomnost docela zvyklý. Jiřina dofotila, nasedla do auta a odjeli, aniž by pták opustil své stanoviště. Za hodinku, za dvě, co dorazili domů, mi tedy zavolala, jestli jsem na příjmu a kouknu se na počítači na fotku. Vzápětí mi v e-mailu přistál obrázek, který vidíte i vy jako obrazový doprovod článku. No, zíral jsem, možná jako vy teď. Nejsem ornitolog, ale ibisa jsem poznal, i když to není právě typický český opeřenec. Vím, že ibis hnědý žije i v Evropě, zvláště té jihovýchodní, a u nás v Česku je velmi vzácným zatoulancem. Ale co dělá tady a ještě k tomu teď, na začátku zimy?
 
Ibis na síti
Fotografii jsem poslal o tři patra níž kolegovi Jiřímu Flouskovi, zkušenému ornitologovi Správy KRNAP. O pár minut později mi volá zpět: „Jirko, víš, že tvoje známá vyfotila jednoho z nejohroženějších ptáků světa? Ibis to je, ale jiný – ibis skalní, Geronticus eremita! Kriticky ohrožený druh, který žije už jen v několika stovkách kusů v Maroku a pak pár posledních jedinců v Turecku a Sýrii. Přitom před několika stoletími ještě žil i v jižní Evropě. Ale na několika místech probíhá záchranný program, taky v Německu a Rakousku – může to být pták, který ulétl z takového chovu nebo ze zoo. Vypadá to tak i podle toho, že se při focení nebál lidí. Zkusím k tomu něco zjistit, můžeš získat ještě další fotky, na kterých by bylo vidět, jestli ibis nemá na noze kroužek?“
Gabatovi poslali i další záběry, ze kterých se dalo zjistit alespoň to, že ibis má nejméně jeden zelený plastový kroužek, Jirka kontaktoval kolegy ornitology domácí i zahraniční. V příštích dnech v Roprachticích ani nikde v okolí už ibis spatřen nebyl (nebo o tom nevíme), vyjasňovalo se však v otázce o původu ptačího hosta. S největší pravděpodobností byl tentýž mladý pták spatřen před třemi a dvěma dny v Heřmaničkách u České Lípy. A protože ornitologové jsou národ čile celosvětově komunikující, brzy se povedlo zjistit, že ze záchranného chovu v rakouském Grünau im Almtal (což jsou vápencové Severní Alpy východně od Solnohradu) uletěla mladá samice Seraphina, jejíž popis by odpovídal v Čechách pozorovanému ptáku. Že jde o mladého ptáka, bylo poznatelné podle opeření hlavy – dospělcům líce a čelo charakteristicky olysávají, zobák je výrazně růžovočervený. Seraphina byla odchována v zajetí, zimu prý snáší dobře, ale dostatek potravy – což je v přírodě hmyz, plazi a jiní drobní obratlovci – v tomto ročním období asi najde stěží, potřebovala by přikrmit. Poněkud méně povzbudivou skutečností bylo, že v následujících dnech nastoupily poměrně citelné mrazy a večer 5. prosince k nám dorazila vichřice Xaver, která se naštěstí z nejhoršího vyřádila už v západní Evropě.
Ibisové na cestách
Během nejistých prvních prosincových dnů, kdy Seraphina odlétla z Roprachtic neznámo kam, nám poskytl přesné informace zoolog dr. Lubomír Peške, toho času právě pobývající v Maroku na domovské lokalitě ibisů skalních. Z jeho e-mailu citujeme: „Tento světově kriticky ohrožený druh se zároveň stal i modelovým druhem pro introdukce a založení nových populací. V zajetí prováděné úspěšné rozmnožování jedinců pocházejících z netažných kolonií v Maroku (Sous Massa, Tamri a další zaniklé) vedlo ke vzniku mnoha projektů (Rakousko, Německo, Španělsko). Na rozdíl od východních populací – nyní již jediný pták v Sýrii, asi 120 jedinců v Bireciku (město na Eufratu v JV Turecku – pozn. red.) a skupina v zoo v Ankaře –, kteří ani po generacích v zajetí neztratili přirozenou tendenci tahu na ‚jih‘ (což jsme prokázali opakovaným vypouštěním ptáků se satelity v Bireciku), mají tito ptáci tendenci potulky všemi směry. Přesto je možné je naučit tahu, což aplikuje na mladých ptácích již mnoho let Johannes Fritz (dříve pracovník výzkumné stanice Konrada Lorenze v rakouském Grünau, nyní Waldrappteam v rámci grantu Life+). Po dospění se o vlastní vůli (a přímočaře) navracejí ze střední Itálie do rodiště. Kurt Kotrschal začal v Grünau okolo roku 2000 vytvářet volnou sedentární populaci (zjednodušeně: od ochočených jedinců k následným generacím již divokých potomků). První zálety po Evropě i k nám byli právě tito ptáci s ‚disperzí všemi směry‘. Po úpravě metodiky došlo k jejich minimalizaci. S populací se dále pracuje a studenti zde řeší různé otázky. Současný zálet k nám je letošní pták ze skupiny uměle odchovaných ‚hand raised‘ (na ruce, pozn. red.), který předvádí podobné chování jako na začátku introdukcí. Bez přikrmování v zimě nepřežije, samotná zima mu nevadí (to ukazují právě stálí ptáci v Grünau ve velkém údolí zaříznutém v Alpách). Proto se na nás obrátila Lara Cibulski z této stanice a hledá ochotné kolegy, kteří by s odchytem pomohli.“
Stalo se tak, a proto můžeme s úlevou říci: Konec dobrý – všechno dobré! Ibisí slečna se z chladných Krkonoš vrátila „po svých stopách“ na Českolipsko, od 4. prosince byla pozorována panem Jiřím Mačkem ml. ve Velkém Valtínově u Jablonného v Podještědí, 6. prosince se mu ji povedlo odchytit. Seraphina byla vyhublá, s menším zraněním na konci křídla (na bázi letek), ale jinak v pořádku; dočasně byla ubytována v místním hostinci. Ornitolog Pavel Kurka kontaktoval rakouské kolegy a už odpoledne 7. prosince si pro ni z Grünau přijela asistentka Lara Cibulski, příštího dne byla Seraphina zpátky v alpském domově. A co úsměvného se tam podle kroužků na noze zjistilo? Že na odvážný výlet do severovýchodních Čech se vypravila nikoliv Seraphina, ale její velmi podobná, jen o něco starší sestra Selina!
Krkonoše, přesněji jejich západní podhůří, se tak na konci listopadu 2013 staly jedním z dějišť výjimečného záletu velevzácného ptačího druhu, ibisa skalního. Byť ne z přirozené populace, ale ze záchranného chovu. Příběh s dobrým koncem napovídá i to, že snad už konečně dochází ke kladnému posunu lidí při vnímání přírody. Co si budeme namlouvat – skoro všechny staré údaje o výskytu neobvyk­lých druhů byly získány zástřelem toho „divného“ ptáka nebo savce.
 
Co z výše uvedených řádků vyplývá? Ať jste kdekoliv, mějte oči dokořán, buďte všímaví a poznatky si nenechávejte pro sebe. Věřte svým očím – i když to, co vidíte, je jen málo pravděpodobné – a můžete-li, pořizujte záznamy. Dnešní svět je propojený všemožnými komunikačními sítěmi, i zvířata už nosí na zádech vysílačky, internet je (zdánlivě) všudypřítomný, skoro vždy se lze dopídit a napojit na někoho, kdo o věci ví o něco víc. Přes to všechno mají ‚obyčejná‘ venkovní pozorování veliký význam, protože bez základních informací z terénu se ani velký výzkum neobejde.

 
< Předchozí   Další >

Nahoru Nahoru go to top
border borderborder border
     
border
webmaster@krnap.cz
border
border border
border border border border
border border border border